ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.359.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 359/2014-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 o dovolání obviněného C. Q. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 6 To 70/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 6/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 53 T 6/2012, byl obviněný C. Q. uznán vinným ze spáchání jednak pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 1 rozsudku) a jednak přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2 rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1. dne 9. 2. 2012 kolem 0.30 hod. v H., na parkovišti u E. b. na ul. I. O. pod vlivem alkoholu se vrátil k vozidlu tov. zn. Škoda Octavia bílé barvy, majitele E., S., P., S. r., odkud ho předtím násilím vytáhli J. K. ml., a P. L., neboť si do něj sedl bez souhlasu uživatele vozidla J. K. Shora jmenované a dále I. N., se záměrem vyvolat v nich strach a ponížení, nejprve ohrožoval odjištěnou střelbyschopnou samonabíjecí pistolí značky Heckler&Koch P2000, ráže 9 mm Luger, jíž nejprve postupně J. K. st. a J. K. ml. udeřil do hlavy a poté na ně mířil. Následně v situaci, kdy se mu J. K. st. snažil pistoli vykroutit z ruky, došlo k výstřelu. Poté jedenkrát vystřelil po J. K. st., J. K. ml. a P. L., kteří se schovali za vozidlo, a poté ve střelbě pokračoval na J. K. ml., který zpoza auta vystoupil a pronásledoval obviněného po ulici I. O., aby ho odzbrojil. Naposledy žalovaný vystřelil v situaci, kdy byl J. K. ml. a J. K. st. dostižen v blízkosti bytového domu na téže ulici, kde ho oba jmenovaní násilím odzbrojili. Celkem obviněný z uvedené pistole vystřelil šestkrát, z toho nejméně ve čtyřech případech byl srozuměn s tím, že může poškozené či některého z nich zasáhnout, k čemuž nedošlo pouze náhodou, přičemž si musel být vědom, že s ohledem na použitou zbraň a střelivo, směr střelby a vzdálenost, na kterou střílel, jim může způsobit smrtelné zranění a s tímto hrozícím následkem byl srozuměn,
2. v době od 31. 10. 2010, kdy se vloupal do rodinného domu majitele O. G., na E., v H., Š. a odcizil zde mimo jiné střelbyschopnou samonabíjecí pistoli neměcké značky Heckler&Koch P2000, ráže 9 mm Luger, včetně zásobníku se 13 ks ostrých nábojů ráže 9 mm Luger, typu Action 4, do svého zadržení dne 9. 2. 2012, v H., Č. r., a v dalších evropských státech tuto zbraň, aniž by vlastnil oprávnění k nabývání vlastnictví a držení zbraně nebo střeliva do těchto zbraní, přechovával, přestože se jedná o zakázanou zbraň a střelivo podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu.
Za uvedené jednání byl obviněný C. Q. odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným:
· M. H., částku ve výši 6.346,- Kč,
· Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Štefánkova 14, Hodonín, částku 500,- Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. K. a J. K., oba bytem 1. d., H., odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 53 T 6/2012, podal obviněný C. Q. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 6 To 70/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině v bodě 1), v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný C. Q. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1 rozsudku), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1. dne 9. 2. 2012 kolem 0.30 hod. v H., na parkovišti u E. b. na ul. I. O. pod vlivem alkoholu se vrátil k vozidlu tov. zn. Škoda Octavia bílé barvy, majitele E., S., P., S. r., odkud ho předtím násilím vytáhli J. K. a P. L., neboť si do něj sedl bez souhlasu uživatele vozidla J. K. Shora jmenované a dále I. N., se záměrem vyvolat v nich strach a ponížení, nejprve ohrožoval odjištěnou střelbyschopnou samonabíjecí pistolí značky Heckler&Koch P2000, ráže 9 mm Luger, jíž nejprve postupně J. K. st. a J. K. ml. udeřil do hlavy a poté na ně mířil. Následně v situaci, kdy se mu J. K. st. snažil pistoli vykroutit z ruky, došlo k výstřelu. Poté jedenkrát vystřelil po J. K. st., J. K. ml. a P. L., kteří se schovali za vozidlo, a poté ve střelbě pokračoval na J. K. ml., který zpoza auta vystoupil a pronásledoval obviněného po ulici I. O., aby ho odzbrojil. Naposledy žalovaný vystřelil v situaci, kdy byl J. K. ml. a J. K. st. dostižen v blízkosti bytového domu na téže ulici, kde ho oba jmenovaní násilím odzbrojili. Celkem obviněný z uvedené pistole vystřelil šestkrát, z toho nejméně ve čtyřech případech byl srozuměn s tím, že může poškozené či některého z nich zasáhnout, k čemuž nedošlo pouze náhodou, přičemž si musel být vědom, že s ohledem na použitou zbraň a střelivo, směr střelby a vzdálenost, na kterou střílel, jim může způsobit těžké ublížení na zdraví a s tímto hrozícím následkem byl srozuměn.
Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině pod bodem 2) nezměněn, byl obviněný C. Q. odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným:
· M. H., částku ve výši 6.346,- Kč,
· Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Štefánkova 14, Hodonín, částku 500,- Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. K. a J. K., oba bytem 1. d., H., odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 6 To 70/2013, podal následně obviněný C. Q. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že skutková zjištění byla nesprávně posouzena a došlo k porušení zásad spravedlivého procesu. Obviněný v rámci dovolání uvedl, že předmětné jednání je nutné posuzovat jako celek, tedy od okamžiku, kdy v omylu, že jde o taxi, nasedl do vozidla poškozených. Poté byl dle jeho vyjádření nepřiměřeně fyzicky napaden, v důsledku čehož vznikl celý spor. Obviněný proto vytáhl svoji zbraň, kterou měl u sebe, a snažil se dostat nejkratší cestou domů. Dále uvedl, že chtěl osoby, které ho nepřiměřeně napadli, odradit od dalšího útoku, a to zbraní, s níž umí zacházet a se kterou nemířil na poškozené, ani žádného z nich nezasáhl. Závěr o možnosti zasáhnout některého z poškozených je dle názoru obviněného pouhou spekulací. K tomu dále uvedl, že byl provokován zejména poškozeným J. K. ml., poukázal na vyjádření znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle něhož bylo jeho cílem dosáhnout zadostiučinění, udělat dojem, získat převahu a respekt pokořením poškozených, resp. vyvoláním strachu v nich. Obviněný rovněž namítl, že všeobecně je za útočníka považován ten, kdo útočí, nikoli kdo prchá. Ohledně námitky nespravedlivého procesu obviněný uvedl, že o jeho napadení se nikdo nezajímal, resp. se tak stalo až po delší době a útočník byl shledán odpovědným pouze pro přestupek. Dle názoru dovolatele byl celý proces motivován jeho národností a již státní zástupce postupoval diskriminačně a nesprávně, soudy pak selektovaly jen část konfliktu. Obviněný vytknul, že přetrvala celá řada pochybností o úmyslech jeho účastníků a mělo být proto postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že zásah do skutkových zjištění je sice možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v dané věci nenastala. Soudy dříve činné ve věci dostatečným způsobem zohlednily provedené důkazy a komplexně posoudily průběh celého skutkového děje. Konstatovaly tak zejména, že obviněný omylem nasedl do vozidla poškozených a byl jimi proto napaden, avšak bez závažnějšího poranění, přičemž následně z místa odešel a celý konflikt mohl být ukončen. Obviněný se však, jak vyplývá i ze znaleckého vyjádření, na které sám poukazuje, s cílem dosáhnout zadostiučinění, udělat dojem, získat převahu a respekt pokořením poškozených, resp. vyvoláním strachu v nich, k poškozeným vrátil (tedy nikoli proto, že by pouze kolem procházel), a to se zbraní v ruce, kterou úderem do hlavy napadl J. K. ml. a st. a rovněž po nich opakovaně vystřelil. Je pravdou, že se obviněnému nepodařilo poškozené zásadněji zastrašit a ti ho navzdory střelbě pronásledovali, ovšem tento závěrečný moment rozhodně nelze vykládat (jak to činí obviněný v dovolání) tak, že poškození byli útočníci a obviněný před nimi bráníce se v podstatě prchal.
Obviněný tedy ve svém podání sice v konečném důsledku zpochybňuje právní posouzení předmětného děje, ovšem činí tak tím způsobem, že nejprve výrazně modifikuje skutková zjištění, učiněná soudy obou stupňů a teprve z nich potom dovozuje potřebu odlišné právní kvalifikace (podle §358 tr. zákoníku). Obviněný totiž, byť po předchozím, avšak nevýznamném napadení zaútočil na poškozené a poté po nich několikrát vystřelil z pistole, přičemž musel být srozuměn s jejich zasažením. Zmíněnou argumentaci, stejně jako námitky proti údajně chybně vedenému řízení, přitom nelze shledat v dovolacím řízení relevantními.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný C. Q. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného, výpovědí poškozených, znaleckých posudků) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním domáhá nejprve změny skutkových zjištění, přičemž teprve sekundárně, až na základě takto dosažené změny skutkových zjištění, by pak mělo dojít i ke změně právního posouzení skutku, resp. k závěru o nenaplnění skutkové podstaty trestného činu vraždy (ve stadiu pokusu), příp. trestného činu těžkého ublížení na zdraví (ve stádiu pokusu). Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný rovněž v této souvislosti namítal chybně vedené řízení a dále soudům vytýkal, že porušily zásadu in dubio pro reo (která vyplývá z ustanovení §2 odst. 2 tr. ř.). Z toho je zřejmé, že obviněný v této části dovolání ve skutečnosti poukazoval nikoli na porušení hmotného práva, které je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž na porušení procesního ustanovení, které pod tento dovolací důvod nespadá.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly především výpovědi poškozených J. K. st. a J. K. ml. a dále svědků P. L., I. N., Z. A. a B. M. Poznatky z toho vyplývající byly v řadě dílčích ohledů potvrzeny i dalšími důkazy, jak na to poukázaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, a to zejména znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví balistika a fyzikální chemie, a listinnými důkazy. Soudy svůj postup při hodnocení důkazů jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní závěry. Z hlediska Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího je podstatné to, že soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného C. Q. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal