ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.972.2014.3
sp. zn. 4 Tdo 972/2014-I-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2014 o dovolání, které podal obviněný Š. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. 9 To 113/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 217/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. 9 To 113/2014 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 2. 2014 sp. zn. 17 T 217/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Znojmě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný Š. K. byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 2. 2014 sp. zn. 17 T 217/2013 uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v blíže neustanovené době do 11:15 hodin dne 18. 3. 2013 ve V. Z., ulice D., kdy již byl kázeňsky řešen pro jiné nedovolené jednání, mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že nezjištěným způsobem požil ve výkonu trestu odnětí svobody návykovou látku – pervitin nebo extázi, které obsahují omamnou a psychotropní látku Amphetamin, přičemž dne 18. 3. 2013 v 11:15 hodin mu byl ve Zdravotním středisku Vězeňské služby ČR, Věznice Znojmo proveden kontrolní odběr vzorku moči, kdy následným imunochemickým vyšetřením této moči v Ústavu soudního lékařství Fakultní nemocnice U Svaté Anny v Brně, ulice Tvrdého 2a, byla zjištěna přítomnost metamfetaminu, který náleží mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.), přílohy č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v aktuálním znění, kdy tímto závažným jednáním odsouzený mařil účel výkonu trestu, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2004 pod spisovou značkou 3 T 252/2003, neboť svým jednáním porušil základní povinnosti odsouzeného podle §28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1998 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody zakazující vedle jiného výrobu, konzumaci a přechovávání alkoholických nápojů a jiných návykových látek.
Za to byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaný rozsudek napadl obviněný odvoláním, o kterém Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. 9 To 113/2014 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám nově rozhodl, že se obviněný podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, k jehož výkonu se zařazuje podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění dovolání nejprve poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 5 Tdo 1300/2007, 3 Tdo 1075/2012, 6 Tdo 1266/2007 a další) z nichž vyplývá, že za závažné jednání směřující ke zmaření výkonu či účelu trestu lze považovat soustavné poskytování drog odsouzeným a usnadňování nedovolené činnosti odsouzených. Závažným jednáním nebude ojedinělý méně intenzivní akt, který nebude reálně spojen s mařením či podstatným ztížením výkonu rozhodnutí. Přesto soud prvního stupně, ačkoli se řadou těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu k této problematice zabýval, vyhodnotil předmětný skutek obviněného jako trestný čin. Taktéž konstatoval, že musel přihlédnout k výrazně negativnímu hodnocení obviněného z výkonu trestu, přičemž intenzita kázeňsky – nápravného tlaku ze strany věznice vygradovala až po pozitivním testu na drogu. Dovolatel též poukázal na rozsudek jmenovaného soudu ve věci sp. zn. 17 T 192/2013 z 25. 11. 2013, kdy se jedná o velmi podobný skutek jiného obviněného a věc byla postoupena řediteli Věznice ve Znojmě, neboť nebyla vyhodnocena jako trestný čin. V této souvislosti se dovolává principu rovnosti před zákonem. Odvolací soud za dané situace rozhodnutí soudu prvního stupně nenapravil, ale označil ho za správné. Dovolatel je toho názoru, že předmětné jednání v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu nezakládalo znaky skutkové podstaty trestného činu podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a okresní soud tak měl postupovat podle §222 odst. 2 tr. ř. a věc měl postoupit řediteli věznice s tím, že by se mohlo jednat o kázeňský přestupek. Pokud se tak nestalo, měl obdobným způsobem postupovat odvolací soud podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího zrušil a věc byla přikázána Okresnímu soudu ve Znojmě k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že uplatněná námitka může být dovolacím důvodem, přičemž dovolatel uvedl i přiléhavou judikaturu. I když nalézací soud se ve svém rozhodnutí též zabýval existující judikaturou Nejvyššího soudu k dané otázce, státní zástupce po citaci právních názorů z řady těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjádřil názor, že v předmětné věci nebyl naplněn znak skutkové podstaty aplikovaného přečinu „závažné jednání“. Oba soudy totiž dovodily závažnost jednání obviněného nejen ze samotného požití návykové látky, ale také z charakteru jeho osoby negativně hodnocené ve Věznici Znojmo. Klíčovou otázkou je, zda a jaký vliv na závažnost jednání obviněného má jeho „jiné“ chování ve výkonu trestu odnětí svobody. Podle judikatury (viz např. č. 40/2008 Sb. rozh. tr.) je podstatné jen takové chování obviněného, které bylo ovlivněno požitím návykové látky. „Jiné“ chování zde zmíněno není, a to ani v judikatuře pozdější. Státní zástupce zastává názor, že „jiné“ chování obviněného ve výkonu trestu se nestává dalším kritériem pro dovození závažnosti jeho jednání ve smyslu předmětné skutkové podstaty. Proto ani pokud by „jiné“ chování obviněného ve výkonu trestu nebylo dobré, samo o sobě by nemohlo zvyšovat závažnost požití návykové látky. K tomu by mohlo dojít pouze v případě, že takové nedobré chování je výsledkem požití či požívání návykové látky. Tomu však v předmětné věci nic nenasvědčovalo, byť se z pohledu Věznice Znojmo jednalo o problémového vězně. Trestní represe tak byla rozšířena i na skutkovou podstatou nezamýšlené případy. Obviněný byl totiž potrestán nejen za své chování popsané ve skutkové větě rozsudku, ale i za všechny své předchozí poklesky neposlušného vězně. Zohlednit je ale možné jen předchozí odsouzení za takové trestné činy a tresty za takové kázeňské přestupky, které spočívaly v požívání zakázaných látek nebo v dispozici s nimi. Jiná jednání, spočívající v jiném porušování pravidel stanovených pro výkon trestu odnětí svobody, při hodnocení míry závažnosti požití návykové látky hodnotit nelze. Na druhou stranu ale nic nebrání tomu, aby byla tato další maření výkonu či účelu trestu pojata do popisu skutku, pokud dosáhnou „závažnosti“ podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku.
Státní zástupce tak má za to, že čin dovolatele uvedený ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nevykázal znak „závažné jednání“ přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Pokud byl přesto jako tento přečin posouzen, jedná se o nesprávné právní posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud pak pochybil tím, že odvolání obviněného zamítl, jako nedůvodné. Tím byl naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (Zde státní zástupce patrně přehlédl, že soud druhého stupně odvolání obviněného nezamítl, nýbrž modifikoval původní rozsudek okresního soudu pokud jde o výměru trestu odnětí svobody.) Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů, jakož i obsahově navazující rozhodnutí, pokud tím pozbudou svého podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Protože dovolání obviněného Š. K. nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání jmenovaného obviněného podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání obviněného směřující proti výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku je opodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil relevantní hmotněprávní námitku, jíž je možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy tato spočívá v jeho nesouhlasu s právním posouzením skutku popsaného v odsuzujícím rozsudku nalézacího soudu, jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně prohlásil, že toliko jediné prokázané požití zakázané látky podle existující judikatury nelze označit za výše cit. přečin, ale jedná se nanejvýš o kázeňský přestupek. Neměl být tudíž odsouzen a potrestán soudem, ale pouze potrestán kázeňsky.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel trestu.
V prvé řadě je třeba zmínit, že pokud se v právní větě výroku odsuzujícího rozsudku okresního soudu uvádí, že obviněný „mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že se dopustil závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel trestu“, tak toto konstatování neodpovídá obsahu skutkové věty ani odůvodnění rozsudku, z nichž vyplývá, že obviněný výhradně „mařil účel trestu“. Mařit výkon trestu znamená dosáhnout stav, kdy trest není vykonáván, resp. jednat s cílem tohoto stavu dosáhnout. To se ovšem evidentně u obviněného Š. K. nedělo, takže v jeho případě se jednalo o „maření účelu trestu“ a tudíž pouze takto měla být právní věta v odsuzujícím rozsudku koncipována. Tolik formální stránka věci.
Pokud se týká věcného posouzení, tedy nedovolené konzumace návykové látky odsouzeným ve věznici, existuje k této problematice poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu. Za všechna rozhodnutí lze alespoň jmenovat rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 1266/2007, publ. pod č. 40/2008 Sb. rozh. tr. Podle obsahu přezkoumávaných rozsudků, ale i podaného dovolání, případně vyjádření státního zástupce k tomuto dovolání, si strany trestního řízení, ale i oba soudy nižších stupňů jsou této judikatury dobře vědomy. Shodně uznávají, že z hlediska naplnění znaku výše citovaného přečinu podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, „dopustil se závažného jednání mající za cíl zmařit účel trestu“, nestačí ojedinělý méně intenzivní akt, který není způsobilý zmařit či podstatně ztížit účel trestu odnětí svobody. Nemůže jím tedy být pouhá jednorázová nedovolená konzumace návykové látky, byť se jedná o porušení ustanovení §28 odst. 3 písm. b) zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. V neposlední řadě je v takovéto souvislosti třeba též přihlížet, zda konzumace návykové látky měla negativní vliv na chování odsouzeného z hlediska dosažení účelu trestu odnětí svobody.
Přesto podle odsuzujícího rozsudku okresního soudu v posuzovaném případě spočívalo maření výkonu rozhodnutí soudu v tom, že se obviněný dopustil závažného jednání, aby zmařil účel trestu, přičemž ze skutkové věty tohoto rozsudku, a taktéž z jeho odůvodnění vyplývá, že obviněný v blíže neustanovené době do 11.15 hod. dne 18. 3. 2013 ve V. Z. ve výkonu trestu odnětí svobody nezjištěným způsobem požil návykovou látku pervitin nebo extázi, které obsahují omamnou a psychotropní látku amfetamin …. atd. Tedy jednalo se zde o ono jednorázové užití nedovolené návykové látky ze strany odsouzeného. Okresní soud v tomto případě ale kromě skutečnosti, že obviněný ve výkonu trestu požil nedovolenou návykovou látku, akcentoval i další skutečnost, a to že se obviněný ve výkonu trestu nechoval řádně. O tom podle soudu svědčí kázeňské tresty a výtky, které nezměnily jeho přístup k respektování vnitřního řádu věznice a zákonných norem upravujících výkon trestu odnětí svobody. Takovýto přístup obviněného soud označil za ignorování pravidel stanovených pro výkon trestu, což u něho vygradovalo požitím zakázané návykové látky, to celé za situace, kdy měl z minulosti s těmito látkami zkušenosti a měl soudem nařízeno ochranné léčení. Případný kázeňský postih soud označil za neúčelný a nedostatečný. Zároveň zdůraznil, že výkon trestu není místem, kde si odsouzení mohou dělat, co se jim zlíbí. V případě aktivního požívání návykové látky je doprovodným účinkem i ovlivnění vnímání a chování, což znesnadňuje komunikaci s odsouzeným a působení vypracovaným programem zacházení. Podle soudu proto není subsidiarita trestní represe na místě.
S těmito názory a závěry se pak ve svém rozhodnutí bezvýhradně ztotožnil i soud odvolací, pouze obviněnému na základě jím podaného odvolání zmírnil výměru uloženého trestu odnětí svobody.
Spornou se tak stala výhradně okolnost, zda ostatní chování odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody, pokud k němu přistoupí jednorázové užití nedovolené návykové látky, může být rozhodnou skutečností, která povede k závěru, že výše zmíněný zákonný znak „dopustil se závažného jednání mající za cíl zmařit účel trestu“, bude naplněn.
Nejvyšší soud je toho názoru, že takový závěr není vyloučen, ale pouze v případech, kdy celkové chování odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody bude právě směřovat k maření účelu trestu ve smyslu zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. To jinými slovy znamená, že se odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody např. soustavně svévolně a závažným způsobem nepodřizuje vnitřnímu režimu věznice, opakovaně a po delší dobu nerespektuje příkazy příslušníků či zaměstnanců Vězeňské služby směřující k zajištění plnění povinností či k odstranění zjištěných nedostatků, navzdory kázeňským postihům opakovaně vykonává činnosti, které jsou odsouzeným zakázány, po delší dobu a zásadním způsobem záměrně neplní elementární úkoly stanovené ve zpracovaném programu zacházení, apod. Tedy svým převažujícím osobním postojem bude odsouzený dávat najevo, že zákonem stanovené podmínky ve výkonu trestu odnětí svobody nehodlá celkově a dlouhodobě dodržovat a tudíž hodlá účel trestu tímto způsobem mařit.
To současně znamená, že ojedinělou různorodou nekázeň odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody, byť bude i důvodem k jeho kázeňskému potrestání, není možné považovat za „závažné jednání, vedoucí ke zmaření účelu trestu“, a to ani v případě, kdy k tomu např. přistoupí jednorázové (nikoli vícekrát opakované) užití nedovolené návykové látky, jako v přezkoumávaném případě.
Z odůvodnění rozsudku okresního soudu ohledně ostatního chování obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody lze totiž zjistit následující. Ve Věznici Heřmanice, kde trest vykonával nejdříve a to od 8. 3. 2012 do 15. 2. 2013, k němu nebyly negativní poznatky. Po přeřazení do Věznice Znojmo jeho chování již nebylo vždy v souladu s platnými normami. Tak např. v únoru 2013 se choval neslušně při pohovoru a dožadoval se muslimské stravy, i když uváděl, že je náboženským vyznáním katolík. V témže měsíci bez vědomí a schválení daroval stravu jinému odsouzenému. V březnu 2013 spal na lůžku mimo povolenou dobu přikrytí dekou. V témže měsíci byl pro zjištěnou pozitivitu (po užití nedovolené návykové látky) přeřazen do III. prostupné skupiny vnitřní diferenciace. V dubnu 2014 mu bylo vytknuto kouření na nepovoleném místě a nepořádek na cele. Celkové chování odsouzeného bylo posledně jmenovanou věznicí hodnoceno jako nepřizpůsobivé, přestože mu byly vysvětlovány všechny kroky a možnosti, nevzal si z toho poučení. Byl hodnocen jako notorický stěžovatel na cokoli a kohokoli, i když věděl, že stížnosti jsou neopodstatněné. Cílem bylo vytvořit nátlakovou situaci na personál věznice a získat tím pro sebe nedovolené výhody a úlevy. Celkem obdržel dvě odměny za brigádnickou činnost (ještě ve Věznici Heřmanice). Potrestán byl též dvakrát a to důtkou za svévolné opuštění početní prověrky stavu (březen 2013) a celodenním umístěním na uzavřené oddělení na sedm dnů za nevhodné chování vůči zaměstnancům věznice (duben 2013). Po přeřazení do Věznice Kuřim byl dvakrát řešen pohovorem za spaní na neustlané posteli v době určené k jiným činnostem (viz zpráva z prosince 2013). Nelze u něj spatřovat náznaky odpovědnosti, kázně a disciplinovanosti. Převažuje u něj pasivita – přežívání. Provádí jen činnosti, které jsou po něm vyžadovány. V listopadu 2013 byl hlavním iniciátorem při vyvolání hromadného odmítnutí stravy z důvodu malé porce náhradního jídla.
Zároveň z tohoto hodnocení nikterak nevyplývá, zda požití nedovolené návykové látky v březnu 2013 mělo nějaký konkrétní negativní vliv na odsouzeného z hlediska dosažení účelu trestu. Z pořízeného záznamu (č. l. 20 až 22) lze zjistit, že odsouzený K. se bez problémů podrobil požadovanému odběru moče na případnou pozitivitu, a ani v tomto záznamu není uveden jakýkoli poznatek o negativním účinku předmětné látky na chování odsouzeného v uvedeném směru.
Z uvedeného je zjevné, že Š. K. nebylo možné hodnotit jako odsouzeného, který po celou, resp. převážnou dobu ve výkonu trestu odnětí svobody neplnil své povinnosti, porušoval stanovené zákazy, ignoroval příkazy zaměstnanců Vězeňské služby apod. Jeho chování ve Věznici Heřmanice bylo naopak bezproblémové. Změna nastala po jeho přemístění do Věznice Znojmo. Je samozřejmě otázkou, co ji způsobilo. Ale ani navzdory této změně v přístupu odsouzeného k dodržování existujícího režimu ve věznici, nebylo jeho výsledné celkové chování ve výkonu trestu důvodné posoudit, jako „závažné jednání směřující ke zmaření účelu trestu“, a to ani v souvislosti s oním jednorázovým užitím nedovolené návykové látky. Ze spisu též nevyplývá, že by to byl právě obviněný K., kdo do prostoru věznice nedovolenou návykovou látku přinesl. Je pouze zjevné, že ji, stejně jako někteří další odsouzení, užil. Zde je třeba též připomenout, že obviněný K. v minulosti návykové látky užíval, přičemž v souvislosti s tím se dopustil i trestné činnosti, za což byl odsouzen Městským soudem v Brně pod sp. zn. 89 T 198/2010 a bylo mu mj. uloženo i ústavní ochranné protitoxikomanické léčení, které měl po výkonu trestu dne 27. 7. 2014 nastoupit. Jednalo se tudíž o osobu, jejíž míra tolerance vůči těmto látkám nemusela být na úrovni běžné populace a vzniklé příležitosti tuto látku užít nedokázal vzdorovat.
Je třeba si v této souvislosti uvědomit, že není reálná představa, že všichni odsouzení budou vždy a po celou dobu výkonu trestu odnětí svobody bezvýhradně a vzorně plnit své povinnosti a respektovat stanovené zákazy, že se nedopustí žádného poklesku v chování vůči sobě navzájem či ve vztahu k zaměstnancům Vězeňské služby, že se na nich neodrazí žádné změny v podmínkách výkonu trestu, např. jejich přemístěním do jiné věznice, což má za důsledek změnu kolektivu odsouzených, též jiné příslušníky Vězeňské služby, ale i řadu dalších širších okolností, které mohou mít na přístup odsouzené osoby vliv. To rozhodně neznamená, že je třeba k odsouzeným přistupovat blahosklonně, nedůsledně, tolerovat jim porušení kázně apod., a že není třeba v jednotlivých věznicích každodenně usilovat o stálé a efektivní výchovné působení na odsouzené osoby. Je tomu právě naopak To ale současně nemůže znamenat, že pokud taková osoba ve výkonu trestu po celou dobu nebude hodnocena výtečně či alespoň dobře, protože v jejím chování nastanou i četnější nedostatky, jež si vynutí kázeňské tresty, tak řešením nastalé situace je další odsouzení takového jedince a to za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Příslušné orgány vězeňské služby mají bezpochyby dostatek pravomoci, aby takovýmto odsouzeným osobám daly najevo, že nerespektování kázně, vnitřního režimu, či jiné poklesky, nebudou tolerovány, ale naopak důsledně postihovány. V případech, kdy ani takováto opatření nepostačují, jako další a to důraznější řešení zákon umožňuje přeřazení odsouzeného do přísnějšího typu věznice.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud, jako soud dovolací, shledal podané dovolání obviněného důvodným, když pochybení nalézacího soudu nenapravil na základě řádného opravného prostředku ani soud odvolací, který pouze obviněnému zmírnil svým rozsudkem výměru trestu odnětí svobody. Proto byly napadené rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. 9 To 113/2014 a Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 2. 2014 sp. zn. 17 T 217/2013 zrušeny, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. To znamená, že tento soud věc obviněného Š. K. opětovně projedná a rozhodne v intencích výše konstatovaných právních názorů Nejvyššího soudu. V dané situaci bude třeba kromě již uvedeného zohlednit, že od doby spáchání činu uplynul více jak jeden rok a obviněný již t. č. není ve výkonu trestu odnětí svobody, jelikož usnesením předsedy senátu Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2014 sp. zn. 4 Tdo 972/2014 mu byl výkon tohoto trestu podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušen. Z uvedeného je patrné, že kázeňské potrestání obviněného již nepřichází v úvahu.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c