ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1383.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1383/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2014 dovolání obviněné A. D. W. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 9 To 83/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 103/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 5 T 103/2013, byla obviněná A. D. W. uznána vinnou pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku [ad 1) a), b), c)], pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku [ad 2) a), b), c), d)], v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizích práv dle §181 odst. 1 tr. zákoníku [ad 2) a), d)], a dále přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [ad 3)], kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že
1) a) v blíže nezjištěné denní době dne 26.7.2010, v bytě ve V. ulici, v K., v úmyslu získat neoprávněně majetkový prospěch, vylákala od poškozeného RNDr. P. U. půjčku ve výši 17.500,- Kč s tím, že se v písemné smlouvě zavázala uhradit dluh do 21.8.2010, poškozenému uvedla, že půjčku hodlá zaplatit z částky 150.000,- Kč, kterou jí má vyplatit Česká správa sociálního zabezpečení, Praha 5, a přitom si byla vědoma toho, že nemá nárok na žádnou částku u České správy sociálního zabezpečení, ani nikde jinde, že je nezaměstnaná a bez trvalého příjmu a nemá finanční prostředky, ze kterých by půjčku splatila, svým jednáním tak poškozenému RNDr. P. U. způsobila škodu ve výši 17.500,- Kč,
b) dne 27.11.2010 v obci H., ul. D., okres B., v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, se při uzavírání kupní smlouvy s poškozeným M. F., ohledně prodeje motorového vozidla typu Hyundai Lantra 1.6, červené barvy, zavázala k úhradě kupní ceny ve výši 25.000,- Kč ve splátkách po 3.000,- Kč a 4.000,- Kč a uhradila pouze první splátku ve výši 3000,- Kč, přestože věděla, že zbytek kupní ceny nemá z čeho uhradit, neboť je nezaměstnaná a nemá žádný příjem, přičemž vozidlo následně prodala V. K. dne 4.12.2010 za kupní cenu ve výši 18.000,- Kč, poškozenému M. F. tak způsobila škodu dle odborného vyjádření ve výši 12.000,- Kč,
c) v blíže nezjištěné době v době od 27.11.2010 do 8.12.2010 v obci H., ul. D., okres B., a dále v blíže nezjištěném místě, v úmyslu získat neoprávněně majetkový prospěch vylákala od poškozeného M. F. dohromady částku ve výši 5.000,- Kč, kterou zaslala manželka poškozeného M. F. na adresu Z. M., která částku předala M. G. jako zálohu na obstarání vozidla typu Renault Espase nebo sedmimístného vozidla, přičemž vozidlo neobstarala a finanční prostředky si ponechala pro svoji potřebu, svým jednáním tak způsobila poškozenému M. F. škodu ve výši 5.000,- Kč,
a takto jednala i přesto, že byla za takový čin v posledních třech letech odsouzena, a to rozsudkem Okresního soudu v Kladně č.j. 4 T 89/2009 – 846 ze dne 10.9.2009, který ohledně obviněné nabyl právní moci dne 6.5.2010, pro spáchání pokračujícího trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákona a pokračujícího trestného činu podvodu dle §250 odst. 1,2 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří ) roků a 6 (šesti) měsíců se zařazením do věznice s ostrahou,
2) a) v blíže nezjištěné době dne 12.8.2011, v bytě majitele Ing. J. H., na adrese N. S., K. – K., v úmyslu získat neoprávněně majetkový prospěch, použila údaje Ing. J. H. a jeho jménem v bytě zřídila pevnou linku od společnosti Telefónica Czech Republic, a.s., Praha 4, prostřednictvím které provolala ke dni 22.8.2011, kdy byla linka odpojena, částku ve výši 27.769,- Kč, svým jednáním uvedla společnost Telefónica Czech Republic, a.s., v omyl o osobních údajích zřizovatele pevné linky a dále zneužila osobních údajů poškozeného Ing. J. H., přičemž svým jednáním způsobila poškozené společnosti Telefónica Czech Republic, a.s. Praha 4 ve výši 27.769,- Kč,
b) v blíže nezjištěné době dne 11.10.2011, v bytě, E., jehož majitelem je poškozený Mgr. S. K., v úmyslu získat neoprávněně majetkový prospěch, vylákala od poškozeného půjčku ve výši 26.000,- Kč, poškozenému tvrdila, že má dluh u OSSZ v Kladně ve výši 26.000,- Kč a teprve po uhrazení tohoto dluhu jí bude zpětně vyplacen invalidní důchod v celkové částce 150 000,- Kč, ze které pak uhradí poškozenému nájemné za byt, který si od něj pronajala, přestože věděla, že jí invalidní důchod přiznán nebyl, finanční prostředky si ponechala pro vlastní potřebu, čímž způsobila poškozenému Mgr. S. K. škodu ve výši 26.000,- Kč
c) v době od 16:00 hod. dne 21.12.2011 do 13:00 hod. dne 16.1.2013 v bytě v K. – K., ulice E., který je ve vlastnictví majitele Mgr. S. K., a na dalších místech v K., v úmyslu získat neoprávněně majetkový prospěch, vylákala pod smyšlenými záminkami postupně od poškozeného M. N. částku 11.600,- Kč jednak jako zálohu, aby majitel bytu odmítl další nájemce, jednak jako nájemné, jednak jako kauci na zvýšení záloh na energie v bytě, jednak na dobití kreditu, aby se mohla telefonicky spojit s právníkem ohledně sepsání nájemní smlouvy, vydávala se za majitele bytu Mgr. S. K., od kterého měla byt pronajatý na základě podnájemní smlouvy ze dne 1.10.2011 a poškozenému způsobila škodu ve výši 9.600 Kč, když částku ve výši 2.000,- Kč vrátila prostřednictvím M. G. a L. P.,
d) v blíže nezjištěné době dne 23.1.2012, na blíže nezjištěném místě, v úmyslu získat neoprávněně majetkový prospěch použila údaje o M. B., které získala z kupní smlouvy o prodeji automobilu, a jejím jménem telefonicky požádala o převod z předplacené služby „Vodafone karta“ na tarifní službu „Tarif na míru“ u společnosti Vodafone Czech Republic, a.s., Praha 10, zákaznického účtu čísla plátce, prostřednictvím tohoto čísla provolala ke dni 26.4.2012 částku ve výši 9.616,- Kč, a k tomuto datu byla linka společností Vodafone Czech Republic, a.s. na základě reklamace deaktivována, přičemž svým jednáním uvedla společnost Vodafone Czech Republic, a.s. v omyl o osobních údajích zřizovatele tarifní služby „Tarif na míru“ a dále zneužila osobních údajů poškozené M. B., přičemž svým jednáním způsobila poškozené společnosti Vodafone Czech Republic, a.s. Praha 10 částku ve výši 9.616,- Kč,
a takto jednala i přesto, že byla za takový čin v posledních třech letech odsouzena, a to rozsudkem Okresního soudu v Kladně č.j. 4 T 89/2009 – 846 ze dne 10.9.2009, který ohledně obviněné nabyl právní moci dne 6.5.2010 pro spáchání pokračujícího trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. b), c), trestního zákona a pokračujícího trestného činu podvodu dle §250 odst. 1,2 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří ) roků a 6 (šesti) měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
3)
v blíže nezjištěné době, od poloviny ledna 2012 do 10:00 hodin dne 20.1.2012, v bytě na adrese E., K. – K., který měla pronajatý od majitele Mgr. S. K., úmyslně odcizila bez užití násilí, věci, a to 2x kastrol, litinový, černý, s modrým vnitřkem o průměru 24,5 cm v hodnotě 300,- Kč a o průměru 20,5 cm v hodnotě 250,- Kč, vše v celkové hodnotě 550,- Kč, 1x oválný pekáč, litinový, černý, s modrým vnitřkem o rozměru 37x28 cm v hodnotě 450,- Kč, 4x kastrol antikorový o průměru 28 cm v hodnotě 150,- Kč, o průměru 27,5 cm v hodnotě 150,- Kč, o průměru 19 cm v hodnotě 100,- Kč, o průměru 20 cm v hodnotě 100,- Kč, vše v celkové hodnotě 500,- Kč, 1x poklici antikorovou bez držátka o průměru 16 cm, v hodnotě 150,- Kč, 1x kovový, černý hrnec s poklicí o průměru 26,5 cm, v hodnotě 100,- Kč, 1x kovový podnos o průměru 34,5 cm, 80,- Kč, 2x plechový hrnec o průměru 26 cm v hodnotě 50,- Kč, a o průměru 19,5 cm v hodnotě 40,- Kč, vše v celkové hodnotě 90,- Kč, 2x poklici o průměru 26 cm v hodnotě 10,- Kč, a o průměru 19,5 cm v hodnotě 10,- Kč, vše v celkové hodnotě 20,- Kč, 1x formu na bábovku o průměru 23 cm, v hodnotě 30,- Kč, 1x šlehací metlu v hodnotě 10,- Kč, 3x smaltovanou pánev o průměru 24 cm v hodnotě 50,- Kč, o průměru 28 cm v hodnotě 50,- Kč a o průměru 29 cm v hodnotě 50,- Kč, vše v celkové hodnotě 150,- Kč, 1x skleněnou poklici o průměru 29 cm, v hodnotě 100,- Kč, 1x bílou plastovou vaničku, délky 94 cm, v hodnotě 70,- Kč, 4x hrnek na kávu s podšálkem motiv červená růže v celkové hodnotě 150,- Kč, 6x dezertní talíř motiv červená růže v celkové hodnotě 150,- Kč, 5x mělký talíř motiv červená růže v celkové hodnotě 150,- Kč, 3x hluboký talíř motiv červená růže v celkové hodnotě 90,- Kč, 4x hrnek na kávu s podšálkem motiv kvítky v celkové hodnotě 100,- Kč, 4x mělký talíř s modrými květy v celkové hodnotě 120,- Kč, 2x hluboký talíř s modrými květy v celkové hodnotě 60,- Kč, 2x dezertní talíř s modrými květy v celkové hodnotě 50,- Kč, 1x oválnou, porcelánovou mísu s motivem květů o rozměru 36-26 cm, v hodnotě 90,- Kč, 1x hranatou, bílou porcelánovou mísu o rozměru 24,5 – 24,5 cm v hodnotě 90,- Kč, 1x bílou, porcelánovou mísu s čínským motivem o průměru 23 cm v hodnotě 60,- Kč, 1x porcelánový, dezertní talířek s cibulovým vzorem o průměru 19 cm, v hodnotě 30,- Kč, 3x porcelánový hrnek s modrým květem v hodnotě 60,- Kč, 1x porcelánový, červený hrnek s putníky a logem NESCAFÉ v hodnotě 20,- Kč, 1x porcelánový hrnek s květy na bílém podkladu, včetně podšálku v celkové hodnotě 25,- Kč, 1x porcelánový hrnek s fialovými kvítky 25,- Kč, 1x porcelánový hrnek s růžovobílými kvítky v hodnotě dle odborného vyjádření 25,- Kč, 2x porcelánový hrnek o objemu 0,5 l s motivem žlutočervených růží v celkové hodnotě 60,- Kč, 2x oranžovou porcelánovou misku na pudink o průměru 14 cm v celkové hodnotě 30,- Kč, 6x skleněnou kořenku s uzávěrem, vše v celkové hodnotě 60,- Kč, 4x skleničku v celkové hodnotě 20,- Kč, 2x sklenku na černé nožce v celkové hodnotě 40,- Kč, 3x sklenku whiskovku v celkové hodnotě 60,- Kč, 2x sklenku o objemu cca 300 v celkové hodnotě 30,- Kč, 2x skleněnou pudinkovou misku v celkové hodnotě 20,- Kč, 1x skleněnou misku v hodnotě 10,- Kč, 1x skleněný hrneček v hodnotě 10,- Kč, 1x skleničku v hodnotě,- Kč, 3x modrý porcelánový hrnek v celkové hodnotě 45,- Kč, 2x kořenku s červeným a žlutým uzávěrem v celkové hodnotě 10,- Kč, 1x modrý plastový košíček v hodnotě 15,- Kč, 1x plastový dezertní talířek s motivem stonožky v hodnotě dle odborného vyjádření 15,- Kč, 1x smaltovaný bílý plecháček v hodnotě 15,- Kč, 2x smaltovaný pekáč, o velikosti 32,5x21 cm v hodnotě 50,- Kč, a o velikosti 41x25 cm v hodnotě 60,- Kč, vše v celkové hodnotě 110,- Kč, 2x antikorový hrnec o průměru 16,5 cm v hodnotě 90,- Kč, a o průměru 20,5 cm v hodnotě 100,- Kč, v celkové hodnotě 190,- Kč, 1x oválný, smaltovaný hrnec s poklicí, délka 43x33 cm v hodnotě 150,- Kč, 11x vidličky antikoro v celkové hodnotě 77,- Kč, 11x jídelní nůž antikoro v celkové hodnotě dle odborného vyjádření 77,- Kč, 8x polévkové lžíce antikoro v celkové hodnotě 56,- Kč, 2x kávové lžičky antikoro v celkové hodnotě 10,- Kč, 1x kuchyňský nůž zn. Tescoma s modrou plastovou rukojetí v hodnotě 30,- Kč, 1x prkýnko dřevěné o rozměru 40x30 dm v hodnotě dle odborného vyjádření 50,- Kč, 1x mašlovačka bez hodnoty, 1x kopečkovač na zmrzlinu v hodnotě 20,- Kč, 1x měchačku v hodnotě dle 10,- Kč, 1x zátka na láhev v hodnotě 10,- Kč, 1x lis na česnek (jeho část), bez hodnoty, 1x otvírák na konzervy v hodnotě 20,- Kč, 2x brousky na nože, barvy černé a žluté v celkové hodnotě 20,- Kč, 1x zdravotnické nůžky v hodnotě 30,- Kč, 1x držák na konzumaci vajec v hodnotě 30,- Kč, 6 ks plastových misek o různých velikostech v celkové hodnotě 140,- Kč, 2x kovové struhadlo v celkové hodnotě 20,- Kč, 4x plastový tácek, tvar obdélník, čtverec, kruh vše v celkové hodnotě 40,- Kč, 2x plechovou misku v celkové hodnotě 40,- Kč, 2x plechovou poklici, jednu bez držátka – chybí v celkové hodnotě 20,- Kč, 2x plastový cedník v barvě modré a bíle vše v celkové hodnotě 10,- Kč, 1x forma na pečení, tzv. srnčí hřbet v hodnotě 40,- Kč, 1x plechový tác v hodnotě dle 30,- Kč, 1x dortovou formu v hodnotě dle 30,- Kč, 1x smaltovanou mísu s motivem zeleniny v hodnotě 30,- Kč, 1x plechový kruh v hodnotě 10,- Kč, přičemž svým jednáním způsobila celkovou škodu na odcizených věcech v celkové výši 5395,- Kč, majiteli předmětného bytu a věci, Mgr. S. K.
Za to byla obviněná podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu jí byla současně uložena povinnost uhradit poškozenému RNDr. P. U. škodu ve výši 17.500,- Kč, Ing. J. H. škodu ve výši 27.760,- Kč a Mgr. S. K. škodu ve výši 26.000,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 5 T 103/2013, podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 9 To 83/2014, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 9 To 83/2014, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítla, že se jednání uvedeného v rozsudku soudu prvního stupně nedopustila. Ke skutku uvedenému pod bodem 1) písm. b) výroku o vině uvedla, že nemůže být posouzen jako trestný čin, neboť byla vlastníkem předmětného vozidla Hyundai Lantra na základě uzavřené kupní smlouvy již od okamžiku jeho převzetí, proto jím mohla libovolně disponovat. Za zcela zjevně nesprávně právně posouzený dále považuje skutek pod bodem 3) výroku o vině, protože po celou dobu jednání, ve kterém je spatřován přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, seděla v autě, na stěhování se vůbec nepodílela, neviděla, co se odnáší, navíc některé věci z bytu mohli dle ní vzít i předchozí nájemci Č. Je proto přesvědčena, že u ní absentuje úmysl odcizit cizí věc a nelze jí přičítat následky jednání, kterého se nedopustila. Dodala, že pokud by stěhování jako nájemkyně bytu jiným osobám pouze umožnila, nebyla by přímým pachatelem, nýbrž pouze účastníkem. Pokud se týká všech ostatních bodů výroků o vině, tam jde podle mínění dovolatelky o občanskoprávní spory týkající se dluhů, odpovědnosti za vady, případně odpovědnosti za škodu, kde nemá být s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a zásadu ultima ratio uplatňována její trestní odpovědnost. V této souvislosti poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 a ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010.
Za nesprávný považuje obviněná také výrok o náhradě škody, a to v části týkající se poškozeného Ing. J. H. Domnívá se, že jmenovaný svědek společnosti Telefónica Czech Republic, a. s., nic neuhradil, proto mu žádná škoda nevznikla a nemůže mu tedy být přiznán ani nárok na její náhradu. Navíc je toho názoru, že ve spise nejsou založeny žádné doklady o tom, že by na Ing. J. H. přešel nárok společnosti Telefónica Czech Republic.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a předmětné obžaloby ji zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněná v dovolání většinou nesouhlasí jen se skutkovými zjištěními, která učinily jak nalézací, tak i odvolací soud. Za námitky skutkové považuje i námitky proti výroku o náhradě škody 27.760 Kč Ing. H. Pod uplatněný dovolací důvod je podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství možno podřadit pouze nesouhlas obviněné s právní kvalifikací skutku pod bodem 1) písm. b) rozsudku, pod bodem 3) rozsudku a s neužitím §12 odst. 2 tr. zákoníku, avšak ve všech případech se dle jeho názoru jedná o námitky nedůvodné. K subsidiaritě trestní represe připomněl rozsáhlou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu se závěrem, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných, avšak předmětné jednání dovolatelky žádné takové výjimečné znaky nemá. Jedná se o běžný podvod a krádež, které byly spáchány za zcela běžných okolností.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněná v dovolání deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněná uplatnila již v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Podstatná část textu dovolání je dokonce s textem odvolání totožná a obviněná na něj v dovolání „pro stručnost“ odkazuje. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
V té části dovolání, kde obviněná pouze nesouhlasí se skutkovými zjištěními učiněnými soudy prvního a druhého stupně a tvrdí, že se daného jednání nedopustila, ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Tyto námitky je tak třeba považovat za námitky čistě skutkové. Je zřejmé, že obviněná se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhána, nabízí svoji verzi skutkového děje, že se uvedeného jednání nedopustila a domáhá se změny skutkových zjištění. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani pod žádný jiný (byť neuplatněný) důvod dovolání. Dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Stejně tak nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit ani námitky obviněné proti výroku o náhradě škody v části týkající se poškozeného Ing. J. H. Obviněná tvrdí, že jmenovaný svědek společnosti Telefónica Czech Republic, a. s., nic neuhradil, proto mu žádná škoda nevznikla a nemůže mu tedy být přiznán ani nárok na její náhradu. Ve spise nejsou podle ní založeny žádné doklady o tom, že by na Ing. J. H. přešel nárok společnosti Telefónica Czech Republic, a. s. Neexistence dokladů je však námitkou skutkovou, kdy obviněná de facto namítá nedostatek důkazů, na základě kterých by bylo možno posoudit, zda a komu příslušel nárok na náhradu škody. Navíc neuvedla ani žádný právní předpis či konkrétní ustanovení, které mělo být chybně aplikováno či naopak neaplikováno.
Za námitky z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu právně relevantní je možno považovat pouze ty námitky obviněné k právní kvalifikaci skutku pod bodem 1) písm. b) rozsudku, pod bodem 3 rozsudku a poukaz na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku - hmotně právního ustanovení o subsidiaritě trestní represe.
K bodu 1) písm. b) skutkové věty výroku o vině obviněná uvedla, že její jednání nemůže být posouzeno jako trestný čin, neboť byla vlastníkem předmětného vozidla Hyundai Lantra na základě uzavřené kupní smlouvy již od okamžiku jeho převzetí, proto s ním mohla libovolně disponovat. V tomto směru je však obsah argumentace obviněné zcela v souladu s rozsudkem nalézacího soudu. Nic v popisu skutku nenasvědčuje tomu, že by prodej příslušného vozidla V. K. byl považován za trestný čin. Z dané skutkové věty jednoznačně vyplývá, že za poškozeného je označován pouze M. F. a také jemu byla způsobena škoda. Obviněná od tohoto poškozeného zakoupila vozidlo Hyundai Lantra za částku 25.000,- Kč, ale zaplatila pouze částku 3.000,- Kč, žádnou další finanční částku již poškozenému neuhradila a vozidlo naopak obratem prodala za 18.000,- Kč V. K. Skutečnost, že vozidlo následně prodala jinému, není však z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku podstatná, vypovídá pouze o tom, že dovolatelka s vozidlem disponovala jako s vlastním, ač jí nenáleželo, protože za něj řádně nezaplatila. Není tak pochyb o tom, že tímto svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Jednání pod bodem 3) skutkové věty výroku o vině obviněná považuje za zcela zjevně nesprávně právně posouzené z toho důvodu, že po celou dobu seděla v autě, na stěhování se vůbec nepodílela a ani neviděla, co se z bytu odnáší. Je proto přesvědčena, že u ní absentuje úmysl odcizit cizí věc s tím, že pokud by stěhování jako nájemkyně bytu jiným osobám pouze umožnila, nebyla by přímým pachatelem, nýbrž pouze účastníkem.
Dle učiněných skutkových zjištění obviněná, při ukončení nájmu v bytě Mgr. S. K. a při stěhování se jinam, odvezla (pomocí jiných osob) z daného bytu zařízení podrobně specifikované ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně patřící Mgr. K. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že obviněné není kladeno za vinu, že by příslušné věci z bytu při stěhování sama odnášela. Dokazováním bylo zjištěno, v jakém stavu obviněná jako nájemce předmětný byt převzala a je zřejmé, že pokud sama nedala pokyn k „vybílení bytu“, minimálně to musela osobám zajišťujícím stěhování zařízení bytu vědomě umožnit. Nelze přitom pominout, že obviněná si předmětné věci nechala odvézt do místa svého dalšího bydliště u svědkyně P. Byla to tedy právě obviněná, kdo se daných věcí nakonec zmocnil. I v tomto případě proto rozhodující soudy správně posoudily jednání obviněné jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Konečně za přiléhavou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není možno považovat ani námitku obviněné, že v případě posuzované věci měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. řádu.
Podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013).
Takto definovanou zásadou „ultima ratio“ jako jednou ze základních zásad trestního práva je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010).
Je však nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
Přijetí principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního účelu trestního řízení tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. řádu, podle kterého je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ze slovního, logického a teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, či úvahy poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Smyslem trestního řízení je mimo jiné i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný z pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P., Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C.H. Beck 2005, s. 4).
V případě projednávané věci a s ohledem na výše uvedené rozhodně nelze dospět k závěru, že by posuzované jednání obviněné A. D. W. vykazovalo nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o činy méně závažné, kde kritéria §39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou.
Pro úplnost je třeba dodat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, ze kterých obviněná dovozuje možnost uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, na posuzovanou věc nijak nedopadají.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněná svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkových podstat pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku [ad 1) a), b), c)], pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku [ad 2) a), b), c), d)], v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizích práv dle §181 odst. 1 tr. zákoníku [ad 2) a), d)], a dále přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [ad 3)]. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují její vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněné A. D. W. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. listopadu 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná