ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1182.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1182/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2014 o dovolání, které podal obviněný L. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 5 To 1/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 15/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného L. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 68 T 15/2013, uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“). Za tento trestný čin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 3 T 228/2010, byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 roků. Zároveň byl zrušen výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 3 T 228/2010, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle zestručněných skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil výše uvedeného trestného činu celkem pěti pokračujícími útoky. První čtyři spáchal v době od 26. 5. 2010 do 27. 9. 2010 ve Zlíně tím, že vyhotovil čtyři vlastní směnky znějící na částky ve výši celkem asi 5 milionů korun, přičemž první dvě vystavil na řad Ing. J. B., třetí na řad Ing. M. S., čtvrtou na řad V. V., zfalšoval na nich podpis své matky J. H., a tím ji bez jejího vědomí a souhlasu postavil do pozice směnečného rukojmího. Obviněný poté předal směnky remitentům k zajištění svých dřívějších závazků, když v prvních dvou případech tak učinil prostřednictvím V. V. Časově poslední pátý útok spočíval v tom, že obviněný dne 17. 12. 2010 ve Zlíně vyhotovil vlastní směnku znějící na částku ve výši 4 120 000 Kč a splatnou dne 12. 12. 2010, jejímž údajným výstavcem byla jeho matka J. H. a remitentem sám obviněný. Tuto směnku obviněný opět opatřil falešným podpisem své matky, kterou tentokrát bez jejího vědomí a souhlasu postavil do pozice svého směnečného dlužníka. Takto padělanou směnku pak obviněný předal svému věřiteli B. Ž. jako doklad o své solventnosti.
Shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný L. H. a v jeho neprospěch státní zástupce odvoláními, z jejichž podnětu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 5 To 1/2014, podle §257 odst. 1 písm. c) a §258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu zrušil napadený rozsudek a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám ve věci znovu rozhodl. Odvolací soud uznal obviněného vinným pouze prvními čtyřmi útoky, jak byly výše zmíněny, které právně posoudil jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 3 T 228/2010, odvolací soud uložil obviněnému podle §234 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále odvolací soud uložil obviněnému podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 roků. Zároveň byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 3 T 228/2010, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Naproti tomu odvolací soud podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu zastavil trestní stíhání obviněného pro poslední dílčí útok původně obsažený pod bodem 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, protože o tomtéž skutku již bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 31 T 125/2013.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný L. H. prostřednictvím svých obhájců dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nesprávně použily ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku o souhrnném trestu. Jak dále obviněný zdůraznil, v nyní posuzovaných případech směnka plnila zajišťovací funkci, a nikoli funkci platebního prostředku, takže nemohla být objektem ochrany podle §234 tr. zákoníku. Obviněný vytkl, že jeho trestná činnost nebyla posouzena jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 31 T 125/2013, a nebyl mu uložen společný trest podle §45 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný založil svou námitku vadně uloženého souhrnného trestu na tvrzení, podle něhož až do okamžiku, kdy spáchal poslední ze čtyř útoků, za které byl nyní odsouzen, tedy do dne 27. 9. 2010, nebyl vynesen žádný z odsuzujících rozsudků v jeho dalších trestních věcech vedených u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 2 T 239/2009 (správně jde o sp. zn. 3 T 236/2009) a u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 28/2010 (správně jde o sp. zn. 3 T 228/2010), sp. zn. 3 T 11/2012 a sp. zn. 31 T 125/2013. Proto mu měl odvolací soud uložit podle §43 odst. 2 tr. zákoníku jeden souhrnný trest za všechny trestné činy, jejichž spácháním byl ve zmíněných trestních věcech uznán vinným, protože se jedná o vícečinný souběh. Obviněný se domnívá, že k vadnému uložení souhrnného trestu jen ve vztahu k rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 3 T 228/2010, došlo zřejmě z toho důvodu, že při ukládání trestu odvolací soud opomněl vzít v úvahu změnu, kterou učinil ve výroku o vině oproti rozsudku soudu prvního stupně a v důsledku níž se dokonání skutku posunulo z původního dne 17. 12. 2010 právě na den 27. 9. 2010.
Pokud jde o namítané vadné posouzení skutku jako trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, podle názoru obviněného u útoků pod body 1. a 2. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu falšoval podpisy na směnkách nikoli proto, aby směnky použil jako platební prostředek, nýbrž aby jimi deklaroval solventnost V. V., kterému předal tyto směnky k zajištění jeho závazků u věřitelů. Stejnou, tedy zajišťovací funkci, plnily směnky i ve zbývajících útocích. Ani v těchto případech je obviněný podle svého tvrzení nechtěl použít k úhradě svých závazků, které měl u remitentů, nýbrž směnkami dodatečně zajišťoval tyto závazky. Podle obviněného to potvrzují i výpovědi poškozených, z nichž jasně vyplynulo, že směnky jim předal výhradně jako příslib řádného uhrazení již existujících dluhů.
Poslední námitkou se obviněný domáhal uložení společného trestu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku za útoky, jimiž byl uznán vinným v nyní posuzované trestní věci, a za útoky, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 31 T 125/2013. Podle obviněného všechny tyto dílčí útoky jsou pokračováním v trestném činu podvodu ve smyslu §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl pravomocně odsouzen posledně citovaným rozsudkem. Jak dále obviněný zdůraznil, z časového hlediska se tyto útoky prolínají, spáchal je obdobným způsobem a uskutečňoval jimi jednotný záměr, a to oddálit tlak svých věřitelů. O tom má nejlépe svědčit skutečnost, že odvolací soud v napadeném rozsudku zastavil trestní stíhání obviněného pro útok popsaný pod bodem 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a to pro překážku věci pravomocně odsouzené právě s odkazem na rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 31 T 125/2013. Obviněný dále poukázal na judikaturu, podle které není vyloučen jednočinný souběh trestných činů podvodu podle §209 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku. Stejnou argumentaci pak podle obviněného lze vztáhnout i na možnost jednočinného souběhu trestných činů podvodu podle §209 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku. Obviněný tedy nepovažuje za překážku pro uložení společného trestu ani skutečnost, že některými z pokračujících útoků trestného činu podvodu současně naplnil i znaky trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku.
Obviněný proto závěrem svého dovolání navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného L. H. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru sice uplatněné námitky svou povahou odpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ovšem nejsou důvodné. Pokud jde o uložení souhrnného trestu, státní zástupce učinil chronologický přehled páchání trestné činnosti, za kterou byl obviněný odsouzen, a z toho pak vyvodil následující závěry. Trestnou činnost spáchanou v nyní posuzované trestní věci (tj. od 26. 5. 2010 do 27. 9. 2010) odděluje od ostatní trestné činnosti, spáchané (resp. dokončené) později, vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 2 T 236/2009. Veškerá trestná činnost spáchaná (dokončená) obviněným po vyhlášení tohoto rozsudku je podle státního zástupce recidivou a nemůže být již řešena uložením souhrnného trestu. Trestnou činnost spáchanou v nyní posuzované trestní věci (tj. od 26. 5. 2010 do 27. 9. 2010) pak odděluje od trestné činnosti řešené zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 2 T 236/2009, (spáchané od února 2008 do 24. 4. 2009) doručení trestního příkazu Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 10. 2009, sp. zn. 3 T 229/2009, (jenž byl obviněnému doručen dne 22. 12. 2009) a doručení trestního příkazu téhož soudu ze dne 26. 3. 2010, sp. zn. 31 T 47/2010 (jenž byl obviněnému doručen dne 13. 5. 2010).
Podle názoru státního zástupce tedy trestná činnost obviněného, pro kterou se vedlo trestní stíhání v této trestní věci, není ve vícečinném souběhu s žádnou jinou jeho trestnou činností, neboť od té dřívější je oddělena doručením dvou výše uvedených trestních příkazů vydaných Okresním soudem ve Zlíně a od té následující pak rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 2 T 236/2009. Rozsudkem odvolacího soudu, který byl napaden dovoláním obviněného, i jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně však byl podle názoru státního zástupce chybně uložen souhrnný trest ve vztahu k trestné činnosti řešené rozsudkem Okresního osudu ve Zlíně ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 3 T 228/2010. Této trestné činnosti se totiž obviněný dopustil až dne 8. 11. 2010, takže mezi jejím spácháním a dokončením trestné činnosti řešené v nyní posuzované trestní věci (tj. dne 27. 9. 2010) byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 2 T 236/2009, a tudíž nemůže jít o vícečinný souběh, nýbrž o recidivu. Nicméně tuto vadu, jež vyznívá ve prospěch obviněného a která ani nebyla vytknuta odvoláním státního zástupce, nelze napravit s ohledem na pravidlo spočívající v zákazu reformationis in peius.
Státní zástupce dále neakceptoval ani námitku obviněného týkající se zajišťovací povahy jím padělaných směnek, pro kterou údajně nespadají pod režim ustanovení §234 tr. zákoníku. Je sice pravdou, že směnka může mít také funkci zajišťovací, resp. jejím prostřednictvím lze deklarovat solventnost osoby, na jejíž řad je vystavena, ovšem obě tyto a všechny další funkce může plnit prakticky každá směnka, aniž by tím pozbývala charakteru platebního prostředku, který je jejím primárním určením. Funkce směnky není předem a nezměnitelně vymezena a může se v průběhu „života“ směnky měnit v závislosti na různých potřebách a úmyslech jejího držitele či osoby oprávněné z ní. Proto podle státního zástupce právní posouzení skutku v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá zákonu.
Státní zástupce odmítl i úvahy obviněného týkající se možnosti posouzení skutku jako jednočinného souběhu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku a podvodu podle §209 tr. zákoníku. Obviněný se tím pouze snaží odůvodnit požadavek na uložení společného trestu ve vztahu k trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 125/2013. Takový postup považuje státní zástupce za vyloučený, neboť jde o recidivu s ohledem na vyhlášení výše zmíněného rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 2 T 236/2009. Za této situace by právní posouzení projednávaného skutku jako souběhu dvou deliktů namísto současného jednoho vyznělo v neprospěch obviněného.
Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, protože je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k závěru, že námitky obviněného L. H. sice odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale nejsou důvodné. Navíc převážná část argumentace obviněného je jen opakováním jeho dosavadní obhajoby a výhrad uplatněných již v odvolání, s nimiž se náležitě vypořádal už odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku.
Pokud jde o uložení souhrnného trestu, Nejvyšší soud nejdříve připomíná pravidla pro jeho ukládání stanovená v §43 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení je cílem souhrnného trestu dosažení stejného účinku, jako kdyby bylo rozhodnuto o všech sbíhajících se trestných činech téhož pachatele jedním rozsudkem v jednom řízení a pachatel by za ně byl potrestán úhrnným trestem. Sbíhajícími se trestnými činy jsou ty, které pachatel spáchal dříve, než byl za některý (kterýkoli) z nich odsouzen soudem prvního stupně. Rozhodující přitom není datum, kdy nabylo právní moci odsuzující rozhodnutí soudu, nýbrž datum vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku nebo datum doručení trestního příkazu, samozřejmě ovšem jen v případě, že takové rozhodnutí nabylo později právní moci a nevznikla ohledně něj fikce neodsouzení. Recidivou je naopak případ, když pachatel, který již byl pravomocně odsouzen za trestný čin, se znovu dopustil trestné činnosti, takže k tomu může být přihlédnuto při ukládání dalšího trestu jako k přitěžující okolnosti podle §42 písm. p) tr. zákoníku. O nepravou recidivu jde tam, kde pachatel znovu spáchal trestný čin v době, kdy byl za jiný jeho trestný čin již dříve odsouzen rozsudkem, který byl vyhlášen, nebo trestním příkazem, který mu byl doručen, pokud ovšem toto odsuzující rozhodnutí o jiném trestném činu zatím nenabylo právní moci. V takovém případě nejde o souběh, ale současně pachatele nelze pokládat za recidivistu, takže soud uloží pachateli další trest, při jehož ukládání nebude přihlížet k dřívějšímu odsouzení jako k přitěžující okolnosti podle §42 písm. p) tr. zákoníku, a to ani v případě, kdyby mezitím dřívější rozhodnutí nabylo právní moci. Souhrnný trest se neuloží ani tehdy, když pachatel spáchal další trestný čin po vyhlášení odsuzujícího rozsudku nebo doručení trestního příkazu a současně před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku nebo před doručením dalšího trestního příkazu, kterým byl důvodně uložen souhrnný trest ve vztahu k prvnímu odsuzujícímu rozhodnutí. Za této situace je nutné uložit pachateli další trest, protože souběh ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku je dán pouze mezi trestnými činy spáchanými v době před vyhlášením prvního z těchto dvou odsuzujících rozsudků, respektive před doručením prvního z trestních příkazů. Při úvahách o tom, zda jsou dány podmínky pro ukládání souhrnného trestu, je vždy důležité správně vymezit okamžik dokonání trestného činu. U trestných činů, které mají charakter pokračujícího trestného činu, je nutné z hlediska souběhu s dalšími trestnými činy vycházet z data spáchání posledního dílčího útoku.
Jak vyplývá v nyní posuzované věci z trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 15/2013, skutek, jímž byl obviněný L. H. uznán vinným napadeným rozsudkem odvolacího soudu a který byl dokonán posledním dílčím útokem dne 27. 9. 2010, časově spadá do doby před vyhlášením čtyř rozsudků, kterými byl obviněný odsouzen za jiné trestné činy. Prvním z nich je odsuzující rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 2 T 236/2009, ovšem ve vztahu k tomuto odsouzení není důvod pro ukládání souhrnného trestu, protože citovaným rozsudkem byl ukládán souhrnný trest ve vztahu k odsouzení obviněného Okresním soudem ve Zlíně ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 229/2009, v níž byl obviněnému doručen trestní příkaz dne 22. 12. 2009, tedy dříve, než spáchal trestný čin v nyní posuzované trestní věci. Z časového hlediska je v pořadí dalším odsuzující rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 3 T 228/2010, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem spáchaným dne 8. 11. 2010. Ve vztahu k tomuto odsouzení je dán důvod k uložení souhrnného trestu, protože obviněný spáchal projednávaný trestný čin dříve, než byl vyhlášen tento rozsudek za jiný jeho trestný čin. Skutečnost, že trestný čin ze dne 8. 11. 2010 je nutno posoudit jako recidivu vzhledem k rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 2 T 236/2009, který byl v mezičase vyhlášen, nic nemění na výše uvedeném závěru, že tento trestný čin byl spáchán v souběhu s trestným činem, za který byl obviněný odsouzen rozsudkem napadeným jeho dovoláním. Nyní projednávaný trestný čin totiž zakládá recidivu ve vztahu k odsouzení obviněného trestním příkazem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 10. 2009, sp. zn. 3 T 229/2009, doručeným obviněnému dne 22. 12. 2009, ve vztahu k němuž pak zmíněné odsouzení obviněného Okresním soudem v Uherském Hradišti odůvodňuje uložení souhrnného trestu.
Zbývající dvě odsouzení obviněného následující po jeho odsouzení rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 3 T 228/2010, se týkají trestných činů, které nejsou v souběhu s nyní projednávaným trestným činem, protože obviněný je spáchal až po vyhlášení uvedeného odsuzujícího rozsudku, který jako první přicházel v úvahu z hledisek daných ustanovením §43 odst. 2 tr. zákoníku pro ukládání souhrnného trestu, tedy po 26. 1. 2011 (viz rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 3 T 11/2012, ohledně trestného činu spáchaného dne 28. 6. 2011 a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 31 T 125/2013, ohledně trestného činu dokonaného dne 20. 2. 2011). Lze tedy shrnout, že soudy nižších stupňů nepochybily při ukládání souhrnného trestu obviněnému a jeho námitka zpochybňující správnost uložení souhrnného trestu je neopodstatněná.
Nejvyšší soud odmítl jako nedůvodnou i dovolací námitku směřující proti tomu, že soudy nižších stupňů považovaly směnky, které obviněný L. H. zfalšoval, za platební prostředek, přestože je vystavil jen k zajištění svých závazků. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že s měnka je úvěrový cenný papír obsahující zákonem přesně stanovené údaje, z něhož vyplývá dlužnický závazek, který dává majiteli směnky nesporné právo požadovat ve stanovenou dobu stanovenou částku. Může sloužit jako prostředek k získání eskontního nebo obchodního úvěru, prostředek placení a ručení, prostředek k získání hotovosti před dobou splatnosti apod. Majitel může směnku prodat i před okamžikem její splatnosti, aby tak získal peněžní prostředky. Směnka tedy v podstatě nahrazuje hotové peníze a svému majiteli umožňuje přeměnit ji v peníze, a to bez ohledu na skutečnost, zda byla vystavena k zajištění již existujícího závazku nebo z jiného důvodu. Pro trestní odpovědnost obviněného za pokračující trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku proto není podstatné, kterou z funkcí směnky měl v úmyslu využít a za jakým účelem ji vystavil. Tyto skutečnosti jsou až druhotné. Primární je, že obviněný k tomu, aby přesvědčil své věřitele, že dostojí svým závazkům, úmyslně padělal směnky jako bezhotovostní platební prostředky a použil je jako pravé, čímž záměrně ohrozil řádné fungování platebního styku. Právní posouzení skutku je tedy správné. Navíc, i kdyby snad směnka neplnila roli platebního prostředku, jak se mylně domnívá obviněný, jím spáchaný trestný čin by byl stejně postižitelný podle §233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku za použití §238 tr. zákoníku.
Rovněž poslední uplatněná dovolací námitka obviněného L. H., kterou se domáhal posouzení projednávaného skutku jako pokračování v trestném činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 31 T 125/2013, je nedůvodná. Jednotlivé útoky, které jsou součástí obou skutků, se sice časově prolínají a útok uvedený původně pod bodem 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, pro který odvolací soud zastavil trestní stíhání obviněného, je dokonce totožný s útokem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku Okresního soudu ve Zlíně pod bodem 3., ovšem žádný ze čtyř útoků, jimiž byl obviněný nakonec uznán vinným napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku (tím se právě zásadně liší od útoku, pro který bylo trestní stíhání zastaveno). Objektivní stránka trestného činu podvodu spočívá v tom, že pachatel uvede jiného v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici, a tím vznikne škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Jak ovšem vyplývá ze skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a podrobněji rozvedených v jeho odůvodnění, obviněný v žádném ze čtyř útoků nepadělal směnky s úmyslem vylákat jejich prostřednictvím od remitentů nebo od jiných osob finanční plnění, nýbrž jimi zajišťoval dluhy, které již existovaly z dřívějška, a to dluhy své i V. V., vůči kterému měl sám závazek ve výši asi 3 a 1/2 milionu korun. Obviněný tedy uvedl padělanými směnkami poškozené v omyl, nikoli však proto, aby sebe nebo jiného na úkor jejich majetku obohatil, nýbrž proto, aby zamezil tlaku z jejich strany na uhrazení splatných závazků. Z uvedeného je zřejmé, že útoky, kterými byl obviněný uznán vinným v této trestní věci, nejsou dílčími útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 31 T 125/2013, a nejsou tak splněny podmínky pro uložení společného trestu za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že nemá žádné pochybnosti o správnosti právního posouzení skutku ani o dodržení zákonných ustanovení při ukládání souhrnného trestu v trestní věci obviněného L. H. Dovolání, které obviněný podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, proto Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu pak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 24. 9. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y
Vyhotovila:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á