ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.329.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 329/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. března 2014 o dovolání, které podal obviněný M. Š. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013 sp. zn. 6 To 525/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 146/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný M. Š. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2012 sp. zn. 3 T 146/2010 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“), jehož se dopustil tím, že jako zástupce a jediný jednatel společnosti Realitní makléři.cz.s.r.o., se sídlem Praha 3, Bořivojova 878 v Praze 10, Počernická 96, v dubnu a květnu 2008 jako zprostředkovatel prodeje rodinného domu v katastrálním území K. přijal do úschovy od manželů M. a M. Š. částku ve výši 3.850.000,- Kč, následně po převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí na manžele Š. a po předložení požadovaných písemností jeho osobě v červnu 2008 nevyplatil z úschovy – z účtu společnosti Realitní makléři.cz.s.r.o. na účet Komerční banky a. s. částku ve výši 2.558.711,70 Kč jako doplatek hypotečního úvěru a na účet I. M. – prodávající částku 1.175.788,30 Kč, ačkoli věděl, že tak má dle smlouvy o úschově ze dne 5. 5. 2008 učinit a peníze použil pro svojí potřebu a svým jednáním tak poškozeným manželům Š., jímž poškozená M. postoupila výše uvedenou pohledávku, způsobil škodu ve výši 3.200.000,- Kč.
Za to byl podle §248 odst. 3 a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 a půl roku, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru realitní činnosti včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev podnikajících v oboru realitní činnosti na dobu 6 let.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 10. 2010 sp. zn. 3 T 58/2010 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. 5 To 50/2011, z rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 19. 5. 2011 sp. zn. 1 T 222/2010 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011 sp. zn. 12 To 405/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále pak bylo rozhodnuto o náhradě škody vůči poškozeným.
Tento rozsudek obvodního soudu byl napaden odvoláním obviněného, o němž rozhodl Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 6. 2. 2013 sp. zn. 6 To 525/2012 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a za trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 10. 2010 sp. zn. 3 T 58/2010 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. 5 To 50/2011 a dále za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 19. 5. 2011 sp. zn. 1 T 222/2010 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011 sp. zn. 12 To 405/2011, uložil podle §248 odst. 3 a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na 4 roky, k jehož výkonu jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Taktéž obviněnému uložil podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti ve stejném rozsahu, jak to učinil již před tím soud prvního stupně a to na dobu 6 let. Zároveň zrušil výroky o trestech ve výše cit. rozhodnutích Obvodního soudu pro Prahu 5, resp. Městského soudu v Praze a Okresního soudu Praha – západ, resp. Krajského soudu v Praze včetně obsahově navazujících rozhodnutí. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V dovolání, kromě citace předchozích rozhodnutí soudů nižších stupňů, poukazuje na skutečnost, že dne 3. 1. 2013 byl propuštěn na základě amnestie prezidenta republiky z výkonu trestu odnětí svobody s tím, že vykonal z uloženého trestu téměř 8 měsíců. Pokud mu poté byl odvolacím soudem v projednávané věci uložen další trest odnětí svobody v trvání 4 let, tak se de facto jedná o trest odnětí svobody v celkové délce 4 let a 8 měsíců, což je výměra vyšší, než představoval trest uložený původně soudem prvního stupně (4 a půl roku). Jelikož tak bylo rozhodnuto výhradně na základě jeho odvolání, pokládá takový postup za porušení zákazu reformationis in peius, zakotvený v §259 odst. 4 tr. ř. To zároveň označuje za porušení práva na spravedlivý proces a práva být stíhán nebo zbaven svobody toliko z důvodů a způsobů, které stanoví zákon (čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny zákl. práv a svobod).
V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu přikázal k novému rozhodnutí.
K podanému dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten s argumentací dovolatele nesouhlasí, neboť obviněnému nebyl uložen trest odnětí svobody na 4 léta a 8 měsíců a v důsledku toho nedošlo k porušení zákazu reformationis peius ani k porušení zásad spravedlivého procesu. Obviněný jiné námitky v dovolání neuplatnil, tedy takové, které by směřovaly vůči uložení souhrnného trestu. Proto se státní zástupce k tomuto blíže nevyjadřuje. Pouze připomíná, že pokud by se v daném případě jednalo o to, že obviněný již dříve vykonal trest odnětí svobody v délce 8 měsíců, a tento by byl následně zrušen v rámci uložení souhrnného trestu, musel by být vykonaný trest do nově uloženého trestu započítán. Jelikož argumenty dovolatele zjevně neodpovídají obsahu napadeného rozhodnutí, státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013 sp. zn. 6 To 525/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Nepostačuje ale pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Obviněný ve svém dovolání v podstatě uvádí jako důvod, že napadené rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení (§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.), okolnost, že obviněnému byl odvolacím soudem uložen přísnější trest odnětí svobody, než bylo podle trestního řádu přípustné. Nejvyšší soud proto nejprve musel posoudit, zda dovolatelem vznesenou výhradu včetně uplatněné argumentace, lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel musí brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a tím vymezit rozsah svého dovolání. Čili je třeba, aby důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřoval vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti takové právní kvalifikaci.
Z charakteru dovolatelem uplatněné argumentace lze jednoznačně dovodit, že jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku. Právním posouzením skutku se totiž rozumí jeho kvalifikace, příp. kvalifikace jiné okolnosti skutkové povahy podle příslušných ustanovení hmotného práva. Právní posouzení skutku pak spočívá v řešení otázek, zda popsaný skutek je vůbec trestným činem a o který trestný čin podle příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákona jde.
Jiným hmotněprávním posouzením než posouzením skutku je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu. Navíc je třeba říct, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
Ze shora uvedeného pak vyplývá i závěr Nejvyššího soudu, podle kterého za situace, kdy argumentace dovolatele obsažená v textu posuzovaného dovolání směřuje výlučně proti zákazu reformationis in peius, vyplývajícího pro odvolací soud z ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., /aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř./, není naplněn žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. a s ohledem na uložený trest ani §265b odst. 2 tr. ř. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Zde je též třeba přičinit poznámku, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vznášet námitky i vůči uloženému trestu, ale výhradně z pozic nesprávného hmotně právního posouzení skutku, což jinými slovy znamená, že tímto způsobem lze napadat např. nesprávnost uložení (resp. neuložení) úhrnného, souhrnného či společného trestu (§35 odst. 1, 2, §37a tr. zák.). Taková námitka ovšem v podaném dovolání uplatněna nebyla, a proto se Nejvyšší soud předmětnou problematikou nezabýval a ani zabývat nemohl.
Přesto nad rámec podaného dovolání Nejvyšší soud považuje za nutné alespoň stručně reagovat na výhrady dovolatele k uloženému trestu odnětí svobody, který mylně pokládá za uložený v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius. Odvolací soud podle §259 odst. 4 tr. ř. skutečně nemůže na podkladě pouhého odvolání obviněného změnit napadený rozsudek, tedy i výrok o trestu, v neprospěch obviněného. Učinit tak může jen na základě odvolání státního zástupce, které bylo podáno v obviněného neprospěch. V konkrétním projednávaném případě ale k žádnému zpřísnění trestu u obviněného nedošlo. Odvolací soud naopak obviněnému trest odnětí svobody, oproti tomu, který byl původně uložen soudem prvního stupně, zmírnil, a to ze 4 a půl roku na 4 roky. Taktéž pokud jde o způsob výkonu trestu odnětí svobody, došlo k jeho zmírnění, a to z původního zařazení do věznice s ostrahou, k zařazení do věznice s dozorem. Jestliže obviněný již dříve vykonal část trestu odnětí svobody (údajně v trvání 8 měsíců), který mu byl uložen předchozím rozsudkem soudu, jehož výrok o trestu byl posléze v rámci naposledy uloženého souhrnného trestu zrušen, musí být takový trest do nově uloženého trestu odnětí svobody započítán (viz §334 odst. 1 tr. ř.). Smyslem souhrnného trestu totiž je, aby za souběh trestných činů byl uložen vždy jediný trest. To ale neznamená, že nelze uložit více trestů vedle sebe (např. trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti). Z toho co bylo konstatováno je tak patrné, že i tvrzení, že ze strany odvolacího soudu došlo k porušení zásad spravedlivého procesu, je zcela neopodstatněné.
S přihlédnutím ke všem výše uvedeným skutečnostem pak Nejvyšší soud dospěl k výslednému závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c