ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.117.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 117/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2014 o dovolání, které podal obviněný Z. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 7 To 308/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 175/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Z. M. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 89 T 175/2012, uznán vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto též o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody. Týmž rozsudkem bylo dále rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 4 ZT 71/2012, pro skutek popsaný pod bodem 2. této obžaloby.
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 7 To 308/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v odsuzujícím výroku o vině přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve výrocích o trestu a o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud rozhodl znovu tak, že uznal obviněného vinným citovaným přečinem, za který mu podle §222 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu odvolací soud rozhodl o nároku poškozené právnické osoby na náhradu škody.
Obviněný Z. M. podal dne 3. 1. 2014 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného odvolací soud přesně neoznačil okruh věřitelů obchodní společnosti Mokrý & Partners, s. r. o., který se neshoduje s okruhem věřitelů uvedených v insolvenčním řízení vedeném proti této společnosti jako úpadci. Obviněný vytkl, že v popisu skutku nejsou obsaženy rozhodné skutkové okolnosti, které odůvodňují existenci zcizení majetku jako zákonného znaku objektivní stránky přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle obviněného soudy nezkoumaly ani pravost a výši pohledávek, přičemž údajně nebylo prokázáno, že by si ponechal peněžní prostředky pro svou potřebu, anebo že je nepoužil na zaplacení dluhů úpadce. Jak dále obviněný zdůraznil, v dosavadním řízení nebylo prokázáno ani jeho zavinění, protože všechny platby prováděl na pokyn insolvenčního správce, ale nevěděl, že takový postup je protiprávní. Obviněný považuje za vadný i výrok o trestu, který neodpovídá výši vzniklé škody a je v rozporu s ustanovením §38 tr. zákoníku.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby mu podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Zdeňka Mokrého prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný nevynaložil částku ve výši 43 137 Kč ve prospěch obchodní společnosti Mokrý & Partners, s. r. o. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, obviněný podnikal prostřednictvím společnosti s ručením omezeným a byl povinen respektovat práva a povinnosti jejích společníků. Mezi ně nepochybně patří i povinnost uhradit splatné pohledávky věřitelů. Jestliže obviněný odňal obchodní společnosti finanční prostředky určené pro tento účel, je třeba podle státní zástupkyně jeho jednání posoudit jako jednání trestné. Pokud jde o subjektivní stránku skutkové podstaty, státní zástupkyně ji považuje rovněž za naplněnou, neboť obviněný věděl o tom, že byl zjištěn úpadek obchodní společnosti Mokrý & Partners, s. r. o., a rovněž mu bylo známo, že insolvenčním správcem byl ustanoven Michal Zámečník, který jako jediný byl oprávněn nakládat s majetkem jmenované obchodní společnosti, ohledně něhož byl posléze prohlášen konkurz. Jestliže za těchto okolností obviněný zcizil majetek zmíněné obchodní společnosti a nepoužil ho ve prospěch jejích věřitelů, byl srozuměn s tím, že tak jednal na úkor věřitelů obchodní společnosti, kteří by jinak měli reálnou šanci uspokojit své pohledávky právě z těchto finančních prostředků. Vzhledem k tomu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Z. M. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný Z. M. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný totiž nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. O výlučně procesní, a nikoli hmotně právní, povaze jeho námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněného, že nespáchal zmíněný přečin a že soudy nižších stupňů neposuzovaly jeho vinu „podle výsledků vyšetřování a následného dokazování“ a nerespektovaly presumpci neviny. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
Kromě výše uvedeného a nad rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud k obecně formulovaným námitkám obviněného Z. M., jimiž v podstatě zpochybňuje spáchání posuzovaného přečinu a naplnění jeho skutkové podstaty, uvádí následující.
Přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku, a způsobí tím škodu nikoli malou. Zmíněné alternativy jednání představují zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by věřitel mohl uspokojit svou pohledávku. V důsledku jednání pachatele tedy zůstane pohledávka věřitele neuspokojena zcela nebo alespoň částečně, protože věřitel neobdrží od dlužníka plnění, na které by jinak měl nárok, kdyby pachatel nejednal některým ze zmíněných způsobů. Úplné zmaření uspokojení pohledávky věřitele spočívá ve vyvolání stavu, v němž věřitel nemůže ani zčásti dosáhnout uspokojení své pohledávky za dlužníkem z jeho majetku, který je k tomu použitelný. O částečné zmaření uspokojení pohledávky věřitele pak může jít tehdy, pokud v důsledku dlužníkova jednání věřitel nedosáhne plného uspokojení své pohledávky, ale jen její části, ač jinak by byla uspokojena zcela.
Podle rozhodných skutkových zjištění v nyní posuzované věci obsažených ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu obviněný Z. M. – zkráceně vyjádřeno – v době po zveřejnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2010, č. j. KSBR 24 INS 3013/2010-B-13, o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka – obchodní společnost Mokrý & Partners, s. r. o., IČ: 282 87 932, se sídlem Brno, Příkop č. 8, v insolvenčním rejstříku, tj. po dni 22. 9. 2010, neoprávněně vybíral peněžní prostředky z bankovního účtu obchodní společnosti Mokrý & Partners, s. r. o., číslo účtu .........., vedeného u Banco Popolare, pobočka Brno, a to následujícím způsobem: dne 29. 9. 2010 vybral částku ve výši 30 000 Kč, dne 27. 9. 2010 vybral částku ve výši 80 000 Kč, dne 30. 9. 2010 vybral částku ve výši 28 000 Kč, dne 24. 1. 2011 vybral částku ve výši 22 000 Kč; dále obviněný prováděl platby dne 23. 9. 2010 ve výši 24 863 Kč ve prospěch obchodní společnosti Autos, spol. s r. o., v listopadu nebo prosinci roku 2010 ve výši 60 000 Kč ve prospěch J. M., poté dne 4. 11. 2011 obviněný vložil na účet obchodní společnosti Mokrý & Partners, s. r. o., částku ve výši 12 000 Kč a další částka ve výši 20 000 Kč byla vložena na účet této společnosti dne 10. 11. 2010, přestože obviněný nebyl oprávněn k takovým dispozicím s peněžními prostředky, neboť s nimi mohl nakládat pouze ustanovený insolvenční správce. Obviněný tedy naložil s peněžními prostředky ve výši 43 137 Kč sice nezjištěným způsobem, ovšem ke škodě věřitelů dlužníka – obchodní společnosti Mokrý & Partners, s. r. o.
Tím obviněný zcizil majetek úpadce – obchodní společnosti Mokrý & Partners, s. r. o., čímž poškodil její věřitele přihlášené do insolvenčního řízení, a to D. P., obchodní společnost TÜV SÜD Czech, Oborovou zdravotní pojišťovnu zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, Zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra České republiky, Českou poštu, s. p., Finanční úřad Brno I, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, Českou správu sociálního zabezpečení a obchodní společnost Veral, s. r. o.
Takové jednání obviněného tedy podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí o naplnění všech zákonných znaků objektivní stránky přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a to včetně znaku, kterým je zde „zcizení části svého majetku“. Obviněný totiž zmenšil aktiva majetku dlužníka – obchodní společnosti Mokrý & Partners, s. r. o., jejímž jménem vystupoval ve smyslu §114 odst. 2 tr. zákoníku jako její jednatel, protože došlo ke skutečnému úbytku majetkových hodnot, které obviněný převedl mimo dosah věřitelů. Zmíněný postup zcela odpovídá citované alternativě trestného činu poškození věřitele, tj. zcizení majetku dlužníka na úkor jeho věřitelů. Nejvyšší soud proto považuje závěry odvolacího soudu v této věci za správné a odpovídající zákonu.
Nejvyšší soud nemá pochybnosti ani o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu poškození věřitele, neboť obviněný věděl o tom, že byl zjištěn úpadek obchodní společnosti Mokrý & Partners, s. r. o., a rovněž mu bylo známo, že insolvenčním správcem byl ustanoven Michal Zámečník, který byl jako jediný oprávněn nakládat s majetkem jmenované obchodní společnosti, ohledně něhož byl posléze prohlášen konkurz. Jak přitom jednoznačně vyplývá ze svědecké výpovědi tohoto insolvenčního správce, nezmocnil obviněného k výběrům peněz z bankovního účtu ani k dalšímu nakládání s nimi. Jestliže za těchto okolností obviněný zcizil majetek (peněžní prostředky) zmíněné obchodní společnosti a nepoužil ho ve prospěch jejích věřitelů, byl srozuměn s tím, že tak jednal na úkor věřitelů obchodní společnosti, kteří by jinak měli reálnou šanci alespoň částečně uspokojit své pohledávky právě ze zcizených peněžních prostředků.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné k námitkám obviněného (viz zejména s. 4 a 5 jeho dovolání), jimiž ve vztahu ke svému zavinění zpochybnil existenci pohledávek jednotlivých věřitelů, doplnit další argumenty, třebaže i zde jde o námitky, které obviněný založil na takových okolnostech, jež neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Jak totiž vyplývá z ustálené judikatury, existence závazkového vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, jímž je podmíněna trestní odpovědnost za spáchání přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku, je otázkou viny, kterou posuzují orgány činné v trestním řízení vždy samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/2009 Sb. rozh. tr.). Jestliže tedy soudy nižších stupňů dospěly v trestní věci obviněného Z. M. na podkladě provedeného dokazování (zejména po vyhodnocení řady svědeckých výpovědí a některých listinných důkazů) k závěru o existenci všech pohledávek poškozených věřitelů, jejichž uspokojení obviněný částečně zmařil, nelze jim nic vytknout ohledně právního posouzení skutku. Navíc Nejvyšší soud v řízení o dovolání není oprávněn nijak přehodnocovat zmíněný skutkový závěr o existenci právního důvodu vzniku těchto pohledávek, neboť by to bylo v rozporu s ustáleným výkladem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Ve vztahu k dalšímu – poněkud obecnému – tvrzení obviněného, podle něhož mu údajně soudy uložily nepřiměřený trest, Nejvyšší soud připomíná, že jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho případné uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Obviněný ovšem ve svém dovolání nepoukazuje na takovou vadu, která ostatně u něj ani nepřichází v úvahu.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Z. M. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. 3. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y