ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.932.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 932/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2014 o dovolání obviněného B. S. A. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 4 To 109/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 16/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 11 T 16/2014, byl obviněný B. S. A. uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „ dne 28. 11. 2013 v době od 11:00 hodin do 11:15 hodin v B. na ulici M. n. v budově P. a m. s. Č., kam se dostavil, neboť mu byl ve věci vedené na Městském soudě v Brně, spisová značka 4 T 97/2013, stanoven dohled probačního úředníka v rámci náhrady vazby, pracovnicí P. a m. s. Č. paní Bc. K. K. při provádění úkonu sdělil, že svědka - poškozeného v dané věci pana P. L. zabije, a že mu uřeže hlavu, kdy při tomto přísahal na svůj život a život své matky a opakoval, že skutečně svědka pana P. L. zabije, a to vše z důvodu, že mu zničil život a byl kvůli němu nespravedlivě odsouzen, kdy své výhrůžky podal takovým způsobem, že v pracovnici P. a m. s. vzbudil vážné obavy, že své výhružky splní, neboť je myslel zcela vážně a následně byly činěny orgány Policie ČR úkony k zabezpečení ochrany svědka a takto v poškozeném P. L. vzbudil obavy o jeho život a zdraví a o bezpečnost jeho rodiny“.
Za uvedené jednání byl obviněný B. S. A. odsouzen podle §353 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců.
Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 11 T 16/2014, podal obviněný B. S. A. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 4 To 109/2014, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 4 To 109/2014, podal následně obviněný B. S. A. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., když tvrdil, že předmětným rozhodnutím byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a uložen mu trest, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolaní uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 11 T 16/2014, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný v dovolání namítl, že v dané trestní věci došlo ze strany soudů obou stupňů k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku. Podle jeho přesvědčení skutek, kterého se dopustil, není trestným činem, neboť svá výhrůžná slova neadresoval poškozenému a ani jiným způsobem mu je nevzkazoval, ale pronesl je v přítomnosti třetí osoby – úřednice P. a m. s. Č., Bc. K. K. Rovněž poukázal na skutečnost, že se poškozený o obsahu tohoto rozhovoru s úřednicí dozvěděl teprve poté, co o něm Bc. K. informovala státní zastupitelství, které informovalo policii a ta teprve P. L. Nebýt tohoto návazného informačního řetězce, který dospěl až k P. L., jmenovaný by se o tom, co o něm obviněný řekl, vůbec nedozvěděl. Obviněný tedy vyjádřil názor, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu nebezpečného vyhrožování, když nebyl splněn požadavek, že se musí jednat o úmyslné vyhrožování svědkovi. Jelikož mu však svá slova neadresoval a ani nepředpokládal, že se o nich svědek dozví, subjektivní stránka trestného činu spočívající v úmyslu svědku vyhrožovat, tak nebyla naplněna. Dále vytkl, že prvostupňový soud se mýlí, pokud v odůvodnění rozsudku konstatuje, že věděl, že dojde k vyrozumění poškozeného o tom, co řekl probační úřednici. Nebylo rovněž prokázáno, že by chtěl, aby se o tom P. L. dozvěděl (úmysl přímý), ani nebylo prokázáno, že by věděl a byl srozuměn s tím, že se o tom poškozený dozví (úmysl nepřímý). Teoreticky vzato, měl vědět, že probační úřednice na základě své zákonem předepsané povinnosti bude informovat soudce (§7 odst. 3 zák. č. 257/2000 Sb.), neboť neznalost zákona nikoho neomlouvá, nikoli však již, že policie bude informovat P. L. Nic to však nevypovídá o jeho úmyslu ve smyslu §15 tr. zákoníku, a nebylo to ani předmětem dokazování před nalézacím soudem.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud se jedná o tvrzenou nesprávnou hmotně právní kvalifikaci podle §353 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, konstatoval, že obviněný při provádění úkonu pracovnicí P. a m. s. Č. paní Bc. K. K. této sdělil, že svědka – poškozeného P. L. zabije a že mu uřeže hlavu, kdy takto přísahal na svůj život a život své matky a opakoval, že tak skutečně učiní. Své výhrůžky podal takovým způsobem, že v pracovnici této služby vzbudil vážné obavy, že své výhrůžky splní, neboť je myslel zcela vážně. V návaznosti na to státní zástupce namítl, že Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí správně konstatoval, že se nevyžaduje, aby ten, jemuž je vyhrožováno, byl přítomen. Postačí, je-li hrozba zabitím adresována poškozenému takovým způsobem, že si je pachatel vědom toho, že se o ní poškozený dozví, a to též např. prostřednictvím další osoby. Dovodil tedy, že pokud obviněný pronesl výhrůžky právě před probační úřednicí, a to opakovaně, musel si být vědom, že se poškozený o výhrůžce dozví. Podle státního zástupce je tak zcela opodstatněno užití shora uvedené právní kvalifikace k posouzení trestného jednání obviněného, neboť došlo k naplnění všech znaků předmětného trestného činu a meritorní rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je třeba zmínit nejprve druhý z nich, na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený
v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný tento dovolací důvod zjevně uplatnil v jeho druhé alternativě, když tvrdil, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Z judikatury lze dovodit, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutkem obviněného, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně, byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, a to s odkazem na dovolací argumentaci obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu ať již ve formě úmyslu přímého či nepřímého.
Přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, a spáchá uvedený čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.
Znakem objektivní stránky je u tohoto přečinu „vyhrožování“, které musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu, jíž se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba hodnotit ve spojení s jeho dalším konáním. Závěr, zda se jedná o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 21/2011 Sb. rozh. tr.). Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu apod.
Přečin nebezpečného vyhrožování je úmyslný trestný čin. Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý - eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
Nevyžaduje se, aby ten, jemuž je vyhrožováno, byl přítomen. Stačí, když je výhrůžka adresována poškozenému takovým způsobem, že pachatel si je vědom toho, že se poškozený o ní dozví, např. prostřednictvím další osoby, telefonicky, dopisem apod. (viz komentář k trestnímu zákoníku Šámal a kol., 1. vydání, str. 2999).
V posuzované věci byly předmětné výhrůžky ve skutkové větě konkrétně vyjádřeny, když i z provedených důkazů vyplynulo, že obviněný před probační úřednicí opakovaně a vážně oznámil, že usmrtí P. L. proto, že podle jeho názoru nepravdivě jako svědek vypovídal u Městského soudu v Brně v trestní věci vedené pod sp. zn. 4 T 97/2013, ve které byl obviněn, čímž porušil objekt žalovaného trestného činu, jímž je zájem společnosti na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Vzbudil tak důvodnou obavu nejen v probační úřednici, ale následně i u P. L., že by mohlo dojít k ohrožení jeho zdraví či dokonce života. Hrozba učiněná obviněným byla zcela reálná, nejen vzhledem k charakteru vlastního verbálního projevu, ale i tím, že hrozbu zabitím specifikoval popisem usmrcení (uřezáním hlavy, přísahou na svůj život a život své matky, apod.).
Ze shora uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů důvodně neměly pochybnosti o tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, přičemž nalézací soud, který se s námitkami obviněného řádně a podrobně vypořádal, zvolil i odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Pro stručnost lze na toto pečlivé odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně odkázat (viz str. 2-5 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud jeho úvahy potvrdil a plně se s nimi ztotožnil a dále je přiléhavým způsobem rozvedl. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Proto Nejvyšší soud shledal ve skutkovém zjištění i v obsahu napadených rozhodnutí dostatek podkladů pro závěr, že obviněný činem, jenž mu je kladen za vinu, naplnil znaky předmětné skutkové podstaty.
Napadené usnesení Krajského soudu v Brně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů jsou námitky obviněného evidentně bez opodstatnění.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal