ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1467.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1467/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2014 o dovolání, které podal obviněný M. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 9 To 259/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 52/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný M. K. společně s obviněným K. B. byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. 1 T 52/2014 uznáni vinnými závažným zločinem (správně zvlášť závažným zločinem) loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že dne 11. února 2014 v době kolem 19:30 hod., v P., R., na toaletách obchodního domu T. v 1. patře, poté co poškozený S. S. vyšel z kabinky WC, obžalovaný K. uhodil poškozeného pěstí několikrát do obličeje a opakovaně kolenem do hrudníku a břicha a zad, zatímco obžalovaný B. držel dveře toalety, aby nikdo nemohl vejít, poté co poškozený upadl na zem, obžalovaný K. do něj nadále kopal, až do ztráty vědomí, poté prohledali poškozeného a odcizili mu hladký zlatý prsten přibližně v hodnotě 2.000,- Kč a finanční hotovost ve výši 1.500,- Kč, poškozený utrpěl podlitiny a pohmožděniny, v důsledku čehož byla poškozenému vystavena pracovní neschopnost nejméně až do 19. 2. 2014.
Za to byl obviněnému K. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněnému B. byl uložen trest odnětí svobody na dvě léta se zařazením do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit poškozenému S. S. částku 1 500,- Kč a se zbytkem požadavku byl tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na občanskoprávní řízení.
Proti uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání a odvolání podal též státní zástupce v neprospěch obviněného K. O nich pak rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 9 To 259/2014 tak, že všechna odvolání zamítl podle §256 tr. ř.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovoláním s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., neboť se domnívá, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a současně jím byl zamítnut řádný opravný prostředek dovolatele. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje dovolatel v neprokázání splnění podmínek trestní odpovědnosti obviněného ve vztahu ke skutku a z toho plynoucí nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu loupeže. Jelikož se skutek nestal, tak nemohly být znaky tohoto trestného činu naplněny. Dovolatel zastává názor, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, tedy úmysl vztahující se k násilnému jednání, jímž měl překonat odpor odsouzeného (zřejmě myšleno poškozeného), tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Nebylo ale prokázáno, že se daný skutek vůbec stal. Proto mělo být právní posouzení takové, že podle zásady in dubio pro reo měl být obviněný zproštěn obžaloby, neboť spáchání zločinu jeho osobou nebylo prokázáno. Navrhl proto, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření k dovolání obviněného nejprve rekapituloval obsah jednotlivých rozhodnutí soudů nižších stupňů a taktéž obsah podaného dovolání. Následně vyložil podmínky, za kterých lze proti rozhodnutí soudu druhého stupně uplatnit dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle jeho názoru taková situace nenastala, jelikož mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci nelze žádný, natož extrémní rozpor dovodit. Tedy námitky obviněného, že se skutek nestal, se s uplatněným dovolacím důvodem míjejí. S jistou dávkou tolerance státní zástupce přistoupil k dovolatelově zpochybnění hmotně právního posouzení skutku stran naplnění subjektivní stránky aplikované skutkové podstaty trestného činu loupeže. Zároveň ale zastává názor, že vzhledem k vyvozeným zjištěním soudů stran spáchaného skutku lze dospět k závěru o jednání obviněného v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Hmotně právní posouzení činu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku tak bylo soudy učiněno správně a bez vad. Navrhl proto, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 9 To 259/2014 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se tudíž primárně zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud to v minulosti již vícekrát vyslovil, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Obviněný ve svém dovolání především vytýká, že se skutek, jímž byl uznán vinným, nestal, a tím nedošlo k naplnění základních znaků skutkové podstaty zločinu loupeže. Podrobnosti proč takový názor zastává, v dovolání neuvedl. Dále také vyjádřil názor, že nebyla prokázána subjektivní stránka zmíněného trestného činu, tedy úmysl dopustit se násilného jednání vůči poškozenému, aby se zmocnil jeho věci.
K těmto námitkám dovolatele je třeba uvést, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jimi ve skutečnosti není zpochybňována nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž soudy učiněná skutková zjištění např. proto, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, nesprávně hodnotily provedené důkazy, případně neodstranily existující rozpory mezi důkazy atd. Vznesené výhrady dovolatele se tak soustředily jen proti správnosti zjištění, že se skutečně dopustil trestné činnosti, za niž byl odsouzen. Stejný závěr lze vyslovit i ohledně zpochybnění subjektivní stránky trestného činu loupeže, jelikož tuto námitku dovolatel rovněž odvíjí od prvotní skutkové námitky, že mu spáchání zločinu nebylo prokázáno. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu skutkové, případně procesní, a tudíž nikoli relevantní, takže dovolací soud není ani oprávněn se jimi zabývat.
Nejvyšší soud přesto poznamenává, že na základě obsahu spisu je evidentní soulad mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a výsledným právním posouzením skutku. Oba soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a z obsahu spisu je zřejmé, že se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi podstatnými skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí. Konkrétně lze poukázat na str. 4 až 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde je dostatečně podrobně rozvedeno, na základě jakého hodnocení jednotlivých důkazů soud dospěl k výslednému skutkovému zjištění a následně i právnímu posouzení věci. Taktéž odvolací soud reagoval odpovídajícím způsobem na námitky obviněného, uvedené v podaném odvolání, a to ve svém usnesení na jeho str. 3 až 5. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na zmíněná odůvodnění rozhodnutí těchto soudů, aniž by považoval za nutné jejich správné závěry sám opakovat. Není zde tudíž dán jakýkoli rozpor, tím méně extrémní, který by měl vést ke zrušení konečného rozhodnutí soudu druhého stupně a jemu předcházejícího odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Subjektivní stránka trestného činu loupeže je pak dostatečně vyjádřena ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně ve skutkové větě, kde se uvádí, že obviněný K. fyzicky atakoval poškozeného údery pěstí do obličeje, kolenem do hrudníku, břicha a zad, po pádu poškozeného na zem do něho kopal a následně se podílel na odcizení zlatého prstenu a finanční hotovosti poškozenému. Úvaha, že by takové jednání obviněného vycházelo z jiné formy zavinění než úmyslu přímého /§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku/, není v žádném případě opodstatněná. Právní posouzení zjištěného jednání dovolatele je tak rovněž v souladu se zákonem.
Pokud pak obviněný v dovolání označil též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Dovolatel sice neupřesnil v jaké alternativě jej uplatnil, ale lze předpokládat, že se tak stalo v jeho druhé alternativě, neboť dovolání podal s poukazem na předchozí existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten však Nejvyšší soud, jak je shora uvedeno, neshledal řádně uplatněným, resp. konstatoval, že dovolání obviněného bylo v této části uplatněno z jiných důvodů, než jsou v tomto zákonném ustanovení obsažena, a proto nebyly splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c