ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1203.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1203/2014-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2014 o dovolání obviněných Bc. L. Š. a T. G. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 5 To 425/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 67/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. L. Š. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. G. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 3 T 67/2011, byl obviněný Bc. L. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a obviněný T. G. byl uznán vinným ze spáchání pomoci k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pomoci k zločinu přijetí úplatku podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili jednáním popsaným pod body 1) a 2) rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný Bc. L. Š. odsouzen podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč, představující 200 denních sazeb po 500,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce při zajišťování státní správy na úseku získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel na dobu 2 let.
Za uvedené jednání byl obviněný T. G. odsouzen podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč, představující 200 denních sazeb po 1000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování autoškol na dobu 2 let.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněných Bc. L. T. a Bc. S. K. a o zproštění obžaloby Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 5 ZT 417/2010, pro skutky uvedené pod body 1, 2, 4, 6, 7, 9 obžaloby.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 3 T 67/2011, podali odvolání obvinění Bc. L. Š., T. G., Bc. L. T. a Bc. S. K. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 5 To 425/2013, tak že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněných Bc. L. Š. a T. G. zrušil v celé odsuzující části týkající se těchto obviněných. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný Bc. L. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný T. G. ze spáchání přečinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že
1a) v přesně nezjištěné době, nejméně od 23. června 2009 do 27. července 2010 obž. Bc. L. Š. vykonávající funkci zkušebního komisaře M. m. O., odboru dopravně správních činností a držitel průkazu zkušebního komisaře, jemuž bylo přiděleno Ministerstvem dopravy ČR osobní identifikační číslo, ačkoliv si byl vědom neslučitelnosti provádění činnosti zkušebního komisaře s podnikáním nebo jiným druhem výdělečné činnosti v oblasti autoškol podle §33 odst. 5 zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších novel,
za vzájemné součinnosti s obž. T. G. , jednatelem A. P., s provozovnou na ul. D., v O. – P., který obžalovanému Bc. L. Š. zpřístupnil a nechal užívat prostory této společnosti, když obž. Bc. L. Š. vystupoval a jednal jako zástupce společnosti A. P., která byla provozovatelem školícího střediska pro výuku a výcvik v rámci zdokonalování odborné způsobilosti řidičů dle zák. č. 247/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a to na základě akreditace udělené rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 18. 6. 2008, č.j. MSK 101211/2008,
obž. Bc. L. Š. po domluvě s obž. T. G. instruoval uchazeče o kurz zdokonalování odborné způsobilosti řidičů spočívající v absolvování vstupního školení v rámci zdokonalování odborné způsobilosti řidičů za účelem získání průkazů profesní způsobilosti řidiče, a to
ž J. B., který za školení zaplatil částku v blíže nezjištěné výši,
ž O. B., který za školení zaplatil částku ve výši 10.000,- Kč,
ž P. B., který za školení zaplatil částku ve výši 7.000,- Kč,
ž M. B., který za školení zaplatil částku ve výši nejméně 5.000,- Kč,
ž S. B., který za školení zaplatil částku ve výši 25.000,- Kč,
ž P. C., který za školení zaplatil částku ve výši 14.000,- Kč,
ž Ing. M. Č., který za školení zaplatil částku v blíže nezjištěné výši,
ž R. Č., který za školení zaplatil částku v blíže nezjištěné výši,
ž J. Č., který za školení zaplatil částku ve výši 15.000,- Kč,
ž P. D., který za školení zaplatil částku ve výši 15.000,- Kč,
ž L. D., který za školení zaplatil částku ve výši nejméně 18.000,- Kč,
ž P. D., který za školení zaplatil částku ve výši 20.000,- Kč,
ž M. E., který za školení zaplatil částku ve výši 15.000,- Kč,
ž P. F., který za školení zaplatil částku ve výši nejméně 10.000,- Kč,
ž Ž. F., která za školení zaplatila částku v blíže nezjištěné výši,
ž J. G., který za školení zaplatil částku ve výši nejméně 25.000,- Kč,
ž M. G., který za školení zaplatil částku ve výši 15.000,- Kč,
ž J. H., který za školení zaplatil částku ve výši nejméně 10.000,- Kč,
ž J. H., který za školení zaplatil částku ve výši nejméně 14.000,- Kč,
ž M. H., který za školení zaplatil částku ve výši nejméně 14.000,- Kč,
ž B. H., který za školení zaplatil částku ve výši 12.000,- Kč,
ž P. H., který za školení zaplatil částku ve výši nejméně 15.000,- Kč,
ž V. Ch., který za školení zaplatil částku ve výši 15.000,- Kč,
ž J. J., který za školení zaplatil částku ve výši 10.000,- Kč,
ž V. J., který za školení zaplatil částku ve výši 15.000,-Kč,
ž D. J., který za školení zaplatil částku ve výši nejméně 14.000,- Kč,
ž D. K., který za školení zaplatil částku ve výši nejméně 15.000,- Kč,
ž P. K., který za školení zaplatil částku ve výši 15.000,- Kč,
ž Č. K., který za školení zaplatil částku ve výši 15.000,- Kč,
ž K. K., který za školení zaplatil částku ve výši nejméně 10.000,- Kč,
ž Š. K., který za školení zaplatil částku ve výši 15.000,- Kč,
ž A. L., který za školení zaplatil částku v blíže nezjištěné výši,
ž P. M., který za školení zaplatil částku ve výši nejméně 13.000,- Kč,
ž K. M., který za školení zaplatil částku v blíže nezjištěné výši,
ž M. M., který za školení zaplatil částku ve výši 7.000,- Kč,
ž P. N., který za školení zaplatil částku ve výši 15.000,- Kč,
ž R. N., který za školení zaplatil částku ve výši nejméně 13.000,- Kč,
ž P. P., který za školení zaplatil částku ve výši 14.000,- Kč,
ž L. P., který za školení zaplatil částku ve výši 15.000,- Kč,
ž J. P., který za školení zaplatil částku ve výši nejméně 10.000,- Kč,
ž T. R., který za školení zaplatil částku ve výši 10.000,- Kč,
ž H. R., který za školení zaplatil částku ve výši 15.000,- Kč,
ž R. R., který za školení zaplatil částku ve výši 15.000,- Kč,
ž V. S., který za školení zaplatil částku ve výši 15.000,- Kč,
ž R. S., který za školení zaplatil částku v blíže nezjištěné výši,
ž M. S., který za školení zaplatil částku ve výši nejméně 20.000,- Kč,
ž P. S., který za školení zaplatil částku ve výši nejméně 14.000,- Kč,
ž F. S., který za školení zaplatil částku v blíže nezjištěné výši,
ž H. S., která za školení zaplatila částku ve výši nejméně 7.000,- Kč,
ž P. Š., který za školení zaplatil částku ve výši nejméně 10.000,- Kč,
ž R. Š., který za školení zaplatil částku ve výši 15.000,- Kč,
ž I. Š., který za školení zaplatil částku v blíže nezjištěné výši,
ž O. Š., který za školení zaplatil částku ve výši 40.000,- Kč,
ž M. Š., který za školení zaplatil částku ve výši 20.000,- Kč,
ž P. T., který za školení zaplatil částku ve výši nejméně 6.050,- Kč,
ž J. U., který za školení zaplatil částku ve výši 13.000,- Kč,
ž D. V., který za školení zaplatil částku ve výši 19.000,- Kč,
ž Š. V., který za školení zaplatil částku ve výši nejméně 10.000,- Kč,
ž P. W., který za školení zaplatil částku ve výši nejméně 14.000,- Kč,
ž A. W., který za školení zaplatil částku ve výši 20.000,- Kč,
ž T. Z., který za školení zaplatil částku ve výši 15.000,- Kč,
tak, že budou v kurzu vedeni pouze formálně, aniž by se v plném rozsahu účastnili povinného vstupního školení a výcviku v rozsahu 140 výukových hodin, včetně absolvování povinných jízd, jak předepisuje z. č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších novel a vyhlášky č. 156/2008 Sb., o zdokonalování odborné způsobilosti řidičů a o změně vyhlášky č. 167/2002 Sb., kterou se provádí zákon č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, s tím, že po zaplacení kursovného a uplynutí formální doby, po kterou měl kurz trvat, jim vystaví jménem spol. A. P., potvrzení o absolvované výuce a výcviku a umožní jim tak v rozporu ze zákonem č. 247/2000 Sb. vykonání zkoušky profesní způsobilosti řidiče na Magistrátu města Ostravy, odboru dopravně správních činností, za což obžalovaní Bc. L. Š. a T. G. na přijatých platbách získali nejméně částku 748.050,-Kč, přičemž nejméně v případě plateb přijatých od uchazečů O. B., P. B., P. C., J. Č., L. D., P. D., M. E., P. F., J. H., M. H., J. J., D. K., P. M., M. M., P. N., R. N., P. P., L. P., T. R., R. R., V. S., H. S., D. V., Š. V., T. Z., si obžalovaní tyto finanční prostředky rozdělili rovným dílem, když přijetí těchto částek obžalovanými Bc. L. Š. a T. G. vedlo k jejich neoprávněnému obohacení,
1b) přičemž obž. Bc. L. Š. v postavení úřední osoby, vykonávající funkci zkušebního komisaře M. m. O., odboru dopravně správních činností a držitel průkazu zkušebního komisaře, jemuž bylo přiděleno Ministerstvem dopravy ČR osobní identifikační číslo, při vědomí skutečnosti, že výše uvedené osoby nesplňují zákonné podmínky pro vykonání zkoušky pro získání průkazu profesní způsobilosti řidičů, se pak prokazatelně jako zkušební komisař osobně účastnil těchto zkoušek u osob J. B., O. B., P. B., P. M., R. N., R. S., M. S., O. Š. a T. Z., na základě kterých pak shora uvedení žadatelé v rozporu s §52b odst. 2 písm. a) za použití §47 odst. 3 zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších novel, po úspěšném složení zkoušky, získali průkaz profesní způsobilosti řidiče, kdy obžalovaný Bc. L. Š. úspěšné vykonání zkoušek výše uvedenými osobami vyznačil do protokolů o těchto zkouškách, které opatřil svým podpisem a kulatým razítkem zkušebního komisaře,
2) obž. Bc. L. Š. vykonávající funkci zkušebního komisaře M. m. O., odboru dopravně správních činností a držitel průkazu zkušebního komisaře, jemuž bylo přiděleno Ministerstvem dopravy ČR osobní identifikační číslo, ačkoliv si byl vědom neslučitelnosti provádění činnosti zkušebního komisaře s podnikáním nebo jiným druhem výdělečné činnosti v oblasti autoškol podle §33 odst. 5 zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších novel,
dne 27. 4. 2010 v době od 13:05 hod. do 13:25 hod. v O., na S. t., za přítomnosti obž. T. G. , jednatele A. P., který obž. Bc. L. Š. umožnil fyzicky vystupovat a jednat jako zástupce společnosti A. P., která byla provozovatelem školicího střediska pro výuku a výcvik v rámci zdokonalování odborné způsobilosti řidičů dle zák. č. 247/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a to na základě akreditace udělené rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 18. 6. 2008, č.j. MSK 101211/2008, při schůzce s uchazečem o kurz zdokonalování odborné způsobilosti řidičů, spočívající v absolvování vstupního školení v rámci zdokonalování odborné způsobilosti řidičů za účelem získání průkazu profesní způsobilosti řidiče pro skupinu „C“, agentem Policie České republiky označeným krycím kódem a vystupujícím pod krycím jménem M. K., tohoto instruoval tak, že bude do kurzu přijat a v tomto veden v době od 3. 5. 2010 pouze formálně, aniž by se musel účastnit povinného vstupního školení a výcviku v rozsahu 140 výukových hodin, včetně absolvování povinných jízd, jak předepisuje z. č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších novel, za což obž. T. G. od uchazeče – osoby vystupující pod jménem M. K. na místě přijal finanční hotovost ve výši 20.000,- Kč, kterou si později dne 30. 4. 2010 obž. T. G. s obž. Bc. L. Š. mezi sebou rozdělili rovným dílem každý po 10.000,- Kč, načež po uplynutí formální doby, po kterou měl kurz trvat, obdržela osoba vystupující pod jménem M. K. dne 21. 6. 2010 z A. P., potvrzení o absolvované výuce a výcviku, čímž obž. Bc. L. Š. a obž. T. G. umožnili této osobě dne 16. 7. 2010 vykonání zkoušky profesní způsobilosti řidiče na Magistrátu města Ostravy, odboru dopravně správních činností, na základě které pak osoba vystupující pod jménem M. K. získala průkaz profesní způsobilosti řidiče pro skupinu „C“, aniž by řádně vstupní školení absolvovala a splnila všechny podmínky v souladu se zákonem č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších novel, přičemž částka takto získaná obžalovanými Bc. L. Š. a T. G. vedla k jejich neoprávněnému obohacení.
Za uvedené jednání byl obviněný Bc. L. Š. odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč, představující 200 denních sazeb po 500,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce při zajišťování státní správy na úseku získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel na dobu 2 let.
Za uvedené jednání byl obviněný T. G. odsouzen podle §331 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč, představující 200 denních sazeb po 1000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování školícího střediska pro výuku a výcvik v rámci zdokonalování odborné způsobilosti řidičů dle zák. č. 247/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů na dobu 2 let.
Dále rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v bodech 6) a 9) zprošťující části a podle §259 odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se ve vztahu k těmto bodům vrací věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných Bc. L. T., Bc. S. K. a státní zástupkyně ve vztahu k obviněným Bc. L. Š., T. G. a A. G. zamítnuta.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 5 To 425/2013, podali následně obvinění Bc. L. Š. a T. G. prostřednictvím svých obhájců dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný Bc. L. Š. ve svém dovolání namítl ve vztahu ke spáchání přečinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 tr. zákoníku, že platby uchazečů o vykonání vstupního školení nebyly úplatkem, ale úplatou za vykonání kurzu. Za to, že se uchazeči o vykonání školení fyzicky nemuseli školení účastnit, neplatili žádnou částku navíc oproti tomu, kolik by hradili v případě řádného vykonání vstupního školení. Obviněný byl přitom uchazečům k dispozici, když při samostudiu cokoli potřebovali, nešlo tedy o „prodej“ potvrzení o vykonání vstupního školení, ale autoškola si pouze ulehčila práci tím, že uchazeči nemuseli být fyzicky proškolování v zákonem stanoveném rozsahu přítomni. Ohledně spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněný uvedl, že sice mohl o neabsolvování školení v předepsaném rozsahu vědět, podstatný je však podle něj samotný výstup ze školení, tedy že uchazeč obstojí při závěrečné zkoušce. Ve svých námitkách vyjádřil obviněný názor, že jemu vytýkaná jednání jsou správními delikty, nejsou však trestnými činy.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl o zproštění obžaloby, případně aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný T. G. v dovolání uvedl, že nikdy o žádný úplatek nepožádal a nikdy žádný úplatek nepřijal. Částky, které převzal od uchazečů o profesní školení, nebyly úplatkem, ale platbou za absolvování profesního školení. Částky zaplacené uchazeči tedy nebyly přijaty neoprávněně, nýbrž oprávněně na základě dvoustranného právního úkonu, tedy dle uzavřené smlouvy v rámci smluvní volnosti. Dále obviněný namítl, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena zásada zákazu reformace in peius, neboť odvolání státní zástupkyně bylo ve vztahu k obviněnému zamítnuto a odvolací soud uznal obviněného na základě jeho odvolání vinným závažnější formou podílu na trestné činnosti a v poměru k právní kvalifikaci i vyšším trestem.
Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 3 T 67/2011 a aby sám rozhodl ve věci tak, že obviněného zprostí obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obvinění svá dovolání zaměřili zejména na právní argumentaci v tom směru, že jejich jednání nemůže být trestným činem přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku, jelikož platby zájemců o proškolení pro účely profesní způsobilosti řidičů byly platbami ve prospěch společnosti Autoškola PROFI, s.r.o. a ne úplatkem. S uvedenou právní argumentací obviněných se však není možno ztotožnit. Skutkovou podstatu přečinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 tr. zákoníku naplní pachatel, který sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek, nebo kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek. Pachatelem uvedeného přečinu může být mimo jiné jakákoli fyzická osoba, která se podílí na obstarávání věcí obecného zájmu. Pokud jde o pojem obecného zájmu, ten je vykládán jako činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu. Nejedná se jen o rozhodování orgánů státní moci a správy, ale jde i o jinou činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina. V projednávané věci je tak možné za nesporný považovat zájem celé společnosti na tom, aby uchazeči o řidičské oprávnění splnili zákonem požadované podmínky pro získání příslušného řidičského oprávnění, kdy řízení motorových vozidel je činností, při které třeba jen drobné pochybení může vést k fatálním následkům. Pokud jde o rozporovaný pojem úplatku, ten je vykládán jako neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění. V projednávané věci není možno na platby přijaté obviněnými od zájemců o proškolení pro účely profesní způsobilosti řidičů považovat za platby za proškolení, jak argumentují obvinění, když k proškolení zájemců fakticky nikdy nedošlo. Jak vyplývá z faktického stavu věci, pro zájemce o proškolení nebylo prioritní samotné proškolení, ale získání dokladu o absolvování proškolení, který je nezbytnou podmínkou k absolvování závěrečné zkoušky k získání profesního průkazu. Pokud obvinění přijímali platby za proškolení a vydávali potvrzení o absolvování proškolení v zákonem předepsaném rozsahu, ačkoli fakticky k takovému proškolení nikdy nedošlo, je nutno platby od uchazečů považovat za neoprávněné majetkové obohacení – úplatek
v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu. O skutečnosti, že platby přijaté obviněnými od zájemců o proškolení nebyly platbami za školení, ale ve skutečnosti úplatkem, svědčí mimo jiné i rozdílná výše plateb od zájemců o proškolení. Obvinění od zájemců o proškolení brali v podstatě tolik, kolik byl kdo ochoten zaplatit, což činili s vědomím, že proškolení v předepsaném rozsahu zájemcům neposkytnou a v podstatě celá platba bude jen jejich ziskem.
Pokud obviněný Bc. L. Š. ve vztahu ke spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uvedl, že sice mohl
o neabsolvování školení v předepsaném rozsahu vědět, podstatný je však podle něj samotný výstup ze školení, tedy že uchazeč obstojí při závěreční zkoušce, pak se jedná o pokus argumentace, který však nestojí na jakémkoli právním základě.
Je nesporné, že obviněný v pozici zkušebního komisaře Magistrátu města Ostravy, jemuž bylo Ministerstvem dopravy ČR přiděleno osobní identifikační číslo, byl úřední osobou ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. V této pozici obviněný vědomě umožnil absolvování zkoušky pro získání profesního průkazu způsobilosti řidičů osobám, které fakticky neabsolvovali zákonem předepsané proškolení a které tak zákonné podmínky pro absolvování závěrečné zkoušky nesplnily. Obviněný tak svou činnost úřední osoby vykonával způsobem odporujícím právnímu předpisu, konkrétně v rozporu s §52b odst. 2 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, podle kterých je rozsah proškolení zájemců o získání profesního průkazu způsobilosti řidičů nejméně 140 hodin a žadatel o vykonání zkoušky musí doložit, že absolvoval výuku a výcvik v rámci vstupního školení v plném rozsahu.
Pokud obviněný T. G. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1
písm. g) tr. ř. namítá porušení zásady zákazu „reformatio in peius“, pak se jedná o procesní námitku, které primárně pod uplatněný dovolací důvod nespadá, nicméně judikatorně již bylo v minulosti dovozeno, že v případě oprávněnosti takové námitky je tuto možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit. V projednávané věci však k porušení zásady zákazu „reformatio in peius“ nedošlo, obviněný uvádí v podaném dovolání zkreslené a vzájemně si protiřečící argumenty. Jak již bylo podrobně uvedeno výše, obviněný T. G. byl rozsudkem okresního soudu uznán vinným jednak pomocí k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsané v bodě 1 rozsudku, jednak pomocí k zločinu přijetí úplatku podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku za jednání popsané v bodech 1 a 2 rozsudku. Následně byl na podkladě obviněným podaného odvolání původní rozsudek okresního soudu zrušen a obviněný byl uznán vinným rozsudkem krajského soudu, když za totožná jednání byl uznán vinným pouze přečinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 tr. zákoníku. Již jen z prostého porovnání trestních sazeb trestu odnětí svobody trestných činů, za které byl obviněný odsouzen rozsudkem okresního soudu (trestní sazba trestu odnětí svobody je u nejpřísněji trestného činu v rozmezí tři léta až deset let) a rozsudkem krajského soudu (trestní sazba trestu odnětí svobody je až čtyři léta) je zřejmé, že co do výroku o vině obviněného k žádnému zpřísnění výroku o vině nedošlo a následný rozsudek krajského soudu je pro obviněného příznivější. Pokud jde o výroky o trestu, obviněný zpřísnění výroku o trestu spatřuje v tom, že ačkoli byl za stejná jednání uznán vinným jediným a ještě mírnějším trestným činem, výrok o trestu rozsudku krajského soudu zůstal v části délky zkušební doby u podmíněného odsouzení, peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti stejný, jako byl výrok o trestu v rozsudku okresního soudu. Také zde je argumentace obviněného vadná, výše trestu odnětí svobody byla obviněnému rozsudkem krajského soudu snížena, když zatímco rozsudkem okresního soudu mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, rozsudkem krajského soudu byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání jeden rok a šest měsíců.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněnými v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných Bc. L. Š. a T. G.
Obvinění Bc. L. Š. a T. G. uplatnili právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tím, že ji zaměřili proti tomu, že jejich jednání nemůže být přečinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 tr. zákoníku, neboť platby zájemců o proškolení pro účely profesní způsobilosti řidičů byly platbami ve prospěch společnosti Autoškola PROFI, s.r.o., a ne úplatkem.
Přečinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo dá si slíbit úplatek, nebo kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného pro sebe nebo pro jiného přijme nebo dá si slíbit úplatek.
Objektem trestného činu přijetí úplatku je zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života a zájem na ochraně podnikatelských vztahů před korupcí. Pachatelem uvedeného trestného činu může být fyzická i právnická osoba, která se podílí na obstarávání věcí obecného zájmu. Obstaráváním věcí obecného zájmu rozumíme činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb. Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina. Úplatek je neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě a na kterou nemá nárok. Zpravidla jde o zvýhodnění, které se dostává uplácenému, spočívající zejména v přímém majetkovém prospěchu, např. finančním nebo materiálním, může však jít i o výhodu jiného druhu, např. protislužbu nebo sponzorský dar apod.
Zákonné znaky tohoto přečinu byly evidentně naplněny skutky uvedenými v bodech 1a) a 2) rozsudku odvolacího soudu. V posuzovaném případě lze nepochybně považovat za zájem celé společnosti zájem na tom, aby uchazeči o řidičské oprávnění splnili zákonem přesně stanovené podmínky pro získání příslušného řidičského oprávnění, neboť ovládání motorového vozidla bezpochyby ovlivňuje celou společnost (resp. majetek, zdraví, příp. životy lidí).
Z bližších zjištění soudů vyplývá, že obvinění Bc. L. Š. a T. G. instruovali uchazeče o kurz zdokonalování odborné způsobilosti řidičů spočívající v absolvování vstupního školení v rámci zdokonalování odborné způsobilosti řidičů za účelem získání průkazů profesní způsobilosti řidiče tak, že budou v kurzu vedeni pouze formálně, aniž by se v plném rozsahu účastnili povinného vstupního školení a výcviku v rozsahu 140 výukových hodin, včetně absolvování povinných jízd. Po zaplacení kursovného a uplynutí formální doby, po kterou měl kurz trvat, jim vystavili potvrzení o absolvované výuce a výcviku a umožnili jim tak vykonání zkoušky profesní způsobilosti řidiče na Magistrátu města Ostravy, odboru dopravně správních činností. Uchazeči o absolvování vstupního školení neměli přednostně zájem o proškolení, nýbrž o získání potvrzení o absolvovaní vstupního školení, které bylo předpokladem pro konání závěrečné zkoušky k získání průkazu profesní způsobilosti řidiče. Významné je, že výše uvedené platby byly přijaty v souvislosti s vystavením potvrzení o absolvování vstupního školení ve stanoveném rozsahu, přestože jednotliví uchazeči školení v tomto rozsahu neabsolvovali. Za situace, kdy obvinění přijímali platby za absolvování vstupního školení a vydávali potvrzení o absolvování vstupního školení ve stanoveném rozsahu, přestože fakticky k takovému proškolení nikdy nedošlo, je třeba předmětné platby od uchazečů posoudit jako neoprávněnou výhodu spočívající v majetkovém obohacení (úplatek) v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu.
Další právní námitkou relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla námitka obviněného Bc. L. Š. týkající se spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve které obviněný uvedl, že sice mohl o neabsolvování školení v předepsaném rozsahu vědět, podstatný je však podle něj samotný výstup ze školení, tedy že uchazeč obstojí při závěrečné zkoušce.
Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby se podle ustanovení §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustí ten, kdo jako úřední osoba v úmyslu způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
K naplnění této skutkové podstaty se vyžaduje, aby se činu dopustil pachatel-úřední osoba. U pojmu vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel tedy jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou nebo úmyslně konkrétní právní normu obchází.
K námitkám dovolatele uvádí Nejvyšší soud následující. Objektem výše uvedeného trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v souladu s právním řádem a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. Obviněný jako zaměstnanec magistrátu, v pozici zkušebního komisaře, jemuž bylo Ministerstvem dopravy přiděleno osobní identifikační číslo byl v souladu s ustanovením §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku v postavení úřední osoby. Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že obviněný vědomě umožnil absolvování zkoušky pro získání profesního průkazu způsobilosti řidičů osobám, které fakticky neabsolvovaly zákonem předepsané proškolení a které tedy nesplnily zákonné podmínky pro absolvování závěrečné zkoušky. Zde je třeba konstatovat, že obviněný svou činnost úřední osoby vykonával způsobem odporujícím právnímu předpisu, konkrétně v rozporu s §52b odst. 2 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, podle kterých je rozsah proškolení zájemců o získání profesního průkazu způsobilosti řidičů nejméně 140 hodin a žadatel o vykonání zkoušky musí doložit, že absolvoval výuku a výcvik v rámci vstupního školení v plném rozsahu. Pokud obviněný Bc. L. Š. namítal, že podstatný je výsledek závěrečné zkoušky, nikoli faktické absolvování vstupního školení uchazeči, jsou tyto námitky nepřijatelné a postrádají jakýkoli právní základ.
Dovolacím důvodem nejsou ani námitky týkající se dodržení zákazu reformace in peius, neboť jde o aplikaci ustanovení procesního práva, tj. trestního řádu (§264 odst. 2 tr. ř.), zatímco dovolání lze podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat při porušení hmotného práva, tj. trestního zákoníku. Protože však respektování zákazu reformace in peius náleží mezi nepominutelné náležitosti spravedlivého procesu, Nejvyšší soud ověřil, že k porušení tohoto zákazu v dané věci nedošlo.
Obviněný T. G. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 3 T 67/2011, uznán vinným jednak pomocí k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsané v bodě 1) rozsudku, jednak pomocí k zločinu přijetí úplatku podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku za jednání popsané v bodech 1) a 2) rozsudku. Následně byl z podnětu odvolání obviněného T. G. rozsudek okresního soudu zrušen a obviněný byl rozsudkem krajského soudu za totožná jednání uznán vinným pouze přečinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud konstatuje, že rozsudkem krajského soudu nedošlo ke zpřísnění výroku o vině ve vztahu k obviněnému T. G. a že předmětný rozsudek krajského soudu je pro obviněného příznivější. Vyplývá to z porovnání trestních sazeb stanovených v ustanoveních §329 odst. 1 tr. zákoníku a §331 odst. 3 tr. zákoníku (u trestných činů, za které byl obviněný odsouzen rozsudkem okresního soudu, kdy trestní sazba trestu odnětí svobody je u nejpřísněji trestného činu v rozmezí tři léta až deset let) a trestní sazby stanovené v ustanovení §331 odst. 1 tr. zákoníku (z rozsudku krajského soudu, kdy je u tohoto trestného činu trestní sazba trestu odnětí svobody až čtyři léta). Co se týká výroku o trestu, obviněný T. G. zpřísnění výroku o trestu spatřuje v tom, že ačkoli byl za stejná jednání uznán vinným jediným a ještě mírnějším trestným činem, výrok o trestu rozsudku krajského soudu zůstal v části délky zkušební doby u podmíněného odsouzení, peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti stejný, jako byl výrok o trestu v rozsudku okresního soudu. Uložení výše uvedeného trestu není v rozporu se zákazem reformace in peius, neboť přísnějším trestem porušujícím zákaz reformace in peius by byl jen takový trest, který by zhoršoval postavení obviněného vzhledem k trestu uloženému Okresním soudem v Ostravě. V daném případě byl obviněnému snížen trest odnětí svobody o jednu polovinu, z původních 3 let na 1 rok a 6 měsíců, z čehož vyplývá, že tresty uložené odvolacím soudem nejsou přísnější než trest uložený soudem prvního stupně a celkově tedy ke zhoršení postavení obviněného v otázce trestu nedošlo. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obvinění Bc. L. Š. a T. G. svým předmětným jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 tr. zákoníku, resp. přečinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných Bc. L. Š. a T. G. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal