ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.365.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 365/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2014 o dovolání obviněné D. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 5 To 283/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 41/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 1 T 41/2013, byla obviněná D. S. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což jí byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále jí byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 5 To 283/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tak, že
„dne 6. 10. 2012 v 10.10 hod. řídila po přivaděči na dálnici ve směru jízdy na B. v prostoru v k. ú. obce O., okr. B. - v. osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Felicia, přestože věděla, že na základě oznámení Městského úřadu v T. sp. zn. OSČ-BS-4466/2011/SlaJ ze dne 19. 10. 2011, které osobně převzala dne 4. 11. 2011, pozbyla dnem 12. 11. 2011 řidičské oprávnění k řízení motorových vozidel z důvodu dosažení celkového počtu 12 bodů v hodnocení registru řidičů“.
Za to jí uložil podle §337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále jí podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků.
Následně podala obviněná prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku krajského soudu dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil její námitky vůči rozsudku soudu prvního stupně, který neuznal její omluvu z jednání a neumožnil jí tak vypovídat. Stejně postupoval i odvolací soud, když se omluvila z nařízeného veřejného zasedání, a vyslovil názor, že syna mohl pohlídat jeho otec. Nezabýval se tak s dostatečnou důkladností její rodinnou situací. Otec syna J. se vrátil z výkonu trestu odnětí svobody, který souvisel s neplacením výživného na děti. Syn dosud neví, že se jedná o jeho otce a ani tento nemá o styk se synem zájem. Rovněž argumentace týkající se onemocnění syna J. je nesprávná, neboť zákon umožňuje nárok na poskytnutí péče o dítě mladší deseti let, tedy se jedná o důvod opravňující pečovatele k uvolnění ze zaměstnání a analogicky jde i o řádný důvod k omluvě z účasti na jednání u soudu. Dle úvahy krajského soudu nepotřeboval syn J. její přítomnost v době nemoci, neboť se nejednalo o horečnaté nebo infekční onemocnění. Rýma však je zánětlivé onemocnění, syn J. trpí alergií, každoročně jezdí do lázní a mohlo tak dojít i k nepředvídatelným komplikacím ohrožující zdraví a život dítěte. Názor odvolacího soudu o neuznání omluvy byl extrémně přísný a nijak nereflektoval její rodinnou situaci a pouze sledoval snahu o co nejrychlejší projednání věci. Vycházel přitom z obecných poměrů, které však nelze porovnat s jejími rodinnými poměry, neboť je samoživitelka, která vychovává dvě děti ve věku 15 a 6 let. Děti mají každé jiného otce. Druhý syn M. má vážné psychické problémy, se kterými se léčí. V takové situaci je pochopitelné, že si nemůže naplánovat volno, jak se jí zlíbí, případně jak určí soudy, ale musí brát ohled především na potřeby dětí, o které se stará v podstatě bez jakékoliv pomoci. Také prarodiče dětí jsou ve vzdálenosti 60 km a nelze jimi hlídání dětí zajistit.
Obviněná dále doplnila, že v odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že vinu nepopřela, ale k tomu je třeba uvést, že soudy neznaly obtížnou sociální situaci, nepřijaly její omluvy a neumožnily jí tak vypovídat před soudem. K výpovědím zasahujících policistů obviněná namítla, že je nelze považovat za konzistentní, když nedokázali vysvětlit, z jakého důvodu byla zadržena, a v okolnostech zastavení vozidla a jeho převozu na čerpací stanici se objevují rozpory opravňující k pochybnostem o tom, zdali se skutečně vše seběhlo tak, jak to policisté popisují. Dovolatelka zdůraznila, že byla nezákonně zadržena a také, že nebyl datován úřední záznam policie. Ten byl podkladem pro rozhodování, proto bylo třeba znát místo a čas jeho vzniku, aby bylo možno posoudit jeho věrohodnost a pravdivost. Soud nijak nezjišťoval, proč došlo k časové prodlevě čtyř hodin od zadržení do vyhotovení protokolu a také k prodlevě dvou hodin od zadržení do podání informace státnímu zástupci. Postup policie tak považuje za nezákonný, v rozporu s trestním řádem a také s Ústavou ČR.
V závěru svého podání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek krajského soudu zrušil, neboť odvolací soud jí neumožnil se k věci vyjádřit, porušil ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a nesprávně posoudil důvody odvolání a při rozhodování o výši trestu nepřihlédl k její sociální situaci.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která poukázala na to, že z podání obviněné je zřejmé, že především namítá, že se hlavní líčení v její trestní věci konalo v rámci jediného jednacího dne bez její přítomnosti, ačkoliv se řádně omluvila z rodinných důvodů. Její omluva, že nasedla na jiný železniční spoj, a že z blíže nespecifikovaných důvodů nutnosti vyzvednutí patnáctiletého syna ze školy se nemůže dostavit ani na jinou odpolední hodinu, do které by bylo možno dle samosoudcovy nabídky přerušit hlavní líčení, byla vzata na vědomí, a následně bylo podle §202 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o konání hlavního líčení v její nepřítomnosti. Za stavu, že zákonné podmínky uvedeného procesního postupu byly splněny a v následujícím průběhu řízení nebyly ze strany obhajoby nikterak kvalifikovaně zpochybněny, nezbylo soudu nalézacímu a při přezkoumání jeho postupu také soudu odvolacímu, než vycházet z výše prezentovaného způsobu její omluvy nepřítomnosti u hlavního líčení. Žádná řádně doložená objektivní překážka neúčasti obviněné před nalézacím soudem, ani včasný požadavek na odročení hlavního líčení, který by mohl účinně zabránit konání hlavního líčení dne 6. 6. 2013, tak nenastal. Úmysl obviněné účastnit se hlavního líčení v jiném odročeném termínu po odpadnutí překážky zvláštních rodinných důvodů, které ani v této fázi řízení nebyly řádně doloženy, nebyl z jejího projevu patrný tak, aby k němu mohlo být přihlédnuto. Srovnatelným přístupem k využití práva účasti u veřejného zasedání před odvolacím soudem se také vyznačují dále poukazované okolnosti nepřítomnosti obviněné u uvedeného procesního úkonu. Je třeba především uvést, že dovolatelka jakožto osoba, jejíž účast u veřejného zasedání odvolacího soudu nebyla nutná, byla v zákonné lhůtě o konání veřejného zasedání odvolacího soudu vyrozuměna s oprávněním se jej účastnit (§233 odst. 1, 2 tr. ř.). Nelze v posuzovaném směru přehlédnout, že ke konečnému termínu konání veřejného zasedání nařízenému k projednání odvolání přikročil odvolací soud dne 28. 8. 2013 až poté, co svoji nepřítomnost celkem třikrát předem omluvila a současně připojila požadavek jeho odročení na jiný vhodný termín. Z obsahu spisového materiálu je bezpochyby zřejmé, že druhostupňový soud se velmi pečlivě zabýval jednak povahou rodinných důvodů uváděných v omluvách obviněné, dále způsobem a včasností jejich objektivizace a konečně i tím, zda se jedná o natolik reálné překážky na její straně, které jí skutečně brání účastnit se nařízeného veřejného zasedání. Pokud její žádosti o jeho odročení vyhověl pouze v jednom případě a zbylé dvě omluvy odmítl akceptovat, pak v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a v návaznosti na poskytnuté a listinami doložené informace z její strany vyložil, jaké důvody jej vedly k přesvědčení, že její postoj nese znaky obstrukčního jednání. Sama dovolatelka uvedla, že oba synové mají nikoliv jednoho otce v minulosti propuštěného z výkonu trestu odnětí svobody a nejevící zájem o styk s potomkem, ale i otce druhého. V tomto směru nelze přehlédnout, že ze spisu vyplývá, že obviněné bylo umožněno dne 6. 10. 2012 přivolat osobu, která se měla o děti a o odvoz auta postarat, a tato osoba policii sdělila, že si pro děti přijede jejich otec.
V další části svého dovolání obviněná zpochybnila věrohodnost svědeckých výpovědí policistů. Tato argumentace však nijak nesouvisí s namítanou nesprávností právního posouzení skutku ani s obsahovým zaměřením uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nakonec obviněná z hlediska své obtížné rodinné situace namítla, že jí byl uložen nepřiměřeně přísný trestní postih, kdy je z důvodu nutnosti zajištění odvozu dětí k lékařům do B. nebo do T. odkázaná na pomoc sousedů, za kterou jim poskytuje úplatu s nezanedbatelným dopadem na rodinný rozpočet. Taková námitka však není způsobilá ke svému věcnému projednání, a to ani na podkladě speciálního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s odkazem na judikatorní způsob jeho negativního vymezení a podložený léty ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v postavení soudu dovolacího. Nad rámec předmětného řízení o dovolání lze odkázat na způsob, jakým se s důvody uložení vedlejšího trestu zákazu činnosti vyměřeného ještě při spodní hranici jeho zákonné sazby vypořádal soud nalézací na č. l. 4 odůvodnění rozsudku, který byl na odvolací úrovni změněn z důvodu nepřesného popisu tzv. skutkové věty výroku o vině, a to právě s akcentem na opakované porušení zásad výkonu speciálního oprávnění spočívajícího v setrvalém nerespektování dopravních předpisů dovolatelkou. Státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněné tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítne. Současně navrhla, aby takto bylo rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř. ).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V souladu s tímto dovolacím důvodem lze namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Došlo tudíž ke zkrácení práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a tím daným postupem bylo kráceno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Zmíněný dovolací důvod nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn pouze za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Právo obžalovaného osobně se zúčastnit hlavního líčení (resp. řízení před soudem) je upraveno v ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., podle něhož se v nepřítomnosti obžalovaného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, obžaloba mu byla řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a ke skutku, který je předmětem obžaloby, byl už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obžalovaný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.). U tohoto ustanovení jde kromě jiného o základní a neopominutelný prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Zásah do tohoto práva v podobě konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného je akceptovatelný jen na podkladě zákonného důvodu a nebylo-li tím soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže hlavního líčení nebo veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).
Ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. stanoví, kdy nelze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného, což je v případě, kdy je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. O takový případ však v projednávané věci nešlo, neboť obviněná byla na svobodě a byla ohrožena trestní sazbou až na dva roky.
Soud, pokud hodlá konat hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, musí především dospět k závěru, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného, tedy zda nepřítomnost obviněného nepoznamená průběh a případné výsledky hlavního líčení do takové míry, že by nebylo možné provést v potřebném rozsahu dokazování, dostatečně zjistit skutkový stav pro rozhodnutí a spravedlivě ve věci rozhodnout, a to nejen v otázce viny, ale i trestu nebo upuštění od potrestání. Soud musí mít zároveň za to, že účelu trestního řízení lze dosáhnout i bez přítomnosti obviněného (viz rozh. č. 70/1980 Sb. rozh. tr.). Vždy je nutné posoudit všechny konkrétní okolnosti, a to i se zřetelem na účelovou snahu obviněných mařit průběh hlavního líčení.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na projednávanou trestní věc je nutné zdůraznit, že krajský soud se zabýval zákonností projednaného hlavního líčení v nepřítomnosti obviněné, neboť šlo o odvolací námitku, a velmi pečlivě ve svém rozhodnutí zdůvodnil, proč rozhodl o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné. Lze pouze zopakovat a doplnit, že samosoudce nařídil hlavní líčení na 6. 6. 2013, a to předvoláním vzorem 6a tr.ř. - Sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 20. 4. 2004, č. 20/2004 - Org. o vydání vzorů doporučených k použití v trestním a občanském soudním řízení, podle kterého účast obviněného u hlavního líčení není nutná. Po zahájení hlavního líčení, ke kterému se obviněná nedostavila, když obhájce jako důvod její nepřítomnosti uvedl, že měla nasednout na špatný vlak, samosoudce rozhodl, že hlavní líčení bude konáno podle §202 odst. 2 tr. ř. v nepřítomnosti obviněné. Po provedeném dokazování samosoudce umožnil obhájci, aby se s obviněnou telefonicky spojil, že přeruší hlavní líčení do 13:30 hodin, aby se mohla obviněná k soudu dostavit. Po přestávce obhájce sdělil, že obviněná se nemůže dostavit, neboť má syna ve škole a nemohla by ho vyzvednout. Samosoudce poté prohlásil dokazování za skončené a po závěrečných řečech vyhlásil rozsudek. Tomuto postupu soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout, neboť byly splněny všechny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněné stanovené v §202 odst. 2 tr. ř., údaj obhájce o nepřítomnosti obviněné rozhodně nebyl důvodem proto, aby bylo nutné hlavní líčení odročit a postup samosoudce, který se i za této situace snažil umožnit obviněné účastnit se hlavního líčení, lze označit za nadstandardní. Obviněné bylo i ve stadiu před podáním obžaloby umožněno vypovídat, ale této možnosti nevyužila. K důkazní situaci lze pouze uvést, že z evidenční karty řidiče obviněné vyplývá, že tato dosáhla dvanácti bodů v hodnocení registru řidičů, osobně převzala oznámení o této situaci, včetně výzvy k odevzdání řidičského průkazů v důsledku pozbytí řidičského oprávnění, a byla kontrolována hlídkou policie za situace, když řídila osobní motorové vozidlo.
K dovolacím námitkám obviněné stran nemožnosti účastnit se veřejného zasedání u Krajského soudu v Brně Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že veřejné zasedání bylo nařízeno na 21. 8. 2013. Obviněná byla vyrozuměna o jeho konání vz. 7a tr. ř., tedy vzorem, kdy účast není nutná. Z veřejného zasedání se obviněná omluvila, neboť byla se synem v lázních v L. Soudem byla tato omluva akceptována, byť z L. do B. jede přímý autobusový spoj. Veřejné zasedání bylo odročeno na 28. 8. 2013, z něhož se opět obviněná písemně omluvila, a to „z důvodu, že žiji sama s dětmi a nemám možnost o prázdninách sehnat hlídání“. Na to reagoval soudce Krajského soudu v Brně tak, že telefonicky obviněné oznámil, že její žádosti nevyhoví a veřejné zasedání se bude konat. Obviněná hned na to předložila lékařskou zprávu o nemoci svého syna J. S. s popisem...“od večera 25. 8. hlenová rýma, modré nosní kapky, biolampa a kontrola stavu za tři dny po propuštění“. Jestliže za tohoto stavu senát krajského soudu rozhodl, že bude ve veřejném zasedání jednáno v nepřítomnosti obviněné, nelze v jeho postupu spatřovat porušení ustanovení o přítomnosti obviněné ve veřejném zasedání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. tak byl sice obviněnou relevantně uplatněn, Nejvyšší soud však zároveň shledal, že je zjevně neopodstatněný.
Druhý uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněná sice podala dovolání také z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však neuvedla, v čem by nesprávné právní posouzení skutku mělo spočívat. Nelze pod něj podřadit výhrady obviněné k postupu policie, ani zpochybňování věrohodnosti slyšených policistů jako svědků, pro údajné neuvedení data na úředním záznamu apod. Takovou argumentaci pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak učinit závěr, že obviněnou uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněná na jedné straně deklarovala zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnila námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V závěru svého podání obviněná uvedla, že soudy obou stupňů nepřihlédly k její obtížné životní a rodinné situaci a uložený trest je zcela nepřiměřený. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy pokud by obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy nesprávně uloženém druhu či výměře trestu, nesprávné vyhodnocení polehčujících nebo přitěžujících okolností stanovených v trestním zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze dovoláním prostřednictvím uplatněného ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat.
Nejvyšší soud proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal