ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.692.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 692/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. července 2014 o dovolání obviněného J. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 55 To 296/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 58/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 6 T 58/2012, byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku [v bodech 1) – 5)] , přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku [v bodě 6)] a přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [v bodě 7)], kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
1)
v L., na různých místech, v době od 25. 4. 2011 do 1. 5. 2011, v nejméně čtyřech případech zaslal SMS nebo sdělil telefonicky M. J., že pokud s ním neobnoví intimní poměr, řekne o jejich poměru jejímu druhovi a zajistí, aby přišla o zaměstnání,
2)
v L. na B. ulici před budovou Z. š. B. dne 4. 5. 2011 kolem 16,00 hodiny řekl M. J., aby s ním obnovila intimní poměr a měl přitom napřaženou ruku, jako by ji chtěl uhodit, poté poškozená odjela motorovým vozidlem, jel za ní a chtěl ji vozidlem zatarasit cestu, když zastavila, přišel k ní a chtěl, aby vystoupila a pokud neotevře dveře, tak je rozbije, přitom rukou bouchal do vozidla a chtěl vytrhnout sklo z okna, nakonec si sedl k poškozené do vozidla, sahal na ni a znovu se domáhal obnovení intimního soužití, jinak o jejich vztahu řekne jejímu druhovi a zajistí, aby přišla o zaměstnání,
3)
v L., Š. ulici před obchodem B. dne 4. 5. 2011 kolem 18,15 hodin opět žádal M. J. o obnovení intimního poměru, přitom se rukou napřahoval k úderu, svou žádost opakoval a hrozil, že jinak o jejich vztahu řekne jejímu druhovi a zajistí, aby přišla o zaměstnání,
4)
v L., v ulici U. před domem dne 8. 5. 2011 kolem 10,00 hodin telefonoval M. J., aby s ním obnovila intimní poměr, jinak o jejich vztahu řekne jejímu druhovi a zajistí, aby přišla o zaměstnání,
5)
v L., v ulici N. K., poblíž Z. š. B. dne 9. 5. 2011 kolem 18,00 hodin nařídil M. J., aby si k němu sedla do vozidla, jinak řekne o jejich vztahu jejímu druhovi, poté ji oznámil, že jestli se s ním bude scházet a pokud přistoupí na jeho podmínky, bude moci normálně žít, v opačném případě ji bude obtěžovat do konce, rozvrátí jí rodinu a zajistí, aby pozbyla zaměstnání a své pohrůžky zdůraznil rukou napřaženou proti poškozené,
6)
v L. v době od 1. 11. 2010 do 11. 5. 2011, opakovaně telefonoval M. J., v intervalech nejméně dvakrát denně, aby zjistil, kde a s kým je, poté ji 1. 1. 2011 záměrně potkával, nakonec od 1. 4. 2011 za ní jezdil motorovým vozidlem a telefonoval jí i 50x denně, dokud hovor nepřijala, do 25. 4. 2011 jí také hrozil, že pokud s ním neobnoví intimní poměr, řekne o jejich vztahu jejímu druhovi a zajistí, aby přišla o zaměstnání, poškozená kvůli jeho chování omezila svůj soukromý život na cesty z domova do zaměstnání, na nákupy a zpět,
7)
v L. v B. ulici, před budovou Z. š. B. dne 11. 5. 2011 kolem 15,10 hodin začal křičet na M. J., že s ní chce mluvit a také, že už řekne jejímu druhovi o jejich předchozím vztahu, neboť nedodržela podmínky, které jí stanovil, protože na jeho chování nereagovala, rozběhl se k ní, ale příslušník Policie ČR ve službě pprap. J. D., který ji doprovázel, aby ji chránil před obžalovaným, mu zastoupil cestu a dotázal se ho, co po poškozené chce, obžalovaný s ním odmítal hovořit, ačkoli se mu J. D. prokázal služebním průkazem Policie ČR, udeřil ho rukou do obličeje, než ho J. D. odstrčil a vyzval ho, aby svého jednání zanechal, obžalovaný se ho pokusil udeřit i podruhé, ale byl společně s dalším policistou přítomným na místě přemožen.
Za to byl obviněný J. P. odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1 tr. zákoníku, §63 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře dvěstěpadesáti hodin. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci z 9. 1. 2012, č. j. 4 T 178/2011-51, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 55 To 296/2013, podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 55 To 296/2013, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutků a nesprávném vyhodnocení důkazů, v důsledku čehož byl vyvozen nesprávný právní závěr.
V dovolání obviněný, který setrval na své obhajobě, že se jednání, za které byl odsouzen, nedopustil, zpochybnil především ve věci učiněná skutková zjištění. Uvedl, že s poškozenou po několik let udržoval milenecký poměr trvající do května 2011. Rozhodně však popřel, že by poškozenou nutil k obnovení jejich intimního soužití, že by jí vyhrožoval prozrazením jejich vztahu jejímu současnému druhovi či, že by jí vyhrožoval, že ji nechá připravit o zaměstnání. Připustil sice, že poškozenou kontaktoval telefonicky, osobně i prostřednictvím SMS, odmítl však, že by se jednalo o pronásledování. Zdůraznil, že nikdy v životě nevykazoval násilnické sklony a k poškozené se hrubě nechoval. Poukázal, že poškozená se nikomu nesvěřila, že je jím pronásledována a veškerá obvinění pochází od její osoby, kterou hodnotí jako nevěrohodnou, a o jejíž výpověď soudy neměly svůj závěr o jeho vině opřít. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2244/07. Skutky, z jejichž páchání byl uznán vinným, nejsou podle jeho názoru opatřeny relevantními důkazy a jedná se pouze o holá tvrzení poškozené J., která využila prostředků trestního práva, aby tímto nestandardním způsobem ukončila jejich vztah. Vyzdvihl, že se cítí být poškozen na svých právech, neboť proces, který byl proti němu veden, neprobíhal nestranně, neboť soudy nevzaly v úvahu jeho logickou a věcnou obhajobu.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby byla zrušena také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud povolil odklad výkonu trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která k námitkám obviněného uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu konstatovala, že je nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Obviněný totiž ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, neboť napadá výlučně soudy učiněná skutková zjištění. Podané dovolání neobsahuje žádnou námitku, která by byla způsobilá jím uplatněný dovolací důvod věcně naplnit, když námitkami, jimiž napadá nesprávné hodnocení důkazů, především jednostrannost provedeného dokazování, se s deklarovaným dovolacím důvodem míjí, neboť uplatňované výhrady jsou námitkami skutkového a procesního charakteru.
Státní zástupkyně rovněž zdůraznila, že v posuzované trestní věci se rovněž nejedná o extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, neboť závěr o vině obviněného jednoznačně z provedeného dokazování vyplývá. Obviněný totiž nevznesl žádný důvodný argument, který by mohl podpořit závěr o rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a samotnými důkazy. Skutková zjištění jednoznačně z provedených důkazů vyplývají, přičemž soudy důkazy hodnotily ve smyslu ust. §2 odst. 6 tr. řádu. Důkazy byly hodnoceny jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, přičemž soudy se náležitě vypořádaly s obhajobou obviněného. Žádný z důkazů nebyl pominut a výrok o vině obviněného tedy nelze hodnotit jako svévolné rozhodnutí soudu.
Z těchto důvodů v závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Může tomu být jen v situaci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod. V posuzované věci se však ani o některou z takovýchto výjimečných situací nejednalo. Skutková zjištění, která soudy obou stupňů učinily, mají evidentní obsahové zakotvení v důkazech. Na rozbor těchto důkazů v rozsudku soudu prvního stupně je tak možné v plném rozsahu odkázat.
Nejvyšší soud však po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že námitky deklarované v dovolání obviněným, a tedy tuto verzi obhajoby, uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení a formuloval je i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Lze tak uzavřít, že v případě projednávané věci obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale napadl pouze skutková zjištění, k nimž soudy dospěly. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak tvrzení obviněného, že v řízení nebylo prokázáno, že by poškozenou nutil k obnovení vztahu a intimního soužití, že by jí vyhrožoval či ji vydíral, tak i jeho výtky, že rozhodnutí o vině spočívá pouze na výpovědi poškozené, již on sám hodnotí jako osobu nedůvěryhodnou a soud podrobně nespecifikoval, z jakého důvodu uvěřil její verzi a nikoliv jeho výpovědi. Domáhá se tedy, aby byly jiným způsobem posouzeny skutky, pro které je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněný, ač spáchání vytýkaného jednání od počátku trestního řízení popírá, je z předmětné trestné činnosti usvědčován nejen na základě výpovědi poškozené M. J., ale obsah její výpovědí koresponduje se svědectvími dalších svědků, a to zejména J. H., M. M., Mgr. V. D., J. D., M. D., V. L., V. H., Mgr. V. H., jakož i s listinami, které byly v řízení provedeny. V průběhu řízení tak bylo na základě provedených důkazů mimo pochybnost zjištěno, že obviněný ve snaze donutit poškozenou k obnovení jejich vztahu této opakovaně vyhrožoval prozrazením jejich vztahu jejímu partnerovi, rozvrácením rodiny a ztrátou zaměstnání a použil i přímé násilí, když ji zabraňoval svým vozidlem v jízdě, hrozil úderem napřaženou rukou a bouchal jí do auta. Rovněž poškozenou dlouhodobě, po dobu několika měsíců pronásledoval tím, že ji neustále telefonicky, formou SMS i osobně kontaktoval, čímž ji omezoval v obvyklém způsobu života a svým počínáním u ní vyvolal psychické problémy, v důsledku kterých musela vyhledat pomoc psychologa. Výsledky provedeného dokazování rovněž neskýtají prostor pro pochybnost o tom, že obviněný při plnění služebních povinností příslušníků Policie ČR, kteří byli vysláni k ochraně poškozené, nerespektoval jejich pokyny, aby svého počínání zanechal, ale na pprap. J. D. fyzicky zaútočil tak, že jej udeřil rukou do obličeje a pokusil se jej udeřit i opětovně. Není pochyb o tom, že jednotlivé důkazy jsou ve vzájemném souladu a tvoří ucelený a logický okruh, a jimiž je obviněný usvědčován ze spáchání předmětné trestné činnosti. Rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, logicky a přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důvodů vyhodnotily výpověď poškozené a dalších svědků jako věrohodné a naopak obhajobu obviněného jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti.
Nejvyšší soud se tak ztotožnil s názorem soudu prvního a druhého stupně v tom, že obviněný daným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku [v bodech 1) – 5)] , přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, [v bodě 6)] a přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, [v bodě 7)]. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Na základě shora rozvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Pokud jde o žádost obviněného o odložení výkonu trestu obecně prospěšných prací, o tomto návrhu Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť z ustanovení §265h odst. 3 tr. řádu vyplývá, že návrh na takový postup může Nejvyššímu soudu podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně a Nejvyšší soud sám neshledal podle §265o odst. l tr. řádu důvody pro odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. července 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal