ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.257.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 257/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2014 o dovolání obviněného F. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 14 To 190/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 131/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 5 T 131/2011, byl obviněný F. K. (společně s obviněným M. K.) uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
„dne 19. 3. 2011 kolem 13.00 hodin v obci D. N. – část Ch., okres P., na místní komunikaci před domem nejprve po předchozí slovní rozepři ohledně nevyplacené výplaty a poškození vozidla Mercedes Sprinter fyzicky napadli J. P., tak, že M. K. jej udeřil pěstí do levé strany hlavy, poté jej strhli na komunikaci, kde ležícího M. K. nejméně desetkrát udeřil pěstí do levé části hlavy, krku a ramen, F. K. poškozeného několikrát kopl do nohou, zad a páteře, načež útok ukončili; a poté, co J. P. vytáhl z kapsy mobilní telefon Nokia 3720C, kterým si chtěl přivolat pomoc, M. K. jej nejméně třikrát udeřil pěstí do hlavy a rukou škrtil pod krkem, přičemž F. K. se snažil poškozenému vytrhnout mobilní telefon z ruky, což se mu posléze podařilo, načež oba obvinění poškozeného odtáhli do jeho osobního vozidla VW Passat, černé barvy a uložili jej na zadní sedadla, přičemž mu z vnitřní kapsy bundy, kterou měl na sobě, vyndali peněženku s finanční hotovostí 6.600,- Kč, kterou odcizili a peněženku odložili do odkládacího prostoru v přístrojové desce, čímž J. P. způsobili odcizením telefonu Nokia 3720C se SIM kartou a paměťovou kartou o kapacitě 2 GB a finanční hotovosti, celkovou škodu nejméně 8.200,- Kč, poškozený dále utrpěl v důsledku napadení pohmoždění hlavy, krční páteře a otřes mozku s dobou léčení od 19. 3. 2011 do 29. 3. 2011.“
Za uvedené jednání byl obviněný F. K. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému J. P., na náhradě škody částku 8.200,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. P., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 5 T 131/2011, podal obviněný F. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 14 To 190/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný F. K. (společně s obviněným M. K.) uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „dne 19. 3. 2011 kolem 13.00 hodin v obci D. N. – část Ch., okres P., na místní komunikaci před domem nejprve po předchozí slovní rozepři ohledně nevyplacené výplaty a poškození vozidla Mercedes Sprinter fyzicky napadli J. P., tak, že M. K. jej udeřil pěstí do levé strany hlavy, poté jej strhli na komunikaci, kde ležícího M. K. nejméně desetkrát udeřil pěstí do levé části hlavy, krku a ramen, F. K. poškozeného několikrát kopl do nohou, zad a páteře, načež útok ukončili; a poté, co J. P. vytáhl z kapsy mobilní telefon Nokia 3720C, kterým si chtěl přivolat pomoc, M. K. jej nejméně třikrát udeřil pěstí do hlavy a rukou škrtil pod krkem, přičemž F. K. se snažil poškozenému vytrhnout mobilní telefon z ruky, což se mu posléze podařilo, načež oba obvinění poškozeného odtáhli do jeho osobního vozidla VW Passat, černé barvy a uložili jej na zadní sedadla, čímž J. P. způsobili odcizením telefonu Nokia 3720C se SIM kartou a paměťovou kartou o kapacitě 2 GB, škodu nejméně 1.600,- Kč, poškozený dále utrpěl v důsledku napadení pohmoždění hlavy, krční páteře a otřes mozku s dobou léčení od 19. 3. 2011 do 29. 3. 2011.“
Za uvedené jednání byl obviněný F. K. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému J. P., na náhradě škody částku 1.600,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. P., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 14 To 190/2013, podal následně obviněný F. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že k naplnění skutkové podstaty spáchání přečinu výtržnictví nedošlo. V této souvislosti vyslovil názor, že v jeho případě nedošlo k tomu, že jeho jednání, byť k němu došlo na ulici, se nějak dotklo dalších občanů, zejména pokud by se tak stalo způsobem, který by svědčil o jeho celkově negativně zaměřeném postoji ke společnosti či spoluobčanům vůbec. Dále uvedl, že u zločinu loupeže nebyl proveden jediný důkaz, který by objasnil, která z verzí uvedená poškozeným a která z verzí uvedená obviněnými přichází v daném případě v úvahu a která je věrohodnější, přičemž dle názoru dovolatele jde o extrémní nesoulad v hodnocení důkazů a porušení zásady in dubio pro reo. Proto se domnívá, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání u obou trestných činů, které mu byly kladeny za vinu.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře k dalšímu řízení, příp. aby sám ve věci rozhodl a obžaloby ho zprostil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný F. K. v rámci své obhajoby v trestním řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Pokud jde o jeho námitky stran naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pak zde se dovolává pouze odlišného hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Přitom je možno uvést, že skutkové závěry soudů jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušným ustanovením hmotného práva trestního. Pokud jde o námitku obviněného, že jeho jednání nebylo možno považovat za jednání výtržnické, je třeba uvést, že jednání se dopustil na místní komunikaci, před domem, tedy na místě veřejnosti přístupném a výtržnosti tím, že hrubým způsobem spolu
se spoluobviněným M. K. napadli jiného, tedy poškozeného
J. P. Svým jednáním tedy naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného F. K.
Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný F. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti v části dovolání (u zločinu loupeže) nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi poškozeného a výpovědí obviněných) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (nebyl zjištěn pohyb předmětného mobilního telefonu), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný rovněž v této souvislosti soudům vytýkal, že porušily zásadu in dubio pro reo (která vyplývá z ustanovení §2 odst. 2 tr. ř.). Z toho je zřejmé, že obviněný v této části dovolání ve skutečnosti poukazoval nikoli na porušení hmotného práva, které je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž na porušení procesního ustanovení, které pod tento dovolací důvod nespadá.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Písku, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi poškozeného a dalších svědků a rovněž ve zpracovaném znaleckém posudku. Soudy si byly vědomy protichůdnosti obhajoby obviněného a svědecké výpovědi poškozeného, a již proto postupovaly při hodnocení svědecké výpovědi poškozeného velmi obezřetně. Pro náležité hodnocení svědecké výpovědi poškozeného si soudy vytvořily odpovídající podklad v poměrně širokém okruhu dalších důkazů, které vyzněly tak, že podpořily věrohodnost tvrzení poškozeného. Soudy hodnotily usvědčující důkazy v souladu s jejich obsahem, své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlily. Soudy se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Relevantní námitkou, kterou obviněný uplatnil ve svém dovolání, je námitka, že jeho potyčku s poškozeným nelze kvalifikovat jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Zde je třeba uvést, že místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Pokud soudy považovaly jednání obviněného za výtržnost, lze tento závěr akceptovat. Ze strany obviněného šlo o slovní a poté i fyzické napadení poškozeného, tedy hrubým způsobem napadl jiného, přičemž jednání obviněného směřující proti poškozenému bylo zcela svévolné a znamenalo narušení pořádku na veřejně přístupném místě. Předmětného jednání se totiž obviněný dopustil na místní komunikaci před domem, tedy na místě veřejnosti přístupném, když tato skutečnost vyplývá jak z výpovědi poškozeného, tak i z výpovědi M. K.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný F. K. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného F. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal