ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1355.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1355/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. prosince 2014 dovolání obviněného E. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 61 To 125/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 160/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 3 T 160/2013, byl obviněný E. M. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
dne 17. 10. 2012 v době kolem 20.00 hodin v bytě v P., H., nepřiměřeně fyzicky potrestal svého nezletilého syna N. M., neboť neuposlechl jeho zákazu půjčovat si iPod jeho manželky, nevlastní matky poškozeného, a to tím způsobem, že svého nezletilého syna opakovanými údery přívodním kabelem od počítače s vidlicovou koncovkou bil po těle, čímž mu způsobil drobný podkožní výronek pod pravou prsní bradavkou, dva drobné oděrky na břiše vpravo od pupeční jizvy, v dolní části zad, na obou hýždích a zadní straně obou stehen jsou četné plošné krevní výrony, bez známek přítomnosti tekutiny v podkoží, krevní podlitinu na levém lýtku a krevní podlitinu na pravé paži, přičemž zranění bylo nesporně bolestivým úrazem, který se hojil v intervalu dvou až tří týdnů, vyžadoval jistý klidový režim, protože podkožní zranění vyvolávala i celkovou reakci organizmu ze vzniklých podkožních krvácení a s ohledem na rozsah vzniklých tupých poranění kůže, podkoží a též vzhledem k věku poškozeného, lze usuzovat z hlediska soudně lékařského na ublížení na zdraví.
Za spáchání uvedeného trestného činu obviněný nebyl potrestán, podle §46 odst. 1 tr. zákoníku bylo rozhodnuto o upuštění od jeho potrestání. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla pak obviněnému uložena povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně, a. s., škodu ve výši 21.430,80 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 3 T 160/2013, podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 61 To 125/2014, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 61 To 125/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítl, že rozhodnutí obecných soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, který dle něj není trestným činem. Dovolatel je toho názoru, že daným jednáním nedošlo k naplnění formálních znaků přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, když zranění poškozeného nevyžadovalo lékařské ošetření a nedošlo k znesnadnění obvyklého způsobu života poškozeného na dobu delší než jeden kalendářní týden, a dále že nebyl naplněn potřebný stupeň společenské škodlivosti jeho jednání, když v obdobném případě potrestání dítěte rodičem Nejvyšší soud rozhodl, že žalovaný skutek není trestným činem. V této souvislosti odkázal a obsáhle citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1168/2012. Důvody k uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu pak obviněný blíže nerozvedl.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. řádu předmětné obžaloby zprostil, příp. aby dovoláním napadené usnesení a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací námitky obviněného jsou sice podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak jedná se o námitky nedůvodné. Dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství je třeba vyjít ze závěru znalce z oboru soudního lékařství, který shledal u poškozeného omezení v běžném způsobu života, vzhledem k charakteru zranění, po dobu dvou až tří týdnů. Argumentaci obviněného ve smyslu nízké společenské škodlivost jeho jednání a možnosti uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku pak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil za nepřiléhavou s tím, že trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti, a proto zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Opačný závěr v podobě nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit pouze výjimečně, pokud není vhodné uplatnit trestní represi a posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Dodal, že výchova dětí je nepochybně složitý proces ovlivněný celou řadou faktorů jak na straně rodičů, tak i na straně dítěte, avšak není možno připustit, aby rodič výchovné problémy dítěte řešil tak brutálním fyzickým trestem, jako v nyní posuzované věci. Pokud z provedeného dokazování vyplývá, že v době po projednávaném incidentu došlo ke zlepšení situace v rodině, vztahů otce se synem a zmenšení výchovných problémů poškozeného, pak všechny tyto pozitivní signály našly podle mínění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odpovídající odraz v rozhodnutí soudu o upuštění od potrestání obviněného ve smyslu §46 odst. 1 tr. zákoníku, nemohou však vést k úplnému zproštění viny obviněného. K odkazu obviněného na obdobnou věc projednávanou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1168/2012 státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatoval, že toto rozhodnutí je sice rozhodnutím v podobné věci, celá řada aspektů obou trestních věcí je ale odlišná. Rozdílnost použitých právních kvalifikací u obou projednávaných skutků a s tím související rozdílnost zákonných znaků příslušných přečinů s sebou přirozeně nese i rozdílné požadavky na posouzení společenské škodlivosti jednání obviněných.
Vzhledem ke skutečnosti, že v řízení předcházejícímu rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo k vadám, které by naplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zřejmé, že nemohlo dojít ani k naplnění dalšího z uplatněných důvodů dovolání, a to dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Námitky obviněného, že jeho jednáním nedošlo k naplnění formálních znaků přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a že není dán zákonem předpokládaný stupeň společenské škodlivosti, aby dané jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin, je tak možno považovat z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za námitky právně relevantní, avšak Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že se jedná o námitky nedůvodné s jedinou výjimkou.
Přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a takový čin spáchá na dítěti mladším patnácti let. Je přitom nerozhodné, jakých prostředků bylo při ublížení na zdraví použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé.
Trestní zákoník vykládá pojem ublížení na zdraví v ustanovení §122 odst. 1, podle kterého se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Při posuzování, zda došlo k ublížení na zdraví, mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, apod. Posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální a dále je třeba posuzovat, jaké potíže měl poškozený a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu. Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1543, 1544 s.).
Pokud se týká výkladu termínu „nikoli jen po krátkou dobu“, nelze jednoznačně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví při narušení obvyklého způsobu života trvat, aby ji bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Soudní praxe vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého musí trvat nejméně sedm dní (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1316 s.).
Je třeba zdůraznit, že správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku. Pro takovéto závěry není pro soud směrodatné, jak se poškozený po útoku zdravotně cítil.
V případě posuzované věci bylo provedeným dokazováním prokázáno, že obviněný potrestal svého syna poškozeného N. M. tak, že jej opakovanými údery přívodním kabelem od počítače s vidlicovou koncovkou bil po těle. Tuto skutečnost obviněný nepopírá a potvrdili ji ve své výpovědi i poškozený a další svědci, a to I. J. a L. M. Poranění poškozeného je také jednoznačně patrné na pořízené fotodokumentaci a ve vyhotovených lékařských zprávách. Ve věci byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z jehož závěrů vyplynulo, že poškozený N. M. utrpěl v důsledku jednání obviněného četná poranění kůže a podkoží, podlitiny a oděrky, což bylo hodnoceno jako nesporně bolestivé zranění, které se hojilo v intervalu 2 až 3 týdnů a vyžadovalo jistý klidový režim, neboť podkožní zranění vyvolávala i celkovou reakci organismu ze vzniklých podkožních krvácení. Současně znalec vyloučil existenci zvýšené krvácivosti u poškozeného, která by způsobila modročervené tvoření modřin. Poškozený byl také v důsledku vzniklých poranění pět dnů hospitalizován v nemocnici.
Dle názoru Nejvyššího soudu pokud obviněný opakovanými údery kabelem do celého těla způsobil poškozenému poranění, která ze soudně lékařského hlediska mají charakter ublížení na zdraví, není pochyb o tom, že svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
Výchova dítěte, tím spíše dítě problémového (u poškozeného byly znalcem zjištěna hyperkinetická porucha osobnosti, chování a emocí na bázi ADHD), je nepochybně složitým procesem, při kterém mohou vnikat různé konfliktní situace vedoucí až k potrestání dítěte, a to někdy i fyzickému. Každé fyzické potrestání dítěte samozřejmě není možno bez dalšího posoudit jako trestný čin. Nelze však připustit situaci, aby rodič výchovné problémy dítěte řešil tak brutálním fyzickým trestem, jak tomu bylo v nyní posuzované věci. Poškozenému bylo v době napadení teprve osm let a otec (obviněný) jej za opakovanou nekázeň, kdy si bez dovolení si půjči iPod, zbil přívodním kabelem od počítače tak, že mu způsobil zranění naplňující pojem ublížení na zdraví podle §122 tr. zákoníku. Poškozenému dítěti vznikla řada bolestivých poranění rozsetých po celém těle, opakované údery do těla dítěte byly vedeny poměrně velkou intenzitou a nástrojem rozhodně ne běžným pro trestání dětí. Ač v řízení vyšlo najevo, že se ze strany obviněného jednalo o ojedinělý akt, přesto není možno jeho jednání omlouvat, neboť jednal racionálně s cílem poškozeného pořádně potrestat.
Za přiléhavou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není možno považovat ani námitku nízké společenské škodlivosti jednání obviněného a s tím související možnosti uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. řádu.
Podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013).
Takto definovanou zásadou „ultima ratio“ jako jednou ze základních zásad trestního práva je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010).
Je však nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
Přijetí principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního účelu trestního řízení tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. řádu, podle kterého je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ze slovního, logického a teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, či úvahy poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Smyslem trestního řízení je mimo jiné i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný z pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P., Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck 2005, s. 4).
V případě projednávané věci a s ohledem na výše uvedené rozhodně nelze dospět k závěru, že by posuzovaný čin obviněného E. M. vykazoval nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria §39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Jinými slovy obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin.
Obviněný dovozuje možnost uplatnění zásady subsidiarity trestní represe z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1168/2012. Ač je možno připustit, že citované rozhodnutí se týká obdobného případu, v obou věcech je dána celá řada aspektů odlišných, které nemohou vést k totožnému závěru ohledně nedostatečného stupně společenské škodlivosti jednání obviněných. Předně ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1168/2012, byl závěr o nedostatečném stupni společenské škodlivosti jednání obviněné vztahován ke skutku právně kvalifikovanému jako přečin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se obviněná měla zkráceně dopustit tím, že svého nezletilého syna ve dvou případech fyzicky potrestala tak, že jej nepřiměřeně bila vařečkou po těle zejména v oblasti hýždí. Nejvyšší soud se v tomto případě neztotožnil se závěrem soudů nižších stupňů, že zranění nezletilého poškozeného jej omezovala v obvyklém způsobu života po dobu přesahující jeden týden, a to jednak proto, že poškozený i po výprascích od své matky chodil dál do školy a bez jakýchkoliv úlev se účastnil i hodin tělesné výchovy, jednak proto, že znalecký posudek ohledně zdravotního stavu poškozeného byl vypracován pouze na podkladě fotografické dokumentace poraněných tělesných partií poškozeného.
V nyní projednávané věci obviněný zbil poškozeného elektrickým kabelem s koncovkou, kdy poškozený měl zranění v podstatě po celém těle. Je zřejmé, že při takovém jednání nepochybně hrozí závažnější poranění, než při bití vařečkou v oblasti hýždí. Jedná se tak o daleko vyšší intenzitu zbití poškozeného, než ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1168/2012, o čemž ostatně svědčí i odlišná užitá právní kvalifikace činu.
Příslušné soudy prvního a druhého stupně tak postupovaly správně, když jednání obviněného kvalifikovaly jako přečin ublížení na zdraví podle ustanovení §146 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním v tom smyslu, že v době projednávání daného činu došlo ke zlepšení situace a vztahů v rodině obviněného a poškozeného, kdy obviněný spolupracuje se školou, s psychology i s orgány péče o dítě, nelze nic namítat ani proti rozhodnutí o upuštění od potrestání obviněného ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 tr. zákoníku.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného E. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. prosince 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná