ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.369.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 369/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 o dovolání obviněné A. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 44 To 63/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 164/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 33 T 164/2011, byla obviněná A. K. uznána vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že „ nejméně dne 31. 5. 2010 v P., B., ve společnosti M. P., a.s., jako obchodní referentka této společnosti za pomoci jí vytvořených padělaných dokumentů neoprávněně vyskladnila a přivlastnila si letecké přístroje vyrobené ve společnosti MIKROTECHNA PRAHA, a.s., v hodnotě 1.551.153,- Kč, s těmito přístroji naložila nezjištěným způsobem a svému zaměstnavateli nepravdivě nahlásila, že přístroje byly převzaty firmou TOPTRANS EU, a.s., k dodání objednavateli firmě Aircraft Industrie, a.s., avšak objednavateli dodány nebyly a tímto svým jednáním poškozené společnosti MIKROTECHNA PRAHA, a.s., způsobila škodu ve výši 1.551.153,- Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněné podle §206 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti MIKROTECHNA PRAHA, a.s., náhradu škody ve výši 1.551.153,- Kč.
Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněné J. P.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 33 T 164/2011, podala obviněná A. K. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 44 To 63/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v odsuzující části týkající se obviněné A. K. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněná A. K. byla uznána vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že „ od přesně nezjištěné doby do 1. 6. 2010 v P., B., ve společnosti M. P., a.s., si jako obchodní referentka společnosti MIKROTECHNA PRAHA, a.s., neoprávněně vyskladnila, předala k expedici a následně prodala společnosti AIR-TEC Europe, s.r.o., za kupní cenu, kterou inkasovala v hotovosti a použila pro svoji potřebu, letecké přístroje vyrobené ve společnosti MIKROTECHNA PRAHA, a.s., čímž způsobila poškozené společnosti MIKROTECHNA PRAHA, a.s., se sídlem Praha 4, Barrandova 409, škodu ve výši nejméně 1.551.153,- Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněné podle §206 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti MIKROTECHNA PRAHA, a.s., náhradu škody ve výši 1.551.153,- Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 44 To 63/2013, podala následně obviněná A. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná v dovolání namítla, že rozhodnutím odvolacího soudu byla oproti předešlým rozhodnutím opakovaně změněna skutková věta. Dále uvedla, že bylo porušeno její právo na řádnou obhajobu, neboť až na konci jednotlivé fáze řízení se dozvěděla přesně, co je jí kladeno za vinu. Dovolatelka rovněž hodnotí výpovědi svědků-zaměstnanců a praxi zastupování ve společnosti. Obviněná v dovolání citovala popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě, v rozsudku soudu prvního stupně i v rozsudku odvolacího soudu. Dále namítla, že odvolacím rozhodnutím došlo ke zhoršení právního stavu dovolatelky, neboť státní zástupce proti rozhodnutí soudu prvního stupně nepodal odvolání a městský soud přesto rozšířil jednání dovolatelky o delší časové období.
Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 13. 8. 2013 Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání obviněné nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněná A. K. sice podala dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněné týkající se výpovědí svědků-zaměstnanců a praxe zastupování ve společnosti, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněná neuplatnila žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku . Je třeba konstatovat, že obviněná se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě tedy obviněná sice formálně tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněnou považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nad rámec dovolacího řízení tak Nejvyšší soud dodává, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily, nalézací soud také logicky vysvětlil, jak dospěl k daným skutkovým zjištěním a toto odůvodnění nebudí pochybnosti. Dostatečná pozornost byla věnována i obhajobě obviněné. Městský soud provedl úpravu popisu skutkových okolností výroku rozsudku obvodního soudu, avšak po obsahové stránce nešlo o nijak podstatné změny. V daném případě se městský soud od podstatných skutkových okolností vymezených v obžalobě, resp. ve výroku o vině rozsudku obvodního soudu, neodchýlil a na daný skutek aplikoval shodné ustanovení jako obžaloba a soud prvního stupně. V rámci nového vymezení skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku nedošlo ani k porušení zásady totožnosti skutku, kterou právní teorie i praxe nechápe jako naprostou shodu všech skutkových okolností jak v obžalobě, tak v odsuzujícím rozsudku. Reflektuje totiž obžalovací zásadu (§2 odst. 8, §220 odst. 1 tr. ř.), podle níž může soud rozhodovat jen o skutku, pro který byla podána obžaloba. Pro naplnění uvedené zásady postačí shoda pouze v jednání nebo pouze v následku, přičemž tato shoda může být pouze částečná, pokud se shodují podstatné okolnosti, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. V uvedené věci byla totožnost skutku ve vztahu k zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku v obou odsuzujících rozsudcích (jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího) zachována a to při shodě škodlivého následku a jednání obviněné, které spočívalo v neoprávněném vyskladnění, předání k expedici a následném prodeji leteckých přístrojů společnosti AIR-TEC Europe, s.r.o. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že jde sice o širší popis skutku, než je uveden ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, avšak tento širší popis skutku není v rozporu s ustanovením §259 odst. 4 tr. ř., které vyjadřuje tzv. zákaz reformace in peius, neboť skutek uvedený v rozsudku odvolacího soudu obsahuje proti skutku uvedenému v rozsudku soudu prvního stupně navíc pouze seznam výrobních čísel přístrojů a jiný časový údaj páchání trestného činu. Jak je uvedeno výše, byl upřesněn pouze popis skutkového děje, nedošlo ke změně právní kvalifikace jednání obviněné A. K., stejná zůstala výše způsobené škody i trest uložený za výše uvedený zločin.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné A. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu: JUDr. Jiří Pácal