ECLI:CZ:NS:2014:4.TZ.55.2014.1
sp. zn. 4 Tz 55/2014-17
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 3. prosince 2014 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného E. Ď. , proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 22. 6. 1993, sp. zn. Rtv 779/90, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 22. 6. 1993, sp. zn. Rtv 779/90 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného E. Ď.
Napadené usnesení se zrušuje .
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. Rtv 779/90.
Obvodnímu soudu pro Prahu 3 se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Bývalý Vojenský obvodový soud Praha vydal dne 10. 3. 1981 pod sp. zn. 1 T 18/81 rozsudek, jímž byl obviněný E. Ď. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zákon), jehož se dopustil tím, že dne 4. 1. 1981 se v dopoledních hodinách sice dostavil podle povolávacího rozkazu OVS Nitra určenému VÚ P. – H. P., tam se však odmítl dát presentovat a podrobit se přijímacímu řízení s tím, že mu náboženské přesvědčení S. J. nedovoluje vykonávat vojenskou službu a na tomto stanovisku i po dalším pohovoru s funkcionáři vojenského úvaru setrval. Za uvedený trestný čin byl podle §269 odst. 1 tr. zákona odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zákona zařazen do I. nápravně výchovné skupiny NVÚ-MS.
Obviněný podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o němž Vyšší vojenský soud Příbram rozhodl ve veřejném zasedání dne 7. 4. 1981, usnesením pod sp. zn. 1 To 60/81, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný podal dne 24. 10. 1990 u bývalého Vojenského obvodového soudu Praha návrh na přezkoumání shora specifikované trestní věci v intencích zákona o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb.
Bývalý Vojenský obvodový soud Praha usnesením ze dne 22. 6. 1993, sp. zn. Rtv 779/90, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 10. 3. 1981, sp. zn. 1 T 18/81, zrušil ve výroku o trestu a podle §14 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 19. 4. 1994.
V hlavním líčení dne 18. 10. 1995 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem sp. zn. Rtv 779/90 tak, že se při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 10. 3. 1981, sp. zn. 1 T 18/81, z důvodu uvedeného v ustanovení §24 odst. 1 písm. a) tr. zákona upouští od potrestání obviněného. Tento rozsudek nabyl právní moci téhož dne.
Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 22. 6. 1993, sp. zn. Rtv 779/90, podala ministryně spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného E. Ď. Podle jejího názoru byl napadeným usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1993, ve vztahu k §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.
Podstatu porušení zákona spatřuje stěžovatelka v tom, že bývalý Vojenský obvodový soud Praha zúžil rehabilitaci pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti ponechal výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Dle názoru stěžovatelky nebylo přiměřeně vzato v úvahu základní lidské právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. I když svoboda svědomí nebyla v Ústavě z roku 1960 výslovně uvedena, obviněný ji jako své absolutní přirozené právo aplikoval v podobě reálně projeveného osobního rozhodnutí diktovaného svědomím. Za to byl v roce 1981 soudem odsouzen, když tímto rozhodnutím svoboda svědomí respektována nebyla, nadto tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdy jejich výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud jednak podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného, dále aby podle §269 odst. 2 tr. řádu bylo napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 22. 6. 1993, sp. zn. Rtv 779/90, zrušeno, stejně tak i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné.
Podle §1 odst. 2 citovaného zákona, činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení §2, spáchané po 5. květnu 1945. Bývalý Vojenský obvodový soud Praha, který v posuzované trestní věci prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti obviněného E. Ď., se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Bývalý Vojenský obvodový soud Praha v postavení rehabilitačního soudu se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 10. 3. 1981, sp. zn. 1 T 18/81, blíže nezabýval, a zaměřil se jen na posouzení otázky uloženého trestu. Rehabilitační soud vzal za prokázáno, že vojenský soud provedl v hlavním líčení dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav. Skutek ve zmíněném rozsudku byl dle napadeného usnesení také adekvátně právně kvalifikován.
Nejvyšší soud poukazuje na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Praha nepřezkoumal také výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zákona, a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci a v řízení, jež mu předcházelo, také v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, v neprospěch obviněného E. Ď. Tento závěr učinil Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu.
Podle §269 odst. 2 tr. řádu poté Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 22. 6. 1993, sp. zn. Rtv 779/90, jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. Rtv 779/90. Věc poté podle §270 odst. 1 tr. řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Procesní soud prvního stupně na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Praha sp. zn. Rtv 779/90, rozhodne ve veřejném zasedání o návrhu obviněného E. Ď. na provedení soudní rehabilitace, přičemž při svém rozhodování bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. prosince 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná