ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1174.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1174/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2014 dovolání obviněného P. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 5 To 84/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 8/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 5 T 8/2013, byl obviněný P. K. uznán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 8. 9. 2012 v době kolem 02:10 hod. v P., J., na tanečním parketu klubu Ch. R., za přítomnosti většího počtu dalších osob, udeřil rukou, v níž držel tenkostěnnou pivní sklenici, do obličeje poškozeného V. Ch. A. L., při úderu se sklenice rozbila a její střepy způsobily poškozenému mnohočetné řezné rány měkkých tkání levé strany obličeje délky od několika mm do 2 cm, které zasahovaly hluboko do podkoží, obloukovitou řeznou ránu před levým uchem celkové délky asi 10 cm s otevřením podkožní žíly, řeznou ránu levého horního očního víčka pronikající až na jeho vnitřní stranu a pokračující do vnitřního očního koutku, kde přeťala slzný kanálek, což si vyžádalo mikrochirurgickou operaci, a dále povrchní defekt rohovky levého oka, kdy celková doba hojení a léčby takových úrazových změn trvá cca tři týdny a poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života zejména při příjmu potravy a při verbálním projevu po dobu cca 10 dnů, přičemž při úderu sklenicí do hlavy, spojeném s jejím rozbitím, může následný účinek střepů v obličejové části hlavy způsobit i mnohem závažnější poranění nebo poranění důležitého orgánu, např. poranění oka a nitroočních struktur s možností trvalé poruchy zraku, nebo řezné rány s přímým poraněním větších cévních a nervových pletení zde probíhajících s následnou větší krevní ztrátou, případně i s poruchou cítivých a hybných funkcí obličeje, a s možností vzniku takových vážných zranění musel být přinejmenším srozuměn, jelikož je všeobecně známo, že v hlavě člověka jsou umístěny důležité orgány a že při úderu sklenice může dojít k jejímu rozbití a pořezání od střepů.
Za to byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 5 T 8/2013, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 5 To 84/2014, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 5 To 84/2014, podal obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil důvody dovolání vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že ke čtení svědeckých výpovědí svědků L. a Ch. nebyly splněny podmínky podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť výpovědí těchto svědků v přípravném řízení se směl zúčastnit pouze jeho obhájce, kterému navíc nebylo umožněno seznámit se před tím se spisem. V této souvislosti poukázal na porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který obviněnému zaručuje „právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě“. Zdůraznil, že také podle ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je právo obviněného být přítomen osobně výslechu korunních svědků jedním z podstatných práv zaručujících právo na spravedlivý proces. Dovolatel má za to, že výpověď poškozeného L. byla jediným usvědčujícím důkazem v tom smyslu, že se nejednalo o nutnou obranu. Postupem rozhodujících soudů proto došlo dle přesvědčení obviněného k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dále jsou podle něj ve věci dány pochybnosti, jak daný konflikt vznikl a kdo jej zahájil. Uvádí, že tyto pochybnosti měly být vyloženy v jeho prospěch tak, že útok zahájil poškozený a že příslušný skutek měl být kvalifikován jako nutná obrana, příp. jako jednání, které bylo učiněno z omluvitelné pohnutky. Dodal, že v řízení nebylo prokázáno jeho zavinění ve vztahu k těžkému ublížení na zdraví jakožto hrozícímu následku.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že všechny námitky obviněného jsou pouze vyjádřením jeho nesouhlasu s učiněnými skutkovými zjištěními, kdy dovolatel předkládá svoji vlastní verzi skutku – že byl rozrušen útokem poškozeného a pokud jej udeřil rozbitou sklenicí do obličeje, neuvědomoval si možné následky takového útoku. Zákonností čtení obou svědeckých výpovědí se podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podrobně zabýval již odvolací soud v odůvodnění svého usnesení. Z žádného judikatorního rozhodnutí či právního předpisu neplyne, že by obviněný měl mít vedle svého obhájce nějaké samostatné právo vyslýchat svědky. Pokud se týká otázky, zda čtené výpovědi byly či nebyly klíčovým důkazem o vině obviněného, k tomu podotkl, že ve věci je řada jiných důkazů (viz rozhodnutí nalézacího soudu), které vyvrací obhajobu obviněného, že se jen bránil útoku poškozeného. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1096/2012. Soud prvního stupně se zabýval i otázkou nutné obrany a argumentací obhajoby zásadou „in dubio pro reo“ a jeho úvahy i v tomto směru označil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za přiléhavé. V řízení bylo prokázáno, že poškozený na obviněného neútočil a pokud obviněný útočil křehkým skleněným předmětem na obličejovou část hlavy poškozeného, musel si být vědom možných následků svého jednání. Za tohoto stavu nelze dle něj shledat mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními žádný rozpor, natož pak rozpor extrémní.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, resp. obsah podaného dovolání je obsahově téměř totožný s odvoláním proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
V případě projednávané věci obviněný P. K. navíc sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění a předkládá svoji vlastní verzi skutkového děje – tj. že byl rozrušen útokem ze strany poškozeného a pokud jej uhodil rozbitou sklenicí do obličeje, tak si ani neuvědomoval možné následky takového jednání.
Obviněný se tak svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Jak uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, výpovědi poškozeného V. Ch. A. L. i svědkyně N. T. Ch. byly podle §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu u hlavního líčení přečteny, neboť jmenovaní byli vícekrát obesíláni k hlavnímu líčení na všechny soudu známé adresy, resp. soud se opakovaně i prostřednictvím policie ČR snažil zajistit jejich přítomnost u hlavního líčení, avšak bezvýsledně. Ač tedy soud vynaložil maximální úsilí k tomu, aby tyto svědky mohl vyslechnout bezprostředně při hlavním líčení, toto se nepodařilo uskutečnit (nikoliv však vinou soudu). Je třeba zdůraznit, že zmínění svědci byli v přípravném řízení vyslechnuti v náležité procesní formě po řádném poučení, za přítomnosti tlumočníka i obhájce obviněného. Obviněnému i jeho zvolenému obhájci muselo být již ze sdělení obvinění dostatečně jasné, jaké konkrétní jednání je předmětem obvinění. Obhajoba tak měla dostatek prostoru pro realizaci svých práv v rámci výslechů svědků v přípravném řízení. Není tak pochyb o tom, že za situace, kdy se nepodařil uskutečnit výslech uvedených svědků přímo u hlavního líčení, nic nebránilo postupu podle §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Z protokolu o hlavním líčení pak plyne, že k obsahu čtených výpovědí neměla obhajoba žádné připomínky ani po jejich přečtení nečinila žádné návrhy na doplnění dokazování.
K námitce obviněného, že výpovědí svědků V. Ch. A. L. a N. T. Ch. v přípravném řízení se směl zúčastnit pouze jeho obhájce, kterému navíc nebylo umožněno seznámit se předtím se spisem, Nejvyšší soud uvádí, že z žádného právního předpisu nevyplývá, že by obviněný měl mít vedle svého obhájce nějaké samostatné právo vyslýchat svědky. Obviněný v této souvislosti odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva L. proti Š. č. 12433/86 ze dne 15. 6. 1992. I z tohoto rozhodnutí je však zřejmé, že Evropský soud pro lidská práva považoval právo vyslýchat svědky za právo alternativní, tzn. jako právo obviněného nebo jeho obhájce („….pan L. ani jeho právní zástupce neměli během soudního řízení ani jednou možnost položit T. otázky....“), nikoliv jako dvě samostatná práva uplatňovaná nezávisle na sobě. Policejní orgán v rané fázi trestního stíhání rozhodně neměl povinnost připustit účast obviněného při výslechu svědků, navíc za situace, kdy u těchto výslechů byl přítomen jeho obhájce. Stejně tak policejní orgán nepochybil, když obhajobě předtím neumožnil seznámit se se spisem, jak podrobně rozvedl již odvolací soud ve svém usnesení.
Obviněnému nelze dát za pravdu ani v tom, že soudy svým postupem porušily zásadu, podle které přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny.
Čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stanovuje princip, že předtím, než je obžalovaný odsouzen, všechny důkazy proti němu musí být provedeny v jeho přítomnosti při veřejném ústním jednání, aby tak byl respektován požadavek kontradiktorního řízení. To znamená, že obviněný v trestním řízení musí mít efektivní možnost napadnout důkazy proti sobě. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva jsou výjimky možné, avšak nesmějí porušovat práva obhajoby, což zpravidla vyžaduje, aby obžalovanému byla dána adekvátní možnost napadat svědecké výpovědi a klást svědkům otázky buď ve chvíli, kdy vypovídají, nebo později. Z tohoto principu tedy vyplývají dva požadavky, a to že pro nepřítomnost svědka musí být řádný důvod a že tam, kde je prohlášení o cizích výpovědích jediným nebo rozhodujícím důkazem proti obžalovanému, jeho přijetí jako důkazu ještě neznamená automaticky porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jestliže se odsouzení opírá pouze nebo v rozhodující míře o výpověď nepřítomného svědka, soud podrobí řízení pečlivému přezkoumání. To pak dovoluje, aby se odsouzení opíralo o takový důkaz, jen je-li skutečně spolehlivý s ohledem na závažnost případu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech S. a ost. v. B. č. 37981/06 ze dne 17. 4. 2012, A. K. a T. v. S. k. č. 26766/05 ze dne 15. 6. 1992, S. v. N. č. 29881/07 ze dne 19. 7. 2012, aj.).
Je tak možno shrnout, že svědecká výpověď nemusí vždy proběhnout před soudem a veřejně, má-li být přijata jako důkaz. V některých případech to ani není možné. Existence porušení principu kontradiktorního řízení je myslitelná i při absenci újmy. Otázkou v každé příslušné věci je, zda existují dostatečné vyvažující faktory, včetně opatření, jež dovolují řádné vyhodnocení spolehlivosti těchto důkazů.
Nejvyšší soud se proto, ve shodě s názorem nalézacího a odvolacího soudu i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, nepřiklonil v nyní projednávané věci k názoru obviněného, že mu byla odepřena možnost napadnout svědecké výpovědi a klást svědkům otázky.
Nadto je nutno dodat, že výpověď poškozeného, ač byla důkazem v dané věci důležitým, nebyla důkazem jediným a výpověď svědkyně N. T. Ch. pak nelze považovat za příliš významnou, neboť tato svědkyně neviděla počátek ani vlastní průběh konfliktu. I kdyby tedy poškozený v řízení nevypovídal vůbec (tj. ani v přípravném řízení), i tak by byly dány další důkazy (svědecké výpovědi, znalecký posudek, záznam o provedené dechové zkoušce, lékařská zpráva) svědčící o tom, že obviněný nejednal v nutné obraně, tj. že by se jen bránil útoku ze strany poškozeného (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1096/2012).
Podle ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku (nutná obrana) čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Obrana tedy nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí. Trestní zákoník nestanoví měřítko pro určení mezí nutné obrany, je proto třeba posoudit všechny rozhodné skutečnosti, zejména intenzitu útoku a obrany i všechny další okolnosti případu s přihlédnutím též k závažnosti zájmu společnosti na aktivní obraně poškozeného vůči trestným činům (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 404, 405 s.).
Otázkou nutné obrany se podrobně a důsledně zabýval již nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. I když obviněný tvrdí, že byl napaden poškozeným úderem do tváře, tak s tímto jeho tvrzením nekoresponduje lékařská zpráva, podle které u něj nebylo zjištěno žádné zranění obličeje, měl pouze řezné zranění palce pravé ruky, což naopak odpovídá dle závěrů vypracovaného znaleckého posudku tomu, že rozbitou pivní sklenicí útočil na hlavu poškozeného. Nutno dodat, že žádný útok poškozeného vůči obviněnému nezpozoroval ani kamarád obviněného svědek M. K., který do předmětného klubu přišel společně s obviněným. I kdyby bylo prokázáno tvrzení obviněného, že ho poškozený udeřil do tváře, jen stěží by bylo možno posoudit bezohledný útok křehkým skleněným předmětem do obličeje poškozeného, který nebyl nijak ozbrojen, jako jednání v nutné obraně, příp. jednání, které bylo učiněno z omluvitelné pohnutky. Obviněný je duševně zdravý a inteligentní člověk, studuje vysokou školu, proto lze předpokládat, že pokud útočil skleněným předmětem na obličej poškozeného, musel si být minimálně vědom možných následků svého jednání, a to i vzhledem ke značnému stupni opilosti.
Je tak třeba přisvědčit názoru odvolacího soudu v tom, že soud prvního stupně svá skutková zjištění a právní závěry o vině obviněného vyvodil z provedených důkazů, aniž by při jejich hodnocení postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Lze tak učinit závěr, že námitky uvedené dovolatelem v podaném dovolání zjevně neodpovídají deklarovaným důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. O žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se tak v dané věci nejedná.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. září 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná