ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.503.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 503/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2014 o dovolání obviněného M. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 9 To 342/2013, který rozhodl o stížnosti v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 50/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 3 T 50/2012, podle §330a odst. 2 tr. ř. a §86 odst. 1 tr. zákoníku rozhodl, že obviněný M. K. (dále jen „obviněný“) vykoná trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem téhož soudu ze dne 13. 8. 2012, č. j. 3 T 50/2012-524, který nabyl právní moci dne 2. 10. 2012, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu v rozsahu stanovenému trestním zákoníkem. Podle §86 odst. 4 tr. zákoníku, §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem.
Proti takovému usnesení podal obviněný stížnost, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 9 To 342/2013, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Naposledy citované usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím obhájkyně dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 9 To 342/2013, zrušil v celém rozsahu, a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že ačkoliv citované usnesení Krajského soudu v Plzni je rozhodnutím soudu druhého stupně, nelze jej považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1 tr. ř. K tomu poukázal na taxativní výčet takových rozhodnutí v §265a odst. 2 tr. ř. a na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž za rozhodnutí ve věci samé nelze považovat mimo jiné ani rozhodnutí soudů ve vykonávacím řízení.
Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť není přípustné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání nejprve zjišťoval, zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti.
Podle §265a odst. 1 tr. ř. platí, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodoval ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. stanoví, že rozhodnutím ve věci samé se rozumí
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, případně ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
d) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolání nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí v trestních věcech, neboť není univerzálním opravným prostředkem. Rozhodnutí, které lze dovoláním napadnout, musí splňovat kumulativně stanovené podmínky – musí směřovat proti rozhodnutí soudu, které je pravomocné a stalo se tak konečným, závazným, řádnými opravnými prostředky nezměnitelným, přičemž právní moci nabylo v řízení před soudem druhého stupně a zákon dovolání připouští, tj. musí se jednat o rozhodnutí ve věci samé, jež zákonodárce taxativně vymezil (srov. shora). Žádné jiné rozhodnutí pro účely dovolání, které nepatří do tohoto okruhu, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé.
Z těchto skutečností je mimo jakoukoliv pochybnost, že usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 9 To 342/2013, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o stížnosti obviněného proti rozhodnutí o tom, že vykoná podmíněně odložený trest odnětí svobody, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu znění §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., a tudíž není proti němu dovolání přípustné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť jej shledal nepřípustným. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal