ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1186.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1186/2014-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2014 o dovolání obviněných M. K. a T. Z. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 1 To 32/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 5/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. Z. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 1 T 5/2013, byli obvinění M. K. a T. Z. uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. e), i) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že
obviněný M. K.
v blíže nezjištěné době po půlnoci do ranních hodin dne 16. 3. 2013 v jím užívaném bytě na třetím podlaží domu na ulici H. v J. poté, kdy vykonal soulož s P. V. (dále jen „poškozená“) a tato mu sdělila, že na něj podá trestní oznámení pro znásilnění, z obav z takového počínání poškozené a ve snaze jí v tomto zabránit, při vědomí, ve kterém podlaží se jím užívaný byt nachází a jaký je pod okny terén, natlačil zcela nahou poškozenou k oknu, z tohoto ji vyklonil a následně i vyhodil. Poškozená po pádu z výšky přibližně 11,5 metru na kamennou dlažbu dvora domu zůstala zraněná ležet na zemi a obžalovaný M. K. poté, co sešel za ní a zjistil, že je stále naživu, neboť k němu hovořila, tuto vynesl zpět do téhož bytu, kde ji položil na zem v obývacím pokoji s kuchyňským koutem a podstatu události telefonicky sdělil obžalovanému T. Z. a požádal jej o blíže nespecifikovanou pomoc. Obžalovaný T. Z. žádosti vyhověl a společně s J. D., v jehož společnosti se toho času nacházel a kterého o obsahu telefonátu vyrozuměl, se následně během přibližně 15 minut do předmětného bytu dostavili a zde poté, co obžalovaný M. K. spoluobžalovaným vylíčil události ve smyslu výše popsaném, v přítomnosti na zemi ležící zraněné a silně otřesené, nicméně dosud živé a vnímající poškozené,
obviněný M. K. a obviněný T. Z.
společně po vzájemné domluvě jak poškozenou usmrtit a jak naložit s jejím tělem, motivované již nejen obavou z trestního oznámení pro znásilnění, ale i případným svědectvím poškozené ohledně příčin vzniku jejích poranění, nejprve střídavě škrtili poškozenou rukama v oblasti krku v pořadí obžalovaný M. K. a poté obžalovaný T. Z., a protože tato stále jevila známky života, uvedení obžalovaní v přesněji nezjištěném pořadí činností níže popsaných pokračovali v působení na tělo poškozené tak, že
- jí omotali kolem krku přívodní kabel k počítači, zapřeli se o trám a zeď a protisměrným tahem takto poškozenou škrtili,
- poté, co si obžalovaný M. K. obul motorkářskou botu, šlapal poškozené plnou
vahou svého těla na oblast hrudníku a krku,
- poté, co obžalovaný T. Z. omotal poškozené pevný látkový řemen kolem krku, tuto škrtil
a kombinací uvedených praktik tak došlo ke smrti poškozené. V této fázi pak
obviněný J. D.
ačkoliv byl popsanému společnému jednání spoluobžalovaných celou dobu přítomen a toto vnímal, podílel se následně na odstraňování těla poškozené tím, že pomáhal při vynášení těla poškozené z bytu a jeho ukrývání do odpadního kontejneru tím, že otvíral dveře a hlídal, zda je někdo nesleduje, a podílel se následně i na likvidaci krevních stop úklidem podlahy předmětného bytu.
Za uvedené jednání byl obviněný M. K. odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §54 odst. 2 tr. zákoníku k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 25 roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Za uvedené jednání byl obviněný T. Z. odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §54 odst. 2 tr. zákoníku k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 22 roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému M. K. uložen trest propadnutí věci, a to:
- 1 páru motorkářských bot černomodré barvy,
- 1 páru motorkářských rukavic kožených, černých,
- 1 páru rukavic textilních,
- 1 kusu napájecího kabelu černé barvy,
- 1 kusu látkového opasku zelené barvy s kovovou sponou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným M. K. a T. Z. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozeným
- J. V., škodu ve výši 240.000 Kč,
- M. V., škodu ve výši 240.000 Kč,
- T. V., škodu ve výši 175.000 Kč .
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. V., M. V. a T. V., odkázáni se svým nárokem na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněného J. D.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 1 T 5/2013, podali obvinění M. K. a T. Z. a státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 1 To 32/2014, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích o trestech u obviněných T. Z. a J. D. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný T. Z. byl odsouzen za zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. e), i) tr. zákoníku podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §54 odst. 2 tr. zákoníku k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 24 roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Tímto rozsudkem bylo rovněž nově rozhodnuto o trestu obviněného J. D. Podle §259 odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek doplněn tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému M. K. uložena povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně, Regionální pobočce v Brně, pobočce pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, majetkovou škodu ve výši 2.118,44 Kč. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných M. K. a T. Z. zamítnuta.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 1 To 32/2014, podali následně obvinění M. K. a T. Z. prostřednictvím svých obhájců dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Obviněný M. K. své dovolání směřoval proti bodům III., IV. a V. výroku a proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. V rozsáhle zpracovaných námitkách obviněný namítl, že z popisu skutku nevyplývá naplnění znaku „zvlášť trýznivým a surovým způsobem“, zejména proto, že nelze jednoznačně určit, kdy byla poškozená již ve stavu, kdy nevnímala, resp. byla v bezvědomí, a kdy skutečně zemřela. V té souvislosti rozebral možné následky předešlého pádu poškozené po vyhození z okna a dále uvedl, že pro závěr o naplnění znaku „zvlášť trýznivým způsobem“ je třeba objasnit, do jaké míry poškozený vnímá, neboť tento znak se odvíjí od subjektivního vnímání oběti. Obdobné námitky dovolatel vznesl i směrem k naplnění znaku „zvlášť surovým způsobem“. Podle obviněného nebyla naplněna ani kvalifikovaná skutková podstata zločinu podle §140 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, jelikož poškozenou nelze vnímat jako svědka ani v tzv. materiálním smyslu. Obviněný zpochybnil i kvalifikaci skutku podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nebyl v takovém psychickém stavu, aby mohl zvažovat a volit vhodné prostředky k usmrcení poškozené a její vraždu si rozmyslet. Jednalo se o „zkrat“ v jeho jednání, a proto šlo spíše o prostou vraždu než o čin promyšlený a plánovaný. Další námitky obviněný vznesl proti uloženému trestu, předně ve smyslu nevyhodnocení polehčujících okolností, jako je věk obviněného a jeho nevyspělost, když v rozhodné době nepřesáhl hranici dvaceti let. Dovolatel dále uvedl, že svého jednání upřímně litoval, napomáhal při objasňování trestné činnost, byl osobou bezúhonnou a je u něho možná resocializace. Proto se domnívá, že nebyly splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu, zejména když nejde o delikt, který by byl podstatně závažnější než za jaký by bylo možno uložit trest odnětí svobody v „běžné sazbě“.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 1 T 5/2013, a aby přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný T. Z. v dovolání uvedl, že musí opakovat námitky uvedené
již v jeho odvolání, protože soud druhého stupně se jimi zabýval pouze formálně. Dále namítl, že nebyl přesně zjištěn okamžik smrti poškozené, takže nelze ani učinit jednoznačný závěr o tom, že obviněný naplnil znaky ustanovení §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, a zdůraznil, že na místo činu se dostavil s časovým odstupem poté, co spoluobviněný K. vyhodil poškozenou z okna. To, zda poškozená slyšela či neslyšela rozhovor obviněných a věděla či nevěděla, že bude usmrcena, je pouhá domněnka. Další námitky obviněný vznesl proti uloženému trestu, a to ve smyslu nevyhodnocení polehčujících okolností, když uvedl, že napomáhal při objasňování své trestné činnosti, ale i k objasnění trestného činu spáchaného jiným (obviněnými T. a R.), a dále byl ve věku blízkém věku mladistvých. Dále ve svém dovolání vyjádřil názor, že nebyly splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu.
Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 1 T 5/2013, a aby přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, příp. aby sám rozhodl ve věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že je třeba upozornit na skutečnost, že pokud obvinění ve svých dovoláních téměř doslovně opakují námitky, o něž opírali své řádné opravné prostředky, a neuvádějí prakticky žádné další výhrady, je třeba mít na zřeteli setrvalou rozhodovací praxi dovolacího soudu v obdobných případech. Pokud totiž obviněný staví dovolání výlučně na opakování stejných výhrad, které již marně uplatnil v řízení o řádném opravném prostředku, je takové dovolání zpravidla odmítáno jako zjevně neopodstatněné. Rovněž je třeba poukázat na skutečnou povahu námitek proti právnímu posouzení skutku u obou obviněných. Oba dovolatelé zpochybňují správnost právních závěrů nalézacího soudu, takže se postupně pokouší eliminovat jednotlivé okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, až dospívají k žádoucímu závěru o naplnění znaků toliko skutkové podstaty „prosté“ vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Svou argumentaci však podkládají zpochybňováním skutkových závěrů, k nimž dospěl soud na základě výsledků dokazování, a jejich nahrazováním skutkovými východisky poněkud odchylnými, jež odpovídají zamýšlenému podlomení právních závěrů soudu prvního stupně. Proto lze plně odkázat na precizní hodnocení provedených důkazů, jak je popsáno v rozhodnutí nalézacího soudu, na kterémžto základě mohl krajský soud ve shodě se zákonnou úpravou dospět ke správným skutkovým a potažmo i právním závěrům. Navíc se k alternativním tvrzením obviněných již vyjádřil soud druhého stupně, jenž se velmi důkladně zabýval výhradami obsaženými v odvoláních obou obviněných a vyrovnal se s nimi náležitě a způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Všeobecně tedy platí to, co již bylo řečeno, a navíc námitky, byť právní povahy, které vycházejí z odchylného vymezení skutkového základu oproti závěrům soudu, jsou de facto námitkami nikoli právními, nýbrž skutkovými, a jako takové nemohou být podkladem pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tomuto důvodu v jeho druhé alternativě naopak odpovídají výhrady obou obviněných proti uložení výjimečných trestů, opírající se o tvrzení, že pro uložení takových sankcí nebyly naplněny podmínky vymezené v ustanovení §54 odst. 2 tr. zákoníku. Zatímco vzhledem k věku obou obviněných a způsobu jejich dosavadního života zřejmě není naplněna alternativní podmínka obzvláště ztížené možnosti nápravy pachatele, je bez nejmenších pochybností splněna podmínka druhá, a sice že spáchali zvlášť závažný zločin, jehož závažnost je velmi vysoká. Stejný závěr důvodně učinil již soud prvního stupně (na str. 26. rozsudku) a také soud odvolací (str. 27–29) a není nutné jejich argumentaci dále rozšiřovat. Jestliže oba obvinění v této souvislosti argumentují polehčujícími okolnostmi, tyto okolnosti především precizují osobní vlastnosti obviněných ve vztahu k možnostem jejich nápravy, ale nemohou mít bezprostřední či zcela zásadní význam pro posouzení zvlášť vysoké nebezpečnosti zločinu jako podmínky pro uložení výjimečného trestu. Zcela irelevantní pak je poukaz obviněného Z. na vyzrazení trestné činnosti jiných pachatelů zcela odchylné trestné činnosti. Ani v tomto ohledu tedy nelze uzavřít, že by námitky dovolatelů svědčily
pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže nebylo zjištěno, že by řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou, která naplňuje některý z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., nemůže být naplněn ani odvozený důvod dovolání popsaný ve druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který oba dovolatelé ve svých mimořádných opravných prostředcích rovněž uplatnili.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněnými v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných M. K. a T. Z.
Pokud se týká uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud zjistil, že obvinění M. K. a T. Z. sice podali dovolání ze zmíněného dovolacího důvodu, v dovolání však ve skutečnosti zčásti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Námitky týkající se naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, nelze označit jako námitky právní, neboť jejich těžiště spočívá v tvrzení dovolatelů, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a že nebylo prokázáno, že skutečně v době útoku byla poškozená ve stavu, kdy útok vnímala, neboť z důkazů lze dovodit, že poškozená mohla být již při prvotních pokusech o její usmrcení obviněnými v bezvědomí. V případě obviněného M. K. rovněž nelze za právní námitky považovat námitku týkající se naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §140 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku a námitku ohledně kvalifikace skutku podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, neboť i zde jejich těžiště spočívá v tvrzení dovolatele, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a že nelze prokázat, že by poškozená skutečně deklarované oznámení u Policie ČR učinila a zda by toto oznámení bylo důvodné, resp. že z provedeného dokazování nevyplývá závěr, že dovolatel by byl v takovém psychickém stavu, aby mohl zvažovat a volit vhodné prostředky k usmrcení poškozené a její vraždu si rozmyslet. Závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. e), i) tr. zákoníku je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Obvinění zaměřili dovolání v této části proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem právního závěru o jeho naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. e), i) tr. zákoníku, nikoli proti tomu, že by tato zjištění nenaplňovala zákonné znaky „s rozmyslem“, „na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti“, „zvlášť surovým způsobem“ a „zvlášť trýznivým způsobem“. V této části tedy obvinění uplatnili námitky skutkové, které nelze podřadit pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K uvedeným námitkám se vyjádřil jak nalézací soud, když v odůvodnění rozsudku podrobně a přesvědčivě vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, když za základ pro rozhodnutí ve výše uvedené věci vzal především výpovědi obviněných, odborná vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví biologie a genetika, výsledky zkoumání z oboru metody pachové identifikace, a dále listinné důkazy (viz s. 15-19 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 1 T 5/2013), tak soud odvolací, když se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s argumentací nalézacího soudu a odkázal na ni, a dále konstatoval, že o tom, že poškozená po pádu z okna do doby jejího usmrcení přežívala ještě řádově několik desítek minut, svědčí výpovědi obviněných M. K. a T. Z.
Obviněný M. K. ve svém dovolání rovněž uvedl, že napadá i odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, avšak dovolání proti odůvodnění není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Obvinění M. K. a T. Z. uplatnili právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tím, že ji zaměřili proti uložení výjimečných trestů, konkrétně namítli, že pro uložení takových sankcí nebyly naplněny podmínky vymezené v ustanovení §54 odst. 2 tr. zákoníku.
Podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let jsou stanoveny v §54 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska ustanovení §54 odst. l tr. zákoníku obvinění nic nenamítali. Jejich námitky se týkaly podmínek uvedených v §54 odst. 2 tr. zákoníku.
Podle §54 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let může soud uložit pouze tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena.
K tomu, aby byly dány předpoklady trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let stačí splnění některé z těchto alternativně stanovených podmínek:
a) závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká, nebo
b) možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena.
Tyto podmínky pro uložení mírnější alternativy výjimečného trestu jsou vymezeny tak, že postačí splnění alespoň jedné z nich.
Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že pro uložení trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let v posuzované věci byla splněna ta podmínka, že závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil.
Velmi vysoká závažnost zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. e), i) tr. zákoníku je dána zvlášť zavrženíhodným způsobem provedení činu, zvlášť zavrženíhodnou pohnutkou i zvlášť těžkým a těžko napravitelným následkem.
Předmětný čin spočíval ve vyhození poškozené z okna z výšky asi 11,5 m a poté, co obviněný M. K. zjistil, že je stále naživu, ji vynesl zpět do bytu, kde ji položil na zem v obývacím pokoji a po vzájemné domluvě s obviněným T. Z. střídavě škrtili poškozenou rukama a dále působili na tělo poškozené tak, že jí omotali kolem krku přívodní kabel k počítači, zapřeli se o trám a zeď a protisměrným tahem takto poškozenou škrtili, obviněný M. K. šlapal motorkářskou botou poškozené plnou vahou svého těla na oblast hrudníku a krku a obviněný T. Z. omotal poškozené pevný látkový řemen kolem krku a tímto ji škrtil, v důsledku čehož došlo ke smrti poškozené. Obvinění provedli čin s rozmyslem, jak o tom svědčí především charakter jejich počínání a jejich předchozí domluva a stanovení cíle jejich jednání a to včetně úvah o odstranění těla poškozené. Obvinění provedli čin s nebývalou mírou otrlosti, bezcitnosti a přezíravosti k životu osoby, kterou usmrtili a které způsobili rozsáhlá a před smrtí velmi bolestivá zranění provázená tísnivými obavami o život. Souhrn těchto okolností plně odůvodňuje závěr, že čin obviněných byl proveden zvlášť zavrženíhodným způsobem.
Pokud obviněný T. Z. namítal, že způsob provedení činu byl vyjádřen již v právní kvalifikaci skutku podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, je tato námitka nepřijatelná. Uložením trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nebyl porušen tzv. zákaz dvojího přičítání (§39 odst. 4 tr. zákoníku). Porušením tohoto zákazu totiž není to, že okolnosti představující zákonné znaky trestného činu, resp. okolnosti, které podmiňují použití vyšší trestní sazby, Krajský soud v Brně při ukládání trestu hodnotil z toho hlediska, v jaké intenzitě byly posuzovaným činem naplněny. Kromě toho zákonný znak zločinu vraždy podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku spočívající ve „zvlášť surovém nebo trýznivém způsobu“ spáchání činu není totožný s podmínkou uložení trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let vymezenou v §54 odst. 2 tr. zákoníku jako „zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu“. Tyto pojmy se nekryjí, neboť pojem „zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu“ je širší tím, že zahrnuje i další okolnosti stojící mimo hledisko samotné surovosti a trýznivosti činu. Zvlášť zavrženíhodná pohnutka vyplývá z důvodů, které obviněného vedly k spáchání posuzovaného činu, a to ochrana vlastní osoby, příp. osoby obviněného M. K. Obviněný byl ochoten jít pomoci obviněnému M. K., přestože věděl, že jde o závažný, násilný trestný čin, pomoc neodmítl ani nevyžádal pomoc policie nebo lékařskou pomoc, ale naopak po příchodu do bytu projevil rozhodnost a vůdčí aktivitu vedoucí k usmrcení poškozené. Závěr Krajského soudu v Brně, že jde o zvlášť zavrženíhodnou pohnutku, je namístě.
Ohledně námitek týkajících se polehčujících okolností se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a konstatuje, že se výše uvedené námitky týkají chování obviněných mimo bezprostřední situaci, v níž se dopouštěli předmětného zavrženíhodného jednání, tudíž neovlivňují závažnost jejich činu jako takového, neboť tyto okolnosti především vyjadřují osobní vlastnosti obviněných ve vztahu k možnostem jejich nápravy, ale nemohou mít bezprostřední či zcela zásadní význam pro posouzení zvlášť vysoké nebezpečnosti zločinu jako podmínky pro uložení výjimečného trestu. Pro úplnost je třeba dodat, že soudy se zabývaly všemi hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu, a pokud obviněnému M. K. nepřiznaly polehčující okolnosti uvedené v §4l písm. f), l), n), o) tr. zákoníku a obviněnému T. Z. polehčující okolnosti uvedené v §4l písm. f), l) tr. zákoníku, měly pro to důvody, které přijatelně vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí (viz s.24-26 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 1 T 5/2013, s.27-28 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 1 To 32/2014).
Dalším dovolacím důvodem, který obvinění M. K. a T. Z. uplatnili ve svém dovolání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání obviněných podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněným nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohli obvinění žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obvinění M. K. a T. Z. svým předmětným jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. e), i) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných M. K. a T. Z. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal