ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.999.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 999/2014-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2014 o dovolání obviněného J. D. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 9 To 2/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 97/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 3 T 97/2013, byl obviněný J. D. uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1. v době nejméně od 13. 2. 2013 14:36 hodin do 25. 2. 2013 21:16 hodin zasílal M. Š., kdy se nacházela na svém pracovišti v P., U P., z jím užívaných účastnických telefonních čísel na její mobilní telefony účastnických čísel SMS zprávy, ve kterých ji sprostě urážel, vyhrožoval fyzickým napadením a smrtí jí a jejímu synovi V. Š., čímž vzbudil v M. Š. a jejím synovi důvodnou obavu o jejich život a zdraví,
2. dne 12. 1. 2013 kolem 3:40 hodin, v P., U P., v objektu ubytovny, po předchozím slovním konfliktu, fyzicky napadl M. Š., tím způsobem, že ji opakovanými údery rukou bil do obličeje, který si chránila rukama, nejméně jednou ji udeřil pěstí do pravého ramene a nejméně jednou ji kopl nohou do oblasti břicha, přičemž vzhledem k charakteru útoku jí mohl svým jednáním způsobit těžší následek, než zjištěná zranění – pohmoždění obličeje s krevními výrony čela a pod pravým okem, krvácení z nosu a pohmoždění ramene vpravo – a to například zlomeninu nosních kůstek nebo prstů na rukou, kterými si poškozená chránila hlavu,
3. dne 12. 1. 2013 v době kolem 3:50 hodin, v P., na křižovatce ulic E. a D., řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Seat Toledo, pod vlivem alkoholu, přičemž zkouškou na alkohol v 03:59 hodin a opakovaně v 04:06 hodin bylo analyzátorem alkoholu v jeho dechu naměřeno 1,32 promile alkoholu a následným vyšetřením z odebrané krve v 07:10 hodin byla zjištěna hladina alkoholu 0,95 g/kg,
4. dne 1. 4. 2013 napsal M. Š., která na něj podala trestní oznámení na jehož základě bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, dopis z vazební věznice P. – R., v němž mimo jiné jí píše: „Navrhuji Ti mimosoudní vyrovnání, pokud to stáhneš. Pokud ne, udám Tě, mám na Tebe pět skutků, je mi to jedno. Já si to odsedím, ale Ty půjdeš.“, a dále: „Přemýšlej o tom, nerad tě budu udávat, ale když to jinak nepůjde, budu muset. Jsou to skutky, které jsi udělala a je mi jedno, co s Tebou bude“, „Jo ještě jsem zapomněl, že jedenáctého přijede za mnou vyšetřovatel z L., tak se starej, nebo se na to vykašli, ale horší to bude pro Tebe, jak chceš Ty. Já jsem se se vším smířil a teď pojedu podle sebe, tak se starej, jak chceš mě je to jedno, ty půjdeš do basy. Tak se měj ahoj. Jo ještě, máš na to čtrnáct dnů pak je pozdě. Půjdeš do basy ty třeba za v. ahoj“.
Za uvedené jednání byl obviněný J. D. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 let.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 3 T 97/2013, podal obviněný J. D. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 9 To 2/2014, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 9 To 2/2014, podal následně obviněný J. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že v provedených hlavních líčeních, které předcházely vyhlášení odsuzujícího rozsudku, došlo k hrubému porušení ústavně zaručených práv obviněného, když odvolací soud svým postupem tato pochybení nezhojil. Ohledně skutku kvalifikovaného jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítl, že zákonné znaky skutkové podstaty tohoto přečinu naplněny nebyly, neboť obviněný a poškozená mezi sebou měli velice emočně intenzivní a vypjatý vztah, když mezi nimi docházelo i k častému vzájemnému napadání, což provázely i nevybíravé jadrné výrazy a vyjádření. Obviněný poukázal na to, že výpovědi jednotlivých svědků se liší a není možné zjistit objektivně skutkový vztah, takže výroky obviněného vůči poškozené není možno posoudit jako nebezpečné vyhrožování ve smyslu §353 odst. 1 tr. zákoníku. Ke skutku popsanému jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl obviněný J. D. dopustit ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku obviněný uvedl, že z dokazování před soudem prvého stupně vyplynulo, že skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví, a to ani ve stadiu pokusu. Poukázal na to, že se opět jednalo o vyhrocenou situaci mezi ním a poškozenou, když dle jeho názoru jednání z jeho strany nebylo natolik intenzivní, aby naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty přečinu, který je mu kladen za vinu. Pokud jde o ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, dovolatel namítl, že dokazování před soudem prvního stupně prokázalo, že zkouška na přítomnost alkoholu v krvi byla provedena pouze prostřednictvím dechového přístroje, ale nikoli testem alkoholu v krvi v době relevantní pro posuzování schopnosti řízení motorového vozidla. Z toho dovozuje, že mu nemůže být kladeno za vinu, že by se dopustil přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Ke skutku uvedenému pod bodem 4 rozsudku - vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku obviněný uvedl, že v době psaní údajných výhružných dopisů se necítil dobře po psychické stránce, byl vystresovaný a nacházel se tedy ve stavu zmenšené příčetnosti či dokonce nepříčetnosti.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 3 T 97/2013 a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. Souhlasí s názorem soudu druhého stupně, že i u jednání, které je popsáno pod bodem 1) výrokové části rozsudku kvalifikované jako přečin podle §353 odst. 1 tr. zákoníku byla vina obviněného prokázána výpovědí poškozené Š., jakož i výpověďmi svědkyň K. a K., které některé SMS i četly, znění SMS zprávy je pak založeno na č. l. 150-157 spisu, kde jsou fotokopie předmětných zpráv, přičemž obviněný mobilní telefon vydal pro účely trestního řízení. Tvrzení obviněného, že SMS zprávy si mohla poškozená do jeho mobilu napsat sama, bylo zcela vyvráceno. Jednání pod bodem 2) výrokové části rozhodnutí soudu prvého stupně je zcela prokázáno jednak svědeckými výpověďmi svědkyně K., K. i svědka G., ale především znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství. Ohledně jednání pod bodem 3 výrokové části rozsudku soudu prvého stupně kvalifikovaného jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, bylo jednoznačně prokázáno z dechové zkoušky, že obviněný řídil pod vlivem alkoholu, kdy měl v dechu nejméně 1,31%o alkoholu a následným vyšetřením z odebrané krve byla zjištěna hladina alkoholu 0,95 g na kg. Skutková podstata citovaného přečinu byla prokázána, jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. Ohledně jednání kvalifikovaného jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, byla rovněž vina obviněného prokázána, a to výpovědí svědkyně Š. Namítaná nepříčetnost obviněného v době páchání tohoto skutku je zcela tvrzením tendenčním, neboť příčetnost obviněného byla zkoumána, a to znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, když znalec zjistil, že obviněný netrpí ani netrpěl žádnou duševní chorobou ve vlastním slova smyslu nebo obdobnou duševní poruchou. V posuzované době byly jeho schopnosti rozpoznat protiprávnost svého chování a toto jednání ovládat, plně zachovány.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. D.
Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný J. D. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti v části svého dovolání nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi poškozené, výpovědi obviněného, hodnocení výpovědí svědků G., K., K. aj.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že se obviněný pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byly jiným způsobem posouzeny skutky, pro které byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uplatněnému důvodu dovolání odpovídá námitka obviněného, že v jeho případě (skutek pod bodem 1) rozsudku) nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jeho jednání nemohlo v poškozené vyvolat důvodnou obavu a bylo jen běžným způsobem řešení neshod mezi ním a poškozenou. Této námitce Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
Přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Objektem přečinu nebezpečného vyhrožování je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající ve vyhrožování, přičemž obsah výhrůžky je konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Tou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, avšak její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posuzovat se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu.
Lze souhlasit s tím, že konkrétní jednání popsané ve výroku o vině pod bodem 1) je třeba hodnotit také v kontextu s celkovým chováním a vztahem obviněného k poškozené. V posuzovaném případě je však evidentní, že jednání obviněného vybočilo z běžného rámce řešení konfliktu mezi ním a poškozenou. SMS zprávy obsahující hrubé a vulgární nadávky a výhrůžky usmrcením a jinou těžkou újmou za okolností popisovaných soudem prvního stupně ve svém komplexu vytvářely jednání způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu, že obviněný své výhrůžky uskuteční, když navíc poškozená měla s obviněným špatnou zkušenost, neboť ji dne 12. 1. 2013 fyzicky napadl, a to za přítomnosti cizích osob. Způsob vyhrožování a agresivity se navíc stupňoval. Z výše uvedeného je zřejmé, že souhrn těchto okolností je objektivně způsobilý vyvolat u poškozené reálné obavy, že obviněný své jednání vystupňuje a k realizaci výhrůžek přikročí. Nic na tom nemění ani skutečnost, že vztah mezi obviněným a poškozenou byl vypjatý a byl provázen hádkami, a jak se obviněný zřejmě domnívá, poškozená měla být na jeho vulgární a agresivní chování zvyklá. K uvedeným námitkám se dostatečně vyjádřily jak nalézací soud, když v odůvodnění rozsudku uvedl, že v daném případě je zřejmá gradace nežádoucího chování obviněného vůči poškozené, když mu byl i zakázán vstup na ubytovnu, kde pracovala poškozená, a vzhledem ke stupňujícímu se atakování poškozené obviněným má za to, že výhrůžky usmrcením a jinou těžkou újmou byly způsobilé vzbudit důvodnou obavu o život a zdraví poškozené a jejího syna (viz s. 9-10 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 3 T 97/2013), tak soud odvolací, když se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s argumentací nalézacího soudu a odkázal na ni (viz s. 6-7 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 9 To 2/2014).
Námitka obviněného týkající se absence subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 2) rozsudku) je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž námitkou právně relevantní.
Podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu ublížení na zdraví dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný dne 12. 1. 2013 fyzicky napadl M. Š. tím způsobem, že ji opakovanými údery rukou bil do obličeje, který si chránila rukama, nejméně jednou ji udeřil pěstí do pravého ramene a nejméně jednou ji kopl nohou do oblasti břicha, přičemž vzhledem k charakteru útoku jí mohl svým jednáním způsobit těžší následek, než zjištěná zranění – pohmoždění obličeje s krevními výrony čela a pod pravým okem, krvácení z nosu a pohmoždění ramene vpravo. Námitka, že úmysl obviněného nesměřoval k ublížení na zdraví poškozené, je v evidentním rozporu se způsobem provedení činu. Jednalo se o fyzický útok, který spočíval v úderech rukou do obličeje, v úderu pěstí a kopnutí poškozené do břicha. To, že poškozená utrpěla jen pohmoždění obličeje s krevními výrony čela a pod pravým okem, krvácení z nosu a pohmoždění ramene, ukazuje na to, že intenzita síly, s níž obviněný útok vedl, nebyla nijak mimořádně vysoká, avšak přesto byla způsobilá přivodit i vážnější zranění, např. zlomeniny nosních kůstek nebo zlomeniny prstů nebo jiných kostí ruky, což bylo potvrzeno i znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Z provedeného dokazování bylo dále zjištěno, že mezi obviněným a poškozenou došlo ke konfliktu, proto byl obviněný ve vztahu k poškozené ovládán negativními emocemi. Souhrn všech těchto okolností pak jasně vyznívá v závěr, že i z hlediska subjektivní stránky je posouzení skutku jako pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku správné. Dovolání obviněného je v tomto ohledu zjevně neopodstatněné.
Dále byla právně relevantně uplatněna námitka, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, a to znak stavu vylučujícího způsobilost obviněného řídit motorové vozidlo (skutek pod bodem 3) rozsudku). Ani této námitce však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Pokud jde o „stav vylučující způsobilost“, ustálená judikatura vychází z poznatků lékařské vědy o vlivu alkoholu na lidský organismus a v souladu s těmito poznatky považuje bez dalšího za nezpůsobilou k bezpečnému řízení motorového vozidla každou osobu, u které hladina alkoholu v krvi dosáhla nejméně jednoho promile (viz např. č. 36/1984, č. 12/1985, č. 26/2008 Sb. rozh. tr.). U osob, u nichž hladina alkoholu v krvi nedosáhla této úrovně, lze stav vylučující způsobilost dovodit v závislosti na konkrétních okolnostech daného případu, pokud je z těchto okolností zřejmé, že pachatel nebyl schopen bezpečně řídit motorové vozidlo ani při nižší míře ovlivnění alkoholem, než je míra vyjádřená hranicí jednoho promile alkoholu v krvi (viz č. 26/2008 Sb. rozh. tr.).
V posuzované věci soudy správně vyvodily okolnost, že obviněný byl pod vlivem alkoholu především z úředního záznamu policistů o kontrole řidiče, z něhož vyplývá, že chování obviněného bylo ovládavé, nálada nenápadná a tupá, postoj nejistý, chůze nejistá, řeč nevýrazná, oči zarudlé, dále ze záznamů o dechové zkoušce provedené policisty s výsledkem 1,32 promile (v 3:40 hodin), z protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem (zjištěna hladina alkoholu v krvi v 7:10 hodin 0,95 promile) a rovněž z doznání obviněného. Námitky, jimiž obviněný popíral stav vylučující způsobilost, jsou neslučitelné s objektivně zjištěnými okolnostmi. Pokud soudy kvalifikovaly skutek jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, není důvodu na tom cokoli měnit a dovolání obviněného je v tomto ohledu zjevně neopodstatněné.
Obviněný dále namítl ohledně skutku pod bodem 4) rozsudku, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.
Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.
Z výsledků provedeného dokazování bylo zjištěno, že obviněný dne 1. 4. 2013 napsal M. Š., která na něj podala trestní oznámení, na jehož základě bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, dopis z vazební věznice P. – R., kterým se snažil ovlivnit poškozenou tak, aby stáhla trestní oznámení vůči jeho osobě. Tato skutečnost byla prokázána jednak výpovědí poškozené M. Š. a jednak obsahem dopisu, který poškozená předložila orgánům činným v trestním řízení. Námitce obviněného ohledně toho, že v době psaní údajných výhružných dopisů se necítil dobře po psychické stránce, byl vystresovaný a nacházel se tedy ve stavu zmenšené příčetnosti či dokonce nepříčetnosti, nelze přisvědčit. Příčetnost obviněného byla zkoumána znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalcem MUDr. Petrem Navrátilem, který při hlavním líčení uvedl, že obviněný netrpí ani netrpěl žádnou duševní chorobou ve vlastním slova smyslu, nebo obdobnou duševní poruchou. V posuzované době byly jeho schopnosti rozpoznat protiprávnost svého chování a toto jednání ovládat, plně zachovány. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku .
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 6, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení ve výpovědích poškozené a dalších svědků a rovněž ve zpracovaných znaleckých posudcích. Soudy si byly vědomy obhajoby obviněného založené na tvrzení, že předmětné skutky (s výjimkou skutku pod bodem 3) rozsudku) nespáchal, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. Svá skutková zjištění soudy založily na tom, že verze vyplývající z výpovědi poškozené byla podporována i výpověďmi svědků, kteří neměli žádný bližší osobní vztah k žádné ze stran konfliktu a rovněž na znaleckých posudcích z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a odvětví psychiatrie a listinných důkazech. Svůj hodnotící postup soudy jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlily. Soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný J. D. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal