ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1011.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1011/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2014 o dovolání, které podal obviněný J. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 6 To 8/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 6 T 40/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 6 T 40/2013, byl obviněný J. Š. uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto nároku na náhradu škody, který uplatnil poškozený Z. R.
O odvolání, které podal obviněný proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 6 To 8/2014, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný J. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněný zejména zpochybnil důkazy provedené ve věci a namítl, že nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění. Přitom poukázal na nejednoznačné závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví a na to, že uplatnění směnky v civilním řízení není úmyslným trestným činem. Podle jeho názoru jednal v negativním skutkovém omylu, protože byl přesvědčen o pravosti podpisu na předmětné směnce. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň – město, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce sdělil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného J. Š. pouze tolik, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný J. Š. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může záležet i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný J. Š. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva v uvedeném smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Jak ostatně sám obviněný výslovně zdůraznil, podle jeho názoru mělo dojít k nesprávnému hodnocení důkazů, přičemž v této souvislosti obviněný poukazuje i na některé skutkové okolnosti. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. Š. , tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle kterého mu údajně nebyla jednoznačně, dostatečně a beze všech pochybností prokázána trestná činnost, zejména pokud jde o úmyslné zavinění, neboť taková argumentace se vůbec netýká otázek hmotného práva, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.
Pouze nad rámec shora uvedené argumentace k námitce obviněného J. Š. , v níž poukázal na údajnou existenci jeho negativního skutkového omylu, Nejvyšší soud uvádí následující. Jak jednoznačně vyplývá z rozhodných skutkových zjištění soudů obou nižších stupňů, obviněný věděl o tom, že předmětná směnka je padělek, protože neobsahuje pravý podpis výstavce. Proto zde nelze uvažovat o negativním skutkovém omylu obviněného, který by ho mohl omlouvat a v jehož důsledku by byla vyloučena trestní odpovědnost obviněného za úmyslný trestný čin. Obviněný měl totiž reálnou představu o všech podstatných okolnostech, od nichž se odvíjela protiprávnost jeho jednání. S touto otázkou se ostatně velmi podrobně a přesvědčivě vypořádal jak soud prvního stupně (viz zejména s. 5 jeho rozsudku), tak i odvolací soud (viz zejména s. 4 a 5 jeho usnesení). Nejvyšší soud považuje jejich závěry za správné a nemá důvod cokoli na nich měnit. Zmíněná námitka obviněného o jeho údajném negativním skutkovém omylu tedy neobstojí, nehledě již k tomu, že obviněný jejím prostřednictvím v podstatě jen popírá některé skutkové závěry, což je mimo rámec dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak již bylo výše vyloženo. Uplatnění padělané směnky před soudem v občanském soudním řízení s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, jemuž dokonce bylo v prvním stupni vyhověno, pak je nepochybně použitím padělaného platebního prostředku jako pravého ve smyslu §234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný J. Š. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl jeho odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohl být ani naplněn zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž zjistil, že obviněný uplatnil námitky, které mu neodpovídají.
Na podkladě všech popsaných skutečností tedy dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. Š. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněného podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. 9. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y