ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.245.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 245/2014-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2014 dovolání obviněného L. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 3 To 457/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 126/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 3 T 126/2013, byl obviněný L. K. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
v době od 1. 12. 2011 do 31. 5. 2012 v B., na ulici P., ve skladu pobočky poškozené E., kde byl zaměstnán jako řidič, v nepravidelných intervalech přebíral náhradní díly pro motorová vozidla různých značek a typů a tyto díly předával zákazníkům, od kterých za díly inkasoval hotovost, po návratu na pobočku společnosti část této hotovosti neodevzdal a poškozené společnosti na část nebo všechno takto doručené zboží vydal fiktivní dobropis – opravný daňový doklad, ze kterého vyplývalo, že zákazník si uvedené zboží nepřevzal nebo vrátil a toto bylo vráceno do skladu společnosti, kdy peníze obdržené od zákazníků si ponechal a použil pro vlastní potřebu, přičemž konkrétně takto jednal, a to minimálně, u zboží dodávaného osobě T. V., ve dvou případech, čímž způsobil poškozené společnosti Elit CZ škodu ve výši 1.389,- Kč, u zboží dodávaného osobě L. P., v jedenácti případech, čímž způsobil poškozené společnosti Elit CZ škodu ve výši 18.097,- Kč, u zboží dodávaného osobě L. S., ve dvaceti třech případech, čímž způsobil poškozené společnosti Elit CZ škodu ve výši 55.250,- Kč, u zboží dodávaného osobě L. K., v sedmi případech, čímž způsobil poškozené společnosti Elit CZ škodu ve výši 11.952,- Kč, u zboží dodávaného osobě R. F., v devíti případech, čímž způsobil poškozené společnosti Elit CZ škodu ve výši 5.759,- Kč, u zboží dodávaného společnosti J. W., ve čtyřech případech, čímž způsobil poškozené společnosti Elit CZ škodu ve výši 8.536,- Kč a u zboží dodávaného osobě M. T., v sedmi případech, čímž způsobil poškozené společnosti Elit CZ škodu ve výši 12.689,- Kč a celkem tak způsobil poškozené společnosti ELIT CZ, spol. s r. o., IČ 45240337, škodu ve výši nejméně 113.672,- Kč.
Za to byl obviněný L. K. podle §206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří a půl roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému současně uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil v plné výši škodu, kterou přečinem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla dále uložena povinnost nahradit poškozené společnosti ELIT CZ, spol. s r. o., škodu ve výši 53.672,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla uvedená poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 3 T 126/2013, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 3 To 457/2013, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 3 To 457/2013, podal obviněný L. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že se nedopustil trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Uvedl, že tzv. dobropisy mohl vystavovat každý z pěti řidičů, že hesla jednotlivých řidičů znal pracovník firmy, který jim je přiděloval a dále je znali i řidiči navzájem, takže vstup do oddělené části programu (tzv. kasy) jiného řidiče byl volný. V této souvislosti odkázal na výpovědi svědků L. a T. Z uvedeného dovolatel dovozuje, že je možný i jiný způsob páchání odhalené trestné činnosti, a to že některý ze spolupracovníků zneužije jména a kasy klienta, vystaví jeho jménem dobropisy na jména zákazníků klientovy trasy, nepodepsané dobropisy založí do šanonu a zboží si odnese ze skladu a zpeněží. Vzhledem ke dvěma možným verzím skutkového děje, kdy nelze jednu z nich spolehlivě vyloučit, má obviněný za to, že by měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo předmětné obžaloby zproštěn.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a obviněného předmětné obžaloby zprostil podle §226 písm. c) tr. řádu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 17. 1. 2014 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obsah dovolání obviněného je zcela totožný s obsahem jeho odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně.
Zde Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pokud obviněný v dovolání uplatnil námitky, které deklaroval již v předchozích stádiích trestního řízení, zejména pak v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, jde v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
V případě projednávané věci obviněný L. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá a polemizuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí, že v posuzované věci jsou možné dvě verze skutkového stavu a že se vytýkaného jednání nedopustil, avšak z obsahu dovolání je zřejmé, že požaduje jiný způsob posouzení skutku, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, a zcela přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání, jež jsou taxativně uvedeny v ustanovení §265b tr. řádu.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že již nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, které potvrdil i soud odvolací, logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč obhajobě obviněného neuvěřil a z jakých důvodů považuje jím předestřenou verzi skutkového děje za „chimerickou“, a ve svých důsledcích za zcela vyvrácenou a nepravděpodobnou. Nejvyšší soud se s názorem rozhodujících soudů plně ztotožnil.
V průběhu řízení bylo na základě provedených důkazů mimo pochybnost prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo si ponechával finanční hotovost obdrženou od zákazníků, což se snažil zakrýt zejména vystavováním opravných daňových dokladů, které jako nepodepsané byly zjištěny pouze u jeho závozů a právě k nim při inventuře chybělo zboží, které by mělo být na základě těchto dobropisů poškozenému vráceno. Je třeba připomenout, že se obviněný v přípravném řízení ke spáchání předmětné trestné činnosti zcela doznal, přičemž následnou změnu obhajoby vysvětloval tím, že tak učinil z obavy hrozící přeměny dříve uloženého trestu odnětí svobody pro jinou trestnou činnost, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu. Obviněný velmi dobře věděl, že ve zkušební době podmíněného odsouzení je povinen chovat se tak, aby svým jednáním nezavdal příčinu k přeměně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, přičemž takovýmto důvodem je zpravidla vždy zjištění, že se obviněný dopustil nové trestné činnosti, za níž je trestně stíhán a odsouzen. Přiznání se obviněného pak zcela koliduje s jeho tvrzením o obavě z důsledků, které na sebe takovéto přiznání váže, a jeho obhajoba je tak zcela nelogická, činěná pouze ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti.
Výsledky provedeného dokazování a z nich vyvozené právní závěry soudů obou stupňů neskýtají prostor pro pochybnost o tom, že by obviněný L. K. svým jednáním nenaplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Obviněným uplatněné námitky nejsou z uvedených důvodů podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a stojí mimo jeho rámec, neboť obviněný sice deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil pouze takové námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nikterak mu neodpovídají.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že k problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného L. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. března 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná