ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.163.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 163/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2014 o dovolání obviněného D. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. 3 To 209/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 1/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. F. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 3 T 1/2012 uznal obviněného D. F. vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, za skutky zde popsané pod body 1 a 2 a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, za skutek popsaný pod bodem 3. Za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající účastenství na zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. 10. 2012 sp. zn. 2 T 144/2011, jenž nabyl právní moci dne 22. 1. 2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně sp. zn. 6 To 593/2012, byl obviněný podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Jeho výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. 10. 2012 sp. zn. 2 T 144/2011, jenž nabyl právní moci dne 22. 1. 2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně sp. zn. 6 To 593/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozené L. G., částku ve výši 400.000,- Kč jako náhradu škody.
O odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, rozhodl Krajský soud v Brně tak, že rozsudkem ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. 3 To 209/2013 napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. V souladu s §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, (dílčí skutky ad bod 1 a 2) a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák,. účinného do 31. 12. 2009, (skutek ad bod 3), jichž se dopustil tím, že:
1) dne 21. 5. 2008 v kavárně V. v H. vylákal od poškozené L. G., 10 akcií v nominální hodnotě 1 akcie 100.000,- Kč společnosti Rytířské vinné sklepy a.s. za podmínek v kupní smlouvě uvedených, přičemž pouze předstíral úmysl v rámci obchodní činnosti společnosti realizovat podnikatelský záměr v oblasti cestovního ruchu a přislíbil L. G. zaměstnání při realizaci tohoto záměru, i když věděl, že tento slib nedodrží, akcie převzal a zavázal se k úhradě kupní ceny ve výši 500.000,- Kč do 31. 10. 2008, neměl ale v úmyslu v tomto termínu a ani později smluvně stanovenou částku zaplatit, o čemž svědčí skutečnost, že ani po uzavření Dohody o změně kupní smlouvy ze dne 2. 12. 2008, v rámci které na jeho naléhání prodávající ustoupila ze svých původních požadavků, souhlasil se snížením kupní ceny na částku 450.000,- Kč i s odložením termínu úhrady do 31. 3. 2009, svoje závazky nesplnil, zaplatil v průběhu prosince 2008 pouze částku 50.000,- Kč a do dnešního dne prodávající L. G. nezaplatil část kupní ceny ve výši 400.000,- Kč, přičemž akcie společnosti Rytířské vinné sklepy a.s. prodal jinému majiteli,
2) dne 13. 6. 2008 v H. si na základě zprostředkování L. G. půjčil od J. K., částku 450.000,- Kč, přičemž prostřednictvím L. G. předstíral úmysl investovat tyto peníze do realizace podnikatelského záměru v oblasti cestovního ruchu s tím, že potřebuje peníze na začátku turistické sezony dříve, než je možno vyřídit úvěr v bance a zavázal se půjčenou částku vrátit do 31. 8. 2008 poté, co si úvěr v bance vyřídí, i když věděl, že svůj slib nedodrží a neměl v úmyslu v tomto termínu a ani v době datu 31. 8. 2008 blízké smluvně stanovenou částku zaplatit, neboť půjčené peníze neměl v úmyslu investovat udávaným způsobem, ale hodlal je použít na nákup ojetých vozidel v zahraničí, přičemž po četných urgencích zaplatil poškozenému po termínu splatnosti částku 40.000,- Kč a celý dluh byl uhrazen až ke dni 14. 5. 2011,
3) dne 2. 12. 2008 v B. v jídelně K. u nákupního centra O. vylákal od poškozené L. G., částku 50.000,- Kč pod záminkou, že jí peníze vrátí do 31. 3. 2009, ačkoli věděl, že svůj slib nedodrží, a ani neměl v úmyslu v tomto termínu půjčenou částku vrátit, a že vylákané peníze použije na úhradu svých předchozích dluhů .
Za tyto činy a za sbíhající účastenství na zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. 10. 2012 sp. zn. 2 T 144/2011, jenž nabyl právní moci dne 22. 1. 2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně sp. zn. 6 To 593/2012, byl obviněnému podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Výkon tohoto trestu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. 10. 2012 sp. zn. 2 T 144/2011, jenž nabyl právní moci dne 22. 1. 2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně sp. zn. 6 To 593/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozená L. G., byla v souladu s §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu druhého stupně obviněný prostřednictvím svého obhájce napadl ve výroku o vině a trestu dovoláním s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení a jiném nesprávně hmotně právním posouzení . Předně uvedl, že nadále popírá, že by se dopustil stíhané trestné činnosti, kdy se ani jeden ze soudů, které rozhodovaly ve věci, nevypořádaly se všemi pro rozhodnutí významnými skutečnostmi a učinily tak nesprávné právní závěry ohledně jeho viny.
Dovolatel upozornil na změny v popisech skutků učiněné soudem druhého stupně, když u skutku ad bod 1 vypustil zmínku o údajné zámince, že vlastnictví akcií je nezbytné pro podnikání obviněného v cestovním ruchu, a u skutku ad bod 2 o údajném umožnění ubytování v Ř. v hotelu poškozenému J. K., a u všech tří skutků vypustil zmínky o tom, že obviněný údajně věděl, že nemá žádný majetek ani dostatečné příjmy, aby provedl platby za akcie, respektive aby peníze vrátil, a částečně taktéž doplnil skutek ad bod 1. Tyto rozsáhlé a významné změny svědčí pro závěr, že se soud prvního stupně při zjišťování a hodnocení skutkového stavu dopustil závažných vad, které nenapravil ani přes uvedené změny soud druhého stupně. Skutková zjištění ani po těchto úpravách nejsou takového druhu ani rozsahu, aby mohl odvolací soud na jejich základě zjištěný skutkový stav právně kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009.
Ve vztahu ke skutku popsaného v bodu 1 výroku o vině napadeného rozsudku obviněný namítá, že nebyl naplněn zákonný znak subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Závěr soudu druhého stupně o tom, že pro úmysl obviněného nezaplatit smluvně ujednanou částku svědčí to, že po uzavření Dohody o změně kupní smlouvy ze dne 2. 12. 2008 nesplnil své závazky, nepředstavuje logickou úvahu, protože není zřejmé, jak dodatečná změna kupní smlouvy souvisí se zaviněním obviněného. Naopak z tohoto ujednání podle obviněného vyplývá jeho snaha transakci narovnat a dokončit za situace, kdy jak již dříve namítal, zamlčovaná ekonomická, daňová a administrativní situace společnosti (v té době již objektivně v rozporu se zákonem) se vymykala tvrzené hodnotě a kupní ceně cenných papírů, kdy skutečný stav společnosti neodpovídal sjednané ceně za akcie. Naopak absenci úmyslu obviněného prokazuje i skutečnost, že úhradu částky ve výši 50.000,- Kč učinil obviněný po uzavření dohody o změně kupní smlouvy, tedy dne 30. 12. 2008. Dodatečně zjištěný stav převáděné společnosti naopak obviněnému brání úhradě zbytku ceny za akcie. V posuzované věci se zjevně jedná o obchodněprávní spor, který nelze postihnout prostředky trestního práva, jež nemohou primárně sloužit k řešení obchodních vztahů. V této souvislosti dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 823/2010 a sp. zn. 5 Tdo 897/2005, z nichž dále citoval.
Obdobně argumentuje i ve vztahu ke skutku ad bod 2 a posléze i ke skutku ad bod 3, tedy že ani u nich nebyl ze zjištěného skutkového stavu dovozen jeho podvodný úmysl. Z výpovědi J. K. totiž plyne, že s obviněným před poskytnutím půjčky neprobíral, na co obviněný půjčený obnos použije a nebylo to pro tohoto svědka ani důležité. Nelze proto podvodný úmysl dovozovat z toho, co měla poškozenému sdělit poškozená L. G., a z okolnosti, jak obviněný peníze použil, čímž došlo k porušení práv obviněného v řízení. Půjčenou hotovost tak nelze bez dalšího považovat za škodu, když nebylo prokázáno, že by obviněný jednal v podvodném úmyslu, neboť poškozenému nevznikla žádná škoda, a tato nebyla ani v trestním řízení vyčíslena, jelikož celou půjčku obviněný vrátil. Dovolatel rovněž poukázal na to, že u skutku ad bod 3 nebylo například prokázáno, že byl sjednán jakýkoli účel půjčky. Ve věci proto mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo , jak mimo jiné plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08, jehož závěry lze vztáhnout zvláště ke skutku ad bod 2, kde výpověď poškozeného podvodný úmysl obviněného prakticky vylučuje.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině i trestu podle §265k odst. 1 tr. ř. a aby podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám tak, že by obviněného obžaloby zprostil, případně aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že ačkoliv obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., užil s odkazem na něj současně námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit. Tento závěr se týká výhrad obviněného, které směřovaly vůči způsobu hodnocení provedených důkazů. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jimiž obviněný zpochybnil správnost skutkových zjištění, která učinil okresní soud a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i krajský soud, mají povahu vad skutkových (výtky ohledně rozporuplného hodnocení důkazů, kdy údajně závěry, které soudy z důkazů vyvodily, těmto důkazům neodpovídají, a měly proto postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a dospět k závěru, že se žádného podvodného jednání nedopustil). Ty však v žádném ohledu nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. V posuzovaném případě ani nedošlo k žádnému extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podle státní zástupkyně relevantně uplatnil jen v té části dovolání, v níž tvrdí, že nedošlo k naplnění objektivní a subjektivní stránky trestných činů podvodu, jimiž byl uznán vinným. Obviněný ve všech případech tvrdí, že nechtěl nikoho uvést v omyl, že pouze nedostál smluvním závazkům z uzavřených smluv, v důsledku čehož by mohla být vyvozována odpovědnost toliko v rovině mimotrestní odpovědnosti. Z tzv. právních vět výroku o vině rozsudku odvolacího soudu plyne, že jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. byla posouzena jednání obviněného, který ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a v prvém případě způsobil na cizím majetku škodu značnou a ve druhém případě škodu nikoli malou. Skutková část výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky těchto trestných činů evidentně naplňují, kdy vyjadřují vedle následků (způsobené škody na majetku poškozených) především podvodné jednání obviněného vůči poškozeným, které směřovalo k tomu, aby sebe obohatil.
V prvém případě obviněný vylákal na poškozené L. G. 10 akcií, které mu tato prodala s tím, že za ně uhradí 500.000,- Kč, přičemž již dopředu věděl, že uvedený slib nedodrží, neboť zájem obviněného se lišil od deklarovaného záměru. Obviněný podvodně před poškozenou předstíral, že hodlá v rámci obchodní společnosti Rytířské vinné sklepy, a. s., jejíž akcie vylákal, realizovat podnikatelský záměr v oblasti cestovního ruchu, a že ji zaměstná, přičemž nikdy s takovým podnikatelským záměrem, resp. s jeho realizací nepočítal. Skutečným záměrem obviněného totiž bylo pouze využít obchodní společnosti Rytířské vinné sklepy, a. s. v momentě, kdy se stal členem představenstva této obchodní společnosti k tomu, aby na ni realizoval nákup vozidla. Obviněný svůj závazek vůči poškozené L. G. nesplnil ani poté, co souhlasila se snížením kupní ceny a s odložením termínu úhrady. Veškeré okolnosti tohoto, byť obchodního případu nasvědčují tomu, že obviněný v jeho rámci realizoval podvodné jednání, na které je třeba reagovat prostředky práva trestního.
V dalších dvou případech obviněný vylákal na poškozených J. K. a L. G. půjčky, které nikdy nehodlal splatit. Omyl, který v tomto případě obviněný využil v případě poskytovatelů půjčky, se týkal budoucích skutečností, kdy poškozenému J. K. deklaroval úmysl investovat peníze do realizace podnikatelského záměru tím, že potřebuje bezodkladně finanční prostředky na začátek turistické sezony, takže potřebuje tzv. rychlé peníze, aby si zdlouhavě nemusel vyřizovat úvěr v bance. Již uvedená smyšlená legenda svědčí o tom, že se obviněný vydával za podnikatele v oblasti cestovního ruchu, který díky podnikání v této lukrativní oblasti nebude mít problémy finanční prostředky v dohodnuté době vrátit. To však nikdy v úmyslu neměl, neboť finanční prostředky chtěl využít jiným způsobem, a to na nákup ojetých vozidel v zahraničí. V uvedených souvislostech je proto nepodstatné, zda obviněný měl či neměl dostatek finančních prostředků na vrácení vypůjčené částky, neboť byť měl finanční prostředky k úhradě vypůjčených peněz, půjčku uhradil až v řádu několika let poté, co lhůta splatnosti půjčky vypršela. Obdobně obviněný jednal vůči poškozené L. G., kterou přesvědčil, aby mu půjčila finanční obnos ve výši 50.000 Kč, kdy s vrácením dluhu nepočítal, neboť peníze hodlal použít na úhradu svých dluhů předchozích.
Státní zástupkyně má za to, že bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný potřeboval peníze získané od poškozených k uspokojení svých potřeb, které převyšovaly jeho možnosti a k uspokojení svých jiných závazků. Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku odvolací soud správně upozornil na zjištění, že obviněný vážný úmysl řádně podnikat a plnit dohodnuté závazky pouze předstíral a smlouvy uzavírané s poškozenými byly pouze prostředkem k získání finančních prostředků od poškozených, neboť věděl, že svým slibům dostát nemůže. Obviněný tedy nebyl odsouzen za to, že by pouze nedostál svým smluvním závazkům, ale proto, že svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu. Za situace, kdy soudy zjistily, že úmysl podnikat a chovat se podle dohodnutých smluvních ujednání obviněný pouze předstíral, aby tak dosáhl toho, že poškození mu předali akcie a peníze, je vyloučeno posuzovat věci jen jako nesplnění závazku z občanskoprávního či obchodně právního vztahu.
Státní zástupkyně tak z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. 3 To 209/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Dovolací argumentace obviněného týkající se jeho výtek co do rozsahu dokazování a tvrzení, že měl být vzhledem k nedostatečně či nesprávně zjištěnému skutkovému stavu zproštěn viny v souladu se zásadou in dubio pro reo , směřuje výlučně do úplnosti zjištění skutkového stavu a provedeného dokazování, což je s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřípustné.
K námitce dovolatele o nedostatku jeho zavinění je třeba poukázat na to, že nalézací soud dovodil u obviněného zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. a rovněž konkrétními argumenty vyvrátil obhajobu obviněného znovu uplatňovanou i v dovolacím řízení, že poškozené G. neuhradil celou kupní cenu z toho důvodu, že zjistil, že společnost je zadlužena, a poškozenému K. finanční prostředky nevrátil z důvodu investice peněz do svého dalšího podnikání.
Soud druhého stupně, jak vyplývá ze strany 5 odůvodnění napadeného rozsudku, dospěl k závěru, že dokládal-li obviněný svoji majetnost, čímž chtěl prokázat, že podvodný úmysl u něj nelze v posuzovaném případě spatřovat v tom, že by nebyl schopen závazek splnit, nelze v této skutečnosti spatřovat podvodné jednání obviněného. To je třeba podle něj dovodit ze způsobu jednání obviněného při uzavírání smlouvy, převzetí peněz a také z dalšího jednání, když sjednanou půjčenou částku nevracel, přestože, jak sám uvedl, měl v rozhodné době k dispozici hotovost ve výši 600.000 - 700.000,- Kč ve formě úspor. Podvodné jednání k okamžiku převzetí finanční částky je možno u pachatele dovodit i z jeho následného jednání, kdy sjednanou částku nehradí, přestože k tomu má dostatečný majetek. Pokud by nebylo možné podvodný úmysl pachatele dovodit vedle okolností, za nichž si půjčoval peníze, i z jeho následného jednání, to znamená zjevné neochoty peníze vrátit nejen v dohodnuté době, ale nadto i později v souvislosti s urgencemi, pak by se podle odvolacího soudu jen těžko uplatňoval trestný čin podvodu a dovozoval úmysl obviněného k okamžiku převzetí peněz. V opačném případě by to bylo možno jen v případě, že se pachatel doznal, že již v době půjčky peníze vrátit nechtěl. Soud druhého stupně tak shrnul, že obviněný zjevně zneužil důvěry poškozené L. G. ve vztahu ke skutku ad bod 1, 3, a i k bodu 2 ve vztahu k poškozenému K., kterého tato přemluvila, aby peníze obviněnému půjčil. V hodnocení jednání obviněného a jeho úmyslu soud druhého stupně neopomněl zmínit i jeho odsouzení v jiných případech podvodů či úvěrového podvodu, jichž se dopustil obviněný v minulosti.
Z uvedeného je patrné, že se oba soudy nižších stupňů již v předchozím řízení vypořádaly s námitkou obviněného o nedostatku naplnění zavinění, a dovolatel totožnou námitku opakuje znovu v dovolacím řízení, neboť není spokojen s výsledkem trestního řízení. V takovém případě se však jedná o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Druhou relevantně uplatněnou námitkou dovolatele bylo jeho tvrzení o nedodržení principu užití trestního práva jako prostředku ultima ratio , kdy se mezi ním a poškozenými jednalo výlučně o obchodněprávní vztah, který měl být řešen toliko v civilním řízení, a nikoliv jednostranným trestním postihem dovolatele.
Soud druhého stupně k tomu na straně 5 odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že s ohledem k okolnostem případu a zejména k osobě obviněného neshledal naplnění podmínek pro užití zásady ultima ratio a zároveň i podmínek pro aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je zakotvena zásada subsidiarity trestní represe, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
V této souvislosti je třeba zmínit, že oba soudy nižších stupňů konstatovaly, že vzhledem k době spáchání obou trestných činů je nutno tyto posoudit podle zákona účinného v době, kdy byly spáchány, tedy trestního zákona (účinného do 31. 12. 2009), a nikoliv trestního zákoníku, který pro obviněného není příznivější (viz ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku). V takovém případě nelze při posouzení aplikace principu ultima ratio bez dalšího poukázat na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, jak učinil odvolací soud, neboť předmětné skutky jsou posuzované podle dřívější právní úpravy, tedy trestního zákona, kterého je v tomto případě nutno užít jako celku.
Zásada subsidiarity trestní represe však představuje jednu ze základních zásad trestního práva, kterou bylo potřeba zohlednit i před účinností trestního zákoníku. Již dříve v této souvislosti Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že trestní právo má z podstaty principu ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou již vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (srov. rozhodnutí č. 40 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR z roku 2005). Pravidla liberálního demokratického státu pak vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného zákona, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Tento přístup Ústavního soudu pak plně koresponduje s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. Kokkinakis proti Řecku, Cantoni proti Francii).
Uvedená zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť nebezpečnými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než trestně právní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Trestně právní řešení pak představuje krajní prostředek ( ultima ratio ) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti trestní. Z principu ultima ratio plyne, že trestnými činy mohou být pouze případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního práva či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.
Uplatněním shora uvedených obecných vymezení principu ultima ratio při aplikaci trestního práva na projednávaný případ, lze dospět k následujícím závěrům. Obviněný se podle skutkové věty dopustil jednání, které naplňovalo znaky trestných činů uvedených v trestním zákoně pod ustanoveními §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a §250 odst. 1, 2 tr. zák. a bylo společensky nebezpečné. Bylo tomu tak proto, že obviněný D. F. mohl u jednání, jehož se dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy platného a účinného trestního zákona.
Je třeba především poukázat na to, že celý skutek obviněného vykazuje všechny požadované znaky trestné činnosti proti majetku, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetkových práv. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky nebezpečným, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva. V takové situaci je naopak potřebné na spáchaný čin reagovat bezodkladně, a nikoli vyčkávat, až poškozený marně vyčerpá ke své ochraně prostředky práva civilního. V takovém případě by se totiž jednalo o nepochopení principu ultima ratio .
Nejvyšší soud se tak v tomto ohledu neztotožnil s názorem obviněného. Za situace, kdy trestná činnost obviněného zásadním způsobem vybočila z rámce běžných civilních (obchodněprávních) vztahů a dostal se, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio do oblasti trestního práva, neboť svým jednáním naplnil všechny znaky trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného D. F. jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c