ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.320.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 320/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2014 dovolání obviněného P. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 55 To 226/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 78/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 5 T 78/2013, byl obviněný P. P. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
prostřednictvím svého zmocněnce dle plné moci M. S. jednajícího dle pokynů obviněného P. P., přičemž obviněného P. P. informoval průběžně o všech svých krocích, uzavřel v L., okres O., dne 13. 12. 2010 s poškozenou stavební firmou SANOL, s. r. o., se sídlem Olomouc, ul. Blanická 388/6, IČ: 47678500, smlouvu o dílo, dle níž měly být provedeny stavební práce na domě obviněného na ulici 1. M. v L. a ve které se zavázal zaplatit poškozené společnosti 505.344 Kč za tyto stavební práce, kdy nejpozději dne 20. 12. 2010 se od M. S. dozvěděl o obsahu smlouvy a ačkoli věděl, že nemá žádné peníze, ani je v době slíbeného plnění ze smlouvy mít nebude, a že proti jeho osobě jsou vedeny exekuce Okresním soudem v Olomouci pod č. j. 47 Nc 8336/2008, č. j. 47 E 79/2009-13, č.j. 50 Nc 5837/2009, č.j. 51 Nc 6464/2009, č.j. 50 E 60/2010, č.j. 50 Exe 6022/2010, zamlčel před poškozenou firmou, že jim nezaplatí, když ani nežádal o stavební příspěvek z důvodu nařízení provedení nezbytných úprav a toto neměl v úmyslu, přesto nechal poškozenou firmu SANOL, s. r. o., opravovat svůj dům až do poloviny února 2011, kdy poškozená společnost provedla pro něj práce v hodnotě nejméně 205.824 Kč a od provedení zbytku stavebních prací tato firma upustila pouze v důsledku své obezřetnosti po neuhrazení první vystavené faktury ve výši 205.824 Kč, splatné dne 14. 2. 2011.
Za to byl obviněný P. P. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a deseti měsíců a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla současně obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti SANOL, spol. s r.o., částku 135.824,- Kč s úrokem 7,05 % od 16. 3. 2013 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 5 T 78/2013, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 55 To 226/2013, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 55 To 226/2013, podal obviněný P. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že soud prvního stupně při provádění dokazování nesprávně předestřel svědkům S. a S. obsah jejich vysvětlení z úředního záznamu podle §158 odst. 6 trestního řádu, a to ve smyslu ustanovení §212 odst. 2 trestního řádu. Dle obviněného rozhodující soudy kladly zásadní význam a důraz na rozpor obsahu podaného vysvětlení s obsahem jejich procesní výpovědi v přípravném řízení i u hlavního líčení, ač měly důsledně vycházet pouze z těch výpovědí, které svědci S. a S. učinili v hlavním líčení. Za nesprávný označil obviněný samotný výrok o vině, neboť je přesvědčen, že nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, pokud sám žádnou smlouvu o dílo nesjednával. Obviněný se domnívá, že pokud udělil plnou moc k uzavření smlouvy o dílo svědku S., pak nemůže nést žádnou odpovědnost za neplnění závazků plynoucích z takové smlouvy a potažmo tak nemůže být ani trestně odpovědný za vzniklý následek co do neplnění podmínek této smlouvy. Poukazuje přitom na to, že ze skutkové věty ani z odůvodnění nevyplývá, že by věděl, že svědek S. jednal s poškozeným, uvedenou smlouvu uzavřel, byl srozuměn s jejím obsahem, neboť všechny skutečnosti se dozvěděl až zpětně poté, co poškozený provedl stavební práce, které následně vyúčtoval v částce 205.824 Kč. Především však obviněný zdůraznil, že vůbec nevěděl, jakým způsobem probíhají jednání zmocněnce S. se stavebním úřadem o přiznání příspěvku. Měl tedy důvod se domnívat, že vše běží podle jeho představ. Svědek S. měl vyřídit stavebním úřadem nařízenou opravu domu od zajištění zhotovitele po vyřízení příspěvku, ze kterého budou práce uhrazeny. S ohledem na uvedené obviněný dovozuje, že mu nelze klást za vinu, pokud smlouva o dílo, kterou uzavíral svědek S. bez předchozí konzultace jejího obsahu s ním, neobsahovala žádnou zmínku o předpokládaném způsobu vypořádání ceny díla. Pokud se svědek S. v uvedeném ohledu odchýlil od jeho pokynů, pak nemůže být za takové jednání obviněný z trestněprávního hlediska postihován. Dovolatel tvrdí, že nikdy nikomu nesděloval, že cenu díla uhradí z vlastních zdrojů, že má dostatek peněz na opravu nemovitosti, takže nikoho neuvedl v omyl. Naopak svoji finanční situaci nijak nezastíral a počítal s tím, že cena oprav bude hrazena z jiných než jeho vlastních zdrojů. Nelze mu proto klást za vinu, pokud smlouva o dílo, kterou uzavíral svědek S. bez předchozí konzultace jejího obsahu s ním, neobsahovala žádnou zmínku o předpokládaném způsobu vypořádání ceny díla. Poškozený od počátku věděl, že obviněný nemá prostředky na úhradu oprav a že cena bude hrazena z půjčky či dotace. Poškozený proto nemohl být uveden v omyl.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky obviněného je třeba hodnotit jako zjevně neopodstatněné, a to především v té souvislosti, že se s nimi již vypořádal Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací, neboť obviněný totožné námitky uplatnil také v řádném opravném prostředku. Úvahu obviněného o tom, že nemůže nést žádnou odpovědnost za neplnění závazků ze smlouvy o dílo s poškozenou společností SANOL, spol. s r. o., pokud v této souvislosti udělil plnou moc k uzavření této smlouvy svědku M. S., považuje státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství za lichou, neboť v důsledku plné moci, kterou obviněný udělil svědku S., vznikla práva a povinnosti přímo jemu. Z předmětné smlouvy o dílo byl vázán přímo obviněný, a to i přesto, že uvedenou smlouvu v souvislosti s podepsanou plnou mocí podepsal zmocněnec. Obviněný cestou zmocněnce uzavřel smlouvu o dílo na provedení stavebních prací v hodnotě přesahující 500.000 Kč, a to v takové finanční situaci, kdy neměl žádné volné finanční prostředky a věděl, že je ani v době slíbeného plnění ve smlouvě mít nebude. Tímto jednáním uvedl v omyl stavební firmu SANOL, spol. s r. o., které sliboval cenu díla uhradit. Pokud jde o námitky obviněného týkající se údajných nedostatků dokazování, k těm státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podotkla, že nespadají pod v dovolání deklarované dovolací důvody. Podle mínění státní zástupkyně se odvolací soud vypořádal i s pochybením nalézacího soudu, který předestřel dvěma svědkům úřední záznam o podaném vysvětlení v rámci jejich výpovědi u hlavního líčení, když konstatoval, že výpověď je v části, v níž svědek reaguje na předestřené skutečnosti, důkazem neúčinným. K výtce obviněného, že příslušné soudy pokládaly v důsledku výše uvedeného pochybení svědky S. a S. za nevěrohodné, uvedla, že věrohodnost a pravdivost výpovědí těchto svědků nehodnotil soud pouze v souvislosti se zjištěnými rozpory mezi jejich výpověďmi u hlavního líčení a záznamy o podaném vysvětlení, ale vycházel přitom i ze vztahu obou svědků k osobě obviněného a z obsahu dalších důkazů, proto ani v tomto ohledu nelze obviněnému přisvědčit.
S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Námitky obviněného týkající se nedostatků provedeného dokazování je třeba považovat za námitky ryze skutkové, jimiž obviněný nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze zpochybňuje skutková zjištění, jež soudy obou stupňů ve věci učinily. Je tak zřejmé, že obviněný se v tomto směru svým dovoláním domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Nabízí svoji verzi skutkového děje, že se uvedeného jednání nedopustil a domáhá se změny skutkových zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřadit ani výtku obviněného, že nalézací soud pokládal svědky S. a S. za nevěrohodné v důsledku rozporu mezi obsahem jejich vysvětlení, které uvedli do úředního záznamu a jejich výpovědí učiněných v hlavním líčení. V obecné poloze by námitky zpochybňující zákonnost provedení důkazu mohly být zohledněny i v rámci dovolání, avšak pouze tehdy, došlo-li by k porušení pravidel spravedlivého procesu. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. S daným pochybením soudu prvního stupně se vypořádal již soud odvolací, když konstatoval, že výpověď je v části, v níž svědek reaguje na předestřené skutečnosti, důkazem neúčinným. Současně však správně dodal, že nalézací soud nehodnotil nevěrohodnost jmenovaných svědků jen v souvislosti se zjištěnými rozpory mezi jejich výpověďmi u hlavního líčení a záznamy o podaném vysvětlení, ale vycházel přitom i ze vztahu obou svědků k osobě obviněného a z dalších důkazů, zejména z výpovědí svědků Ing. V. H. a Ing. L. Š. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudu druhého stupně v tom, že ve světle ostatních v řízení provedených důkazů je sice třeba zmíněné procesní pochybení považovat za vadu, která však nemá charakter podstatné vady, resp. vady, která neměla dopad na správnost učiněného rozhodnutí ve věci samé.
Za právně relevantní je z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu možno považovat pouze námitku obviněného, že jeho jednáním nedošlo k naplnění subjektivní ani objektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, avšak jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle ustanovení §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se zločinu podvodu dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizí osoby sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu.
Obviněný v dovolání namítá, že s poškozeným nikdy nejednal a nic s ním nesjednával, k uzavření smlouvy o dílo zmocnil svědka S. poté, co mu svědkyně Š. sdělila, že stavební náklady je možno hradit ze stavebního příspěvku poskytovaného stavebním úřadem a o průběhu jednání mezi zmocněncem a poškozeným mu nebylo nic známo. Vzhledem k tomu se domnívá, že on sám nemohl znaky skutkové podstaty zločinu podvodu naplnit, neboť neměl žádný důvod domnívat se, že by měl náklady na opravu svého domu hradit ze svého.
V řízení provedenými důkazy bylo prokázáno, že dne 13. 12. 2010 uzavřel obviněný s obchodní společností SANOL, spol. s r. o., Smlouvu o dílo (viz č. l. 15 – 17 spisu), kterou za obviněného podepsal zmocněnec M. S. na základě plné moci ze dne 8. 12. 2010 (viz č. l. 18 spisu). Příslušná plná moc byla zmocněnci obviněným udělena na záležitosti týkající se stavebních úprav a obsahuje výslovné poučení o tom, že „z úkonů zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému“. Dále bylo dokazováním zjištěno, že pracovnice příslušného stavebního úřadu svědkyně Ing. L. Š. poučila obviněného i svědka M. S., že na nařízení nezbytné stavební úpravy je možno žádat stavební příspěvek, o který ale musí stavebník požádat a musí doložit, že práce byly provedeny. Obviněný, ale ani nikdo jiný, však žádnou žádost o stavební příspěvek nepodal. Ve shora specifikované smlouvě o dílo si smluvní strany sjednaly, že objednatel tj. obviněný P. P. je povinen zaplatit zhotoviteli cenu díla po jeho řádném provedení, předání a převzetí bez vad a nedodělků. Daná smlouva neobsahuje žádné ujednání o případném příspěvku, půjčce či dotaci.
Úvahu obviněného, že pokud sám nedojednával podmínky smlouvy o dílo s poškozenou společností, neboť za tímto účelem udělil plnou moc svědku M. S., a nemůže proto nést žádnou odpovědnost za nesplnění závazků plynoucích z dané smlouvy, je nutno označit jako nereálnou a nemající oporu v zákoně.
Podle ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zákoník“), bylo při právním úkonu možné dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělil za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musel být uveden rozsah zmocněncova oprávnění.
Podle ustanovení §32 odst. 1 obč. zákoníku nevyplývalo-li z právního úkonu, že někdo jednal za někoho jiného, platilo, že jednal vlastním jménem. Jednal-li zmocněnec jménem zmocnitele v mezích oprávnění zastupovat, vznikla tím práva a povinnosti přímo zmocniteli. Pokyny dané zmocněnci, které nevyplývaly z plné moci, neměly vliv na právní účinky jednání, ledaže by byly známé osobám, vůči kterým zmocněnec jednal (§32 odst. 2 obč. zákoníku). Překročil-li zmocněnec své oprávnění vyplývající z plné moci, byl zmocnitel vázán jen pokud toto překročení schválil. Neoznámil-li však zmocnitel osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění dozvěděl, platilo, že překročení schválil (§33 odst. 1 obč. zákoníku). Obviněný je povinen znát zákon, přičemž platí zásada, že neznalost zákona neomlouvá.
Ze zmíněných zákonných ustanovení je zřejmé, že i když příslušnou Smlouvu o dílo uzavřel za obviněného na základě plné moci zmocněnec M. S., odpovědnost za splnění podmínek z této smlouvy nese toliko obviněný P. P. jako objednatel. Tato skutečnost ostatně vyplývá i z obsahu udělené plné moci, která byla vymezena na záležitosti týkající se stavebních úprav a ve které je výslovně uvedeno, že z úkonů zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (tj. obviněnému P. P.). Z této plné moci explicitně nevyplývá, že by byl zmocněnec M. S. zmocněn k jakémukoliv jednání se stavebním úřadem v L. Navíc, jak již bylo zmíněno výše, obviněný příslušný stavební úřad o stavební příspěvek ani nepožádal, proto logicky nemohl předpokládat, že by mu mohl být takový příspěvek na opravu jeho nemovitosti vyplacen.
Nejvyšší soud proto ve shodě s názorem rozhodujících soudů nižších stupňů uzavřel, že povinnost platit závazky z uzavřené smlouvy vznikla jednoznačně a výlučně obviněnému P. P., který si musel být vědom toho, i s ohledem na své další závazky a probíhající exekuční řízení na jeho osobu, že nemá žádné volné finanční prostředky, že objednané stavební práce v hodnotě přesahující 500.000,- Kč nebude moci zaplatit, čímž sebe obohatil tím, že uvedl poškozenou společnost SANOL, spol. s r.o., v omyl. Za dané situace je zcela irelevantní jeho tvrzení, že nikdy nikomu neříkal, že cenu díla uhradí z vlastních zdrojů a že má k tomu dostatek peněz.
Obviněný tedy svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn a právně kvalifikován a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud tak plně přisvědčuje závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného P. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. března 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná