ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1368.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1368/2014-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovolání, které podal obviněný E. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 9 To 86/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 66/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný E. H. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. 9 T 66/2013 uznán vinným za skutky v něm popsané v částech I. A bodu 1-10, I. B bodu 1-3 a I. C bodu 1 zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem sám a dílem ve spolupachatelství (se samostatně stíhaným obviněným G. M. a společně s neztotožněnými pachateli) podle §23 tr. zákoníku, a za skutek popsaný v části II. přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost mu byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, zamítl v souladu s §256 tr. ř. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 9 To 86/2014.
Všechny výroky tohoto usnesení napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním s odkazem na dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť oba soudy nižších stupňů podle něj nesprávně právně posoudily provedené rekognice a skutečnosti jim předcházející a dopustily se tzv. „deformace důkazů”.
Dovolatel se domnívá, že byla nesprávně provedena fotorekognice, přestože v daném případě nic nebránilo provedení rekognici in natura, která má před fotorekognicí přednost, a ani v protokolech o provedených rekognicích nebyl tento postup orgánů činných v trestním řízení řádně zdůvodněn. Vlastnímu provedení fotorekognice nadto předcházel nezákonný postup vyšetřujících orgánů, neboť tyto předložily poznávajícím osobám fotografie obviněného před samotným provedením rekognice, čímž zcela zmařily její účel. Nelze k nim proto dále přihlížet. Uvedené tvrzení prokazuje zejména výpověď svědka M. Na svědkyni K. pak vyšetřující orgány činily nátlak.
Důkazy oba soudy hodnotily v rozporu se zákonem a ústavními právy obviněného, nezohlednily zásady in dubio pro reo a zákazu tzv. deformace důkazu, k níž dochází, pokud vyvozená skutková zjištění v žádném smyslu nevyplývají z provedeného důkazu, jak opakovaně judikoval Ústavní soud. Rovněž konstatoval, že předpokladem náležitého a ústavně souladného hodnocení důkazu je, aby informace z hodnoceného důkazu zůstala bez jakékoliv deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen taková se promítla do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu . Porušení této zásady konkrétně shledává v tom, že soudy při svém rozhodování vycházely ze zjevně nepravdivé výpovědi svědkyně K., když uvedla, že obviněný jí měl prodávat drogu nepřetržitě po velmi dlouhé období a i vícekrát denně, ačkoliv v této době opakovaně na území ČR vůbec nebyl. Ve světle ostatních důkazů tato tvrzení nemohou v žádném případě obstát a skutek popsaný ve výroku rozsudku se nemohl stát. Soudy popsaný skutkový děj je tudíž zjevně nesprávný. Jelikož množství prodané drogy má vliv na právní kvalifikaci skutku, jedná se o otázku zcela zásadního významu.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 9 To 86/2014, a při vyhovění dovolání i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. 9 T 66/2013 a aby věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že v podstatné části uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídá. Mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám dovolatele. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak lze podle státního zástupce konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.).
Námitku o nezákonnosti poznávacího řízení uplatnil obviněný již v odvolacím řízení, přičemž soud druhého stupně se s ní náležitě vypořádal. V podaném dovolání pak ani obviněný blíže nekonkretizuje, za jakých okolností a v jakém časovém období měla být jeho fotografie poznávajícím osobám ukázána před vlastní rekognicí. Z dostupného spisového materiálu, ale ani z vlastního obsahu této dovolací námitky státní zástupce nedovodil, v jakém směru by mělo být poznávací řízení nezákonné a jeho výsledky procesně nepoužitelné. Stejně tak se státní zástupce neztotožňuje s tím, že by rozhodnutí soudu bylo založeno na nedovoleném donucení svědkyně K., když tato výpověď byla učiněna za přítomnosti obhájce a soudce. Z tohoto hlediska lze naopak za vysoce nevěrohodné považovat vyjádření svědkyně učiněné v hlavním líčení, že k původní usvědčující výpovědi byla donucena. S rozporem mezi těmito výpověďmi se přitom soudy náležitým způsobem vypořádaly.
Za zcela neopodstatněnou pak státní zástupce považuje námitku obviněného, když jím tvrzenou „deformaci důkazů“ odvozuje pouze z toho, že soudy uvěřily výpovědi svědkyně K., která jej z přisouzeného jednání usvědčuje. Výpověď této svědkyně soud prvého stupně náležitým způsobem vyhodnotil i v kontextu námitek obviněného, jak je patrné z odůvodnění jeho rozsudku (srov. str. 13). Opakovaně se pak touto námitkou zabýval rovněž odvolací soud, kterýžto však v hodnotícím postupu soudu nalézacího nenalezl žádné vady (srov. str. 7 jeho usnesení). Ani v tomto směru tak námitky obviněného nevykročily z mezí námitek pouze skutkové povahy, jež však uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Zmiňuje-li obviněný ve svém dovolání jaksi mimochodem rozsah přisouzené trestné činnosti, jde o námitku, jež se zvoleného dovolacího důvodu dotýká pouze vzdáleně. I otázku rozsahu páchané trestné činnosti obviněný odvíjí primárně pouze od vlastního subjektivního hodnocení výpovědi svědkyně K. Za tohoto stavu má státní zástupce za to, že takto konstruovanými námitkami obviněný deklarovaný dovolací důvod obsahově nenaplnil.
Z uvedených důvodů proto navrhl, aby dovolání obviněného, které obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo v neveřejném zasedání (viz §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.) jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Zároveň souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 9 To 86/2014 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto primárně zabýval souladností vznesených námitek s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákoníku a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Z dovolání obviněného je zcela zřejmé, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje argumenty, jimiž popírá spáchání trestné činnosti, pro niž byl odsouzen, zpochybňuje zjištěný skutkový děj a předkládá svou vlastní verzi jeho průběhu. Veskrze jde o námitky, ve kterých dovolatel obecně vytýká, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, že dokazování bylo nedostatečné, tedy jeho dovolací argumentace výlučně směřuje do oblasti skutkových zjištění, které deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá.
Stejně tak se jedná o skutkové tvrzení, pokud obviněný dovozuje deformaci důkazů z toho, že soudy vycházely při zjišťování skutkového stavu z údajně nepravdivé výpovědi svědkyně K. Takové námitky dovolatele neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť se nejedná o argument směřující do nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotně právního posouzení, které ani nelze v této podobě přezkoumat na základě žádného z taxativně vymezených dovolacích důvodů v ustanovení §265b tr. ř. Přesto však Nejvyšší soud považuje za vhodné k uvedenému přičinit poznámku, že oba soudy pečlivě hodnotily výpovědi svědků jednotlivě i v jejich souhrnu a rozhodly na základě provedených a v souladu s trestním řádem vyhodnocených důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) způsobem, který byl dostatečně pregnantně vyjádřen v jejich rozhodnutí.
Taktéž dovolatelem namítaný nezákonný postup vyšetřujících orgánů, spočívající v předložení fotografie obviněného poznávajícím osobám před samotným provedením rekognice, je ničím nedoložené tvrzení obviněného, které obviněný v dovolání blíže nikterak nerozvádí a ani k jeho prokázání neoznačil žádné důkazy, pouze odkázal na výpovědi svědků M. a K. K tomu je třeba uvést, že již nalézací soud vysvětlil v odsuzujícím rozsudku, proč shledal svědkyni A. K. zcela nevěrohodnou. Ostatně soud v souladu se zásadou in dubio pro reo z důvodu nevěrohodnosti této svědkyně ve vztahu ke skutku ad I. A bod 7, který se jí týká, k její výpovědi vůbec nepřihlížel a uznal dovolatele vinným jen v rozsahu, v jakém se k trestnému jednání doznal. Odvolací soud se pak námitkou obviněného ve vztahu ke svědku M. uplatněnou již v jeho řádném opravném prostředku zabýval na straně 7 odůvodnění usnesení napadeného dovoláním. Nejvyšší soud proto odkazuje na související pasáž jeho rozhodnutí.
Dovolatelova další argumentace týkající se porušení ustanovení §104b odst. 4 tr. ř., pokud byla upřednostněna rekognice jeho osoby podle fotografií před rekognicí in natura, je ryze procesního charakteru, kdy dovolatel napadá důvodnost tohoto procesního úkonu a užití jeho výsledku coby důkazu v trestním řízení. Tedy opětovně se míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z obsahu spisu se nad rámec dovolacího řízení podává, že ve všech případech (u poznávajících osob - svědků L. M., A. O., M. R., L. K., A. K., J. K., M. B., J. D., V. F. a J. S.) byly provedeny rekognice podle fotografií podle §104b odst. 4 tr. ř. za splnění procesních podmínek uvedených v ustanovení §158a tr. ř. (na návrh státního zástupce a za účasti soudce) a všechny byly označeny jako úkony neodkladné a neopakovatelné, neboť jejich provedením může být zjištěna osoba, která se dopustila jednání, pro které bylo trestní řízení vedeno, když dosavadní prověřování nevedlo ke zjištění pachatele. Za důvod využití rekognice osoby obviněného podle fotografií je v protokolech o rekognici osob podle fotografií podle §104b tr. ř. označena skutečnost, že policejnímu orgánu se nepodařilo zajistit přítomnost skupiny osob, které by se v podstatných charakteristikách morfologie obličeje a antropologického typu podobaly poznávané osobě, tedy obviněnému. Z důvodů nemožnosti splnění podmínek pro konání rekognice vyplývajících z ustanovení §104b odst. 3 tr. ř. pak bylo důvodně přistoupeno k rekognici podle fotografií podle odst. 3 téhož zákonného ustanovení. Nelze proto souhlasit s takto vznesenou výhradou obviněného, že se jednalo o postup nesouladný se zákonem. K tomu je třeba podotknout, že provádění rekognice podle fotografií není v postupu orgánů činných v přípravném řízení ničím neobvyklým.
Je proto možné uzavřít, že obviněný v dovolání neuplatnil jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových či procesních, kterými se snaží primárně dosáhnout změny ve skutkových zjištěních, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu skutkové, případně procesní a tudíž nikoli relevantní, takže dovolací soud není ani oprávněn se jimi zabývat. Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezeným trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné skutkové či procesní námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak, než soudy předchozí. Nejvyšší soud nemá důvod jakkoli přehodnocovat závěry učiněné soudy nižších stupňů, a to jenom proto, že s nimi obviněný nesouhlasí.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného E. H. v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože se obviněný svým pojetím dovolání v celém jeho rozsahu ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud tak učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c