ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1530.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1530/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2014 dovolání obviněného P. A. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 4 To 182/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 132/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 3 T 132/2012, byl obviněný P. A. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění před novelou zákonem č. 330/2011 Sb., kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
dne 3. 6. 2010 v době kolem 11.00 hod. v K.-R., okres K., po T. 1. l., řídil své osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda PICK UP LXI modré barvy, kdy byl kontrolován hlídkou Policie ČR, a vozidlo řídil přesto, že dne 3. 2. 2010 převzal oznámení od Magistrátu města Karviné, odboru dopravy, o dosažení počtu 12 bodů v bodovém hodnocení s výzvou k odevzdání řidičského průkazu a vyrozuměním, že uplynutím 5 pracovních dnů od doručení oznámení pozbývá řidičské oprávnění, tj. ode dne 11. 2. 2010 do 11. 2. 2011.
Za to byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu. Podle §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku byla stanovena výměra peněžitého trestu v počtu čtyřiceti denních sazeb ve výši 500,- Kč, tedy celkem 20.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou týdnů. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 3 T 132/2012, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soudu v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 4 To 182/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 390/2012 Sb., účinného od 8. 12. 2012, na tom skutkovém základě, že
ačkoliv dne 3. 2. 2010 převzal oznámení Magistrátu města Karviné, odboru dopravy, o dosažení počtu 12 bodů v bodovém hodnocení s výzvou k odevzdání řidičského průkazu a vyrozuměním, že uplynutím 5 pracovních dnů od doručení oznámení pozbývá řidičské oprávnění, tj. ode dne 11. 2. 2010 do 11. 2. 2011,
přesto dne 3. 6. 2010 v době kolem 11.00 hod. v K.-R., okres K., po T. 1.. l., řídil své osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda PICK UP LXI modré barvy.
Za to byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 20.000,- Kč, což představuje čtyřicet celých denních sazeb po 500,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou týdnů. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku a šesti měsíců.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 4 To 182/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace jednak namítl, že nesouhlasí s tím, že by pozbyl řidičské oprávnění již dne 11. 2. 2010, neboť v listopadu téhož roku podal proti předmětnému oznámení námitky, o nichž bylo pravomocně rozhodnuto teprve dne 21. 3. 2011. Dále má za to, že soud měl jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. řádu posoudit, zda se skutečně dopustil jednotlivých přestupků, o nichž bylo pravomocně rozhodnuto ve správním řízení. Závěrem poukázal na skutečnost, že není právník, proto neznal rodící se judikaturu, nevěděl, že řízení po vybodování je trestným činem a důvodně se domníval, že se dopouští pouze přestupku – tj. jednal v omluvitelném právním omylu.
Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že námitky uvedené v dovolání sice mohou naplnit důvody dovolání stanovené v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak jsou zjevně neopodstatněné a navíc se s nimi dostatečně a správně vypořádal již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Dle jeho mínění je třeba plně přisvědčit závěru rozhodujících soudů v tom, že dovolatel pozbyl řidičské oprávnění již uplynutím pětidenní lhůty, neboť přerušena může být pouze lhůta, která dosud běží (srov. rozhodnutí trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010). Pokud se týká namítané nesprávnosti příslušných správních rozhodnutí o předchozích dopravních přestupcích dovolatele, k tomu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podotkl, že správnost takových rozhodnutí není otázkou viny, neboť součástí skutkové podstaty předmětného přečinu podle §337 odst. 1 tr. zákoníku je pouze „rozhodnutí“ bez dalších přívlastků. Soud tedy dle jeho názoru posuzuje pouze vykonatelnost či právní moc a nikoliv „správnost“ dosažení 12 bodů. K tvrzení dovolatele, že si jako laik nebyl vědom vývoje judikatury po 1. 1. 2010 pak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poznamenal, že tímto tvrzením obviněný svůj právní omyl spíše vyvrací, než aby jej potvrzoval. Od 1. 7. 2006 do konce roku 2009 bylo řízení vozidla vybodovaným řidičem považováno za trestné. Teprve počátkem roku 2010 někteří soudci zapochybovali o trestnosti takového jednání. Jestliže dovolatel novou judikaturu po 1. 1. 2010 nesledoval, což i sám potvrdil, tak neměl důvod pochybovat o trestnosti příslušného svého jednání a nemohl tak být v právním omylu.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného, nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že i když je formálně možno v dovolání uplatněné námitky podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jedná se o námitky zjevně neopodstatněné.
Je třeba zdůraznit, že obviněný námitky uvedené v dovolání uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Ač se obviněný vytýkaného jednání dopustil dne 3. 6. 2010 (t. j. ještě před novelou trestního zákoníku zákonem č. 390/2012 Sb.), trestnost jeho činu byla správně posuzována ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku podle pozdějšího zákona (trestního zákoníku ve znění po novele zákonem č. 390/2012 Sb.), neboť to bylo pro něj příznivější.
Z hlediska výhrad obviněného je potřebné k přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku upozornit, že trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) v podobě nabytí jeho účinnosti od 1. 1. 2010 stanovil, že tohoto přečinu se dopustil ten, kdo mařil nebo podstatně ztěžoval výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu. Na základě novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 330/2011 Sb. s účinností od 1. 12. 2011 bylo toto znění doplněno o další formu činnosti shledávané ve variantě „pro kterou takové oprávnění pozbyl“. Proto se od 1. 12. 2011 tohoto činu dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci, a to v tomto konkrétním případě na výkonu rozhodnutí, jimiž byla určitá činnost zakázána nebo bylo odňato oprávnění k jejímu výkonu.
Je tedy zřejmé, že v době, kdy obviněný přezkoumávaný čin spáchal (tj. dne 3. 6. 2010), uvedená skutková podstata neobsahovala znak pozbytí oprávnění pro vykonávaní činnosti, kterou v dané době provozoval. Avšak i přesto, že zákonodárce až později takto uvedený znak upřesnil, soudní praxe již před uvedenou změnou v souladu s ní vyřešila problémy, které se ve vztahu k tzv. „vybodovaným řidičům“ v dané souvislosti projevovaly, a předmětné výkladové nejasnosti překlenula stanoviskem č. 1/2011-II. Sb. rozh. tr. Podle něho za „odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu“ ve smyslu §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je třeba považovat i pozbytí řidičského oprávnění u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů, a v důsledku toho mu bylo doručeno obecním úřadem s rozšířenou působností oznámení a výzva podle §123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu, resp. v případě podání námitek proti provedenému záznamu, kterým bylo dosaženo celkového počtu 12 bodů, bylo pravomocně rozhodnuto tímto obecním úřadem podle §123f odst. 3 cit. zák. č. 361/2000 Sb. o zamítnutí námitek řidiče, neboť je neshledal odůvodněné. V důsledku toho, pokud pachatel řídí motorové vozidlo i poté, co mu bylo takto řidičské oprávnění odňato rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, naplňuje znaky trestného činu (přečinu) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
Nesouhlasí-li řidič s provedeným záznamem bodů v registru řidičů, může podle §123f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. podat písemně proti provedení záznamu námitky obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému k provádění záznamu. Podání námitek má ve smyslu §123f odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. efekt přerušení shora uvedené lhůty pěti pracovních dnů, po níž pozbývá řidič řidičské oprávnění a tímto opravným prostředkem dosahuje řidič odkladného účinku zápisu. Pokud řidič námitky nepodá, ze zákona po uplynutí lhůty 5 pracovních dnů pozbývá řidičské oprávnění.
Dle učiněných skutkových zjištění bylo v případě posuzované věci obviněnému dne 3. 2. 2010 doručeno oznámení Magistrátu města Karviné ze dne 28. 1. 2010 o tom, že dosáhl 12-ti bodů v bodovém hodnocení, byl vyzván k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění a byl poučen o možnosti podat proti provedení záznamu bodů námitky. Současně byl také upozorněn, že uplynutím pěti pracovních dnů ode dne, kdy mu bylo toto oznámení doručeno, pozbývá řidičského oprávnění. Vzhledem k tomu, že ve stanovené pětidenní lhůtě námitky nepodal (podal je až dne 30. 11. 2010), pozbyl řidičské oprávnění dne 11. 2. 2010.
Obviněný v dovolání vyjádřil nesouhlas s tím, že by pozbyl řidičské oprávnění již dne 11. 2. 2010, neboť proti příslušnému oznámení podal námitky, o nichž bylo pravomocně rozhodnuto až dne 21. 3. 2011. V této souvislosti odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10.2010, sp. zn. Tpjn 302/2010, které si však patrně mylně vyložil.
Dle citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu totiž k odvrácení následku pozbytí řidičského oprávnění podle §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, dojde na základě §123f odst. 4 téhož zákona pouze tehdy, pokud jsou námitky proti provedenému záznamu doručeny příslušnému obecnímu úřadu do pěti pracovních dnů ode dne, v němž bylo žalobci oznámení doručeno. Námitky je nutné v této lhůtě správnímu orgánu doručit, okamžik jejich podání není rozhodný. Podání námitek má ve smyslu §123f odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb. efekt přerušení lhůty pěti pracovních dnů, po níž pozbývá řidič řidičské oprávnění, a tímto opravným prostředkem dosahuje řidič odkladného účinku zápisu. Pokud však řidič námitky ve stanovené lhůtě nepodá, ze zákona po uplynutí lhůty pěti pracovních dnů pozbývá řidičské oprávnění.
Z uvedeného je zřejmé, že k přerušení dané pětidenní denní lhůty nemůže dojít pozdějším podáním námitek, resp. že námitky způsobí přerušení lhůty jen tehdy, jsou-li doručeny příslušnému obecnímu úřadu do pěti pracovních dnů ode dne, v němž bylo žalobci doručeno oznámení o dosažení 12-ti bodů v bodovém hodnocení.
Není proto pochyb o tom, že příslušné soudy prvního a druhého stupně rozhodující ve věci dospěly ke správnému závěru, že obviněný pozbyl řidičské oprávnění již uplynutím příslušné pětidenní lhůty, tj. dne 11. 2. 2010.
Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že soud měl jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. řádu posoudit, zda se skutečně dopustil jednotlivých přestupků.
Součástí skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je pouze „rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci“.
Dle dosavadní soudní judikatury trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spočívající ve vykonávání činnosti, která byla pachateli zakázána (nebo k ní bylo odňato oprávnění), lze spáchat až poté, co rozhodnutí, jímž byla činnost zakázána, nabylo právní moci (srov. rozhodnutí č. 8/2003 Sb. rozh. tr.). Právní moc a vykonatelnost předmětného rozhodnutí, které byl obviněný povinen respektovat, musí být jako předběžná otázka soudem vyřešena ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu, neboť soud není vázán závěrem orgánu, který předmětné rozhodnutí vydal (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 8 Tdo 951/2012).
Soud tedy posuzuje pouze právní moc a vykonatelnost předmětného rozhodnutí a není povinen zabývat se zákonností či správností jednotlivých správních řízení vedených o konkrétních dopravních přestupcích obviněného. Otázka správnosti či nesprávnosti příslušných přestupkových řízení je z hlediska viny přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zcela irelevantní.
Pokud se týká tvrzení obviněného, že jednal v omluvitelném právním omylu, neboť nemá právnické vzdělání, tudíž neznal rodící se judikaturu a důvodně se domníval, že se předmětným jednáním dopouští pouze přestupku, k tomu je třeba podotknout, že bodový systém byl zaveden již dne 1. 7. 2006, kdy nabyl účinnosti zákon č. 411/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Stejným zákonem se stejnou účinností byl novelizován tehdy platný trestní zákon z roku 1961, když do něj byla zavedena skutková podstata trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění (§180d zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Trestnost řízení tzv. „vybodovanými“ řidiči byla tedy nesporná od 1. 7. 2006 až do 31. 12. 2009, kdy trestní zákon č. 140/1961 Sb. pozbyl účinnosti. Až počátkem roku 2010 někteří soudci začali pochybovat o trestnosti tohoto jednání ve svých rozhodnutích, ale obviněný jakožto osoba s velmi nízkou znalostí práva, jak sám uvádí, patrně rodící se judikaturu v dané oblasti nesledoval. Z toho je třeba vyvodit, že bylo-li příslušné jednání trestné v předchozí době, obviněný neměl žádný důvod o jeho trestnosti pochybovat ani v době spáchání činu. Vzhledem k neznalosti judikatury po 1. 1. 2010 obviněný tedy nemohl jednat v právním omylu. I kdyby teoreticky v takovém omylu byl, muselo mu být zřejmé, že jedná v rozporu se svým oznámením o ztrátě řidičského oprávnění. Jak již bylo zmíněno shora, dne 3. 2. 2010 totiž bylo obviněnému doručeno oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a výzvu k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění (řidičské oprávnění pozbyl ke dni 11. 2. 2010), na což reagoval úkonem ze dne 8. 2. 2010, kdy v rozporu se skutečností podepsal čestné prohlášení ohledně ztráty řidičského průkazu (srov. č. l. 10 spisu). Nelze tak pochybovat o vědomí obviněného o tom, že nebyl oprávněn řídit motorové vozidlo.
Ze všech výše rozvedených důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem odvolacího soudu v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud tak shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného P. A. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. prosince 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná