ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.286.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 286/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2014 dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného M. S. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 61 To 22/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 156/2011, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 61 To 22/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 1 T 156/2011, byl obviněný M. S. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
dne 19. 3. 2011 v době kolem 20.30 hod. v P., H., v baru S. a na ulici před barem, nařkl poškozeného T. L., že mu odcizil jeho mobilní telefon, ačkoliv to nebyla pravda a ve snaze získat tento mobilní telefon zpět, poškozeného fyzicky napadl, bil jej pěstmi a opakovaně jej srazil na zem a po zemi s ním vláčel, přitom se snažil z poškozeného strhnout bundu v úmyslu ji prohledat a když se mu podařilo z poškozeného bundu strhnout, prohledal ji a poté ji odhodil v baru na stůl, neboť v ní svůj mobilní telefon nenalezl.
Za popsané jednání byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 2. 2012, sp. zn. 19 T 131/2011, v právní moci téhož dne. Rovněž byla zrušena i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený T. L. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 1 T 156/2011, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský sodu v Praze usnesením ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 61 To 22/2013, tak, že napadený rozsudek podle §257 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a podle §222 odst. 2 tr. řádu trestní věc obviněného pro předmětný skutek kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku postoupil Úřadu městské části Praha 1 s odůvodněním, že se nejedná o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.
Proti tomuto rozhodnutí však podal nejvyšší státní zástupce dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 634/2013, tak, že podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 61 To 22/2013, podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pobyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. řádu Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Své rozhodnutí Nejvyšší soud zdůvodnil tím, že na základě učiněných skutkových zjištění není pochyb o tom, že obviněný příslušným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 61 To 22/2013, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu odvoláním napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 1 T 156/2011, zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném skutkovém základě uznal vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ho podle §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu, který byl podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen ve dvaceti denních sazbách, kdy denní sazba činí 100,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou dnů.
V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze opakovaně (stejně jako ve svém prvním rozhodnutí ve věci – tj. v usnesení ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 61 To 22/2013) uvedl, že skutkový stav sice byl nalézacím soudem zjištěn řádně ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, ovšem hodnocení důkazů již neodpovídá §2 odst. 6 tr. řádu, jelikož úmyslem obviněného nebylo zmocnit se cizí věci, nýbrž docílit vrácení vlastního mobilního telefonu, o kterém předpokládal, že ho má u sebe poškozený T. L. Podle odvolacího soudu nemohla být proto naplněna objektivní stránka zločinu loupeže. Nově pak dodal, že pro možnou právní kvalifikaci trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku nesvědčí průběh skutkového děje, a to zejména při absenci tak zásadního důkazu, jakým je výpověď poškozeného. Je přesvědčen, že pro absenci výpovědi poškozeného nelze objektivně zjistit, co bylo obviněným od poškozeného požadováno, do jaké míry byla narušena svoboda jeho rozhodování, zda skutečně obviněný pouze chtěl, aby mu poškozený ukázal obsah svých kapes k vyloučení toho, že je pachatelem krádeže. Má proto za to, že provedené důkazy nemohou stačit pro odsouzení obviněného pro trestný čin vydírání. Připustil pouze, že obviněný se vůči poškozenému dopustil přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce se ani v tomto případě neztotožnil s rozhodnutím Městského soudu v Praze a opětovně podal proti jeho rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 61 To 22/2013, jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí dovolání v neprospěch obviněného M. S., ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že v průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný vůči poškozenému užil násilí v úmyslu donutit ho, aby něco konal nebo aby něco strpěl, čímž naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu vydírání dle §175 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku. I kdyby obviněný fyzicky napadl poškozeného jenom proto, aby mu tento ukázal obsah kapes, jak tvrdí odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, šlo by také o užití násilí v úmyslu jiného donutit, aby něco konal nebo trpěl. Úvahy soudu druhého stupně o cíli užitého násilí vůči poškozenému se tak dle nejvyššího státního zástupce jeví jako nadbytečné a výpověď poškozeného v procesně použitelné podobě by dle jeho mínění za dané důkazní situace nemohla přinést žádnou změnu. Závěrem dodal, že pokud rozhodující soud vyhodnotil jednání obviněného jako méně závažné a nebezpečné, měl k těmto aspektům přihlédnout při stanovení druhu a výměry trestu.
Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce ve svém mimořádném opravném prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 61 To 22/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného, než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. b) tr. řádu].
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. řádu zaslán k vyjádření obviněnému M. S. (doručeno dne 20. 1. 2014) i jeho obhájci JUDr. Radimu Cízlovi (doručeno dne 7. 11. 2013).
Obviněný M. S. využil svého zákonného práva a k dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil. Ve svém vyjádření uvedl, že v posuzované věci prakticky nedošlo u poškozeného k žádné škodě a že utrpěl pouze drobné oděrky bez dalších zdravotních následků. Současně bylo dle něj prokázáno, že poškozený L. svým chováním zavdal příčinu k podezření, že mobilní telefon odcizil. Domnívá se proto, že je třeba zvážit, zda je jeho chování nutno chápat z hlediska trestní odpovědnosti jako společensky škodlivé, případně zda nepostačí uplatnit trest podle zákona č. 200/1990 Sb. s odkazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný zdůraznil, že již projednávání daného případu je pro něj značně stresující, činu upřímně lituje a je mu to dostatečným varováním do budoucnosti. Proto lze dle něj předpokládat, že užitím ustanovení §12 tr. zákoníku by byl účel trestu splněn, k čemuž ostatně dospěl i dovolací soud při svém rozhodování ve věci.
Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud již ve svém prvním rozhodnutí v posuzované věci uvedl, že v průběhu řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno (zejména svědeckými výpověďmi a kamerovým záznamem), že obviněný M. S. se na poškozeném T. L. domáhal vydání svého mobilního telefonu, o kterém se domníval, že ho má poškozený u sebe, a to za použití násilí a na místě veřejnosti přístupném. Obviněný poškozeného bil pěstmi, opakovaně ho srazil na zem, vláčel jej po zemi. Četnost ran, délka bití poškozeného, vláčení po zemi zachycená videozáznamem, jakož i zranění, která poškozený utrpěl a o kterých svědčí lékařské zprávy a jejich fotodokumentace, vypovídají o intenzivním několikaminutovém útoku, který zasáhl poškozeného na citlivých místech – mj. hlavy a zad v oblasti bederní. Z učiněných svědeckých výpovědí přitom jednoznačně vyplynulo, že poškozený zcela reálně vnímal požadavek obviněného na vydání mobilního telefonu, když při násilí ze strany obviněného opakovaně uváděl, že mobilní telefon nemá, že jej neukradl.
Městský soud v Praze v dovoláním napadeném rozhodnutí konstatoval, že z důvodu absence výpovědi poškozeného nelze objektivně zjistit, co obviněný od poškozeného požadoval a do jaké míry byla narušena svoboda jeho rozhodování.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že za dané důkazní situace je jasné, čeho chtěl obviněný svým jednáním dosáhnout a výpověď poškozeného by na zjištěném skutkovém stavu věci nemohla nic změnit. I kdyby obviněný shora specifikovaným způsobem fyzicky napadl poškozeného pouze z toho důvodu, aby mu ukázal obsah svých kapes (tj. nemusel by ani sám prohledávat kapsy oděvu poškozeného) a tím obviněnému dokázal, že u sebe nemá jeho mobilní telefon, jednalo by se o užití násilí proti poškozenému v úmyslu ho donutit, aby něco konal nebo trpěl.
Přečinu vydírání dle §175 odst. 1 tr. zákoníku se totiž dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 1752-1753 s.).
Na základě uvedených skutečností je zřejmé, že obviněný svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tak činil na místě veřejnosti přístupném.
Jak správně podotkl již nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání, dle pojetí odvolacího soudu by každý, kdo se domnívá, že mu druhá osoba něco odcizila, byl oprávněn takovou osobu nejen zadržet, ale také ji fyzicky napadnout a vlastnoručně se přesvědčit, jestli je či není jeho domněnka správná a pravdivá. Takový názor však nelze akceptovat a zákon to ani neumožňuje. Dosavadní rozhodovací praxe připouští pouze nezbytně nutné násilí za účelem zadržení osoby do příjezdu policejního orgánu, který je jediný oprávněn přesvědčit se, zda se podezřelá osoba dopustila protiprávního jednání či nikoliv (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2382/2004 nebo sp. zn. 30 Cdo 203/2003).
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že Městský soud v Praze jednání obviněného M. S. nesprávně právně posoudil pouze jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, čímž své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Vzhledem k tomu, že námitky nejvyššího státního zástupce byly z důvodů výše rozvedených shledány právně relevantními, zrušil Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu. Podle §265 l odst. 1 tr. řádu pak přikázal Městskému sodu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž v tomto novém řízení bude vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. řádu). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného, není odvolací soud povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. řádu, podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném [§265r odst. 1 písm. b) tr. řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. března 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná