ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1126.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1126/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2014 o dovolání, které podal obviněný D. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 3 To 35/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 146/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2013, sp. zn. 74 T 146/2013, byl obviněný D. F. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, (dále jen „tr. zákon“), jehož se dopustil se spoluobviněným Ľ. O. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 1 T 7/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 7 To 117/2009, byl podle §250 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona obviněný D. F. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl obviněnému podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování realitních činností na dobu sedmi let.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 13. 3. 2009 jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. K. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud v Ostravě tímto rozsudkem rozhodl také o vině a trestu Ľ. O.
Proti uvedenému rozsudku podali odvolání oba obvinění – D. F. i Ľ. O. Krajský soud v Ostravě z jejich podnětu rozsudkem ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 3 To 35/2014, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. obviněného D. F. znovu uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, spáchaným se spoluobviněným Ľ. O. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, kterým byl uznán vinným již citovaným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku Místku ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě byl podle §250 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona obviněný D. F. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl obviněnému podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování realitních činností na dobu sedmi let.
Dále odvolací soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 13. 3. 2009 jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. K. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Konečně bylo opět rozhodnuto i o vině a trestu spoluobviněného Ľ. O.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný D. F. dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Sikory a to z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejprve připustil, že je mu známa omezená možnost přezkumu skutkových zjištění v dovolacím řízení, na druhé straně však z ustálené praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že zcela zjevný rozpor skutkových zjištění soudů s provedeným dokazováním je důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Podle obviněného se soudy vůbec nezabývaly jeho obhajobou spočívající v tom, že poškozený A. K. věděl, že uzavírá kupní smlouvu na předmětný byt a nikoli úvěrovou smlouvu, přesto dovodily u obviněného naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Před soudem prvního stupně mělo dojít ke zkreslování důkazů, na což obviněný upozorňoval již ve svém odvolání, stejně tak se podle něj soudy v rámci právního posouzení věci nezabývaly dosahem občanskoprávních norem.
Dále upozornil na skutečnost, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius a tedy i jeho práva na obhajobu. Obviněný odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle které není odvolací soud oprávněn k podstatné změně skutkových okolností, tak jak učinil krajský soud v jeho věci, když sám svým rozsudkem změnil skutkový stav, čímž obviněnému upřel právo na obhajobu.
Obviněný dále soudům vytkl, že nerespektovaly občanskoprávní zásadu smluvní volnosti uvedenou v §2 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „občanský zákoník“), neboť poškozený A. K. svým podpisem stvrdil, že jeho vůle směřovala k uzavření smlouvy kupní, ani poté nečinil žádné kroky směřující k odstoupení od této smlouvy. Soudy obou stupňů, aniž by dovodily neplatnost dané smlouvy, shledaly u obviněného naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, ačkoli podle jeho názoru právním úkonem, který je v souladu s právním řádem, nemůže být spáchán trestný čin. Namítl tak i porušení principu „ultima ratio“, neboť doplacení kupní ceny se prodávající snaží domoci nikoli prostředky civilního práva, ale cestou trestního řízení.
Obviněný dále vyjádřil názor, že společnost SECURE INVESTMENTS s.r.o. nemusela mít v živnostenském listu uveden předmět činnosti nákup a prodej nemovitostí, neboť tento druh podnikání nepodléhá živnostenskému oprávnění. Obviněný (ani spoluobviněný Ľ. O.) proto nemohl překročit rámec podnikání, tak jak uvedl odvolací soud, a za nedoplacení kupní ceny poškozenému je tak zodpovědná pouze společnost SECURE INVESTMENTS s.r.o., nikoli on sám.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 3 To 35/2014, a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, zároveň se domáhal rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. o odkladu či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného D. F. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavla Kučery. Námitky obviněného, že poškozený věděl, jaké dokumenty podepsal, označil za irelevantní, neboť obviněný takto pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů a vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů. K takovým námitkám však nelze v dovolacím řízení přihlížet. Ani tvrzení obviněného, že došlo k porušení zásady „reformationis in peius“, není podle státního zástupce důvodné, neboť pouhým zpřesněním skutkové věty krajským soudem se nijak nezhoršilo postavení obviněného, rovněž tak právo na obhajobu nebylo nijak zasaženo. K námitce nerespektování občanskoprávní zásady smluvní volnosti státní zástupce podotkl, že existence občanskoprávního vztahu, do něhož pachatel vstoupil se záměrem spáchat trestný čin, nevylučuje uplatnění trestní odpovědnosti. Rozhodující je, zda pachatel v rámci tohoto vztahu naplnil znaky daného trestného činu. Nicméně argumenty týkající se smluvní volnosti jdou podle státního zástupce mimo skutková zjištění soudů, tudíž k nim není možné v dovolacím řízení přihlížet. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil přesvědčení, že v daném případě nebyl obsahem dovolání naplněn uplatněný dovolací důvod a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný D. F. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Svůj mimořádný opravný prostředek opřel obviněný o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který směřuje k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Jeho prostřednictvím je tak možné namítat, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O jiné nesprávné hmotně právní posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudu, není možné se dožadovat změny skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud je při projednání dovolání zásadně vázán skutkovým stavem, který se stal podkladem pro napadené rozhodnutí, a je vyjádřen ve výroku o vině. Otázka rozsahu dokazování i způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů soudy tak nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Jedná se o procesní postup soudů upravený v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 a násl. tr. ř. Přestože některé procesní vady lze napravovat v rámci dovolacího řízení, nespadají sem otázky rozsahu a hodnocení dokazování. Navíc uvedené procesní pochybení musí být dovolatelem vytýkáno prostřednictvím jiných důvodů dovolání [např. §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], nikoli důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obhajoba obviněného v průběhu celého trestního řízení spočívala na tvrzení, že poškozený A. K. si při jednání s obviněným a spoluobviněným Ľ. O. byl vědom toho, že uzavírá nikoli smlouvu o úvěru ale smlouvu kupní, a popíral jakýkoli podvodný úmysl při jednání s poškozeným.
Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou dány zákonné podmínky pro jeho odmítnutí, přitom dospěl k závěru, že v případě obviněného bylo soudy nižších stupňů postupováno v souladu s právem a s respektem k výsledkům provedených důkazů. Námitky obviněného jsou v podstatě opakováním jeho dosavadní obhajoby, s níž se soudy obou stupňů náležitým způsobem vypořádaly a odsouzení obviněného odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. V souladu s konstantní rozhodovací praxí v dovolacím řízení proto Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného nemá žádné opodstatnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 408, sešit 17, ročník 2002, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha.) Ve smyslu §265i odst. 2 tr. ř. proto Nejvyšší soud jen stručně poukáže na důvody, které jej vedly k odmítnutí dovolání obviněného D. F.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, který pozbyl účinnosti 31. 12. 2009, se dopustil ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Podle právní věty odsuzujícího rozsudku se tohoto činu obviněný dopustil ve variantě „uvedl někoho v omyl“. Tímto pojmem lze rozumět jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1473). Obviněný svým jednáním spočívajícím v tom, že se spoluobviněným Ľ. O. poškozenému namísto smlouvy o úvěru, kterou poškozenému přislíbili zajistit, a o níž s ním vedli jednání, předložili k podpisu smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky, bezesporu tento znak naplnil. V poškozeném A. K., který měl záměr sjednat půjčení peněz, jimiž by částečně uhradil svou dosud nesplacenou půjčku a ze zbytku peněz hradil rekonstrukci svého bytu, obviněný (společně s odsouzeným Ľ. O.) vyvolali představu, že podpisem „kupní smlouvy“ tzv. pouze zajišťuje sjednanou půjčku ve výši 400 000 Kč. Zjištěné skutečnosti však jednoznačně svědčí o vyvolání omylu u poškozeného za účelem získání jeho bytu za podstatně nižší cenu, než jaká odpovídala jeho hodnotě. Právní závěr soudů o vině obviněného tímto trestným činem je tedy zcela správný a odpovídá výsledkům provedených důkazů, s jejichž obsahem je v naprostém souladu, jak se obviněný snažil zvrátit ve svém dovolání.
Poškozený A. K. vstoupil do jednání s obviněným za účelem uzavření úvěrové smlouvy, nikoli se záměrem uzavřít kupní smlouvu na prodej svého bytu. Jak vypověděl sám poškozený, pomocí nového úvěru chtěl refinancovat předešlou úvěrovou smlouvu uzavřenou u společnosti TGI Money a.s. a získat další finanční prostředky pro rekonstrukci svého bytu, který se nacházel ve špatném stavu. Za tímto účelem tedy kontaktoval zprostředkovatelku finančních služeb E. S. I tato svědkyně ve své výpovědi u hlavního líčení konaném dne 13. 11. 2013 (č. l. 232 trestního spisu) potvrdila, že ji poškozený oslovil s žádostí o zprostředkování půjčky. Následně s obviněným sepsala žádost o půjčku, kterou postoupila obviněným D. F. a Ľ. O., pro něž krátkou dobu takovou zprostředkovatelskou činnost brigádně provozovala. Ti posléze již sami zkontaktovali poškozeného, ona sama již neměla další informaci o výsledku případné dohody mezi poškozeným a společností SECURE INVESTMENTS s. r. o., jejímž jménem oba jmenovaní vystupovali.
Pokud obviněný ve svém dovolání zdůraznil, že poškozený si musel být vědom toho, že prodává svůj byt společnosti SECURE INVESTMENTS s.r.o., neboť předkládané dokumenty si před jejich podpisem přečetl, je nutné tento názor odmítnout. Jak vyplývá z protokolu o výslechu svědka ze dne 9. 5. 2013 (č. l. 53 trestního spisu), poškozený sice připustil, že „papíry“ – pravděpodobně smlouvu o převodu bytové jednotky – jemu předložené obviněným si přečetl, avšak jak dále vyplývá nejen z této výpovědi, ale i z dalších učiněných u hlavního líčení dne 13. 11. 2013 (č. l. 227 trestního spisu) a u veřejného zasedání konaného dne 10. 6. 2014 (č. l. 291 trestního spisu), domníval se, že převod jeho bytu je nezbytný pro zajištění uzavřené smlouvy o půjčce. Zcela stejné zajišťovací podmínky měl totiž u předchozí úvěrové smlouvy uzavřené se společností TGI Money a.s. V tomto jeho (mylném) přesvědčení jej utvrzoval obviněný, který poškozeného ubezpečil, že ačkoli bude mít také on k dispozici klíče od bytu, poškozený může tento byt i nadále užívat pro sebe. Nakonec i sám spoluobviněný Ľ. O. potvrdil, že mu poškozený svěřil svůj zájem na poskytnutí půjčky, on jej odkázal na jmenovanou obchodní společnost, pro niž na žádost obviněného D. F. s poškozeným sepsal formulář o stavu jeho zadlužení, a připustil, že stejnou listinu využíval právě u zájemců o poskytnutí finančních prostředků. Při těchto skutkových zjištěních je třeba souhlasit s hodnocením soudů obou stupňů o naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu, za který byl obviněný napadeným rozsudkem odsouzen. Pokud dovolatel opakovaně zdůrazňuje, že poškozený věděl o obsahu kupní smlouvy, odhlíží tak od dalších skutkových okolností, jen ty podstatné jsou zmíněny výše, z nichž však v žádné z úvahu přicházejících verzí nevyplývá vůle poškozeného prodat svůj byt, který krátce předtím zakoupil a měl úmysl trvale užívat k vlastnímu bydlení. Byť sám poškozený si do určité míry mohl sám ověřit skutečný stav rozhodných okolností, je evidentní, že částečně vycházel ze své předchozí zkušenosti se zajištěním půjčky, ale především byl obviněným lstivě utvrzován o tom, že jeho byt bude sloužit pouze k zástavě za půjčené peníze (předal mu duplikát klíčů), vycházel proto ze své mylné představy o skutečném záměru obviněného při budoucím nakládání s bytem (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, publikované pod č. T 648 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 1, ročník 2004, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha.) V tomto směru tedy Nejvyšší soud považuje skutkové závěry soudů ve věci činných za naprosto správné, v souladu s obsahem jednotlivých důkazů bez jakékoli deformace, které již soud prvního stupně velice pečlivě a v dostatečném rozsahu zhodnotil. Obviněný se tak domáhá fakticky opačného výsledku, tj. zproštění obžaloby na podkladě svého přesvědčení o vědomosti poškozeného o skutečném obsahu majetkové dispozice, tj. prodeji bytu, avšak v soudním řízení byl zjištěn jiný průběh jednání mezi obviněným (spoluobviněným) a poškozeným. Navíc uvedené výhrady obviněného nemohou naplnit jím uplatněný dovolací důvod, neboť nesměřují proti hmotně právnímu posouzení skutku, jde výlučně o otázky procesního charakteru upravené především v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Neodpovídají ani jinému z důvodů dovolání, jak jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
S velkou mírou tolerance lze považovat za hmotně právní námitku tvrzení obviněného, že uzavřená kupní smlouva byla platná, tudíž jejím prostřednictvím nemohl být spáchán žádný trestný čin. Otázka platnosti uzavřené smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky uzavřené mezi poškozeným A. K. a společností SECURE INVESTMENTS s.r.o., však nemá žádný vliv na rozhodnutí o vině obviněného. Soudní judikatura zastává dlouhodobě právní názor, že trestného činu se může pachatel dopustit i v rámci jinak „běžné občanskoprávní, obchodní či jiné transakce“. Jestliže trestní zákon přímo neodkazuje v konkrétní skutkové podstatě na zvláštní právní předpis, což je mj. trestný čin podvodu. Pachatel se jej může (za splnění všech zákonných znaků) dopustit, aniž by musel porušit jiný platný předpis. Přitom není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon, v jehož rámci pachatel naplní znaky podvodu podle §250 tr. zákona, neplatný podle norem občanského (obchodního) práva. (Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované pod č. T 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck.)
Pouze zcela nad rámec dovolacího přezkumu může Nejvyšší soud dodat, že platnost předmětné smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky není za daných okolností tak jednoznačná, jak namítá obviněný, neboť by připadala v úvahu aplikace ustanovení §39 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2009, podle kterého je právní úkon, který se příčí dobrým mravům neplatný.
Vzhledem k výše uvedenému a také s ohledem na předmět prodeje, tedy bytovou jednotku, je nutné odmítnout názor obviněného, jehož prostřednictvím poukazuje na porušení principů smluvní volnosti občanského práva a užití trestního práva jako „ultima ratio“.
Pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ a zásadu subsidiarity trestní represe nelze vykládat tak, že je vyloučeno spáchání trestného činu a uložení trestu za něj v případě závažného porušení smluvních povinností, k jejichž postihu slouží i některé mimotrestní prostředky, a to v souladu s právní úpravou trestního práva hmotného účinnou v době spáchání činu. Normy trestního zákona totiž v souladu s jeho §1 poskytovaly mj. ochranu také soukromým zájmům a právům fyzických a právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, 2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). V případě obviněného je nutné znovu zopakovat, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, vybočil tak z rámce běžných soukromoprávních vztahů, neboť za použití lživých informací využil důvěřivého chování poškozeného, čímž zasáhl do jeho majetkových práv souvisejících s existenční otázkou (bydlení), proti jeho skutečné vůli jej zbavil nemovitosti nikoli zanedbatelné hodnoty. Rozhodně se nedá takové jednání obviněného považovat za „standardní soukromoprávní úkon“, na nějž by nemělo dopadat použití trestního práva. Také s ohledem na zjištěné okolnosti spáchání činu, jeho škodlivý následek i osobu obviněného byl naplněn i materiální znak trestného činu podvodu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zákona, neboť stupeň společenské nebezpečnosti činu byl vyšší než nepatrný.
Nejvyšší soud neshledal na podkladě vznesené dovolací námitky ani žádné porušení zásady zákazu reformationis in peius a práva obviněného na obhajobu. Porovnáním tzv. skutkových vět a odůvodnění obou ve věci vydaných rozsudků je zřejmé, že Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací vyjádřil ve výroku o vině podrobněji a s využitím nikoli právních pojmů, nýbrž popisem skutkových okolností vše, co bylo významné z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona. V žádném ohledu však neuvedl nic, co by nevyplývalo ze stručnějšího a ne zcela přesného popisu viny ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a co by snad mohlo znamenat změnu v neprospěch obviněného ve vztahu k okolnostem, za nichž došlo ke spáchání činu. Všechno, co je vyjádřeno ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, bylo známo již soudu nalézacímu a stalo se podkladem jeho výroku o vině, a je zmíněno především v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě. Svůj postup zároveň odvolací soud zdůvodnil na str. 8 napadeného rozsudku, poté co v rámci veřejného zasedání doplnil dokazování a provedl výslech poškozeného. Sám obviněný ani jeho obhájce tak nebyli v žádném směru zkráceni na svých procesních právech, jak v hlavním líčení, tak i u veřejného zasedání mohli klást otázky vyslýchaným osobám a vyjadřovat se k dalším ve věci provedeným důkazům. Z obsahu dovolání není ani patrné, v čem konkrétně měla tato vytýkaná vada spočívat. Formulační úprava popisu skutkových okolností ve výroku o vině napadeného rozsudku odvolacím soudem rozhodně neznamenala zhoršení původního postavení obviněného (i jeho spolupachatele) a to ani ve vztahu k právní kvalifikaci trestného činu (srov. rozhodnutí č. 38/2006-II Sb. rozh. tr.)
Nejvyšší soud závěrem musí konstatovat, že Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí poněkud nad nezbytný rámec projednávané věci vyslovil názor, že obvinění jako „zástupci“ společnosti SECURE INVESTMENTS s.r.o. překročili rámec povoleného podnikání této společnosti a jejich jednání je tak nutné posuzovat v souladu s §20 odst. 2 občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2009, jako jednání fyzických osob a nikoli jako „zástupců“ jmenované společnosti. Obviněný D. F. vykonával v obchodní společnosti SECURE INVESTMENTS s. r. o. funkci jednatele, a to od 31. 10. 2007 do 15. 9. 2009, v době spáchání činu byl tudíž jejím statutárním orgánem. Jak se již Nejvyšší soud vyjádřil v předchozí části svého rozhodnutí, jeho trestní odpovědnost je založena konkrétním jednáním, byť předmětnou kupní smlouvu uzavíral jako statutární orgán právnické osoby, naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona. Na spáchání tohoto trestného činu totiž mohou být zainteresovány celkem až čtyři osoby, pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. V posuzované věci byl obviněný D. F. pachatelem, který poškozeného A. K. uváděl v omyl, a způsobil mu škodu, obohacenou osobou se pak stala společnost SECURE INVESTMENTS s. r. o., jež předmětnou majetkovou dispozicí nabyla bytovou jednotku. (Srov. rozhodnutí publikované pod č. 5/2002-I Sb. rozh. tr.) Vyjádření odvolacího soudu na str. 10 napadeného rozsudku, které nemá patřičnou souvislost a vazbu na trestní odpovědnost obviněného, tudíž nijak nemohlo ovlivnit celkovou správnost určení osoby pachatele (a spolupachatele) jako jednoho ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl (i) uznán (i) vinným (i).
Přestože protiprávní jednání obviněného nebylo posuzováno jako trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 tr. zákona, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést na pravou míru tvrzení obviněného, že předmět podnikání „nákup a prodej nemovitostí“ nepodléhá žádnému živnostenskému oprávnění, neboť jde o volnou živnost.
V §3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění účinném do 30. 6. 2008, (dále jen „živnostenský zákon“) jsou vymezeny činnosti, které nelze pod pojem živnost podřadit, přičemž činnost „nákup a prodej nemovitostí“ není v tomto výčtu obsažen, je tedy zcela zřejmé, že se jedná o živnost. Podle §9 tohoto zákona, se živnosti dělí na a) ohlašovací, které při splnění stanovených podmínek smějí být provozovány na základě ohlášení, a b) koncesované (specifikované v příloze č. 3 živnostenského zákona), které smějí být provozovány na základě koncese. Mezi živnosti ohlašovací patří podle §19 živnostenského zákona vedle živností řemeslných (viz příloha č. 1 živnostenského zákona) a vázaných (viz příloha č. 2 živnostenského zákona) také tzv. živnosti volné (§19 písm. c) živnostenského zákona). Jejich obsah spočívá v tom, že podle §25 živnostenského zákona není pro jejich provozování třeba prokazovat odborné ani jiné způsobilosti. Právě do této skupiny spadá činnost spočívající v nákupu a prodeji nemovitostí. K získání živnostenského oprávnění pro živnosti volné musí být splněny pouze všeobecné podmínky stanovené v §6 odst. 1 živnostenského zákona. Podle §10 písm. a) živnostenského zákona vzniká oprávnění provozovat živnost (dále jen „živnostenské oprávnění“) právnickým osobám již zapsaným do obchodního rejstříku u ohlašovacích živností dnem ohlášení, nebo pokud je v ohlášení uveden pozdější den vzniku živnostenského oprávnění, tímto dnem. Z toho tedy jasně vyplývá, že obviněný se v dovolání mýlil, neboť k provozování činnosti spočívající v nákupu a prodeji nemovitostí je nutné mít živnostenské oprávnění.
Dovolání obviněného D. F. proto Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, kdy část jeho námitek sice mohla naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale napadené rozhodnutí netrpí žádnou z vytýkaných vad. S ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová