ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1506.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1506/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2014 dovolání obviněného A. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 7 To 48/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 11/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 2 T 11/2013, byl obviněný A. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
dne 8. 9. 2013 v přesně nezjištěné době od 21.00 hodin do 22.45 hodin v blízkosti jednokolejné trati u hradla u obce V., v katastru obce Ch., okres S., v podnapilém stavu a po předchozí slovní hádce napadl podnapilou poškozenou S. K. tak, že ji opakovaně udeřil dlaní a pěstí do hlavy a obličeje, po pádu poškozené na zem ji opakovaně obutou nohou kopal značnou silou do celého těla, především do oblasti hrudníku a dále, když ležela na zádech, ji opakovně prudce dupnul či kleknul na hrudník a břicho, přičemž musel počítat s tím, že vzhledem k částem těla poškozené, proti kterým zaútočil, vzhledem k vyvinuté síle, vzhledem k fyzické převaze a vzhledem k nemožnosti obrany poškozené z důvodu podnapilosti může této způsobit vážná a těžká zranění, k čemuž také došlo, neboť v důsledku jeho jednání poškozená utrpěla mimo drobných poranění – krevní výrony a povrchní oděrky v oblasti obličeje a přilehlé vlasaté části hlavy, krevní výrony ve sliznici rtů s drobnými rankami, krevní výrony v oblasti hrudníku a paží, krevní výrony v oblasti dolních končetin, hýždí a zad – především trhlinu na zadní ploše pravé plíce s krvácením do pohrudniční dutiny, mnohočetné i sériové oboustranné zlomeniny žeber, zlomeninu levé lopatky, odlomení příčných výběžků 2. a 3. bederního obratle vlevo, 12. hrudního obratle a 1. až 4. bederního obratle vpravo, a rozsáhlou trhlinu (téměř úplné roztržení) mezi pravým a levým jaterním lalokem s krvácením do dutiny břišní; obviněný po takovém útoku s vědomím možného způsobení vážného a těžkého zranění, kdy nemohl vyloučit, že tato zranění mohou vést i k úmrtí poškozené, ji zanechal na zmíněném odlehlém místě, ze kterého odešel a dále se nezajímal o zdravotní stav poškozené, která zde byla nalezena kolem 23.30 hodin a po převozu Zdravotnickou záchrannou službou Karlovarského kraje do Karlovarské krajské nemocnice v Sokolově dne 9. 9. 2013 ve 02.05 hodin zemřela v důsledku vykrvácení do dutiny břišní při rozsáhlé trhlině jater.
Za to byl odsouzen podle §145 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků a podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl uvedeným rozsudkem zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Sokolově ze dne 2. 8. 2013, č. j. 6 T 57/2013 – 53, který byl obviněnému doručen dne 16. 10. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 6.467,- Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 2 T 11/2013, podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 7 To 48/2014, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 7 To 48/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že rozhodně neměl v úmyslu poškozenou zabít. Zdůraznil, že znalci ve znaleckém posudku hovořili o možnosti kopů, úderů, nárazu do tvrdého předmětu či pádu a nevyloučili ani náraz vlakové soupravy. Obviněný je přesvědčen, že znalecký posudek jednoznačně neprokázal, že to byl on, kdo poškozenou opakovaně udeřil či do ní kopal. Zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku předpokládá jednání úmyslné, kdy mezi jednáním pachatele a smrtí oběti musí být příčinná souvislost, která podle něj v jeho trestní věci absentuje. Je toho názoru, že k ublížení na zdraví poškozené došlo tím, že na ni spadl z výšky za situace, kdy oba byli v podnapilém stavu. V další části dovolání obviněný nesouhlasí s tím, jak soud vyhodnotil důkaz výpovědí svědka K. Dodal, že mu bylo také nesprávně přičteno k tíži páchání trestného činu zanedbání povinné výživy, ačkoliv se nejednalo o násilnou trestnou činnost. Podle jeho mínění tak nebyl důvod pro uložení trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že se plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu v tom, že znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, byla obhajoba obviněného zcela vyvrácena a stejně tak dala za pravdu závěrům soudu ohledně formy zavinění. Dodala, že ke smrti poškozené prokazatelně došlo v důsledku poranění, která jí způsobil obviněný. Meritorní rozhodnutí ve věci není dle jejího názoru zatíženo takovou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného, nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, a byly i podstatou jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak pouze o opakování obhajoby, se kterou se již důkladně zabývaly a vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Podstatou dovolání obviněného je námitka absence příčinné souvislosti mezi jeho zaviněným úmyslným jednáním a smrtí poškozené, kdy tvrdí, že v žádném případě neměl v úmyslu poškozenou zabít. Danou námitku je možno z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považovat za právně relevantní, avšak Nejvyšší soud dospěl po vyhodnocení věci k závěru, že se jedná o námitku nedůvodnou.
V průběhu řízení bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný se v inkriminovanou dobu nacházel společně s poškozenou na inkriminovaném místě, kdy oba byli v podnapilém stavu a probíhal mezi nimi verbální konflikt. Provedené důkazy také jednoznačně svědčí o násilnické povaze obviněného a jeho opakovaném agresivním chování vůči poškozené, jehož se v minulosti dopouštěl. Obhajoba obviněného ve vztahu k mechanismu vzniku zranění poškozené (obviněný tvrdí, že na poškozenou pouze upadl), byla vyvrácena v řízení provedenými důkazy, zejména znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a jak nalézací tak odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, z jakých důvodů vyhodnotily obhajobu obviněného jako účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti.
Ze závěrů vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, mimo jiné vyplynulo, že rozsáhlá zranění u poškozené mohla vzniknout údery pevným tvrdým plošným předmětem, údery rukou sevřenou v pěst, fackami, opakovaným dupnutím (či kleknutím) na hrudník poškozené či kopáním. Přitom přibraní znalci naprosto vyloučili, že by si poškozená mohla tak rozsáhlá poranění způsobit při opakovaných pádech a stejně tak zdůraznili, že i kdyby obviněný na poškozenou upadl, jak sám tvrdí, tak intenzita takového pádu je příliš malá na to, aby způsobila poranění, která byla u poškozené zjištěna. K poranění jater pak výslovně uvedli, že k němu muselo dojít aktivně vyvinutou prudkou silou s tím, že se ještě nesetkali s případem, aby byla takovým způsobem, jako u poškozené, játra poraněna při pouhém pádu. Obviněnému nelze dát za pravdu ani v tom, že podle znaleckého posudku předmětná zranění poškozené mohla vzniknut při střetu s vlakem. Znalci nejenže tento mechanismus vzniku zranění nepotvrdili ani hypoteticky naopak jednoznačně uvedli, že pokud by poškozená skutečně byla zachycena a odhozena vlakem, pak by zjištěná zranění nevznikla. Došlo-li by k nárazu vlakem, musela by poškozená mít i tržné rány v obličeji, byla by zašpiněna od šmíru, patrně by měla i amputované končetiny, apod. Žádná z vyjmenovaných nutných okolností však v případě posuzované věci nenastala.
Vzhledem k obsahu přímých i nepřímých důkazů, které byly ve věci provedeny a které ve svém důsledku tvoří ucelený řetězec svědčící o vině obviněného, je třeba uzavřít, že ke smrti poškozené došlo v důsledku poranění, která jí způsobil obviněný. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem v podobě shora specifikovaných poranění poškozené byla bez jakýchkoliv pochybností prokázána.
K formě zavinění obviněného je pak nutno zdůraznit, že dle učiněných skutkových zjištění obviněný útočil na ženu, která nebyla schopna se vůči němu bránit, a to z důvodu své podnapilosti a z důvodu jeho fyzické převahy. Obviněný navíc svůj útok směřoval na ty části těla poškozené, kde jsou uloženy životně důležité orgány a brutalita jeho útoků se postupně zvyšovala. Útok vyvrcholil intenzivním dupnutím velké síly do oblasti hrudníku a břicha poškozené, což vedlo ke vzniku rozsáhlé trhliny (téměř úplnému roztržení) mezi pravým a levým lalokem jater, v důsledku čehož došlo k vykrvácení do dutiny břišní a k následné smrti poškozené. Z razantnosti a způsobu, jakým obviněný útok vedl, lze dovodit, že obviněný minimálně věděl, že může poškozené způsobit těžká zranění a pro tento případ s tím byl srozuměn, tedy musel s tím počítat. Příslušné soudy tak správně shledaly zavinění obviněného v podobě nepřímého úmyslu. Pokud jde o těžší následek, tedy způsobení smrti ve smyslu §145 odst. 3 tr. zákoníku, ten musí být způsoben pouze nedbalostní formou zavinění. Přesto, že obviněný musel vědět o možném způsobení vážného a těžkého zranění poškozené, zanechal tuto bez pomoci na odlehlém místě a z místa činu odešel. Za této situace musel počítat s tím, že způsobená poranění mohou u poškozené vést i k těžšímu následku v podobě její smrti. Nejvyšší soud se tak ztotožnil s názorem odvolacího soudu v tom, že pokud ustanovení §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku vymezuje nevědomou nedbalost tak, že trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem vědět měl a mohl, pak tato forma zavinění byla v případě obviněného na místě. Tvrzení obviněného, že poškozenou nechtěl zabít, je v daném případě irelevantní, neboť úmyslné usmrcení poškozené mu za vinu kladeno nebylo.
Nesouhlasí-li obviněný s tím, jak soud vyhodnotil důkaz výpovědí svědka K., pak ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Takové námitky je třeba považovat za námitky čistě skutkové. Je zřejmé, že obviněný se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán, nabízí svoji verzi skutkového děje, že se uvedeného jednání nedopustil a domáhá se změny skutkových zjištění. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani pod žádný jiný (byť neuplatněný) důvod dovolání. Dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Stejně tak nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit ani námitky obviněného proti výroku o trestu. K tomu je třeba zdůraznit, že proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání jen z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně určena, a to včetně nesprávného použití ustanovení §58 tr. zákoníku upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu, resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze toliko namítat nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. O žádný z těchto případů se ale v posuzované věci nejedná, proto ani v tomto směru nelze dovolací argumentaci obviněného přisvědčit.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného A. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. prosince 2014
Předsedkyně senátu JUDr. Danuše Novotná