ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1402.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1402/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. prosince 2014 dovolání obviněného M. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 67 To 176/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 12/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 21 T 12/2013, byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“ případně „dovolatel“) uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že:
„ dne 16.07.2008 v pobočce Komerční banky, a. s. v P., P. uzavřel smlouvu o hypotečním úvěru na částku 6.300.000,-Kč, a to na základě nepravdivých podkladů, které za účelem uzavření smlouvy dne 10. 7. 2008 předložil jménem obžalovaného neztotožněný spolupachatel společně se žádostí o hypoteční úvěr, a to zfalšovaného potvrzení o příjmu a výplatní pásky od společnosti Balmat, s. r. o., přičemž se zavázal úvěr splácet v měsíčních splátkách po 45.339,- Kč, úvěr vyčerpal, splácel nepravidelně, přičemž zaplatil 655.566,98Kč, další splátky nehradil a Komerční bance, a. s., se sídlem P., N. P., tak způsobil škodu ve výši 4.516.348,90 Kč, když na základě rozvrhového rozhodnutí po realizaci zástavního práva Komerční banky bylo poškozené Komerční bance, a. s. vyplaceno 1.783.651,10 Kč “ .
Za to byl obviněný podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za užití §40 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Komerční bance, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, částku 3 860 781,92 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená Komerční banka, a. s., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 21 T 12/2013, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 67 To 176/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §40 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 67 To 176/2014 podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V jeho rámci podotkl, že skutek není trestným činem, neboť chybí úmysl uvedený čin spáchat, a není pro duševní poruchu způsobilý být pachatelem trestného činu.
Úvodem svého mimořádného opravného prostředku obviněný zrekapituloval obsah rozhodnutí soudů obou stupňů. Shrnul, že soud prvního stupně sice při výslechu vnímal jeho psychickou slabost, když si nebyl schopen vybavit konkrétní okolnosti ve vztahu k uzavření smlouvy, přesto považuje za vyloučené, že by si nebyl vědom, k jakým povinnostem se zavazuje a s ohledem na jaká tvrzení ke své osobě a svým finančním poměrům mu byl úvěr vyplacen. Soud prvního stupně dále uvedl, že stejně tak mu muselo být zřejmé, jak vysoký je finanční závazek, a co obnáší konkrétní splátková povinnost. Pak dospěl k závěru, že jeho trestní odpovědnost není zpochybněna, když posudek znalce MUDr. Hronka a rozsudek Okresního soudu v Rokycanech, sp. zn. 5 Nc 320/2013, kterým byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům ve vztahu k nakládání s finančními prostředky, shledal pro posouzení jeho psychického zdraví za irelevantní a naopak se ztotožnil se závěry znalkyně z oboru psychologie Mgr. Romany Hübnerové, která u něj shledala pouze lehkou poruchu rozpoznávací a zpochybnila diagnózu znalců z oboru psychiatrie a lékařů psychiatrů. Rovněž odvolací soud, který se ztotožnil se závěry prvostupňového soudu, dovodil, že spáchal trestnou činnost ve stavu zmenšené příčetnosti, která nevylučuje jeho trestní odpovědnost, a to s odkazem na závěry znalců MUDr. Navrátila a Mgr. Hübnerové.
S tímto právním posouzením obviněný projevil nesouhlas a namítl, že je v příkrém rozporu s rozhodnutím o omezení jeho svéprávnosti (dříve omezení způsobilosti k právním úkonům). Poukázal na rozporné závěry, týkající se jeho duševního zdraví, vyplývající z předložených důkazů, a poukázal na nepřesvědčivé závěry znalců MUDr. Navrátila a Mgr. Hübnerové, která jako osoba bez lékařského vzdělání zpochybnila lékařské zprávy psychiatrů, přičemž znalec MUDr. Navrátil po seznámení se s dalšími lékařskými zprávami a vyšetřeními, které neměl při zpracování znaleckého posudku k dispozici, svůj závěr poté zkorigoval a uzavřel s tím, že trpí duševní poruchou – středně těžkým organickým syndromem. Duševní porucha trvalého charakteru, středně těžké organické poškození CMS s výraznou poruchou kognitivních funkcí, jako následek poškození zdraví s krvácením do mozku v roce 2005 je diagnostikována MUDr. Navrátilem – znalcem z oboru psychiatrie, MUDr. Hronkem − znalcem z oboru psychiatrie, MUDr. S. – lékařkou z oboru neurologie, a dále zprávou z Nemocnice K. V. Obviněný vytkl nesprávné právní posouzení otázky trestní odpovědnosti soudy a zpochybňoval naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu, když namítl, že s ohledem na duševní poruchu není schopen posoudit následky svého jednání při absenci zavinění – úmyslu. Rovněž poukázal na nesprávnost závěrů soudů obou stupňů v souvislosti s posouzením trestní odpovědnosti s poukazem na vyslovenou právní irelevanci „odborného nálezu“ MUDr. Hronka pro posouzení psychického zdraví obviněného v době spáchání trestného jednání a skutečnosti, že byl omezen v právních úkonech ve vztahu k nakládání s finančními prostředky.
Skutečnost, že zčásti pozbyl schopnost činit právní úkony, jimiž by prováděl majetkové dispozice nad 500 Kč, má u trestných činů majetkového charakteru zásadní význam. Dovodil, že pokud není schopen činit právní úkony ve vztahu k majetku nad 500 Kč, kterým měl spáchat zločin úvěrového podvodu, vylučuje to jeho trestní odpovědnost. Jestliže předpokladem trestní odpovědnosti u úvěrového podvodu je i úmyslné zavinění, které předpokládá u pachatele vědění, že porušuje zájem chráněný trestním zákonem a vůli tento zájem porušit, u obviněného byla tato schopnost vůle a vědění v důsledku duševní poruchy eliminována. Není-li schopen činit právní úkony majetkového charakteru, kam bezesporu patří úkony, jimiž měl spáchat trestnou činnost, musí se to promítnout i do trestní odpovědnosti, když navíc tento jeho duševní stav je trvalý jako následek zranění v roce 2005. Skutečnost, že si obviněný neuvědomoval právní důsledky uzavření úvěrové smlouvy na částku několika milionů, vyplývá i z jeho výpovědi a z toho, že nemovitosti zakoupené z poskytnutého úvěru nikdy neviděl, neužíval a nebyl schopen ani uvést místo, kde se nacházejí. Jednal evidentně pod vlivem svědka Matěji, který využil jeho duševní poruchy, aniž by si uvědomoval a byl schopen posoudit právní důsledky svého jednání.
Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 176/2014 ze dne 24. 6. 2014 a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 21 T 12/2013 ze dne 15. 4. 2014 podle §265k odst. 1 tr. řádu v celém rozsahu zrušil a podle §265 l tr. řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Stručně v něm shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále rozvedla důvody pro zrušení rozhodnutí podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu]. Rovněž zdůraznila, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a jde tak v podstatě o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, když v této souvislosti upozornila např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a sp. zn. 4 Tdo 1453/2013.
Připomněla, že předmětná věc byla již opakovaně Městským soudem v Praze projednávána. Protože s ohledem na úmrtí znalce MUDr. Hronka, který podával znalecký posudek ve věci Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 30 P 142/2013, jej nebylo možno vyslechnout v této trestní věci, byl jeho znalecký posudek použit jako listinný důkaz v souvislosti s hodnocením obsahu celého spisového materiálu. Znalci Mgr. Hübnerová a MUDr. Navrátil poté, co byli seznámeni s obsahem uvedeného znaleckého posudku i se skutečnostmi, vyplývajícími z obsahu spisu Okresního soudu v Rokycanech, poté doplnili svůj znalecký posudek, přičemž dospěli k závěru, že rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného byly podstatnou měrou sníženy, avšak nebyly zcela vymizelé. Pokud jde o námitky obviněného, ty státní zástupkyně shledala námitkami skutkovými, kterými se snaží dovolací soud, stejně jako soud prvního ev. druhého stupně přesvědčit o své verzi skutkového děje, neboť ve své podstatě zpochybňuje hodnotící úvahy soudů a následně zjištěný skutkový stav. V tomto směru pak odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04.
K námitce obviněného, že v jeho trestní věci existuje rozpor mezi právními závěry a provedeným dokazováním, pak konstatovala, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu neuvádí jako dovolací důvod tzv. „nesoulad či extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ústavní soud připouští možnost zásahu, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. To však v této trestní věci zjištěno nebylo.
Co se otázky zmenšené příčetnosti týče, státní zástupkyně podotkla, že tato má zpravidla dvojí důsledek, kdy na jedné straně zvyšuje obvykle stupeň nebezpečnosti osoby pachatele, jednak snižuje míru zavinění pachatele - nikoli však zavinění samotné, resp. jeho formu (úmysl, nedbalost). Způsobení následku významného pro trestní právo není pachatelovým cílem, ani nevyhnutelným prostředkem, neboť svým jednáním sleduje jiný cíl, je však srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku a s tímto je pachatel srozuměn (srov. přiměřeně rozh. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Shrnula tedy, že dovolací námitky, které jsou po obsahové stránce toliko opakováním námitek odvolacích, jsou zjevně nedůvodné.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu současně souhlas s tím, aby případně i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění − skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod. To však zjištěno nebylo.
Předně je třeba zdůraznit, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Nejvyšší soud po prostudování předmětného trestního spisu shledal jako právně relevantní námitku dovolání otázku příčetnosti obviněného. Po zrušení rozsudku odvolacím soudem, soud prvního stupně nemohl splnit jeho pokyn a z důvodu umrtí vyslechnout znalce MUDr. Hronka, který vypracoval znalecký posudek ve věci sp. zn. 30 P 142/2013, ve které Okresní soud v Rokycanech rozhodoval o omezení způsobilosti k právním úkonům. Nicméně s jeho posudkem byli seznámeni zpracovatelé posudků v této trestní věci. Pokud jde o rozpor ohledně příčetnosti mezi posudky MUDr. Petra Navrátila a Mgr. Romany Hübnerové Ph.D., je třeba zdůraznit, že oprávněn vyjadřovat se k příčetnosti obviněného je znalec z odvětví zdravotnictví, oboru psychiatrie, v tomto případě MUDr. Navrátil. Ten modifikoval své závěry poté, co se seznámil se znaleckým posudkem MUDr. Hronka tak, že obviněný měl v době spáchání žalovaného jednání podstatně sníženou ovládací i rozpoznávací schopnost. Dopustil se tedy svého jednání ve stavu zmenšené příčetnosti. Mgr. Hübnerová, klinická psycholožka, do jejíž specializace však otázka příčetnosti přímo nespadá, dokonce uvedla, že obviněný se svého jednání dopustil ve stavu plné příčetnosti. Navíc, jelikož podal dovolání jen obviněný, nemůže být v dalším řízení změněn rozsudek k jeho tíži (§265s odst. 2 tr. řádu), to znamená, že by byl shledán jako plně příčetný. Dále je třeba podotknout, že je nepochybné, že znalec MUDr. Hronek se ve svém posudku vyjadřoval k úplně jiným skutečnostem, než je otázka příčetnosti v trestním řízení. Výhrady, jimiž obviněný poukazuje na to, že v řízení nebyl řádně zjištěn stav vylučující jeho trestní odpovědnost a že závěry vypracovaných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie jsou nesprávné, je tak třeba odmítnout.
Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudů prvního i druhého stupně v tom, že obviněný svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Závěr o jeho vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 1. prosince 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal