ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.628.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 628/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. července 2014 o dovolání obviněného L. E. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 7 To 287/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 T 151/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 2 T 151/2012, byl obviněný L. E. (dále jen „obviněný“ případně „dovolatel“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb.) [v bodech 1 – 13)], kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil společně s P. E., která dovolání nepodala tím, že
v době od 19. 2. 2009 do 6. 11. 2009 v O. na ulici V. v provozovně společnosti K. K. K. s. r. o., společně ve vzájemné shodě a se záměrem se neoprávněně obohatit, obžalovaná P. E. jako jednatelka společnosti a obžalovaný L. E. jako její zástupce v této provozovně, přijímali od jednotlivých zákazníků zálohy na dodání a instalaci kamnářských výrobků, přestože věděli, že s ohledem na špatnou finanční situaci společnosti nebudou schopni přijatým závazkům dostát a vylákali tak
1) dne 19. 2. 2009 ke škodě K. M. částku 93.021,- Kč,
2) ve dnech 24. 4. 2009 a 28. 4. 2009 ke škodě M. V. celkem částku 90.757,- Kč,
3) dne 28. 7. 2009 ke škodě K. D. částku 26.488,- Kč,
4) dne 29. 7. 2009 ke škodě J. S. částku 29.709,- Kč,
5) dne 12. 8. 2009 ke škodě B. M. částku 66.990,- Kč,
6) dne 15. 9. 2009 ke škodě R. N. celkem částku 80.001,- Kč,
7) dne 2. 10. 2009 ke škodě S. V. částku 44.230,- Kč,
8) dne 7. 10. 2009 ke škodě L. K. částku 28.422,- Kč,
9) dne 20. 10. 2009 ke škodě Ing. arch. J. S. částku 20.701,- Kč,
10) dne 21. 10.2009 ke škodě M. R. částku 13.319,- Kč,
11) dne 26. 10. 2009 ke škodě P. Ř. částku 17.059,- Kč,
12) dne 27. 10. 2009 ke škodě M. K. částku 76.856,- Kč,
13) dne 6. 11. 2009 ke škodě K. G. částku 34.046,- Kč, takže celkem způsobili škodu ve výši 621.599,- Kč.
Za popsané jednání byl obviněný L. E. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků a šesti měsíců.
Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla oběma obviněným uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby nahradili podle svých sil, možností a schopností způsobenou škodu, kterou trestným činem způsobili. Tuto povinnost soud stanovil jako podmínku osvědčení se ve zkušební době podmíněného odsouzení.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2, odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Naproti tomu byli podle §226 písmeno b) tr. řádu oba obvinění zproštěni obžaloby pro skutky pod body 14 - 15 obžaloby, v nichž byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný i P. E., o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 7 To 287/2013 tak, že z podnětu odvolání obou obviněných podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu ohledně obou obviněných a ve výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. řádu ve vztahu k poškozeným K. M., S. V., K. G. a B. M., jakož i ve výroku podle §229 odst. 2 tr. řádu ve vztahu k poškozené K. G. Podle §259 odst. 3 tr. řádu obviněné L. E. a P. E. nově odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. každého k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jim podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložil obviněné P. E. trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností, na dobu tří let. Současně rozhodl o náhradě škody.
Jinak ponechal napadený rozsudek beze změny.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 7 To 287/2013, podal obviněný L. E. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť nebyla prokázána jeho subjektivní stránka. Podle jeho názoru odvolací soud především nezohlednil fakt, že mezi neuskutečněnými zakázkami bylo dalších minimálně 20 zakázek, které realizovány byly, z čehož jednoznačně vyplývá, že z jeho strany nebyl dán úmysl se neoprávněně obohatit. V návaznosti na to zdůraznil, že si nemohl být vědom toho, že nedostojí přijatým závazkům, když byla větší část zakázek řádně realizována. Rovněž upozornil, že přijaté zálohy byly používány výhradně k úhradě nákladů společnosti a nesloužily tedy k jeho obohacení. Rovněž argumentoval tím, že společnost, v níž jednatelkou byla jeho manželka, usilovala o poskytnutí úvěru, jenž by umožnil realizaci veškerých závazků vůči objednavatelům. Současně vytkl, že soudy taktéž nevzaly v potaz, že společnost Krby, kamna, kotle, s. r. o., až do roku 2009 průběžně jednotlivé zakázky plnila a poskytnuté finanční prostředky byly vždy použity k realizaci zakázek dřívějších. V této souvislosti uvedl, že soudy nebylo nikterak odůvodněno, které objednávky měl v úmyslu splnit a které již nikoli, přičemž poukázal na skutečnost, že se snažili (on i spoluobviněná E.) dostát svým závazkům, kdy navrhovali náhradní plnění, zatížili svůj osobní majetek atd., aby dostáli závazkům společnosti. V daném případě se tak nemůže jednat o podvodné jednání, neboť takto by musel být řešen každý úpadek společnosti či podnikatele. Obviněný se domnívá, že trestněprávní ochrana nebyla v tomto případě namístě, neboť se jednalo o „ ultima ratio,“ kdy k ochraně zájmů postačí jiné odvětví právního řádu ČR.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Uvedl, že skutkové závěry mají oporu v provedených důkazech. Pokud tedy obviněný namítal některá nesprávná skutková zjištění (zejména, že se soud nevypořádal s otázkou těch zakázek, které společností Krby, kamna, kotle, s. r. o., realizovány byly), nelze jeho tvrzení shledat ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu relevantní.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak lze podřadit námitku obviněného, že nelze v daném případě aplikovat §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného trestného činu, tedy úmyslné podvodné jednání ze strany dovolatele. Státní zástupce konstatoval, že podle odvolacího soudu ze závěrů odborného vyjádření a výpovědi Mgr. Ing. H. jednoznačně vyplývá, že výše jmenovaná společnost byla prakticky od počátku podnikání předlužena a v platební neschopnosti, účetnictví firmy navíc nebylo vedeno řádně, tudíž u některých finančních prostředků poskytnutých ze strany poškozených ani nelze dohledat způsob jejich využití, neboť tyto peníze byly vybrány z účtu firmy a nebyly vloženy do pokladny společnosti. Zavinění minimálně ve formě nepřímého úmyslu bylo soudy shledáno v promyšleném jednání obviněného, kdy od poškozených předem vylákal finanční prostředky s tím, že když budou poskytnuty okamžitě, obdrží poškození na vybrané zboží slevu. Po zaplacení a uplynutí termínu k dodání zboží však dovolatel opakovaně nepravdivě tvrdil, že zboží se nachází na skladě či je již na cestě a termín dodání tak neustále odkládal. Tato skutečnost vyplývá z výpovědí poškozených, např. L. K., S. V., J. S., K. D. a dalších. Účelem jednání obviněného tak evidentně bylo vylákat od poškozených finanční prostředky na základě vědomě nepravdivých údajů, přičemž tyto peníze byly následně použity pro jiné účely. Jestliže si tak dovolatel od počátku musel být vědom toho, že závazky vůči poškozeným nesplní, jednal minimálně ve formě úmyslu nepřímého. Ohledně zvolené právní kvalifikace nelze podle státního zástupce soudům nižších stupňů ničeho vytknout.
Ačkoliv námitku porušení zásady ultima ratio obviněný blíže nezdůvodnil, podle státního zástupce jeho jednání neobsahuje žádné zvláštní znaky, z nichž by bylo možné dovodit, že nedosahuje potřebné společenské škodlivosti, zejména když jednání obviněného naplňuje kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu. Soudy dříve činné ve věci tudíž nepochybily, pokud dovodily správný a zákonu odpovídající hmotně právní závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Pokud jde o námitky obviněného, že soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly s provedenými důkazy a učinily nesprávná skutková zjištění, k tomu Nejvyšší soud uvádí, že jde o námitky čistě skutkové, které obsahově nenaplňují obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani žádný jiný (byť neuplatněný) ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.
Obviněný na základě vlastního hodnocení důkazů nabízí svoji verzi skutkového děje, že se uvedeného jednání nedopustil a domáhá se změny skutkových zjištění. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zaměňuje za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Pokud by dovolání obviněného mělo směřovat do obsahu odůvodnění rozhodnutí obou dosud ve věci rozhodujících soudů, připomíná Nejvyšší soud ustanovení §265a odst. 4 tr. řádu, podle něhož jsou námitky obviněného, kterými brojí proti odůvodnění soudních rozhodnutí, nepřípustné.
Nadto je třeba zdůraznit, že citované námitky obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení v rámci obhajoby, kterou učinil v řízení před soudy obou stupňů, a především byly podstatou odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je formálně možno podřadit pouze námitku absence podvodného úmyslu, tedy nenaplnění subjektivní stránky trestného činu a uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud však po prostudování předloženého trestního spisu dospěl k závěru, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a na cizím majetku způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek . Vyžaduje se úmyslné zavinění.
Ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. zakotvuje, že značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč .
Při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnotu, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen).
Při posuzování subjektivní stránky trestného činu je nutno vycházet z toho, že právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud konstatuje, že tyto zásady lze aplikovat i na posuzovaný případ.
Z hlediska těchto znaků je nutné posuzovat i čin obviněného a je potřeba zdůraznit, že soudy obou stupňů se této otázce věnovaly v dostatečné míře. Jak podrobně rozvádí již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, provedené důkazy nedávají prostor k pochybnostem o tom, že se obviněný dopustil činu, který je ve výroku rozsudku nalézacího soudu podrobně specifikován. Ze závěrů odborného vyjádření včetně jeho dodatku a výpovědi jeho zpracovatelky Mgr. Ing. H., jakož i z výpovědí poškozených a z obsahu listin, které byly k důkazu použity, mimo pochybnost vyplývá, že společnost Krby Kamna Kotle s. r. o., patřící obviněnému a spoluobviněné P. E., a podnikající od 14. 7. 2008, byla prakticky již od počátku předlužena. Účetnictví firmy nebylo vedeno řádně, a proto u některých finančních prostředků poskytnutých poškozenými ani nelze dohledat způsob jejich využití. Platební neschopnost se zvyšovala následným výběrem záloh od zákazníků, které byly použity na úhradu starších závazků, případně na úhradu faktur za nákupy zboží či zařízení prodejny nebo byly vybírány z účtu firmy a nebyly vloženy do pokladny společnosti. Těchto skutečností si obviněný musel být od počátku dobře vědom, přesto předstíral skutečnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem. Např. když slíbil v rámci podnikání firmy dodávat zboží a s ním spojené služby s příslibem, že tak učiní v konkrétních lhůtách, což pak nebyl schopen splnit, neboť firma neměla dostatek finančních prostředků na nákup základních komponentů pro poskytnutí služby a fungovala tak z poskytnutých záloh, přičemž vybrané peníze od zákazníků byly následně použity prokazatelně na jiné účely. Tím jiného uvedl v omyl, když cílem jeho jednání bylo vylákat od poškozených finanční prostředky na základě vědomě nepravdivých údajů a jednal tak minimálně v úmyslu nepřímém podle ust. §4 odst. 1 písm. b) tr. zák. Je nutno připomenout, že obviněný jednal ve spolupachatelství s P. E. podle ustanovení §9 odst. 2 tr. zák, podle něhož byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich jako by trestný čin spáchala sama. Námitka obviněného o absenci jeho podvodného úmyslu tak nemohla obstát.
K části dovolacích námitek obviněného, že bylo porušeno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je zapotřebí uvést, že zásada subsidiarity trestní represe podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku byla upravena zákonem č. 40/2009 Sb., s účinností od 1. 1. 2010, tedy zákonem, který byl účinný až po spáchání projednávané trestné činnosti. Nicméně z obsahu těchto námitek lze usuzovat, že podle obviněného jeho jednání není trestným činem, neboť nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně . Podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu . Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou .
Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 43/1996).
Jednání obviněného, byť jde osobu, která má v evidenci Rejstříku trestů dva záznamy pro majetkovou trestnou činnost, avšak hledí se na něj, jako by nebyl odsouzen, je nebezpečné pro společnost, neboť vyšší formou úmyslného zavinění porušilo zájem chráněný trestním zákonem v oblasti majetkových práv. Skutečnosti, které by společenskou nebezpečnost snižovaly do té míry, aby ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. nešlo o trestný čin, soudy důvodně neshledaly a ze skutkových zjištění ani nevyplývají. Navíc způsobená škoda překračuje naplnění zákonného znaku značné škody, tedy kvalifikované skutkové podstaty.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ze strany dovolatele nešlo o jednání, které by bylo možné bagatelizovat a jehož společenská nebezpečnost by neopodstatňovala právní kvalifikaci trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Naopak ze strany obviněného šlo o podvodné vylákání finančních prostředků od poškozených na základě nepravdivého tvrzení dodávat zboží a s ním spojené služby s příslibem, že tak bude učiněno v konkrétních lhůtách, což nebyla pravda a zneužil tak důvěry poškozených, kterým způsobil majetkovou škodu. Uvedené skutečnosti podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§88 odst. 1 tr. zák).
Nejvyšší soud se proto plně ztotožnil s názorem soudu prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn a právně kvalifikován. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. července 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal