ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1127.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1127/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného T. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 61 To 109/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 183/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 61 To 109/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněného T. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 2 T 183/2013, byl obviněný T. K. uznán vinným zločinem podplacení podle §332 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“). Za tento zločin byl odsouzen podle §332 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti (15) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti (30) měsíců.
Městský soud v Praze, který projednal odvolání obviněného jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 61 To 109/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného T. K. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. 2 Zt 296/2012, pro skutek, že dne 6. 6. 2012 kolem 01:30 hod. řídil vozidlo zn. Škoda Octavia, r. z. ....., v P., kde byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky, OŘ Praha IV., Místní oddělení Podolí, ve složení pprap. L. N. a prap. E. M., přičemž hlídka Policie České republiky v rámci silniční kontroly vyzvala obviněného k podrobení se dechové zkoušce, což však obviněný odmítl a dožadoval se provedení odběru moči a krve a zároveň policistům nabídl úplatek, pokud nebudou ve služebním zákroku pokračovat standardním způsobem, a to slovy „Nemohli by jsme to vyřešit nějak jinak finančně“ a v souvislosti s touto nabídkou policisty vyzval, aby s obviněným jeli do místa jeho bydliště, v nabízení úplatku poté pokračoval i v průběhu převozu služebním vozidlem k odběru vzorku moči a krve do Fakultní nemocnice Na Bulovce, a v nabízení úplatku pokračoval přesto, že mu policisté sdělili, že se dopouští trestné činnosti, čímž měl spáchat zločin podplacení podle §332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 61 To 109/2014, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného T. K. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech nejvyšší státní zástupce uvedl, že nelze souhlasit s právním názorem odvolacího soudu, který se ocitá v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními vyplývajícími z provedených důkazů. Tato okolnost, tedy existence zmíněného extrémního nesouladu, plně odůvodňuje podání tohoto dovolání, opřeného o dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci pod sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). Z hlediska tvrzené existence extrémního nesouladu je především třeba poukázat na rozpory mezi skutečným obsahem svědeckých výpovědí policistů a skutkovými zjištěními učiněnými na jejich základě městským soudem a z nich vyvozenými právními závěry. Jde o to, že městský soud z výpovědí svědků, policistů N. a M., zjistil, že obviněný neuvedl žádnou konkrétní částku a pouze se jich dotázal, resp. opakovaně dotazoval, zda by věc nemohli vyřešit „nějak jinak finančně“ přičemž zároveň v této souvislosti konstatuje, že policisté ve svých výpovědích připustili možnost řešení přestupku kromě správního řízení též napomenutím či blokovou pokutou na místě, a proto nelze vyloučit, že obviněný měl skutečně na mysli zaplacení pokuty. Z protokolů o svědeckých výpovědích policistů učiněných před obvodním soudem je však zřejmé, že policisté sice k dotazu obhájce obviněného vypovídali v obecné rovině o teoretické možnosti uložení blokové pokuty jako jednoho ze způsobů řešení přestupkového řízení, avšak neuvedli, a ani to z jejich výpovědí nelze dovozovat, že by se o tomto způsobu řešení přestupku zmiňovali obviněnému dne 2. 2. 2012, kdy jej v nočních hodinách kontrolovali při řízení motorového vozidla a obviněný se na jejich výzvu odmítl podrobit dechové zkoušce. Z předmětných výpovědí je naopak patrné, že kontroly řidičů byly běžnou součástí služebních povinností svědků, mají s nimi dostatečné zkušenosti a svědek N. popsal i standardní postup v případě odmítnutí podrobení se dechové zkoušce, kdy jsou řidiči následně vyzváni k odběru krve či moči, a pokud nesouhlasí ani s těmito odběry, policisté věc dále neřeší a postupují ji správnímu orgánu k projednání přestupku. Svědkem N. popsaný postup odpovídá úpravě vymezené zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), zejména §125c odst. 7 tohoto zákona, podle něhož nelze v blokovém řízení projednat přestupek, za který se podle tohoto zákona ukládá zákaz činnosti. Jedním z přestupků, za který se podle citovaného zákona obligatorně ukládá sankce zákazu činnosti od jednoho roku do dvou let, a tudíž je ze zákona vyloučeno takový přestupek projednávat v blokovém řízení, je mimo jiné právě přestupek podle §125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, jehož se dopustí fyzická osoba tím, že se přes výzvu odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebyla ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou, a jehož se bezpochyby dopustil i obviněný. Ze svědeckých výpovědí policistů, ale ani z jiných ve věci provedených důkazů, nevyplývají žádné skutečnosti, které by vyvolávaly sebemenší pochybnosti o tom, že policisté zmíněnou právní úpravu vylučující řešit přestupek v blokovém řízení neznali či dokonce postupovali v rozporu s ní, a obviněný tak v rámci výkonu služebního zákroku mohl nabýt z jejich chování dojmu, že jím spáchaný přestupek by mohl být vyřešen v blokovém řízení uložením pokuty. Pokud odvolací soud tuto možnost připouští, činí tak v rozporu se skutečným obsahem svědeckých výpovědí zakročujících policistů. Dále nejvyšší státní zástupce uvedl, že závěry městského soudu se ocitají v rozporu i s tou částí výpovědí policistů, z níž vyplývá, že se jich obviněný na možnost vyřešit věc „nějak jinak finančně“ dotazoval opakovaně, a to i poté, co jej upozornili na protiprávnost takového jednání. Svědek N. také s ohledem na toto specifikum dodal, že se jednalo o zcela ojedinělý případ, s nímž se jinak během své služební činnosti nesetkal. Názor odvolacího soudu, že není vyloučeno, že obviněný měl na mysli zaplacení pokuty, nemůže ve vztahu k těmto opakujícím se nabídkám obstát. Nemůže obstát tím spíše, že nabídky následovaly i poté, kdy policisté obviněného upozornili na protiprávnost jeho jednání, přičemž byly rovněž doprovázeny nabídkou vyřešit situaci u obviněného doma. Hodnocení jednání obviněného jako opakovaného vyjádření ochoty zaplatit pokutu, jak činí Městský soud v Praze, je tedy nejen nelogické, nýbrž je v extrémním nesouladu se zjištěními vyplývajícími z rozhodných důkazů. Opakované nabídky možnosti „řešit věc nějak jinak finančně“ nelze naopak hodnotit jinak, než jako důkaz existence přímého úmyslu obviněného přimět zakročující policisty, aby upustili od dalšího služebního zákroku, který byl zajisté po předání věci správním orgánům způsobilý vyústit v uložení citelné sankce v podobě vysoké pokuty a zákazu řízení motorových vozidel, čehož si byl obviněný plně vědom po poučení, kterého se mu dostalo po odmítnutí dechové zkoušky od svědka N. Oba vyslýchaní policisté výslovně uvedli, že jednání obviněného vnímali jako nabídku úplatku, o čemž ostatně svědčí i jejich reakce v podobě upozornění obviněného, že se dopouští protiprávního jednání. Městský soud svůj závěr, že nebylo prokázáno, že by se obviněný dopustil žalované trestné činnosti, odůvodnil i tím, že obviněný neuvedl žádnou konkrétní částku možného úplatku. To sice odpovídá obsahu svědeckých výpovědí policistů, zároveň z toho však nelze bez dalšího usuzovat na absenci nabídky úplatku, resp. absenci úmyslu policistům nabídnout úplatek. Ostatně trestní zákoník nestanoví žádnou minimální hodnotu či výši úplatku. Z hlediska naplnění tohoto znaku není výše úplatku rozhodující. Za nabídku úplatku tak nutno považovat nabídku jakéhokoli neoprávněného finančního obohacení, tedy i pachatelem konkrétně nespecifikovaného co do výše. Též úvaha městského soudu stran obecné povědomosti o tom, že finanční hotovost ve výši 640 Kč, kterou měl obviněný v době spáchání posuzovaného činu při sobě, by na zaplacení pokuty v takových případech nestačila, nemůže být podkladem pro zproštění obviněného obžaloby. Tato úvaha nikterak nepodpírá závěr soudu o absenci úmyslu obviněného podplatit zakročující policisty. Krom toho příslušný přestupek podle §125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu v blokovém řízení ani projednat nelze. To zřejmě městský soud přehlédl. Jeho úvahy v tomto směru tak postrádají jakékoliv opodstatnění.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 61 To 109/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 1 odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný T. K., jemuž bylo dovolání nejvyššího státního zástupce doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil s tím, že považuje závěry odvolacího soudu za zcela správné a odpovídající jak skutkovým zjištěním, tak právu na volné hodnocení důkazů provedených znovu odvolacím soudem za souhlasu jak obviněného, tak přítomné státní zástupkyně. Odvolací soud zcela správně a v souladu se základními zásadami trestního řízení uvedl, že nelze bez důvodných pochybností uzavřít, že by se obviněný dopustil jednání spočívajícího ve smyslu ustanovení §332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jelikož jeho jednání lze vykládat odlišně od závěru zasahujících policistů, tj. že se mohl případně domnívat, že přestupek lze řešit i uložením finanční sankce. Dovolatel zřejmě nesprávně pochopil odůvodnění odvolacího soudu, ve kterém není nic o tom, že by policisté nevěděli, jak přestupek řešit. Odvolací soud uvedl, že právě obviněný (a nikoli zasahující policisté) se mohl domnívat, že lze věc řešit i pokutou a toto řešení mohl policistům nabízet. Naopak zcela jasně z výpovědí policistů vyplynulo, že obviněný nebyl upozorněn na to, že věc nelze řešit uložením pokuty na místě samém. To je vlastně podstatou odůvodnění zprošťujícího rozsudku. Pokud na uvedeném argumentu staví dovolatel své dovolání, tak se jedná o nepochopení celé věci a zaměňování příčiny za následek. Ve své výpovědi se policisté vyjadřovali obecně ke způsobům řešení dopravních přestupků. Nikde však nebylo prokázáno, že by snad obviněný věděl o tom, že tento přestupek blokově řešit nelze, resp. že by jej policisté na tuto okolnost upozornili. Z toho pak vychází i odůvodnění napadaného rozsudku. Další úvahy dovolatele pak vycházejí z poměrně nekonkrétních tvrzení toliko svědka N., který se však o jednání obviněného vyjadřoval poměrně obecně, výpověď svědka M. jeho obecná tvrzení nepotvrzují. Navíc neustálé opakování toho, že mohla být obviněnému uložena citelná sankce, jednak nekoresponduje s objektivním výsledkem přestupkového řízení, které bylo zastaveno, ale rovněž i s tím, že ze strany zasahujících policistů nebyl obviněnému na místě zadržen ani řidičský průkaz, což je v obdobných případech pravidlem, a tudíž obviněný žádnou sankci neutrpěl. Podle svědectví obou policistů dále obviněný nepůsobil, že by byl v podnapilém stavu. Závěr odvolacího soudu je pak správný především vzhledem k zásadní důkazní nouzi obžaloby, když jednání zasahujících policistů se komplexně jeví jako neprofesionální (údajné spáchání trestného činu nahlásili až s prodlevou několika hodin, nezadrželi na místě řidičský průkaz atd.), jejich výpovědi jsou značně nekonkrétní a obecné a rovněž jimi formulovaná údajná nabídka úplatku je zcela nedostatečná k prokázání úmyslu obviněného podplácet zasahující policisty. Odsoudit někoho na základě takto vágních a s odstupem času i zcela nekonkrétních výpovědí s ohledem na zásadu „in dubio pro reo“ nelze a bylo by to v rozporu se základními principy trestního řízení. Navíc rozhodně není dán dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož právní závěry odvolacího soudu v žádném případě nejsou v žádném extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, jak se snaží tvrdit dovolatel, jsou s nimi zcela v souladu. Obviněný považuje navíc postup dovolatele za šikanózní a za zbytečně zatěžující jak Nejvyšší soud, tak obviněného dalším kolem trestního řízení. Samo trestní řízení, které se táhne již více než dva roky má na stav obviněného vážný vliv a jeho osobu zásadně difamuje, navíc mu nadále vznikají náklady vynaložené v souvislosti s obhajobou.
Z důvodů uvedených výše navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, in eventum jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami, a to zejména v části, v níž namítal, že městský soud svůj závěr, že nebylo prokázáno, že by se obviněný dopustil žalované trestné činnosti, odůvodnil i tím, že obviněný neuvedl žádnou konkrétní částku možného úplatku, což sice odpovídá obsahu svědeckých výpovědí policistů, avšak trestní zákoník nestanoví žádnou minimální hodnotu či výši úplatku. Z hlediska naplnění tohoto znaku není tedy výše úplatku rozhodující. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal . Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, ale zejména odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného T. K., a to z hlediska posouzení jeho jednání jako zločinu podplacení podle §332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
Obviněný T. K. byl nalézacím soudem uznán vinným trestným činem podplacení podle ustanovení §332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu nabídl úplatek a spáchal takový čin vůči úřední osobě. Podstatou jednání pachatele u trestného činu podplacení podle §332 tr. zákoníku je jeho záměr dosáhnout poskytnutým, nabídnutým nebo slíbeným úplatkem toho, aby osoba, která obstarává věci obecného zájmu (tj. podplácená osoba), vyhověla požadavku pachatele. K naplnění skutkové podstaty se nevyžaduje, aby pachatel chtěl dosáhnout protiprávního zvýhodnění. Rovněž se nevyžaduje, aby osoba, která obstarává věci obecného zájmu, úplatek, jeho nabídku či slib přijala nebo s ním souhlasila. Odmítnutí úplatku nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele. Trestný čin podplacení podle §332 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán nejen poskytnutím úplatku, ale též jeho nabídnutím nebo slíbením; v posledních dvou uvedených případech se nevyžaduje, aby podplácená osoba úplatek přijala (srov. přiměřeně zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1978, sp. zn. Plsf 1/78, publikované pod č. 17/1978, s. 90). Nabídnutí úplatku je jednání, kterým pachatel projevuje ochotu úplatek poskytnout proto, aby při obstarávání věci obecného zájmu bylo jeho požadavku vyhověno. Je jím jakýkoli, ať výslovný nebo konkludentní, návrh na poskytnutí úplatku. Z časového hlediska může být nabídka úplatku formulována tak, že k plnění z ní může dojít okamžitě po její akceptaci nebo v budoucnu, a to jak před obstaráním věci obecného zájmu, tak i po obstarání věci obecného zájmu, o kterou se jedná. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž pachatel svým jednáním realizuje záměr dosáhnout pro sebe nebo jiného nějaké zvýhodnění v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu. Zvlášť přitěžující okolnost podle písmena b) spočívá v tom, že pachatel se dopustí jednání uvedeného v odstavci 1 vůči úřední osobě. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje, aby pachatel věděl, že osobě, kterou podplácí, je svěřena pravomoc ve věci, v souvislosti se kterou podplácí, nemusí však vědět, že jde o úřední osobu, když postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a svoje osobní poměry to vědět měl a mohl [srov. §17 písm. b) tr. zákoníku].
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku, jímž uznal obviněného T. K. vinným zločinem podle §332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, nejprve předestřel podstatný obsah výpovědi obviněného T. K., a svědků L. N., E. M., J. K. a K. Z. a rovněž zkonstatoval provedené listinné důkazy. V rámci hodnocení důkazů nalézací soud uvedl, že obviněný popřel, že by se dopustil trestné činnosti a hájil se tím, že se k němu policisté chovali arogantně, a proto se odmítl podrobit dechové zkoušce na alkohol. Následně s policisty odjel do Fakultní nemocnice Na Bulovce za účelem odběru moči a krve, avšak i cestou do nemocnice se policisté chovali arogantně, a proto obviněný odmítl dát vzorek krve i moči. Na toto jeho chování pak policisté zareagovali tak, že ho nejprve fyzicky napadli a následně ho odvezli na služebnu Místního oddělení Podolí, kde se teprve dozvěděl, že se údajně měl pokusit policisty podplatit. Tuto obhajobu však soud považuje za účelovou, vedenou snahou obviněného zbavit se trestní odpovědnosti za své jednání. Tuto obhajobu vyvrací zejména výpovědi svědků L. N. a E. M., kteří shodně popsali průběh služebního zákroku vůči obviněnému, přičemž v jejich výpovědích soud neshledal žádné rozpory. Věrohodnost jejich výpovědí pak potvrzují i přečtené listinné důkazy, zejména protokol o lékařském vyšetření, z něhož soud zjistil, že obviněný se odmítl podrobit odběru vzorku moči i krve. V rámci hodnocení věrohodnosti obou skutkových verzí je nutno zdůraznit, že obecně lze pochopit odmítnutí odběru vzorků krve odůvodněné např. zdravotními či náboženskými důvody, těžko však lze rozumně vysvětlit odmítnutí dechové zkoušky jinak než skutečností, že si obviněný byl dobře vědom toho, že řídí motorové vozidlo pod vlivem alkoholu. Věrohodnost výpovědi obou svědků – policistů pak potvrzuje i seznam věcí zadržené osoby, podle něhož měl obviněný při sobě v době zadržení finanční hotovost ve výši 640 Kč, kdy tato skutečnost koresponduje s výpověďmi svědků v tom směru, že je obviněný vyzýval, aby s ním jeli do blízkého bydliště, kde chtěl „věc vyřešit jinak finančně“. Na druhou stranu soud shledal rozpory mezi výpovědí obviněného a svědků obhajoby, kdy obviněný tvrdil, že byl policisty fyzicky napaden, s čímž se údajně hned po svém propuštění svěřil jak K. Z., tak svému otci J. K. Zatímco svědek Z. potvrdil tuto skutečnost tvrzenou obviněným, svědek J. K. popřel, že by mu obviněný tuto skutečnost sdělil. S ohledem na charakter tvrzené skutečnosti (fyzické napadení obviněného policisty) lze těžko uvěřit, že by otec obviněného na tuto skutečnost zapomněl, pokud by mu ji obviněný opravdu sdělil. I s ohledem na tento rozpor soud hodnotil obhajobu obviněného jako nevěrohodnou. Co se týká právní kvalifikace, obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť při silniční kontrole, tedy v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, nabídl úplatek a spáchal takový čin vůči výše jmenovaným policistům, tedy vůči úřední osobě (srov. str. 4 – 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud, aniž by sám znovu vyslechl svědky E. M. a L. N., pouze za výslovného souhlasu procesních stran podle §211 odst. 1 tr. ř. přečetl jejich výpovědi (srov. č. l. 146 spisu), a nově rozhodl tak, že obviněného T. K. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se potom podává, že pokud jde o skutková zjištění nalézacího soudu, nemají oporu v provedeném dokazování, nalézací soud ač dokazování provedl v dostatečném rozsahu, tak jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., provedené důkazy nehodnotil důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tedy nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech. Náležitě se především nevypořádal s výpověďmi svědků L. N. a E. M., zasahujících policistů. Podle odvolacího soudu nelze souhlasit s námitkou obhajoby, že se jedná o nepoužitelné důkazy s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1116/2012, neboť se jedná o zcela jiný případ. V předmětné trestní věci výše uvedení svědci popsali událost, kterou sami viděli, nejednalo se o výpovědi policistů pouze na základě toho, co jim sdělil obviněný. Pokud se týká výpovědí svědků – policistů, kterou učinili v hlavním líčení, v inkriminované době se jich obviněný skutečně pouze dotázal, zdali by nemohli věc vyřešit nějak jinak finančně, nezmiňoval se o konkrétní finanční částce a oba též shodně připustili, že přestupek lze řešit kromě správního řízení též napomenutím či blokovou pokutou na místě, tedy finančně. Svědek L. N. dále dodal, že pokud je pachatel ochoten zaplatit pokutu na místě, přeberou od něho peníze. Oba svědci také shodně uvedli, že obviněný žádnou konkrétní částku nesdělil, jenom se opakovaně dotazoval, zda by nebylo možno věc vyřešit nějak jinak finančně, z čehož oni oba usoudili, že jde o nabídku úplatku. Odvolací soud po zhodnocení výpovědí těchto svědků má však za to, že jejich výpověďmi nebylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že došlo k naplnění skutkové podstaty zločinu podplacení podle §332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, když oba svědci shodně uvedli, že konkrétní finanční částku jim obviněný nenabízel a pokud uváděl, zdali by to nemohli vyřešit nějak jinak finančně, není vyloučeno, že se jednalo o zaplacení pokuty, což oba svědci shodně jako jeden ze způsobů řešení přestupku připustili. Je též obecně známo, že částka 640 Kč, kterou měl obviněný v inkriminované době při sobě, na zaplacení pokuty v takovýchto případech by byla částkou nedostačující, a tudíž ani výzva obviněného, aby s ním policisté jeli do jeho místa bydliště, neprokazuje bez jakýchkoliv pochybností, že obviněný chtěl oba policisty podplatit. Pokud jde o výpovědi dalších svědků, vzhledem k tomu, že nebyli přítomni v inkriminované době žalovanému jednání obviněného, nelze je považovat za podstatné, když vycházeli pouze z informací, které jim poskytl sám obviněný. S ohledem na výše uvedené má odvolací soud tudíž za to, že vina obviněného v daném případě nebyla jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností prokázána, a tudíž odvolání obviněného bylo shledáno důvodným, i když z jiných důvodů, než uvádí ve svém odvolání, a odvolací soud proto rozhodl tak, jak je ve výroku jeho rozsudku uvedeno (srov. str. 4 – 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud přezkoumal jak rozhodnutí soudů nižších stupňů, tak i předložený spisový materiál, a došel k následujícím zjištěním. Předně Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo právní vadou spočívající v tvrzení odvolacího soudu, že nebylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že došlo k naplnění skutkové podstaty zločinu podplacení podle §332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, zejména s ohledem na to, že oba svědci shodně uvedli, že konkrétní finanční částku jim obviněný nenabízel (srov. str. 4 rozsudku odvolacího soudu poslední odstavec dole, kde je uvedeno: „… nebylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že došlo k naplnění skutkové podstaty zločinu podplacení podle §332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, když oba svědci shodně uvedli, že konkrétní finanční částku jim obžalovaný nenabízel …“). K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že trestní zákoník neuvádí v ustanovení §332 odst. 1 tr. zákoníku výši úplatku, přitom úplatkem se podle §334 odst. 1 tr. zákoníku rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok. Z toho vyplývá, že pro naplnění uvedeného znaku není třeba jednoznačně vyjádřit výši nabízeného úplatku. Navíc podle ustálené judikatury platí, že z hlediska naplnění tohoto znaku ani není rozhodující výše úplatku. Zákon nestanoví žádnou hodnotovou hranici. Výši úplatku je třeba hodnotit v souvislosti s dalšími okolnostmi, které určují společenskou škodlivost tohoto činu. V oblasti výkonu státní moci a správy však nelze tolerovat zásadně žádné úplatky, a to ani nepatrné hodnoty (srov. R 17/1978, s. 106). Je třeba tedy uzavřít, že „výhoda“ nabízená pachatelem nemusí být, pokud jde o majetkové obohacení, do té míry konkretizována, aby byla vyjádřena konkrétní peněžní částkou, když v tomto konkrétním posuzovaném případě postačí, že má jít o majetkové zvýhodnění v takovém rozsahu, že je způsobilé docílit, aby policisté nepokračovali ve služebním zákroku standardním způsobem v souladu se svou zákonnou pravomocí. Za těchto okolností je třeba za nabídku úplatku považovat nabídku jakéhokoliv neoprávněného finančního obohacení, tedy i takovou nabídku, jejíž výše nebyla pachatelem přesně specifikována. Proto skutečnost, že obviněný T. K. neuváděl konkrétní finanční částku, nemá z hlediska posouzení, zda takové jednání bylo či nebylo nabídkou úplatku zasahujícím policistům, žádný význam.
Nejvyšší soud se rovněž zaměřil na skutkové otázky řešené v rozhodnutí odvolacího soudu, zejména z hlediska nejvyšším státním zástupcem namítaného extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí. Jak již bylo konstatováno, odvolací soud sám svědky E. M. a L. N. znovu nevyslechl, pouze za výslovného souhlasu procesních stran podle §211 odst. 1 tr. ř. přečetl jejich výpovědi (srov. č. l. 146 spisu), a poté zásadním způsobem přehodnotil závěry nalézacího soudu, a to včetně hodnocení v hlavním líčení provedeného dokazování za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti (srov. §2 odst. 11 a 12 tr. ř.), a dospěl k zcela protichůdným závěrům, když obviněného T. K., který byl soudem prvního stupně uznán vinným zločinem podle §332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek, který měl naplňovat znaky tohoto trestného činu, zprostil. Přitom se však podle Nejvyššího soudu nevypořádal se všemi pro takové rozhodnutí podstatnými skutečnostmi, když zejména výpovědi svědků E. M. a L. N. nehodnotil v jejich komplexnosti a ze všech hledisek, které jsou významné pro rozhodnutí o vině či nevině obviněného T. K.
Z předloženého spisového materiálu se podává, že svědek E. M. u hlavního líčení vypověděl, že ještě před odjezdem do nemocnice obviněný pronesl věty uvedené v obžalobě, které s kolegou N. vnímali jako nabídku úplatku, byť žádnou konkrétní částku jim obviněný nesdělil. Poté, co obviněného poučili o možných následcích odmítnutí dechové zkoušky, řekl, zda by se věc nedala vyřešit nějak jinak, kolega N. se ho zeptal jak to obviněný myslí, obviněný řekl, že bydlí poblíž, že by to mohli vyřešit nějak finančně. S kolegou tato jeho slova vnímali jako nabídku úplatku za to, že se věc nebude dále řešit ve správním řízení. Obecně lze přestupek řešit kromě správního řízení též napomenutím či blokovou pokutou, v případě zjištěného alkoholu však tyto postupy možné nejsou (srov. č. l. 85 spisu). Svědek L. N. ve své výpovědi učiněné v hlavním líčení vypověděl, že se jich obviněný začal ptát, zda by se celá věc nedala vyřešit nějak jinak. Určitě jim říkal, že bydlí blízko, nabízel jim, ať s ním jedou k němu domů, že se to vyřeší nějak finančně. Obviněný jim nenabízel žádnou konkrétní částku. Poté, co se takto vyjádřil, jej s kolegou upozornili, že se dopouští protiprávního jednání, obviněný však v těchto řečech pokračoval, opakovaně nabízel, aby věc vyřešili nějak jinak. Obviněný v tomto jednání pokračoval i cestou do nemocnice Na Bulovku, kde ovšem odmítl odběr krve. Toto byl svědkův jediný případ, kdy kontrolovaný řidič v nabídkách pokračoval i poté, co jej s kolegou upozornili, že se dopouští protiprávního jednání. K nabídkám úplatku došlo z jeho strany opakovaně, a to jak při prvotní kontrole, tak i následně při převozu do nemocnice (srov. č. l. 101 spisu). V průběhu kontroly obviněnému sdělili, že se dopouští trestné činnosti, bude zadržen a eskortován nejprve k provedení krevní zkoušky a poté na místní oddělení. Skutečnost, že jim obviněný nabízel úplatek, vyplynula z jeho chování, jednak použil slovní spojení „vyřešit věc jinak finančně“, dále jim navrhoval, aby s ním jeli do jeho bydliště, s kolegou to pochopili tak, že jim tímto nabízí, aby nepokračovali ve standardním postupu. Obecně lze přestupek řešit více způsoby, jednak domluvou, dále postoupením věci příslušnému správnímu orgánu nebo uložením blokové pokuty na místě (srov. č. l. 102 spisu).
Nejvyšší soud poté, co přezkoumal k dovolání nejvyššího státního zástupce obě shora uvedená rozhodnutí i řízení jim předcházející na základě obsahu spisu, včetně protokolů o svědeckých výpovědí E. M. a L. N., jimiž odvolací soud zejména argumentoval, musí vytknout odvolacímu soudu, že přistoupil k věci jen paušálně a dostatečně podrobně se nevypořádal s konkrétními okolnostmi, které tito svědci uvedli, zejména, že obviněný nejprve v návaznosti na to, co ho zasahující policisté poučili o možných následcích odmítnutí dechové zkoušky, řekl, zda by se věc nedala vyřešit nějak jinak, a následně se ho svědek N. se zeptal, jak to obviněný myslí, na což obviněný řekl, že „bydlí poblíž, že by to mohli vyřešit nějak finančně.“ Z toho je zřejmé, že ani ze strany zasahujících policistů, ale ani obviněného se na místě nehovořilo nic o tom, že by se to mělo vyřešit jako přestupek pokutou. Nejvyšší soud souhlasí s tím, že slyšení policisté sice k dotazu obhájce obviněného vypovídali v obecné rovině o teoretické možnosti uložení blokové pokuty jako jednoho ze způsobů řešení přestupkového řízení, avšak neuvedli, že by se o tomto způsobu řešení přestupku zmiňovali obviněnému T. K. Stejně tak je zcela zřejmé, že o takovém způsobu řešení nehovořil na místě činu ani obviněný. Dostatečně se odvolací soud při hodnocení svědeckých výpovědích uvedených policistů nezabýval ani smyslem a významem jeho prohlášení, a to zejména v kontextu všech konkrétních okolností případu. Nelze totiž přehlédnout, že takto se obviněný dotazoval opakovaně, a to dokonce i poté, co jej upozornili na protiprávnost takového jednání, resp. mu L. N. sdělil, že se dopustil trestného činu podplacení podle §332 tr. zákoníku, kdy se podle výpovědí obou svědků neohradil proti tomuto poučení a nevysvětlil, že to myslí jako „vyřešení případu pokutou na místě“, ale naopak podle jejich shodných výpovědí v „těchto řečech pokračoval, opakovaně nabízel, aby věc vyřešili nějak jinak“. Obviněný v tomto jednání pokračoval i cestou do nemocnice Na Bulovku, kde ovšem odmítl odběr krve (srov. č. l. 21 a 22, 25 a 26, dále 85 a 101 spisu). Jelikož nabídky ze strany obviněného následovaly i poté, kdy jej policisté upozornili uvedeným způsobem na protiprávnost jeho jednání, a tento jim rovněž nabízel vyřešit situaci u něj doma, vzniká pochybnost o závěru odvolacího soudu, že obviněný měl na mysli zaplacení pokuty. Oba vyslýchaní policisté výslovně uvedli, že jednání obviněného vnímali jako nabídku úplatku, o čemž svědčí i jejich reakce, kdy jej uvedeným způsobem upozornili, že se dopouští protiprávního jednání. V tomto směru je třeba poukázat i na svědeckou výpověď policisty L. N., v níž uvedl, že toto byl jeho jediný případ, kdy „kontrolovaný řidič v nabídkách pokračoval i poté, co jej s kolegou upozornili, že se dopouští protiprávního jednání.“ K nabídkám úplatku došlo z jeho strany opakovaně, a to jak při prvotní kontrole, tak i následně při převozu do nemocnice (srov. č. l. 101 spisu).
Pokud odvolací soud argumentoval, že finanční hotovost ve výši 640 Kč, kterou měl obviněný v době spáchání souzeného trestného činu při sobě, by na zaplacení pokuty v takových případech nestačila, potom je třeba opakovaně zmínit, jak to již učinil nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, že přestupek podle §125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu v blokovém řízení projednat nelze, byť samozřejmě v souladu s vyjádřením obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce, je zřejmé, že pokud odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že „není vyloučeno, že se jednalo o zaplacení pokuty, což oba svědci shodně jako jeden ze způsobů řešení přestupku připustili“, bylo to zřejmě myšleno odvolacím soudem z hlediska obviněného (a nikoli zasahujících policistů), tedy tak, že se podle odvolacího soudu obviněný mohl domnívat, že lze věc řešit i pokutou a toto řešení mohl policistům nabízet.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem má Nejvyšší soud za to, že právní závěry učiněné odvolacím soudem jsou přinejmenším předčasné a zatím neodpovídají ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení a tedy i soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud k podanému dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 61 To 109/2014, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného T. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se Městský soud v Praze vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal, přičemž především znovu osobně vyslechne policisty E. M. a L. N. ve veřejném zasedání odvolacího soudu, aby si vytvořil procesní předpoklady v souladu s ustanoveními §2 odst. 11 a 12 tr. ř. pro náležité zhodnocení jejich výpovědí ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Poté se bude znovu a komplexně zabývat svědeckými výpověďmi policistů E. M. a L. N., a to i ve vztahu ke všem dalším ve věci provedeným důkazům, přičemž vezme v úvahu všechny skutečnosti, na které Nejvyšší soud shora podrobně poukázal. V návaznosti na to znovu posoudí naplnění znaků zločinu podle §332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku obviněným T. K. Přitom vezme v úvahu, že právní kvalifikace jednání obviněného podle ustanovení §332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku z hlediska naplnění znaku „úplatku“ nevyžaduje, aby pachatel nabídl konkrétní výši peněžní (finanční) částky.
Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a příp. i trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.