ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1327.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1327/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. listopadu 2014 o dovolání obviněného P. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2014 sp. zn. 7 To 116/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 101/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. 9 T 101/2013 byl obviněný P. M. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v období počínaje březnem 2012 a konče dnem 24. 4. 2013, kdy převzal usnesení o zahájení trestního stíhání, v P., v K., ve S. ani jinde úmyslně neplnil vyživovací povinnost vůči svému nezletilému synovi D. M., ačkoliv mu tato povinnost plyne ze zákona o rodině a její výše byla naposledy s účinností od 1. 5. 2005 stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 10. 2005 č. j. 15 P 44/2002-126, který nabyl právní moci dne 24. 1. 2006, částkou 3.500,- Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky oprávněného dítěte M. M., přičemž v uvedeném období uhradil na výživném v červnu 2012 částku 8.000,- Kč a v říjnu 2012 částku 7.000,- Kč, v březnu 2013 částku 500,- Kč a v dubnu 2013 částku 1.000,- Kč, tudíž za uvedené období dluží na výživném celkem 32.500,- Kč.
Za to mu byl uložen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §84 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let s dohledem. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena povinnost platit v průběhu zkušební doby běžné výživné a podle svých sil splácet dlužné výživné.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal ve veřejném zasedání Městský soud v Praze a usnesením ze dne 9. 4. 2014 sp. zn. 7 To 116/2014 je zamítl podle §256 tr. ř.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., konkrétně že v jeho případě byla porušena zákonná ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku bylo nejprve poukázáno na okolnost, že stejná námitka byla uplatněna již v odvolání obviněného, přičemž odvolací soud označil postup soudu prvního stupně za souladný se zákonem. S tím dovolatel nesouhlasí a opětovně poukazuje na podmínky vyplývající z ustanovení §202 odst. 2, 3 tr. ř., vymezující možnost konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, pokud se tento nedostaví k hlavnímu líčení bez řádné omluvy. Zároveň odkazuje na ustanovení §2 odst. 13 tr. ř., podle něhož musí být poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby. V další části dovolání je proveden exkurz ohledně účelu trestního řízení (§1 tr. ř.), trestného činu pro který byl obviněný stíhán a odsouzen (§196 odst.1 tr. zákoníku), vyjadřuje se ke skutkovému zjištění ohledně doby a částek, které v rozhodném období k rukám matky svého syna zaplatil. Z toho vyvozuje, že u obviněného se nejedná o notorického neplatiče výživného, ale pouze jeho osobní a pracovní problémy mu zabránily platit výživné pravidelně a ve stanovených částkách. Opětovně se zamýšlí nad účelem trestního řízení, zejména pak hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného a poukazuje, že obviněný tak byl zbaven možnosti využít institutu účinné lítosti podle §197 tr. zákoníku, ve spojení s poučovací povinností podle §2 odst. 13 tr. ř. Hlavním smyslem totiž je, přimět povinnou osobu ke splnění zákonné vyživovací povinnosti, což je přednostnější, než potrestání pachatele. To ale obviněnému nebylo soudem umožněno. Současně mu nelze klást k tíži, že se ze zdravotních důvodů nemohl dostavit k hlavnímu líčení. Pokud se odvolací soud ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, když ten konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, ve své podstatě posvětil porušení práva obviněného na obhajobu. Podle názoru dovolatele zde nebyly splněny podmínky pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, právě s ohledem na sledování účelu trestního řízení a možnosti využít institutu účinné lítosti. V odvolacím řízení již totiž nebylo možné v mezích ust. §197 tr. zákoníku postupovat.
V další části dovolání je vedena polemika se závěry soudů nižších stupňů ohledně řádnosti omluvy obviněného z hlavního líčení a je poukazováno na charakter jeho zdravotních obtíží. Dovolatel svoji telefonickou omluvu pokládá za řádnou a z lékařských zpráv vyplývá dostatečně, že měl dodržovat klidový režim a neprochladnout. V daných souvislostech se odvolává na čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), podle něhož má právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (k tomu viz sp. zn. II. ÚS 2152/08). Z toho dovozuje, že telefonická omluva obviněného postačovala a byla tudíž řádná, když navíc trestní řád ani nezakládá povinnost učinit omluvu v písemné podobě.
V závěru dovolatel sděluje, že jakákoli námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu, je uplatnitelná i jako dovolací důvod. Zároveň upozorňuje, že dbát této ochrany je povinen při svém rozhodování také dovolací soud. Žádá, aby tato jeho námitka byla vzata do úvahy. Navrhl proto, aby byla zrušena rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu a věc byla přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ve vyjádření nejprve rekapituluje rozhodnutí soudů nižších stupňů, obsah podaného dovolání obviněného i zákonnou úpravu uplatněného dovolacího důvodu. Podle státního zástupce dovolací námitky sice odpovídají dovolacímu důvodu, který byl uplatněn, ale není je možné shledat opodstatněnými. V daném případě se jedná o přítomnost obviněného u hlavního líčení, přičemž citovaný dovolací důvod by byl dán pouze, pokud se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení u soudu prvního stupně v nepřítomnosti obviněného, ačkoli měla být jeho přítomnost zajištěna. Státní zástupce pak podrobně popisuje průběh řízení před soudem prvního stupně od prvotního vydání trestního příkazu až po hlavní líčení, k němuž se obviněný nedostavil, ač byl k němu řádně předvolán. Zmiňuje se též o telefonické omluvě obviněného den před konáním hlavního líčení a o výzvě soudu, aby své tvrzení o jeho zdravotním stavu obratem doložil, což se nestalo. V další části vyjádření rozebírá zákonnou úpravu, podle níž lze za určitých podmínek hlavní líčení provést v nepřítomnosti obviněného. Dále pak cituje z odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se s postupem soudu prvního stupně, pokud jde o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, ztotožnil. Sám státní zástupce vyjadřuje s názorem odvolacího soudu souhlas. Odkazuje na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž soud prvního stupně nemůže porušit ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. jen tím, že konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, třebaže tuto nepřítomnost obviněný předem omluvil svou pracovní neschopností (usnesení NS ze dne 30. 7. 2002 sp. zn. 7 Tdo 421/2002). V projednávaném případě obviněný ani nedoložil svou zdravotní překážku dostatečně spolehlivým způsobem, a když mu byl dán prostor toto své tvrzení doložit, neučinil tak včas, jelikož podklady údajně poslal na jinou adresu. Navíc z nich nevyplývá, že by nebyl schopen se hlavního líčení zúčastnit. Podle státního zástupce vše nasvědčuje tomu, že byly splněny i další podmínky uvedené v ust. §202 odst. 2 písm. a), b), odst. 4 tr. ř., jejichž dodržení obviněný v dovolání ani nezpochybňuje. K porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny tak nemohlo dojít a námitky obviněného jsou ve svém celku neopodstatněné. Zdůrazňování řádnosti omluvy v dovolání je totiž založeno na něčem, co pro rozhodnutí soudu provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného bylo bez významu, takže k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení ve smyslu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nedošlo Předmětné dovolání tak označuje za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podaného dovolání. Shledal přitom, že podané dovolání obsahuje určité formální nedostatky. Ty spočívají v tom, že je rozhodnutí soudu druhého stupně vytýkáno porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, tedy výhradně v řízení před soudem prvního stupně. Přitom je ale uplatňován pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ačkoli je dovoláním (a to v souladu se zákonnou úpravou) napadáno rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné. Z uvedeného vyplývá, že by v dovolání měl být primárně uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé variantě a v návaznosti na něj pak teprve mělo být argumentováno dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vůči předchozímu řízení (před soudem prvního stupně). Přes tento zjevný nedostatek Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání podané proti rozhodnutí soudu druhého stupně je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., obviněný je osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku, přičemž jej podal prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.), v zákonné dvouměsíční lhůtě a u orgánu (soudu prvního stupně), který je k tomu příslušný ( §265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tedy jinými slovy bylo jednáno v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna.
Obviněný v dovolání namítl, že obvodní soud v jeho věci provedl hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, čímž mj. bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně že byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle ustanovení tohoto článku má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
Vzhledem k uvedenému je třeba uplatněné dovolací námitky považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Nejprve je třeba uvést, že předmětnou procesní problematikou se velice důkladně zabýval ve svém rozhodnutí již soud prvního stupně, který v něm vysvětlil, proč se rozhodl provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. Také odvolací soud ve svém usnesení reagoval na námitky obviněného, které vůči zvolenému postupu nalézacího soudu vznesl v podaném odvolání, přičemž konstatoval, že soud prvního stupně jeho práva nezkrátil a jednal v souladu s trestním řádem. Z uvedeného je tak zřejmé, že námitky obviněného adekvátně podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel uplatnil již v řízení odvolacím, přičemž na ně v předchozím řízení příslušně reagoval odvolací soud a před ním se danou problematikou zabýval i soud nalézací. Obviněný tak zjevně využil institutu dovolání pro opakování totožných námitek, jakých užil již dříve v řízení odvolacím a to jenom proto, že není spokojen s jeho výsledkem. Takové dovolání obviněného je proto možno bez dalšího označit za zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Nejvyšší soud přesto považuje za potřebné na některé výhrady dovolatele samostatně reagovat.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že pokud jde o hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, tak je lze provést v nepřítomnosti obviněného jen za splnění podmínek obsažených v ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., případně je vůbec nelze konat (§202 odst. 4 tr. ř.).
V konkrétní projednávané věci se jednalo o přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kdy je obviněný ohrožen trestní sazbou odnětí svobody do jednoho roku. Jednalo se tudíž o nikoli složitý případ ohledně samotného skutku, jeho právního posouzení včetně případného dokazování. O tom svědčí i skutečnost, že ve věci bylo nejprve dne 27. 6. 2013 rozhodnuto trestním příkazem, proti kterému ale podal obviněný odpor. Hlavní líčení pak bylo samosoudkyní obvodního soudu nařízeno s třítýdenním, tedy dostatečným předstihem na den 12. 11. 2013. Přesto si obviněný zaslané předvolání vyzvedl na poště až dne 13. 11. 2013, tedy den po té, kdy se hlavní líčení mělo konat. Následný termín hlavního líčení byl nařízen na 28. 1. 2014 a nové předvolání bylo obviněnému doručeno již dne 27. 11. 2013, tedy s více než dostatečným předstihem. Ačkoli již v první polovině ledna 2014 měl obviněný k dispozici lékařské zprávy (konkrétně z 12. 1. a 17. 1. 2014), potvrzující že má mít určité zdravotní potíže, přesto obvodnímu soudu tuto skutečnost telefonicky sdělil až dne 27. 1. 2014 ve 12.17 hod., tedy prakticky jeden den před konáním hlavního líčení. Přesto, že byl vyzván, aby soudu dodal potvrzení o pracovní neschopnosti a příslušnou lékařskou zprávu potvrzující, že není schopen se k nařízenému hlavnímu líčení dostavit, což přislíbil, do začátku jednání soudu nebyly žádné takové doklady soudu doručeny. Výše zmíněné lékařské zprávy byly soudu doručeny až dne 29. 1. 2014 v 15.19 hod.
Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 28. 1. 2014 od 13.30 hod. je patrné, že se k němu obviněný P. M. nedostavil a samosoudkyně poté vyhlásila usnesení, že hlavní líčení bude konáno v jeho nepřítomnosti. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu vyplývá, že samosoudkyně takto rozhodla proto, že považovala podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, obsažené v ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., za splněné, a zároveň pouhé telefonické oznámení obviněného, že má zdravotní potíže a tudíž se z hlavního líčení omlouvá, nepokládala za omluvu řádnou. S tímto konstatováním a následným postupem soudu prvního stupně se pak ztotožnil i odvolací soud.
Rovněž Nejvyšší soud zaujal názor, že v tomto konkrétním případě nelze označit zvolený postup Obvodního soudu pro Prahu 2 za protizákonný, tedy odporující ustanovení §202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. Jak již částečně vyplynulo z výše uvedeného, jednalo se o věc, k jejímuž projednání a rozhodnutí byl příslušný samosoudce (§314a odst. 1 tr. ř.). Vůči P. M. bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání podle §160 tr. ř., o skutku jenž se stal předmětem obžaloby byl v postavení obviněného řádně vyslechnut, a to včetně poučení o tom, že může využít ustanovení §197 tr. zákoníku o účinné lítosti, kdy na otázku zda vzniklý dluh na výživném hodlá uhradit odpověděl, že vyčká na výsledek civilního řízení ohledně jeho návrhu na úpravu výživného, a taktéž byl poučen ve smyslu §166 odst. 1 o možnosti dne 15. 5. 2013 v 10.00 hod. prostudovat spis i o tom, že pokud se nedostaví, bude postupováno, jako kdyby k tomuto úkonu došlo, v souladu s §166 odst. 2 tr. ř. (viz č. l. 2 až 9 spisu). Obviněnému byla posléze též řádně doručena obžaloba, a jak vyplynulo ze shora uvedeného, k hlavnímu líčení byl včas a řádně předvolán. Současně zde pak byla splněna i podmínka, že věc (vzhledem k její nenáročnosti) bylo možné spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. Zde je třeba dodat, že nebyla přítomna žádná ze skutečností, vyplývající z ustanovení §202 odst. 4 tr. ř., které vylučují konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného.
Pokud pak samosoudkyně obvodního soudu při nedostavení se obviněného k hlavnímu líčení označila jeho telefonickou omluvu ze dne 27. 1. 2014, za nikoli řádnou omluvu, nelze jí takový závěr vytýkat. Jak ale bude konstatováno níže, již samotná okolnost, že se samosoudkyně v daném případě zabývala řádností omluvy obviněného naznačuje, že se z její strany jednalo o vstřícný postoj, a kdyby obviněný k celé záležitosti přistoupil odpovědně a seriozně, mohl případně dosáhnout dalšího odročení hlavního líčení na jiný termín. Obviněnému bylo totiž v této souvislosti jasně sděleno, že musí své tvrzené zdravotní obtíže řádně doložit lékařskou zprávou, případně potvrzením o pracovní neschopnosti. Obviněný to však v určené lhůtě nesplnil a soudu ani výslovně nesdělil, že se chce hlavního líčení zúčastnit a tudíž žádá o jeho odročení. Pokud snad hodlal soudu sdělit cokoli na svou obhajobu, co dosud do dříve pořízeného protokolu o výslechu obviněného neuvedl, bylo zcela nezbytné, aby se k hlavnímu líčení dostavil, nebo aby učinil to, co po něm bylo soudem požadováno, a mohlo být způsobilé odročení hlavního líčení dosáhnout. To však obviněný, jak ze shora uvedeného vyplývá, neučinil.
Za podstatné je v této souvislosti třeba ale uvést, že řádnost či neřádnost výše zmíněné omluvy obviněného neměla v projednávaném případě na zákonný průběh dokazování žádný vliv. Jak bylo již výše konstatováno, podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného ve smyslu §202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. byly splněny. Jejich součástí pak není posuzování řádnosti jakékoli omluvy obviněného. Posouzení řádnosti omluvy obviněného má však význam pro dokazování v hlavním líčení, pokud je v něm třeba číst protokoly o výslechu svědků, znalců, spoluobviněných nebo přehrát zvukové či obrazové záznamy o jejich výsleších provedených prostřednictvím videokonferenčního zařízení. To lze totiž podle §202 odst. 3 tr. ř. učinit v hlavním líčení v nepřítomnosti obviněného za podmínek uvedených v ustanovení §211 tr. ř. jen tehdy, jestliže se obviněný k hlavnímu líčení nedostaví bez řádné omluvy. Žádné takové dokazování ale v projednávané věci nebylo třeba provádět a také prováděno nebylo. Obvodní soud podle protokolu o hlavním líčení pouze podle §207 odst. 2 tr. ř. přečetl výpověď obviněného z přípravného řízení, vyslechl v postavení svědkyně matku nezletilého D. M. M. a přečetl podle §213 odst. 2 tr. ř. opatřené listinné důkazy (viz č. l. 79 až 81 spisu). Poté již jen po závěrečném návrhu státní zástupkyně a krátké přestávce vyhlásil odsuzující rozsudek. K takovému rozsahu a formě dokazování tudíž nebylo třeba řádnost omluvy obviněného zkoumat a posuzovat a je tudíž i nadbytečné se danou problematikou v rámci vyvolaného dovolacího řízení podrobněji zabývat.
Zcela zavádějící je pak námitka dovolatele, že postupem soudu bylo obviněnému zabráněno ve využití ustanovení §197 tr. zákoníku o účinné lítosti a tím mělo též dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Ve skutečnosti byl obviněný již na začátku trestního stíhání v rámci výslechu před policejním orgánem na tuto možnost upozorněn, tedy konkrétně dne 6. 5. 2013, přesto za celou dobu neprojevil sebemenší snahu dlužnou částku na výživném pro svého syna D. uhradit a tím dosáhnout základního předpokladu pro zánik trestní odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy. Takový záměr neprojevil ani po podání obžaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 a nic podobného neavizoval ani v rámci svého telefonátu dne 27. 1. 2014 pracovnici jmenovaného soudu.
Navzdory konstatovanému je vhodné zmínit, že soudy obecně přistupují k otázce odročování soudních jednání z důvodu překážek na straně obviněných vstřícně, ale zároveň obezřetně. Jsou si na straně jedné vědomy, že mají povinnost obviněnému umožnit realizaci jeho práva na účast na soudním jednání k uplatnění jeho obhajoby a vyjádření se k prováděným důkazům, a to v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny i příslušných ustanovení trestního řádu. Na straně druhé ale nemůže být toto právo obviněného bezbřehé. Je totiž známo, že obvinění se nezřídka snaží prostřednictvím rozličných obstrukcí, včetně výmluv na špatný zdravotní stav soudní řízení zdržovat a oddalovat tak vydání meritorního rozhodnutí. Proto (zcela v souladu s konstantní judikaturou), nelze jakoukoli omluvu obviněného označit za řádnou, a tedy hodnou zřetele. Důvodem odročení hlavního líčení může být pouze řádná omluva, tedy řádně odůvodněná (a podložená) omluva (žádost). Za takovou však nelze označit pouhé sdělení obviněného, že se pro nemoc nemůže k jednání soudu dostavit, byť i sám své zdravotní potíže konkretizuje. V této souvislosti je třeba poznamenat, že ani samotné rozhodnutí lékaře o vzniku dočasné pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení §60 zák. č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, samo o sobě neprokazuje, že obviněný současně není schopen se dostavit k soudnímu jednání. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u hlavního líčení. Samotné předložení zmíněného rozhodnutí lékaře, dostatečným podkladem být nemusí, protože z něj není patrný charakter onemocnění a způsob léčby, ani druh a rozsah omezení, která z případného onemocnění nebo z jeho léčby pro konkrétní osobu vyplývají, a není v něm uvedena ani diagnóza onemocnění, resp. její statistické označení (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. 5 Tdo 442/2003).
Jak bylo již shora zmíněno, v přezkoumávaném případě obviněný obvodnímu soudu řádnou omluvu (podloženou příslušnými lékařskými zprávami o jeho neschopnosti se k hlavnímu líčení dostavit) včas nedodal, a proto zde nebylo žádného relevantního důvodu o odročení hlavního líčení uvažovat ani v souvislosti s jeho právem na spravedlivý proces. Stejně jako v podaném odvolání, tak i nyní v dovolání obviněný neuvedl nic, čím by zpochybnil správnost skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně a tím i výslednou právní kvalifikaci jednání obviněného, a co by zároveň mohlo vést k závěru, že skutkové zjištění i jeho právní posouzení by bylo jiné, kdyby se hlavní líčení nekonalo v nepřítomnosti obviněného a bylo by odročeno. Nejvyšší soud proto zaujal názor, že hlavní líčení, konané dne 28. 1. 2014 před Obvodním soudem pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 9 T 101/2013 v nepřítomnosti obviněného P. M., bylo konáno v souladu se zákonem a zároveň jím nedošlo k neakceptovatelnému porušení ústavně garantovaného práva obviněného vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny a odvolací soud pak důvodně nevyhověl odvolání obviněného, ve kterém zmíněný postup soudu prvního stupně napadal.
K tomu je namístě dodat, že není povinností soudu za všech okolností přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh případným, řádně nedoloženým nebo nedůvodným požadavkům obviněného. Naopak je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a opodstatněným požadavkům a postupu orgánů, které takové řízení vedou, včetně soudu.
Za tohoto stavu pak nebylo možno dovodit, že ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, a že obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat argumentaci dovolání vztahující se ke zmíněnému dovolacímu důvodu žádné opodstatnění.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž rozhodnutí o odmítnutí dovolání učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c