ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1155.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1155/2014-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2014 o dovolání obviněné V. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 3 To 380/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 121/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná V. P. byla rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 8 T 121/2010, uznána vinnou pod bodem 1) výroku o vině trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), pod body 2) a 3) výroku o vině trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a pod bodem 4) téhož výroku trestným činem krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku a trestným činem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, (dále jen „tr. zákon“).
Za skutky uvedené pod body 1) – 3) výroku o vině tohoto rozsudku byla obviněná V. P. odsouzena podle §209 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmínečně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu vedoucích funkcí v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.
Za skutek uvedený pod bodem 4) výroku o vině a za skutek, jímž byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 1 T 139/2010, právně kvalifikovaný jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, byl obviněné podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněné uložen peněžitý trest, jehož výměra byla podle §68 odst. 1, 3, 5 tr. zákoníku stanovena v počtu 60 denních sazeb ve výši 300,- Kč, tedy celkem částkou 18.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na 60 dnů. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky. Současně byl zrušen výrok o trestech z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 1 T 139/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst.1 tr. řádu byla obviněné uložena povinnost nahradit škodu poškozeným společnostem označeným v adhezním výroku.
Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 3 To 380/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obviněné zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 4) a ve výrocích o souhrnném i samostatném trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu uznal obviněnou V. P. znovu vinnou trestným činem krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku a trestným činem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku. Při nezměněných výrocích o vině pod body 1) – 3) vyslovených rozsudkem soudu prvního stupně nově odsoudil obviněnou podle §205 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k jedinému a to úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu vedoucích funkcí v obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi let.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním podaným prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Stoklase. Tento svůj mimořádný opravný prostředek obviněná směřovala proti výroku o vině i o trestu napadeného rozsudku a opřela je o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Úvodem svého dovolání obviněná nejprve zdůraznila, že jednání, kterým byla uznána vinnou, nebylo nade vší pochybnost prokázáno.
Namítla, že skutek uvedený pod bodem 1) výroku o vině nenastal jejím zaviněním, nýbrž nedorozuměním a pochybením ze strany pracovníka Raiffeisenbank a. s., kdy tento bez předchozího potvrzení poslal na účet společnosti MUSEE STEEL s. r. o. částku ve výši 662.400,- Kč, kterou následně obviněná jednající v přesvědčení, že peníze pochází z jiného zdroje, použila na jiné účely. Sama poté měla zájem nastalou situaci s bankou řešit, má tedy za to, že její jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin podvodu, jelikož prokazatelně nejednala s úmyslem obohatit se a neuvedla nikoho v omyl.
Ke skutkům uvedeným pod body 2) a 3) zdůraznila, že soud vycházel z výpovědí svědků D. D. a K. J., kteří spolupracovali v úmyslu obohatit se na úkor firmy, jejich výpovědi byly proto účelové, aby toto jejich jednání nemohlo být prokázáno. Podle obviněné svědek D. D. započal svou vlastní výrobu v rámci společnosti MUSEE STEEL s. r. o., čehož si svědkyně K. J. byla vědoma, duplicitní faktury tak vystavovali společně. Dále uvedla, že společností ARCIMPEX s. r. o. bylo ustálenou praxí obchodovat za hotové, platbou byl pověřen D. D., ten však zboží nezaplatil a převzaté peníze zpronevěřil, obviněná proto rozhodně nejednala s úmyslem objednat zboží a nezaplatit za něj.
Ohledně skutku uvedenému bodem 4) obviněná upozornila, že společnost ADASTAV s. r. o., v níž její bývalý manžel A. R. vykonával funkci jednatele, se v důsledku jeho trestné činnosti dostala do úpadku, obviněná za ni tedy prostřednictvím společnosti MUSEE CAPITALS, a. s., uhradila závazky, převzala zaměstnance, odkoupila výrobní zařízení a chystala se odkoupit i budovu. Na majetek společnosti ADASTAV s. r. o. byl však prohlášen konkurs, správkyni konkursní podstaty bývalý manžel sdělil, že nemá k dispozici účetnictví. Přitom předmětné výrobní zařízení ve skutečnosti patřilo společnosti MUSEE STEEL, s. r. o., nikoli úpadci. Je tudíž vyloučeno, aby se mohla dopustit krádeže. Za nepravdivé označila obviněná také tvrzení, že se pokoušela mařit, či jinak ztěžovat insolvenční řízení, naopak měla snahu spolupracovat se správkyní konkursní podstaty, a opakovaně projevila zájem o koupi budovy. Popřela, že by správkyni konkursní podstaty jakkoli vyhrožovala, pouze ji žádala o zabezpečení objektu ze strachu z vykradení. Zpochybnila svědecké výpovědi svědků D. D., K. J. a A. R. s ohledem na jejich snahu vyhnout se možnému trestnímu stíhání a u obou jmenovaných mužů též s ohledem na jejich protiprávní jednání v rámci podnikání společnosti ADASTAV, s. r. o.
V další části svého dovolání obviněná shrnula své výhrady proti rozhodnutím soudů obou stupňů s tím, že skutková zjištění jsou nedostatečná, navíc nesprávně kvalifikovaná jako trestné činy, ačkoli nemohla být naplněna skutková podstata ani jednoho z nich. Popis protiprávního jednání v odsuzujícím rozsudku podle obviněné neobsahuje především zákonný znak podvodu spočívající v „obohacení“, u všech trestných činů pak nebyla prokázána subjektivní stránky. Navrhla tedy, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 3 To 380/2013, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 8 T 121/2010, a aby věc vrátil tomuto soudu k opětovnému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Michala Basíka. Ten nejprve připomněl, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jeho prostřednictvím se proto nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění. Z tohoto důvodu nepovažoval za nutné se k tomuto typu dovolacích námitek vyjadřovat. Podle státního zástupce je možné uvažovat o hmotně právním charakteru u námitky, jíž obviněná vytýkala absenci znaku „cizí věci“ u skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku (ve vyjádření zjevně písařskou chybou uveden §209). Konkrétní výhrada však směřuje rovněž proti skutkovému zjištění soudů, totiž, že odcizené zařízení bylo vlastnictvím společnosti MUSEE STEEL s. r. o., nikoli již původního majitele, jímž byla společnost ADASTAV s. r. o. Soud prvního stupně však podrobně hodnotil zjištěné skutečnosti a neuvěřil této obhajovací verzi obviněné.
Dovolání obviněné se podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pouze formálně opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti však směřuje proti skutkovým zjištěním a obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud při zkoumání splnění formálních podmínek konání dovolacího řízení zjistil, že obviněná V. P. podala dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dopadá na případy, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu proto není zásadně možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu, a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující hodnotily provedené důkazy, ani jak postupovaly při dokazování. Jedná se totiž o procesní postup upravený zejména v §2 odst. 5, 6 tr. řádu, tudíž nejde o aplikaci hmotného práva. Pro Nejvyšší soud je v řízení o dovolání podkladem přezkumu zásadně skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, jímž je vázán, s výjimkami týkajícími se dostatečného zjištění všech zákonem vyžadovaných okolností pro možnost posouzení skutku jako určitého trestného činu.
Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku pouze zopakovala shodné výhrady, které byly součástí její obhajoby od počátku trestního řízení, a učinila je též obsahem svého odvolání. Krajský soud v Ostravě se s nimi naprosto dostatečným, logickým a přesvědčivým způsobem vypořádal, přičemž obviněná se nijak nepokusila změnit důvody svého nesouhlasu s odsouzením, a v rámci formulace dovolacích námitek nepředložila žádný jiný argument, než jaký byl součástí jejího řádného opravného prostředku. Nejvyšší soud v této souvislosti jen připomíná, že dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým způsobem, zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
U jednání, popsaném bod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje se správnými úvahami soudů nižších stupňů, že neuhrazení směnné transakce nezavinil pracovník Raiffeisenbanky a. s., nýbrž výlučně obviněná. Jak vyplývá z obsahu trestního spisu, konkrétně z předmětného telefonického hovoru mezi obviněnou a pověřeným zaměstnancem této banky, jehož záznam je k dispozici na CD (č. l. 177a tr. spisu), a také z jeho doslovného přepisu založeného na č. l. 179 tr. spisu, obviněná s ním komunikovala způsobem, z něhož musel nepochybně vyvodit závěr, že peněžní ekvivalent v českých korunách odpovídající stanovenému kurzu a částce 24 000 EUR budou na eurový účet společnosti bezprostředně poukázány – viz její slova: „..takže já je tam vložím, za chvilinku..“.
Obviněná tak nepochybně dotyčného pracovníka banky uvedla svým vystupováním v omyl, neboť ten postupoval v souladu s pravidly obsaženými v tzv. Treasury Master Agreement smlouvě, tedy v dobré víře, že obviněná jako zástupce obchodní společnosti MUSEE STEEL s. r. o., tj. jedné ze smluvních stran, bude plnit povinnosti z této dohody vyplývající. Na základě uvedené smlouvy totiž byly transakce obviněnou zadávány a bankou prováděny opakovaně a je nutné upozornit, že ani absence peněžních prostředků na eurovém účtu, které měly být převedeny v odpovídající částce na korunový účet, v okamžiku zadání požadavku nebyla z pohledu uzavřené rámcové treasury smlouvy překážkou provedení požadované směny. Podle ustanovení čl. 2., 2. 4 této smlouvy zasílala banka bezodkladně po každém uzavření smlouvy (telefonicky podle čl. 2, 2. 1. smlouvy) písemné obchodní potvrzení, tzv. konfirmaci, přičemž bylo povinností druhé smluvní strany bezodkladně, nejpozději do dvou pracovních dnů od jejího doručení stvrdit konfirmaci svým podpisem a vrátit bance, popř. sdělit námitky proti jejímu obsahu. Pokud tak strana neučinila, byla konfirmace považována za potvrzenou. V čl. 3 jsou pak uvedeny dvě možnosti plnění závazků ze smlouvy vyplývající, přičemž bylo možné příslušnou transakci vypořádat platbou, a to nejpozději do 16:00 hodiny v den, kdy je platba splatná. Další možností úhrady vzniklého závazku bylo vypořádání účtem klienta banky (srov. č. l. 155 a 156 tr. spisu).
Z dalších listinných důkazů však vyplývá, že obviněná nejednala v daném případě v souladu se smluvními podmínkami, ačkoli jednoznačně potvrdila zaměstnanci banky při telefonickém hovoru, že ihned na korunový účet vedený u Raiffeisenbanky a. s., pro obchodní společnost MUSEE STEEL s. r. o., zašle příslušnou částku, neučinila tak v určený termín, ale ani později, ačkoli příslušnou částku odčerpala již následující den po jejím obdržení, tj. dne 31. 8. 2007. Následně obviněná nereagovala na výzvy banky o úhradu dluhu, naopak ve chvíli, kdy na korunový účet jmenované společnosti byla připsána vyšší částka, jež mohla téměř pokrýt vzniklý závazek vůči bance, k čemuž došlo dne 4. 10. 2007, prakticky okamžitě dne 5. 10. 2007 provedla její výběr. Svůj zřejmý podvodný úmysl neuhradit přijatou platbu se snažila zakrýt dokonce písemnou stížností ze dne 9. 10. 2007 na postup banky v době, kdy ta, zjevně v souladu s citovanou možností úhrady dluhu společnosti vypořádáním účtem klienta, zablokovala přístup ke korunovému účtu této společnosti. V něm dokonce tvrdila, že uvedenou peněžní transakci vůbec neprovedla, že směnu v požadované výši realizovala u jiného peněžního ústavu, kde jí byl nabídnut výhodnější směnný kurz (srov. dopis na č. l. 126 a 127 tr. spisu). Obhajoba obviněné, jíž se v trestním řízení snažila popřít svůj počáteční záměr neplnit povinnosti vyplývající z devizové směny provedené dne 30. 8. 2007 podle uzavřené rámcové smlouvy Treasury Master Agreement, tak byla provedenými důkazy jednoznačně vyvrácena.
Stejně tak u skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně rovněž kvalifikovaného jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku nelze mít žádné výhrady k hodnotícímu úvahám Okresního soudu v Ostravě, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud. Tvrzení obviněné, jímž se snažila prosadit protiprávní jednání jiných osob, je v rozporu s výsledky dokazování, zejména s obsahem samotných fiktivních faktur (č. l. 232 – 241 tr. spisu), vyjádření zástupce společnosti HAMM AG jako odběratele zboží (č. l. 229 – 230 tr. spisu) a zejména výpověďmi svědků D. D. a K. J., které soudy zcela správně považovaly za věrohodné (viz výslech svědkyně K. J. u hlavního líčení na č. l. 498 tr. spisu, a svědka D. D. u hlavního líčení na č. l. 465 tr. spisu). Z obsahu těchto výpovědí jasně vyplývá, že to byla právě obviněná, která dávala pokyny k provádění transakcí a řídila celý proces ve vztahu k faktoringové společnosti Factoring KB, a. s. Ostatně celou důkazní situaci podrobně hodnotil soud prvního stupně na str. 19 a 20 svého rozsudku, a na shodné námitky dostatečně reagoval odvolací soud na str. 7 svého rozsudku.
Ke skutku uvedenému pod bodem 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je možné nad rámec úvah tohoto soudu, které vyjádřil na str. 20 rozsudku, a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 7 a 8, pouze připomenout, že kromě svědků K. J. a D. D. byl vyslechnut také T. G., obchodní zástupce společnosti ARCIMPEX, s. r. o. Vypověděl jednoznačně, že pro dřívější obchodní transakce skutečně měli s obviněnou jednající za společnost MUSEE STEEL s. r. o. smluvené hotovostní platby za dodané zboží. Později, tj. také v rozhodné době, již vzájemné obchodování obou společností probíhalo bezhotovostně, před vystavením příslušné faktury svědek vždy přímo s obviněnou konzultoval schopnost uhradit fakturované zboží, což se stalo i v červnu 2008. Skutečnost, že předmětná faktura na částku 540.924,- Kč i přes ujištění obviněné, že má k dispozici potřebné finanční prostředky, nebyla až do současné doby uhrazena, a zejména s ohledem na celkovou ekonomickou situaci společnosti MUSEE STEEL s. r. o. v této době, jasně svědčí o počátečním úmyslu obviněné závazek vůči dodavateli nesplnit.
Výsledky provedeného dokazování ke skutkům popsaným pod body 1) – 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovaným jako trestné činy podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku vypovídají o naplnění znaku objektivní stránky tohoto trestného činu „uvedení v omyl“. Samotný způsob jednání obviněné v konkrétních případech a okolnosti, za nichž k vylákání zboží či finančního plnění od poškozených subjektů došlo, nedávají žádnou pochybnost o úmyslném uvádění nepravdivých skutečností obviněnou vůči poškozeným, kteří jednali v souladu s požadavky obviněné v očekávání splnění slibů, jež jim poskytla. Nešlo ani o případy, kdy poškození sami zanedbali patřičnou míru opatrnosti v obchodních, resp. smluvních vztazích a přispěli tím k vlastnímu oklamání. Na tomto místě lze odkázat na výklad zákonného znaku předmětné skutkové podstaty „uvedení v omyl“, jak jej vymezil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01: „Je-li omyl definován jako rozpor mezi představou a skutečností u oklamaného, pak logicky nelze na straně oklamaného odhlížet od jeho sumy vědomostí o skutečnosti, ohledně níž je klamán, tedy od jeho způsobilosti být oklamán (nelze např. bez dalšího pomíjet možnost oklamaného omyl jednoduše eliminovat).“
Nejvyšší soud může doplnit, že i s přihlédnutím k uvedenému výkladu nelze ani u jednoho z těchto skutků vysledovat zjevnou neopatrnost poškozených, tak jak konstatoval i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2013, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012. Nejednalo se totiž o případy, kdy by poškození jako účastníci soukromoprávního vztahu evidentně nedbali ani v minimální míře na odpovídající ochranu svých práv a majetkových zájmů, naopak ve všech případech to byla obviněná, která zásadním způsobem porušila vzájemně sjednané práva a povinnosti a to do té míry, že její jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu podvodu.
U skutku popsaného pod bodem 4) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně posouzeného jako trestný čin krádeže podle 205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku se obviněná svojí argumentací snažila zpochybnit naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu zejména poukazem na absenci zákonného znaku „cizí věci“. Se stejnou výhradou se však rovněž dostatečně vypořádal odvolací soud a to na základě následujících skutečností.
Plná moc udělená obviněné jejím bývalým manželem A. R. se týkala zastupování výlučně jeho samotného jako fyzické osoby, a nikoli jednání za společnost ADASTAV s. r. o., jak správně dovodil již soud prvního stupně na str. 18 a 20 svého rozsudku (srov. kopie plné moci na č. l. 176 trestního spisu původně označeného 8 T 163/2010). To nakonec potvrdil i samotný A. R. (č. l. 83 a 84 téhož svazku) s tím, že se v podstatě přestal zajímat o chod jmenované společnosti v souvislosti se svým nástupem do výkonu trestu. Obviněná neměla žádné oprávnění jednat jménem společnosti ADASTAV s. r. o., a jakkoli nakládat s movitým majetkem patřícím do vlastnictví této společnosti. Závěr soudů obou stupňů, podle něhož nedošlo k zákonnému převodu movitého majetku na jiný subjekt, jehož jménem by obviněná nabyla oprávnění s věcmi disponovat, je správný, proto byly předmětné věci označené ve výroku o vině důvodně zařazeny do konkursní podstaty úpadce, společnosti ADASTAV s. r. o. O tom byla ostatně obviněná opakovaně informována správkyní konkursní podstaty, přesto setrvávala na svém úmyslu odejmout věci z dispozice jejich vlastníka, resp. správkyně konkursní podstaty, převedla je na společnost INVESTKOM PASKOV, a. s., čímž zabránila jejich zahrnutí do majetku úpadce. Částku, kterou utržila za prodej věcí, poté rovněž užila ve prospěch společnosti MUSEE STEEL s. r. o., resp. s její převážnou částí v hotovosti naložila nezjištěným způsobem.
Konečně u trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku uvedeného taktéž pod bodem 4) výroku o vině, obviněná brojila proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, s nimiž vyjádřila nesouhlas, a předložila přitom vlastní verzi skutkového stavu, jíž popírala jakékoliv své jednání, kterým by mařila či ztěžovala průběh konkursního řízení. Ani v této části nemá Nejvyšší soud důvod zpochybnit napadený rozsudek soudu prvního stupně, neboť zejména na jeho stranách 21 a 22 soud vyložil své úvahy, kterými dospěl k závěru o vině, vycházel přitom zejména z výpovědi správkyně konkursní podstaty společnosti ADASTAV s. r. o., je možné odkázat také na příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně obsaženou na straně 8, který zcela dostatečně reagoval na výhrady obviněné. Vzhledem k jejich obsahové shodě nepovažuje Nejvyšší soud za nutné cokoli doplňovat, navíc za situace, kdy by již překročil rámec dovolacího přezkumu, neboť uvedené vady mají svůj původ zcela ve skutkovém podkladu, nikoli v ustanovení hmotného práva.
Nejvyšší soud tak neshledal žádnou v dovolání tvrzenou vadu v hmotně právním posouzení skutkových zjištění soudů nižších stupňů, dovolání obviněné V. P. z větší části ani neodpovídalo uplatněnému dovolacímu důvodu, a pokud ano, jednalo se o námitky zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. listopadu 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová