ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.189.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 189/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného B. Ch. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 4. 2013 sp. zn. 55 To 87/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 91/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 4. 2013 sp. zn. 55 To 87/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. 2 T 91/2011 byl obviněný B. Ch. společně se spoluobviněným J. K. uznán vinným jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku pod body 1), 2), 3a) a 3b), když byl před tím podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině v bodě 2) rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 1. 2012 č. j. 2 T 189/2010 – 1542 ohledně obou jmenovaných obviněných. Pokud jde o obviněného B. Ch. okresní soud kvalifikoval jeho jednání pod body 1) a 2) jako pokračující trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008 a pod body 3a) a 3b) jako pokračující zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku.
Za to byl obviněný B. Ch. odsouzen podle §214 odst. 3, §43 odst. 2 a §45 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen i peněžitý trest ve výměře 200.000,- Kč sestávající z 500 celých denních sazeb po 400 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §43 odst. 2 a §45 odst. 1 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem k této změně pozbyla podkladu v rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 1. 2012 č. j. 2 T 189/2010 – 1542, který nabyl ve vztahu k B. Ch. právní moci dne 10. 7. 2012.
Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal obviněný B. Ch. odvolání, a to výhradně proti jeho výroku o trestu. O tomto odvolání rozhodl ve veřejném zasedání Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 4. 2013 sp. zn. 55 To 87/2013 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu ohledně odvolatele a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného B. Ch. odsoudil při nezměněném výroku o vině podle §214 odst. 3 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §84 a §81 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání 5 roků.
Proti cit. rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce, jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, dovolání v neprospěch obviněného B. Ch., ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dovolání nejprve poukázal na obsah jednotlivých soudních rozhodnutí a zejména pak na tu část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v níž se konstatuje nesprávnost postupu nalézacího soudu, pokud při ukládání společného trestu za pokračující trestný čin zrušil výrok o trestu a současně tento výrok rušil ještě podle ustanovení o ukládání souhrnného trestu. Odvolací soud zároveň konstatoval, že nalézací soud nadbytečně rozhodoval i o uložení peněžitého trestu (a náhradního trestu odnětí svobody pro případ nevykonání peněžitého trestu) za situace, kdy peněžitý trest byl již obviněným Ch. vykonán, neboť tento trest mu byl již uložen rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 1. 2012 č.j. 2 T 189/2010-1542, který nalézací soud v této věci zrušil v rámci ukládání souhrnného trestu.
S uvedeným právním názorem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci dovolatel nesouhlasí.
Podle něj, jestliže bylo některým z více výroků o vině v dřívějším rozsudku rozhodnuto i o jiných trestných činech (skutcích), které nejsou v jednočinném souběhu s dílčími útoky pokračujícího trestného činu, o nichž se má znovu rozhodnout podle §45 odst. 1 tr. zákoníku, soud rozhodující později o společném trestu není oprávněn zrušit i takový výrok o vině, který se netýká uvedených dílčích útoků. V úvahu pak přichází postup podle §45 odst. 2 tr. zákoníku a případné uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku i za nedotčený trestný čin nebo upuštění od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, str. 628 a násl.).
Výše popsaná procesní situace nastala právě v této trestní věci. Okresní soud v Přerově ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 91/2011 rozhodoval o uložení společného trestu za pokračující trestný čin, přičemž mj. i pro jeden dílčí útok tohoto pokračujícího trestného činu byl obviněný B. Ch. již dříve pravomocně odsouzen Okresním soudem v Přerově v trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 189/2010. Rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 9. 2012 č.j. 2 T 91/2011-749 vychází z toho, že ze všech skutků, pro které byl obviněný B. Ch. již dříve pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 1. 2012 č.j. 2 T 189/2010-1542, představuje dílčí útok pokračujícího trestného činu, ve vztahu k němuž je namístě ukládání společného trestu, jen skutek (dílčí útok) popsaný ve výroku rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 9. 2012 č.j. 2 T 91/2011-749, pod bodem 3b). Výrok o vině z citovaného rozsudku Okresního soudu v Přerově nebyl napaden odvoláním obviněných ani odvoláním státního zástupce a nemohl být tedy předmětem přezkumu ze strany odvolacího soudu.
Společný trest lze podle §45 odst. 1 tr. zákoníku ukládat jen za dílčí útoky jednoho pokračujícího trestného činu. Jestliže ostatní skutky, za které byl obviněný B. Ch. uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 1. 2012 č.j. 2 T 189/2010-1542, netvořily podle názoru Okresního soudu v Přerově dílčí útoky trestné činnosti projednávané ve věci sp. zn. 2 T 91/2011, pak nalézací soud logicky nemohl ve vztahu k těmto skutkům postupovat podle §45 odst. 1 tr. zákoníku a v rámci ukládání společného trestu rušit výrok o vině a navazující výrok o trestu. Tím však není dotčen fakt, že veškerá pokračující trestná činnost, pro kterou byl obviněný B. Ch. uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 9. 2012 č.j. 2 T 91/2011-749, byla spáchána předtím, než byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 1. 2012 č.j. 2 T 189/2010-1542.
Z toho vyplývá, že byly zároveň splněny i formální podmínky pro ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, který má soud ukládat vždy, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Okresní soud v Přerově jako soud nalézací tedy postupoval správně, když obviněnému B. Ch. ukládal společný souhrnný trest podle zásad vyplývajících z §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku.
Pokud za této situace Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v napadeném rozsudku ze dne 10. 4. 2013 č.j. 55 To 87/2013-790, na rozdíl od Okresního soudu v Přerově, neaplikoval §43 odst. 2 tr. zákoníku a namísto společného souhrnného trestu ukládal společný úhrnný trest, spočívá jeho rozhodnutí na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a je tedy dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naznačené jiné nesprávné hmotněprávní posouzení má za následek také to, že skutky uvedené pod body 1), 3a), 3b) rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 1. 2012 č.j. 2 T 189/2010-1542, zůstaly bez navazujícího výroku o trestu.
Jakkoli v rámci odůvodnění existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle dovolatele není namístě polemika se správností závěrů odvolacího soudu, pokud jde o stanovení druhu a výměry ukládaného trestu, lze přesto poukázat na to, že odvolací soud v této věci (na rozdíl od soudu nalézacího) neukládal peněžitý trest – tento trest však byl obviněnému B. Ch. ukládán zejm. proto, že peněžitý trest v téže výměře byl již ukládán předchozím rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 1. 2012 č.j. 2 T 189/2010-1542, a byl obviněným již vykonán. Jestliže výrok o peněžitém trestu byl následně zrušen v rámci ukládání souhrnného trestu ve věci vedené Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. 2 T 91/2011, a odvolací soud tento druh trestu neuložil, zůstává otázkou, zda úhrada částky 200.000 Kč na účet Okresního soudu v Přerově, kterou tam obviněný Ch. poukázal jako úhradu uloženého peněžitého trestu, tímto nepozbyla právního důvodu.
Vzhledem k těmto uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za použití §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 4. 2013 č.j. 55 To 87/2013-790, zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání nejvyššího státního zástupce se obviněný do této doby nevyjádřil.
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo proto nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat i to, že soudem bylo nesprávně rozhodnuto o uloženém trestu. Je ale třeba zdůraznit, že tak může být učiněno výhradně z hmotně právních pozic ve vztahu k posuzovanému skutku (skutkům), tedy např. zda byl obviněnému správně uložen trest úhrnný, souhrnný či společný apod.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku konkrétně namítl, že odvolací soud nesprávně a nedůvodně obviněnému změnil původně soudem prvního stupně uložený souhrnný a společný trest na trest úhrnný a společný, ačkoli k tomu nebyl zákonný důvod. Nesprávnost takto uloženého trestu spatřuje mj. i v tom, že za trestné činy podílnictví pod body 1), 3a), 3b), jimiž byl obviněný B. Ch. též odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. 2 T 189/2010, nebyl obviněnému fakticky uložen trest.
Nejvyšší soud vzhledem k obsahu podaného dovolání dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho odmítnutí a v důsledku toho napadené rozhodnutí přezkoumal z hledisek ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Sám pak zjistil a konstatoval následující.
Pokud oba soudy nižších stupňů ve věci obviněného B. Ch. shodně zaujaly právní názor, že jsou splněny podmínky pro užití ustanovení §45 odst. 1 tr. zákoníku o společném trestu za pokračování v trestném činu, a to pokud jde původně o skutek pod bodem 2) v rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. 2 T 189/2010, následně popsaný a označený v rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. 2 T 91/2011 pod bodem 3b), ve vztahu ke skutku označenému v posledně cit rozsudku okresního soudu pod bodem 3a), tak je jistě taková úvaha a aplikace tohoto zákonného ustanovení opodstatněná. Takový postup a rozhodnutí soudů nakonec dovolatel ani nerozporoval.
Za sporný ale označuje postup a rozhodnutí odvolacího soudu, který kromě společného trestu označil uložený trest současně jako úhrnný, zatímco soud prvního stupně obviněnému trest uložil zároveň jako trest souhrnný.
Podle §43 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle tohoto ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; …. atd.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí …. atd.
V rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. 2 T 189/2010, který byl v pořadí prvním vyhlášeným odsuzujícím rozsudkem, jsou v jeho výroku o vině kromě již zmíněného skutku – trestného činu pod bodem 2), jenž byl následně zrušen v pořadí druhým odsuzujícím rozsudkem téhož soudu kvůli nutnosti uložení společného trestu za pokračující trestný čin (viz výše), uvedeny další tři skutky a to pod body 1, 3a) a 3b). Ty jsou soudem kvalifikovány jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008 (ad 1) a zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku (ad 3a, 3b). To ve svém důsledku znamená, že pokud Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. 2 T 91/2011 obviněnému B. Ch. následně ukládal trest za trestné činy uvedené ve výroku o vině tohoto rozsudku včetně pokračujícího zločinu podílnictví, který byl tvořen též skutkem původně obsaženým v rozsudku téhož soudu ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. 2 T 189/2010, tak byl povinen rozhodnout i o případných trestech za v tomto posledně citovaném rozsudku zbývající dva trestné činy, ohledně nichž zůstal pravomocný výrok o vině nedotčen. Úhrnný trest (§43 odst. 1 tr. zákoníku) připadá v úvahu i tehdy, když posuzované trestné činy tvoří vícečinný souběh, ale soud ohledně nich musí vždy rozhodovat současně o vině i o trestu. V konkrétním případě sice ony dva zbývající trestné činy v rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. 2 T 189/2010 tvořily s ostatními trestnými činy obsaženými v rozsudku téhož soudu ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. 2 T 91/2011 vícečinný souběh, ale okresní soud již o nich nerozhodoval z hlediska viny, ta již byla z předchozího řízení dána, ale měl o nich rozhodovat pouze pokud se týká trestu. Přitom zmíněné dva trestné činy, stejně jako všechny ostatní, které se s nimi sbíhaly a tvořily tak onen vícečinný souběh, byly spáchány dříve, než byl ve věci vydán v pořadí první rozsudek ze dne 30. 1. 2012. V takovém případě bylo možno ukládat výhradně souhrnný trest (§43 odst. 2 tr. zákoníku), případně rozhodnout o upuštění od uložení souhrnného trestu (§44 tr. zákoníku).
Okresní soud v Přerově proto ve svém rozsudku ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. 2 T 91/2011postupoval správně, pokud obviněnému B. Ch. ukládal trest jako společný a zároveň souhrnný, neboť pouze takto bylo možné obviněného potrestat i za dva trestné činy, které jako nedotčené zůstaly v rozsudku jmenovaného soudu ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. 2 T 189/2010. Revidující postup a rozhodnutí soudu odvolacího, kdy obviněnému byl uložen trest společný a současně úhrnný, vedl k situaci, na niž upozornil již dovolatel, že ohledně trestu za tyto dva zmíněné trestné činy nebylo soudem rozhodnuto.
Důvodně pak okresní soud zrušil výrok o trestu i podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, který byl obviněnému původně rozsudkem ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. 2 T 189/2010 uložen, byť se může na první pohled jevit, že se jedná o dubiozní výrok, jelikož zároveň došlo ke zrušení výroku o trestu v tomto rozsudku podle §45 odst. 1 tr. zákoníku v souvislosti s ukládáním společného trestu. Přesto je třeba prohlásit, že se v takovýchto případech o nadbytečný výrok nejedná, jelikož je tím vyloučena možná pochybnost o tom, zda došlo ke zrušení trestu pouze vůči skutku (skutkům), které tvoří pokračující trestný čin a ohledně nichž bude ukládán společný trest a vůči zbývajícím skutkům – samostatným trestným činům nikoli, apod.
Za pravdu je třeba dát i dovolatelově poznámce ohledně neuložení peněžitého trestu a na něj navazujícího náhradního trestu odnětí svobody odvolacím soudem. Krajský soud ve svém rozhodnutí označuje uložení těchto trestů za nadbytečné a nefunkční, když obviněný zaplatil uložený peněžitý trest (200.000,- Kč) již dne 11. 2. 2013 a následujícího dne byla tato částka připsána na účet okresního soudu.
K tomu je třeba pouze uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části obtížně přezkoumatelné. Není totiž zcela jasné, zda pokládá za stále existující a tudíž platný výrok o uložení peněžitého trestu a náhradního trestu odnětí svobody v rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. 2 T 189/2010, anebo jestli zastává názor, že v době jeho rozhodování je takový výrok již zcela nadbytečný a proto mohl být bez náhrady zrušen jeho vlastním rozhodnutím.
Každopádně je ale třeba prohlásit, že ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud nepokládá napadené rozhodnutí odvolacího soudu ohledně výroku o trestu za správné, a naopak výrok o trestu, jak byl vysloven předchozím rozsudkem soudu prvního stupně, je třeba označit za souladný se zákonem. Proto i peněžitý trest včetně náhradního trestu odnětí svobody bylo obviněnému třeba opětovně vyslovit. Okresním soudem byl totiž obviněnému tento trest ukládán v rámci společného a souhrnného trestu, jelikož mu byl původně uložen již rozsudkem ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. 2 T 189/2010, přičemž byl v důsledku ukládání společného a souhrnného trestu rovněž zrušen. Navíc tento trest byl obviněnému znovu uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. 2 T 91/2011, tedy ještě před tím, než obviněný peněžitý trest zaplatil. Samotná okolnost, že obviněný mezitím peněžitý trest zaplatil, nemohla odůvodnit postup odvolacího soudu v tom směru, že by již tento trest neměl být uložen. Podle §69 odst. 4 tr. zákoníku pouze na pachatele, kterému byl uložen peněžitý trest za přečin spáchaný z nedbalosti, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku upuštěno. To ovšem nebyl případ obviněného B. Ch. Odvolací soud v rámci revize uloženého trestu (pokud ji pokládal za potřebnou) mohl obviněnému nanejvýš neuložit náhradní trest odnětí svobody, jelikož v daném případě již nepřicházelo v úvahu, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán (v době rozhodování odvolacího soudu již byl zaplacen), ale jednalo by se o rozhodnutí ryze formální, neboť v takovémto případě by nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody, tak jako tak nepřicházelo v úvahu.
Je tak možno učinit závěr, že Nejvyšší soud dal za pravdu námitkám dovolatele, které vznesl vůči rozsudku odvolacího soudu a v podstatě ze stejných důvodů nesouhlasí s jeho konečným rozhodnutím. Současně tím vyjadřuje i důvodnost podaného dovolání nejvyššího státního zástupce, opřeného o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Po takto učiněném zjištění a konstatování Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 4. 2013 sp. zn. 55 To 87/2013. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. To znamená, že jmenovaný soud ve věci nařídí a provede nové veřejné zasedání, v němž znovu rozhodne o podaném odvolání obviněného B. Ch., přičemž se bude řídit právními názory vyslovenými v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, soud není povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius). Na straně druhé ale musí být respektována okolnost, že proti rozhodnutí okresního soudu podal odvolání pouze obviněný, a tudíž novým rozhodnutím ve věci nelze zhoršit konečné postavení obviněného, oproti tomu, v jakém se nacházel po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c