ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.455.2014.2
sp. zn. 4 Tdo 455/2014-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2014 o dovolání obviněného J. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 8 To 5/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 9/2011, t a k t o
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 8 To 5/2012 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 48 T 9/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 48 T 9/2011, byl obviněný J. V. uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „dne 21. 3. 2011 v době od 1.00 hod. do 1.16 hod. v rodinném domu v P.-P., C., po předchozí opakované hádce s manželkou v přízemí domu a opakovaném slovním i fyzickém konfliktu se synem manželky pošk. D. V., s nímž žil ve společné domácnosti, přičemž k tomuto konfliktu došlo v pokoji poškozeného v prvním patře rodinného domu, odešel do ložnice nacházející se na stejném podlaží a poté, kdy zde vyslechl výměnu názoru poškozeného s jeho matkou, si v ložnici vzal svoji samonabíjecí pistoli CZ 92, ráže 6,35 Browning, v úmyslu použít ji případně proti poškozenému podle toho, jak se poškozený vůči němu zachová a vrátil se s ní do pokoje poškozeného, kde po slovech poškozeného, ať ho zabije, jinak poškozený zabije jeho a poté, kdy se poškozený sklonil k zemi a zase se rychle zvedal, obviněný dvakrát vystřelil, z toho minimálně jednou proti tělu poškozeného ze vzdálenosti cca 1,2 metru, čímž zasáhl prostředek čela poškozeného asi 3 cm nad kořenem nosu a způsobil mu tím zástřel s pohmožděním až rozhmožděním levé mozkové polokoule, to je tak závažné zranění, že smrt poškozeného nebylo možno ani poskytnutou včasnou odbornou lékařskou pomocí odvrátit, v důsledku pohmoždění mozku poškozený dne 22. 3. 2011 v 0.36 hodin ve FN Královské Vinohrady zemřel.“
Podle §140 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněný J. V. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 let a podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí samonabíjecí pistole CZ 92, ráže 6,35 Browning, včetně zásobníku a 19 kusů nábojů stejné ráže.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu v následujícím rozsahu:
1. MUDr. M. Š., škodu ve výši 240.000,- Kč,
2. Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví se sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4, škodu ve výši 15.451,- Kč,
3. J. V., škodu ve výši 266.730,- Kč,
4. nezl. A. V., zastoupené svojí matkou J. V., škodu ve výši 175.000,- Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 48 T 9/2011, podal obviněný J. V. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 8 To 5/2012, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 8 To 5/2012, podal následně obviněný J. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V rozsáhle zpracovaných námitkách obviněný uvedl, že skutkový stav tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a soudem odvolacím, nenaplňuje formální znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle ustanovení §140 odst. 2 tr. zákoníku a že soudy pochybily, pokud shledaly, že poškozeného nevlastního syna usmrtil s rozmyslem a že jednal úmyslně, byť ve formě vědomé nedbalosti podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný v dovolání projevil nesouhlas s rozsahem dokazování, které proběhlo v řízení před soudem, neboť soudy dle jeho názoru měly vyslechnout i nezletilou sestru poškozeného, provést rekonstrukci trestného činu, provést důkaz dotazem na mobilní operátory ohledně telefonátů, které měly předcházet skutku, a dále namítl, že soudy nereagovaly na nepřesnosti v posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Dovolatel v této souvislosti uvedl, že se soudům nepodařilo zrekonstruovat skutkový děj tak, jak se ve skutečnosti odehrál, neboť nehodnotily odpovídajícím způsobem pořízené důkazy. Obviněný vyslovil názor, že soud prvního stupně a soud odvolací porušily zásadu „in dubio pro reo“, když dostatečně nezohlednily pochybnosti ve zjištěném skutkovém stavu a neprovedly všechny relevantní důkazy. Obviněný rovněž vyjádřil názor, že skutek jak byl zjištěn odpovídá právní kvalifikaci usmrcení z nedbalosti dle ustanovení §143 odst. 1 tr. zákoníku, případně trestnému činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že obviněný v mimořádném opravném prostředku uplatnil jak námitky právně relevantní, které jím uplatněné dovolací důvody naplňují, tak také námitky, které pod zvolené dovolací důvody podřadit nelze. Právně relevantně uplatnil námitky o nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, přičemž námitky, kterými se snažil zpochybnit zjištěný skutkový stav a výsledky dokazování pod uplatněné dovolací důvody podřadit nelze. Lze vyloučit, že by jednání obviněného mohlo být právně kvalifikováno jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, neboť lze plně souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že obviněný nevlastního syna poškozeného D. V. usmrtil úmyslně. Privilegovanou skutkovou podstatu zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku rovněž nebylo možné aplikovat, neboť silné rozrušení obviněného nemělo výrazně obranný charakter, byť představovalo reakci na vypjatou rodinnou situaci. Jeho jednání není ani do jisté míry lidsky pochopitelné, neboť jeho reakce byla nepřiměřená, takže shovívavost mírnější právní kvalifikace v posuzované trestní věci nepřipadá v úvahu. Otázkou však je, jestli nešlo o tzv. prostou situační vraždu, která byla dílem tragického okamžiku, nebo o vraždu spáchanou s rozmyslem, jak ji posoudily soudy obou stupňů. Trestné jednání obviněného bylo v obžalobě státního zástupce kvalifikováno jako prostá vražda s právní kvalifikací podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Důvodová zpráva k trestnímu zákoníku staví rozmysl pachatele a afekt proti sobě jako navzájem se vylučující protiklady, z čehož vyplývá, že pod základní skutkovou podstatu podle §140 odst. 1 tr. zákoníku mají spadat zejména tzv. situační vraždy, které představují spontánní a nepromyšlenou reakci pachatele na emocemi vyhrocený mezilidský konflikt za předpokladu, že se nebude jednat o případy podle §141 nebo §142 tr. zákoníku. Znakem prosté vraždy je tedy nedostatek rozmyslu. V posuzované trestní věci byl obviněný prokazatelně pod vlivem alkoholu, takže jeho emoce byly značně odbržděné. Ze závěrů znalce psychiatra vyplývá, že obviněný je osobnost anomální, emočně nevyvážená, hystriónská, afektivně dráždivá, dominantní se sníženou frustrační tolerancí, přičemž v době činu jeho opilost bylo možné charakterizovat jako opilost prostou středního stupně. V době činu byl obviněný v prostém vystupňovaném afektu při konfliktu s poškozeným, přičemž tento byl akcentován osobnostními rysy obviněného, což snížilo jeho soudnost. Vlastní motivace inkriminovaného trestného činu nebyla ani podle znalce racionálně organizovaná a dopředu připravovaná, vznikla náhle v konkrétní konfliktní situaci, kdy obviněný jednal spíše pod vlivem katatymního emočně podmíněného uvažování, kdy emoční složka převažovala nad složkou rozumovou. Vlastní jednání mělo agresivní ráz, mělo charakter vystupňovaného zlostného afektu vzniklého v rámci osobního konfliktu.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci a aby Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. V. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části svého dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (nebyly provedeny důkazy - výslech nezletilé sestry poškozeného, rekonstrukce trestného činu, dotaz na mobilní operátory ohledně telefonátů, které měly předcházet skutku), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Právně relevantně byla uplatněna námitka, že skutek měl být právně posouzen jako přečin usmrcení z nedbalosti dle ustanovení §143 odst. 1 tr. zákoníku nebo zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, popřípadě jako zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku.
Skutkový stav věci, z něhož soudy vycházely, lze shrnout tak, že obviněný dne 21. 3. 2011 po předchozí opakované hádce s manželkou v přízemí domu a opakovaném slovním i fyzickém konfliktu se synem manželky poškozeným D. V., s nímž žil ve společné domácnosti, přičemž k tomuto konfliktu došlo v pokoji poškozeného v prvním patře rodinného domu, odešel do ložnice nacházející se na stejném podlaží a poté, kdy zde vyslechl výměnu názoru poškozeného s jeho matkou, si v ložnici vzal svoji samonabíjecí pistoli, v úmyslu použít ji případně proti poškozenému podle toho, jak se poškozený vůči němu zachová, vrátil se s ní do pokoje poškozeného, kde po slovech poškozeného, ať ho zabije, jinak poškozený zabije jeho a poté, kdy se poškozený sklonil k zemi a zase se rychle zvedal, obviněný dvakrát vystřelil, z toho minimálně jednou proti tělu poškozeného, čímž zasáhl prostředek čela poškozeného asi 3 cm nad kořenem nosu a způsobil mu tím tak závažné zranění, že smrt poškozeného nebylo možno ani poskytnutou včasnou odbornou lékařskou pomocí odvrátit a v důsledku pohmoždění mozku poškozený zemřel.
V daném případě bylo dokazováním zjištěno, že kritický den, tj. 21. 3. 2011, zhruba do 18.00 hod. poškozený nestrávil ve společnosti své matky, jejího manžela a sestry, ale tyto viděl až krátce po 18.00 hod. a poté hned odešel do svého pokoje. V průběhu večera pak poté, co obviněný J. V. a jeho manželka J. V. požili větší množství alkoholu, došlo mezi nimi k hádce, která měla gradující tendence. Konflikty se týkaly nevlastního syna obviněného D. V., který měl problémy ve škole, experimentoval s drogami a dopouštěl se přestupků, resp. trestných činů, přičemž obviněný opakovaně vyjadřoval nesouhlas se způsobem života syna D. Obviněný se s manželkou hádal proto, že se syna zastávala a tvrdila, že je stejný jako jeho biologický syn J., kterému obviněný v průběhu večera několikrát telefonoval, aby se dostavil do jejich domácnosti a uvedené tvrzení vyvrátil. V průběhu hádky obviněný opakovaně navštěvoval pokoj syna D., došlo i ke střetu mezi poškozeným a obviněným, kdy si navzájem ničili věci – D. V. vyhodil obviněnému z okna mobil a on mu rozdupal notebook. Situace vystupňovala do té míry, že na ni D. V. reagoval krátkodobým odchodem z domu a později tvrzením, že domov opustí navždy, kdy jej hodlala následovat i jeho matka J. V. Mezi D. V. a obviněným byl střet dokonce i fyzický, ve kterém měl pro svoji fyzickou konstituci převahu D. V. Obviněný šel do ložnice, kde měl uloženou pistoli zn. CZ, tuto odjistil, nabil, vrátil se do synova pokoje a poté, co D. V. křičel na obviněného, ať ho zabije, jinak zabije on jeho, vystřelil dvakrát proti jeho tělu, přičemž jednou střelou jej zasáhl přímo do čela a způsobil mu smrtelné zranění, kterému posléze podlehl.
Takto zjištěné a v rozsudku soudu prvního stupně popsané okolnosti útoku obviněného na poškozeného neodůvodňují právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu usmrcení z nedbalosti dle ustanovení §143 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně i odvolacího soudu, že obviněný nevlastního syna poškozeného D. V. usmrtil úmyslně.
Posouzení skutku podle §141 odst. 1 tr. zákoníku je namístě za předpokladu, že je splněna alespoň jedna za dvou alternativních podmínek, jimiž je silné rozrušení pachatele nebo předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Je třeba připomenout, že stav „silného rozrušení“ ve smyslu §141 odst. l tr. zákoníku musí u pachatele vyplývat z „omluvitelného hnutí mysli“. „Silné rozrušení“ se může projevit afektivní reakcí, která má u pachatele spontánní charakter a která může být krátkodobá i déle trvající, avšak rozrušení pachatele musí mít podklad ve vnějších důvodech takové povahy, že je „omluvitelné“. Tím se míní omluvitelnost z obecně lidského hlediska formovaného morálními zásadami, z nichž vyplývá nižší stupeň nepřijatelnosti úmyslného usmrcení jiného a současně i nižší míra odsouzeníhodnosti takového jednání. Významné ovšem je, že z hlediska pachatele se musí jednat o vnější důvody, tj. takové důvody, které netkví v osobě pachatele, v jeho vlastnostech, v jeho motivech či záměrech apod. Jasně o tom svědčí demonstrativně uvedené konkrétní důvody „silného rozrušení“ pachatele ve smyslu §141 odst. l tr. zákoníku, jimiž jsou strach, úlek nebo zmatek. Povaha těchto důvodů evidentně ukazuje na to, že pachatele ovlivňují zvnějšku, zastihují ho nepřipraveného, jsou pro něj něčím mimořádným, působí na něho překvapivě, znesnadňují mu správné a racionální zhodnocení situace a omezují ho ve volbě přiměřené a morálně přijatelné reakce. Důvody aplikace ustanovení §141 odst. l tr. zákoníku nemohou spočívat v negativních povahových vlastnostech osoby pachatele, tedy ani v tom, že byť jednal ve stavu afektu, šlo o projev jeho osobních vlastností.
Vztáhnou-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že nepřichází v úvahu posoudit skutek jako zločin zabití podle §141 odst. l tr. zákoníku, neboť namítané „silné rozrušení“ obviněného nevyplývalo z „omluvitelného hnutí mysli“, ale jednak z okolností, které obviněný vyvolal, a jednak z jeho osobních vlastností. V tomto ohledu je nutné mít na zřeteli zjištění, že obviněný se dostal do konfliktu nejprve s manželkou a poté s poškozeným, kterého do konfliktu však sám vědomě zatáhl. Nešlo ani o předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, neboť hádku s poškozeným, kterou svými opakovanými návštěvami jeho pokoje zapříčinil sám obviněný, nelze chápat jako jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou právního posouzení skutku jako zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a došel k následujícím závěrům.
Zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení.
Nejvyšší soud se zabýval jak rozhodnutími soudů nižších stupňů, tak i předloženým spisovým materiálem, a dospěl k následujícím zjištěním. Nalézací soud k okolnostem prokazujícím spáchání činu s rozmyslem uvedl, že obviněný vystřelil z velmi krátké vzdálenosti při způsobu držení zbraně přímo proti poškozenému a s přihlédnutím k tomu, že své předchozí rozhodnutí o použití zbraně vázal na to, jak se bude situace vyvíjet, a proto v pokoji nestřílel hned. Nalézací soud dovodil, že obviněný měl dostatek času své budoucí kroky naplánovat, tj. na jednom místě sebrat zbraň, na dalším místě zásobník, který do zbraně vložil, zbraň natáhl a vrátil se do pokoje poškozeného, avšak jednání s rozmyslem vyplývá především z toho, že obviněný s úmyslem vystřelit opakovaně v pokoji syna do tohoto pokoje již vešel, ovšem nevystřelil ihned, neboť vyčkával, jak se poškozený zachová. V případě, že by se mu omluvil, resp. vyřkl nějaká smířlivá slova, od úmyslu vystřelit by upustil.
Odvolací soud v této souvislosti poznamenal, že má na rozdíl od městského soudu za to, že čas na promyšlení svého dalšího postupu v probíhající konfliktní situaci měl obviněný právě již v době, kdy zbraň připravoval k okamžitému použití, jak to popisoval v souvislosti se všemi jím předkládanými verzemi. Závěr o jeho rozmyslu pak byl navíc umocněn tím, že nestřílel ihned po příchodu do pokoje, ale vyčkával, ať již proto, až z pokoje odejde manželka, či proto, jak na jeho příchod se zbraní v ruce zareaguje poškozený údajně s tím, že v případě jeho omluvy by nestřílel. Dále uvedl, že byť obviněný jednal v silném rozrušení, nemůže tato okolnost bránit závěru, že jednal s rozmyslem, přičemž konstatoval, že dle znalců zabývajících se duševním stavem obviněného se sice jednalo o vystupňovaný afekt vzniklý v důsledku konfliktu s manželkou i se samotným poškozeným, nešlo však o patický, tedy chorobný afekt, ale pouze o prostý afekt zlosti (srov. str. 8 usnesení odvolacího soudu).
V obecné rovině je třeba uvést, že rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu spočívající v tom, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od naplnění pojmu „předchozího uvážení“ je spáchání trestného činu s rozmyslem především odlišením od jednání vyznačujícího se náhlým hnutím mysli, zejména afektu a podobných stavů, kdy sice může jít i o krátkou úvahu pachatele, ale nikoli o plánovitost, jež se vyžaduje při jednání „po předchozím uvážení“. Zatímco jedná-li pachatel s rozmyslem, znamená to, že zvážil zásadní okolnosti svého zamýšleného jednání jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu. Rozmysl tedy představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním, směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a premeditativní vraždou podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli, směřuje k usmrcení jiného, kdy jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoli. U rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, které má svůj rozeznatelný účel a smysl a rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní nebo podrobné uvážení činu, ani prvky jeho plánování.
Důvodová zpráva k trestnímu zákoníku charakterizuje rozmysl jako "odlišení od afektu a podobných stavů". Z uvedeného plyne, že pod základní skutkovou podstatu podle §140 odst. 1 tr. zákoníku by měly spadat zejména tzv. situační vraždy, představující spontánní a nepromyšlenou reakci pachatele na emocemi vyhrocený interpersonální konflikt, za předpokladu, že se nejedná o zvlášť privilegovaný případ dle §141 či §142 tr. zákoníku. Znakem prosté vraždy je tedy nedostatek rozmyslu.
Afektem rozumíme silný, bouřlivě a krátce probíhající citový stav, zpravidla provázený vegetativními reakcemi, mimickými projevy či zvláštnostmi hlasového projevu a gestikulací. Afekt není volní psychickou aktivitou subjektu, ale druhem prožívání, k němuž v psychice dochází na základě určitého vnějšího nebo vnitřního podnětu. Takovým podnětem bývá neočekávaná situace, spojená se ztrátou nebo ziskem něčeho významného, nebo situace pro člověka důležitá (např. ohrožení určitých cílů, hodnot, zájmů). Míra afektibility závisí na faktorech genetických i kulturně-sociálních a k jejím změnám může docházet v závislosti na věku, aktuálním zdravotním stavu, následkem duševní poruchy či typicky v důsledku abúzu návykových látek. Je proto třeba rozlišovat mezi afekty normálními, které nejsou projevem duševní poruchy a představují víceméně přirozenou reakci na podnět určité intenzity, a afekty patologickými, chorobnými. Vystupňovaný afekt v kritickém okamžiku radikálně mění priority subjektu. Intenzivní pud k vybití afektivní tenze či touha uniknout z frustrující situace umenší a zastíní respekt k etickým pravidlům i strach z případné trestní sankce. Pachatel dokonce může v daném okamžiku pevně věřit v morální odůvodněnost svého počínání, což však nelze ztotožňovat s vymizením rozpoznávacích schopností ve smyslu nepříčetnosti. Pachatel ví, co chce udělat, popř. o čem si myslí, že má udělat (např. zaútočit potenciálně smrtícím způsobem na svého protivníka) a je si vědom toho, co může způsobit. V daném okamžiku však pachateli nezáleží na ničem jiném, kromě tohoto bezprostředního cíle a prostředků, jež k němu vedou. Jedná úmyslně, avšak jeho vůle spáchat trestný čin se utvořila za specifických podmínek, kdy schopnost pachatele adekvátně vážit společensky přijatelné a nepřijatelné reakce byla omezena, hodnotový motivační žebříček vlivem afektu deformován.
Důvodová zpráva tedy staví rozmysl pachatele a afekt proti sobě jako navzájem se vylučující protiklady a naznačuje tak, že pod základní skutkovou podstatu dle §140 odst. 1 mají spadat zejména tzv. situační vraždy, představující spontánní a nepromyšlenou reakci pachatele na emocemi vyhrocený interpersonální konflikt, za předpokladu, že se nebude jednat o zvlášť privilegovaný případ dle ust. §141 či §142 tr. zákoníku.
V daném případě ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie vyplývá, že osobnost obviněného je anomální, emočně nevyvážená, hystriónská, afektivně dráždivá, dominantní se sníženou frustrační tolerancí, přičemž v době činu jeho opilost bylo možné charakterizovat jako opilost prostou středního stupně. V době páchání trestného činu byly schopnosti ovládací i rozpoznávací u obviněného sníženy částečně, měrou podstatnou, a to vlivem prosté opilosti středního stupně a prostého vystupňovaného afektu. Vlastní motivace inkriminovaného trestného činu nebyla racionálně organizovaná a dopředu připravovaná, vznikla náhle v konkrétní konfliktní situaci, kdy rozumová rozvaha obviněného byla snížena a jednal spíše pod vlivem katathymního, emočně podmíněného uvažování, jehož psychickým obsahem byla především zlost, obviněný navíc jednal v opilosti. Vlastní jednání mělo agresívní ráz, mělo charakter vystupňovaného zlostného afektu vzniklého v rámci osobního konfliktu.
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení Nejvyššího soudu, je zřejmé, že právní posouzení skutku jako zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku nemůže obstát, neboť je nesprávné. Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Po zjištění, že dovolání obviněného J. V. je v uvedeném směru opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 8 To 5/2012 i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 48 T 9/2011, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v souladu s výše uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal