ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1183.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 1183/2013-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2014 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného Mgr. P. S. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 44 To 197/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 19/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 44 To 197/2013, v celém rozsahu.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc obviněného Mgr. P. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 12. 2012, sp. zn. 4 T 19/2011, byl obviněný Mgr. P. S. uznán vinným zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem podrobně popsaným v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněnému uložen podle §222 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních, kontrolních či dozorčích orgánech obchodních společností na dobu 8 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 pro skutek uvedený v žalobním návrhu, neboť označený skutek není trestným činem.
O odvolání obviněného Mgr. P. S. rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, sp zn. 44 To 197/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek v jeho odsuzující části. Podle §226 písm. b) tr. řádu pak odvolací soud zprostil obviněného obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 3 ZT 220/2010, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestním činem. Postupem podle §229 odst. 3 tr. řádu rozhodl odvolací soud o nároku poškozeného na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce (z důvodů své dlouhodobé nepřítomnosti prostřednictvím určeného náměstka) v neprospěch obviněného Mgr. P. S. dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru dovolatele odvolací soud přikročil k podstatné změně skutkového stavu a učinil závěry, které nemají zákonnou oporu v provedených důkazech, aniž by opakoval nebo doplnil dokazování. Přitom měl odvolací soud zaměnit skutkové a právní závěry, které jsou údajně v extrémním nesouladu. Nejvyšší státní zástupce je dále přesvědčen, že odvolací soud nesprávně hodnotil i otázku zavinění obviněného, a to zejména s poukazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 13 Cmo 76/2011. Podle dovolatele si totiž obviněný jako člen představenstva akciové společnosti v souvislosti s podáním civilní žaloby na vyloučení práv z registrace hráčů, práv na výchovné a práv k soutěžím z konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s., musel uvědomovat přinejmenším možnost, že nemůže legálně uzavírat smlouvy o přestupu hráčů. Nejvyšší státní zástupce považuje za bezvýznamné i písemné vyjádření advokátní kanceláře, podle něhož se uzavřením smlouvy o přestupu hráče J. M. do zahraničního fotbalového klubu obviněný nedopustil žádného protiprávního jednání. Jak dále dovolatel zdůraznil, ani v situaci, kdy nemohl správce konkursní podstaty disponovat s majetkem z důvodu jeho nesepsání nebo nesprávného sepsání do konkursní podstaty, nepřešlo dispoziční oprávnění na jinou osobu, což podle jeho názoru vyplývá z ustanovení §6 odst. 1, odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání.
Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za splnění podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 44 To 197/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přitom dovolatel doplnil, že v souladu s ustanovením §8 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, podepsal dovolání náměstek nejvyššího státního zástupce z důvodu dlouhodobé nepřítomnosti nejvyššího státního zástupce, protože jinak by nebylo možno podat ho v zákonem stanovené lhůtě.
Obviněný Mgr. P. S. se vyjádřil k dovolání nejvyššího státního zástupce prostřednictvím svého obhájce. Obviněný především odkázal na dosavadní výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, přičemž podle obviněného námitky dovolatele nenaplňují tento důvod. Pokud jde o oprávnění správce konkursní podstaty zapsat tzv. hráčská práva do soupisu konkursní podstaty, obviněný se domnívá, že soudy nižších stupňů posoudily tuto otázku jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu a odvolací soud dospěl ke správnému závěru, podle něhož zahrnutí takových práv do konkursní podstaty nebylo v posuzované věci možné. Jak dále obviněný zdůraznil, odvolací soud nepochybil jak při posuzování otázky společenské škodlivosti žalovaného činu, kterou se zabýval v souvislosti s popsaným postupem správce konkursní podstaty, tak ani ohledně hodnocení zavinění obviněného. Závěrem svého vyjádření proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl či zamítl dovolání nejvyššího státního zástupce.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, nejvyšší státní zástupce opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Protože dovolací námitky nejvyššího státního zástupce zčásti odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však nejvyšší státní zástupce zpochybnil také správnost rozhodných skutkových zjištění a vytkl nedostatečný rozsah provedeného dokazování. V této souvislosti totiž poukázal na některé skutkové okolnosti, jimiž se podle jeho názoru zejména odvolací soud náležitě nezabýval. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu rovněž nedostatky v provedeném dokazování a to, že se nedůvodně odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a od jeho skutkových závěrů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil nejvyšší státní zástupce, předpokládá nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění citovaného dovolacího důvodu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které učinily ve věci soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Mgr. P. S. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, k nimž dospěl zejména soud prvního stupně a vyjádřil je v popisu skutku ve svém odsuzujícím rozsudku. Dovolací námitky nejvyššího státního zástupce, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových okolností, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet. To platí i o tvrzení dovolatele, podle něhož by zde mělo dojít k tzv. extrémnímu nesouladu a k údajně překvapivému rozhodnutí s prvky libovůle.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami nejvyššího státního zástupce, které již odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jsou i opodstatněné. Jde zejména o tvrzení dovolatele, podle něhož odvolací soud učinil nesprávný právní závěr, pokud jde o nenaplnění subjektivní stránky posuzovaných trestných činů, a to především s poukazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 13 Cmo 76/2011.
K trestnému činu poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) a b) tr. zákoníku Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že předpokladem trestní odpovědnosti za jeho spáchání je úmyslné zavinění pachatele, který jedná s cílem, aby se dlužník vyhnul plnému nebo alespoň částečnému uspokojení pohledávky věřitele, případně pachatel činí určité skutečné či fiktivní dispozice s majetkem dlužníka, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Ke spáchání zmíněného trestného činu je nezbytné, aby jeho pachatel zmařil, byť jen částečně, uspokojení věřitele jiné osoby, a to mimo jiné zcizením části majetku dlužníka. Úplné zmaření uspokojení pohledávky věřitele spočívá v jednání pachatele, který vyvolá takový stav, v němž věřitel nemůže ani zčásti dosáhnout uspokojení své pohledávky za dlužníkem z jeho majetku. K částečnému zmaření uspokojení věřitele pak může dojít tehdy, pokud pachatel toliko omezí možnost věřitele domoci se svého práva na uspokojení pohledávky z majetku dlužníka.
Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud se zde přitom opíral nejen o skutkovou větu obsaženou ve výrokové části zprošťujícího rozsudku odvolacího soudu, nýbrž i o jeho odůvodnění a o skutkové závěry soudu prvního stupně. Z těchto rozhodných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný Mgr. P. S. byl podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 3 ZT 220/2010, pro skutek spočívající v tom, že (společně s již zemřelým, původně rovněž obviněným, L. P.) jako členové představenstva obchodní společnosti Bohemians 1905, a. s., IČ: 27232140, se sídlem Vršovická č. 31, Praha 10 – Vršovice, jednající jménem této společnosti,
1. dne 15. 4. 2009 v P. uzavřeli se společností FC Gelsenkirchen-Schalke 04 e. V., Spolková republika Německo, Ernst-Kuzorra-Weg, 45891 Gelsenkirchen (dále jen „Schalke 04“), smlouvu o přestupu hráče J. M. z fotbalového klubu Bohemians 1905 do fotbalového klubu Schalke 04 za částku ve výši 2 250 000 EUR, splatnou ve čtyřech splátkách, když první splátku ve výši 300 000 EUR obdržela obchodní společnost Bohemians 1905, a. s., dne 12. 5. 2009 na účet č. .........................., kód banky ....., vedený u Volksbank CZ, a. s., zbývající částka ve výši 1 950 000 EUR, tj. podle kurzu České národní banky ke dni podpisu této smlouvy částka ve výši 52 416 000 Kč, nebyla ze strany Schalke 04 uhrazena, a to s ohledem na probíhající majetkoprávní spory mezi obchodní společností Bohemians 1905, a. s., a úpadcem – obchodní společností FC Bohemians Praha, a. s., konkrétně žaloby na vyloučení práv z registrace hráčů a práv na výchovné k hráčům – mimo jiné práv k hráči J. M. – z konkursní podstaty tohoto úpadce;
2. dne 15. 1. 2010 v P. uzavřeli s obchodní společností FK Baumit Jablonec, a. s., IČ 25023144, se sídlem U Stadionu č. 4904/5, Jablonec nad Nisou (dále jen „FK Baumit Jablonec“), smlouvu o přestupu hráče M. H. z fotbalového klubu Bohemians 1905 do fotbalového klubu FK Jablonec za částku ve výši 450 000 Kč bez daně z přidané hodnoty, tj. ve výši 540 000 Kč s daní z přidané hodnoty, když částka ve výši 350 000 Kč byla hotově zaplacena dne 15. 2. 2010 a částka ve výši 190 000 Kč byla hotově zaplacena dne 16. 2. 2010, přičemž zmíněné částky předal L. P. za fotbalový klub FK Jablonec P. F.;
a obvinění toto učinili přesto, že práva k hráčům J. M., M. H., M. Š., zejména práva z registrace a práva na výchovné, byla ke dni 1. 9. 2008 zapsána do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s., IČ: 25719220, se sídlem Praha 10, Vršovická č. 1489/31, v rámci konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 60 K 26/2004, o čemž oba obvinění věděli a byli na tuto skutečnost opakovaně upozorňováni, což vyplývá mimo jiné i z toho, že se obchodní společnost Bohemians 1905, a. s., žalobou o vyloučení věcí a práv z konkursní podstaty podanou u Městského soudu v Praze dne 7. 11. 2008 domáhala vyloučení zmíněných práv z konkursní podstaty tohoto úpadce, přičemž podle §18 odst. 3 a 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, byl oprávněn k takovým úkonům pouze správce konkursní podstaty nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas, avšak obvinění neměli takový souhlas;
takže obvinění L. P. a Mgr. P. S. jednali bez souhlasu správce konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s., a aniž by v této souvislosti ode dne 1. 9. 2008 do „současné doby“ jakkoliv reagovali na jeho četné výzvy a upozornění týkající se zákazu nakládání s věcmi zahrnutými v konkursní podstatě, od 1. 9. 2008 odmítali poskytnout součinnost správci konkursní podstaty, nedbali přitom na jeho upozornění, nereagovali na jeho výzvy k součinnosti ze dne 30. 1. 2009, ze dne 28. 4. 2009, ze dne 6. 5. 2009, ze dne 12. 5. 2009, ze dne 5. 6. 2009 a ze dne 7. 12. 2009, týkající se zákazu nakládání s právy zahrnutými do konkursní podstaty na základě soupisu majetku konkursní podstaty ze dne 1. 9. 2008, a přesto tak činili tím, že uskutečňovali přestupy hráčů, práva k nimž byla zapsána v konkursní podstatě úpadce, za což inkasovali ve prospěch obchodní společnosti Bohemians 1905, a. s., finanční prostředky, následně pak obvinění nereagovali na výzvy správce konkursní podstaty k vydání plnění do konkursní podstaty v podobě finančních prostředků inkasovaných z takto uskutečněných přestupů hráčů na účet správce konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s., a tedy fakticky neumožňovali správci konkursní podstaty nakládat s právy zapsanými do konkursní podstaty jmenovaného úpadce a s peněžními prostředky získanými za přestupy uvedených hráčů náležejícími do konkursní podstaty úpadce, čímž ohrozili účel konkursního řízení vedeného ohledně majetku tohoto úpadce, kterým je řádné, rychlé a poměrné uspokojení všech věřitelů úpadce;
přičemž finanční prostředky v celkové výši 300 000 EUR a 540 000 Kč obvinění použili na provoz obchodní společnosti Bohemians 1905, a. s., a v důsledku tohoto jednání obviněných nemohl správce konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s., zpeněžit uvedená práva, čímž bylo zmařeno poměrné uspokojení konkrétně označených konkursních věřitelů tohoto úpadce (následuje výčet celkem 39 věřitelů s jejich specifikovanými pohledávkami),
a to do výše celé částky vyinkasované za přestupy, tj. částky 300 000 EUR (podle kurzu České národní banky k rozhodnému dni ve výši 8 026 500 Kč) a částky 540 000 Kč, tedy do částky v celkové výši 8 566 500 Kč, přičemž ke dni 9. 3. 2010 činila celková suma uznaných pohledávek všech věřitelů úpadce částku ve výši 22 520 580,80 Kč, čímž obvinění způsobili těmto věřitelům úpadce škodu ve výši 8 566 500 Kč, avšak jednání obviněných směřovalo k získání peněžních prostředků na úkor konkursní podstaty úpadce v celkové výši 60 982 500 Kč.
Takový popis rozhodných skutkových okolností, které se týkají žalovaného skutku, pro nějž byl obviněný Mgr. P. S. zproštěn obžaloby napadeným rozsudkem odvolacího soudu, ovšem podle názoru Nejvyššího soudu rozhodně nevylučuje závěr o možné trestní odpovědnosti tohoto obviněného za posuzované trestné činy, jak důvodně namítl nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání. V dané trestní věci se sice vedly občanskoprávní spory před příslušnými soudy ohledně otázky, zda tzv. hráčská práva patří do soupisu konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s., nicméně bez ohledu na tuto skutečnost a výsledky soudních sporů platí, že v trestním řízení musí zmíněnou otázku stejně vyřešit orgán činný v trestním řízení samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu, protože jde o posouzení viny obviněného. Bylo tedy nezbytné, aby ji soudy obou nižších stupňů působící v trestní věci obviněného Mgr. P. S. posoudily samostatně a nezávisle na právním hodnocení vyjádřeném v rozhodnutích civilních soudů, aniž by byly vázány jejich závěry.
Nejvyšší soud přitom nepovažuje za správný závěr Městského soudu v Praze obsažený v jeho rozsudku napadeném dovoláním nejvyššího státního zástupce, tj. že tzv. hráčská práva týkající se hráčů J. M. a M. H. nemohla být pojata do soupisu konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s., a že tento závěr údajně vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 13 Cmo 76/2011. Jednak totiž odvolací trestní soud nesprávně interpretuje toto posledně citované rozhodnutí, protože podle něj sice nebyla příslušná majetková práva týkající se jmenovaných hráčů účinně zapsána do konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s., ale je tomu tak jen z důvodu jejich nedostatečné konkretizace, nikoli ovšem proto, že by snad vůbec nepatřila do konkursní podstaty, resp. že by byla nezpůsobilá ke zpeněžení a k získání výtěžku použitelnému k uspokojení pohledávek konkursních věřitelů.
Jak navíc vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz stanovisko uveřejněné pod č. 52/1998-XXIX. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, obchodní a správní, s. 373), správce konkursní podstaty byl zásadně povinen zařadit do soupisu konkursní podstaty každou věc, pohledávku nebo právo mající majetkovou hodnotu, o nichž měl za to, že patří nebo mohou patřit do konkursní podstaty, i když tu byla pochybnost, zda skutečně patří do konkursní podstaty. Přitom podstata tzv. hráčských práv, o něž jde, je nepochybně majetková, protože jsou ocenitelná penězi, představují způsobilý předmět obligačních právních vztahů a jejich zpeněžením bylo možné získat finanční prostředky použitelné k uspokojení pohledávek konkursních věřitelů úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s. To ostatně vyplývá i z dalšího jednání obviněného Mgr. P. S., který uzavřel smlouvy s fotbalovými kluby Schalke 04 a FK Baumit Jablonec, na jejichž podkladě úplatně převedl příslušná práva týkající se hráčů J. M. a M. H. a získal za ně (resp. zčásti měl získat) poměrně vysoké peněžní částky, které ovšem nepředal správci konkursní podstaty do jím spravované konkursní podstaty úpadce, když už nerespektoval omezení vyplývající z toho, že nebyl oprávněn disponovat s těmito právy zahrnutými do konkursní podstaty. Podle názoru Nejvyššího soudu byl správce konkursní podstaty v daném případě oprávněn zapsat práva z registrace hráčů a práva na výchovné a k soutěžím do soupisu konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s., byť to vyžadovalo jejich přesnější konkretizaci. Jak je totiž dále patrné ze shora citované judikatury, zapsané věci, pohledávky a další práva, o nichž jsou pochybnosti, zda skutečně patří do konkursní podstaty, sice mohou být vyloučeny ze soupisu konkursní podstaty, nedošlo-li k vyřešení sporné otázky mimosoudní dohodou uzavřenou se správcem konkursní podstaty nebo nevyhověl-li správce konkursní podstaty dobrovolně námitkám osoby, která u něj uplatnila svá práva k věci, pohledávce nebo jinému právu, ovšem jen na základě rozhodnutí soudu, kterým bylo vyhověno žalobě o vyloučení věci (pohledávky nebo práva) ze soupisu konkursní podstaty podané proti správci konkursní podstaty. Jestliže tedy v daném případě civilní soud nevyhověl vylučovací (excindanční) žalobě, jak se stalo právě ve věci žalobce Bohemians 1905, a. s., na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 13 Cmo 76/2011, bylo možné příslušnou věc, pohledávku nebo právo zahrnout do soupisu konkursní podstaty. Správce konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s., tedy nepochybil, jestliže pojal do soupisu konkursní podstaty tohoto úpadce i práva z registrace hráčů J. M. a M. H. a práva na výchovné a k soutěžím. Závěry odvolacího soudu v posuzované trestní věci, kterými zpochybnil právo tohoto správce disponovat s uvedenými majetkovými hodnotami, nelze proto považovat za správné. Podle §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném v rozhodné době, pak platilo, že prohlášením konkursu na majetek úpadce přešlo oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty na správce konkursní podstaty a právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, byly vůči konkursním věřitelům neúčinné.
Proto obviněný Mgr. P. S. nebyl oprávněn nakládat s předmětnými právy, tj. převádět je na jiného bez souhlasu správce konkursní podstaty či dokonce proti jeho výslovně projevené vůli. Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových okolností, obviněný věděl o tom, že o tzv. hráčských právech vede úpadce (resp. správce konkursní podstaty) právní spor, a že tedy s nimi obviněný nemůže volně nakládat, zejména když byl výslovně a opakovaně upozorňován správcem konkursní podstaty i konkursním soudem na uvedené omezení. Jestliže za těchto okolností obviněný učinil popsané majetkové dispozice, mohl se dopustit zločinu poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jak uzavřel i soud prvního stupně. Přitom zde nebylo vyloučeno ani naplnění subjektivní stránky zmíněného trestného činu, resp. jeho pokusu, neboť obviněný jednal úmyslně v rozporu s jednoznačně vyjádřeným a jemu sděleným zákazem příslušných majetkových dispozic. Aniž by tedy Nejvyšší soud předjímal rozhodnutí o vině a trestu, shledal důvodnými námitky nejvyššího státního zástupce, jimiž zpochybnil závěr odvolacího soudu o neexistenci trestní odpovědnosti obviněného za citovaný zločin.
V souvislosti s výše uvedenými námitkami dovolatele se Nejvyšší soud zabýval i tou částí napadeného rozsudku odvolacího soudu, v níž byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek, v kterém obžaloba spatřovala přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku. Přitom citovanému přečinu odpovídá popis skutku v části, podle které obviněný (společně se zemřelým L. P.) ode dne 1. 9. 2008 do „současné doby“ (tj. do vydání odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně) nereagoval na četné výzvy správce konkurzní podstaty a jeho upozornění týkající se zákazu nakládání s věcmi zahrnutými v konkursní podstatě, od 1. 9. 2008 odmítal poskytnout součinnost správci konkursní podstaty, přitom nedbal na upozornění zmíněného správce, nereagoval na jeho výzvy k součinnosti ze dne 30. 1. 2009, ze dne 28. 4. 2009, ze dne 6. 5. 2009, ze dne 12. 5. 2009, ze dne 5. 6. 2009 a ze dne 7. 12. 2009, týkající se zákazu nakládání s právy zahrnutými do konkursní podstaty na základě soupisu majetku konkursní podstaty ze dne 1. 9. 2008, a přesto tak činil tím, že uskutečňoval přestupy hráčů, jichž se týkala práva zapsaná v konkursní podstatě úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s., za což inkasoval ve prospěch obchodní společnosti Bohemians 1905, a. s., finanční prostředky. Následně pak obviněný nereagoval na výzvy k plnění do konkursní podstaty v podobě finančních prostředků inkasovaných z takto uskutečněných přestupů hráčů na účet správce konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s., a tedy fakticky neumožňoval správci konkursní podstaty nakládat s právy zapsanými do konkursní podstaty uvedeného úpadce a s peněžními prostředky získanými za přestupy uvedených hráčů náležejícími do konkursní podstaty úpadce. Tím měl obviněný ohrozit účel konkursního řízení vedeného ohledně majetku zmíněného úpadce, kterým je řádné, rychlé a poměrné uspokojení všech věřitelů úpadce.
K přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku Nejvyšší soud nejdříve obecně připomíná, že se ho dopustí ten, kdo v insolvenčním řízení maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení. Za maření výkonu funkce insolvenčního správce se považuje znemožnění výkonu takové funkce, přičemž v důsledku jednání pachatele insolvenční správce nemůže vykonat ty úkony insolvenčního řízení, které mu ukládá zákon nebo rozhodnutí insolvenčního soudu. Mařící jednání pachatele nemusí vést k úplnému zmaření výkonu funkce insolvenčního správce, ale postačí, je-li k tomu alespoň způsobilé. V tomto směru je podstatné, že insolvenční správce musel vynaložit zvýšené úsilí k tomu, aby splnil své povinnosti v insolvenčním řízení. Protiprávní jednání pachatele musí současně ohrožovat účel insolvenčního řízení, jímž bylo (ve smyslu §1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007) uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, resp. nyní je [podle §1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů] řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, a oddlužení dlužníka. Pachatelem přečinu podle §225 tr. zákoníku může být kdokoli, přičemž zpravidla jde o osoby, které odmítnou poskytnout potřebnou součinnost insolvenčnímu správci. Podle §128 odst. 1 tr. zákoníku se insolvenčním správcem rozumí mimo jiné i správce konkursní podstaty.
Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolností uvedené v popisu skutku, který zjistil soud prvního stupně ve svém odsuzujícím rozsudku a z něhož vycházel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud, nevylučují naplnění všech zákonných znaků přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku. Obviněný Mgr. P. S. totiž mařil účel insolvenčního (konkursního) řízení tím, že neposkytoval správci konkursní podstaty nezbytnou součinnost způsobem a s důsledky podrobně popsanými v příslušné části tzv. skutkové věty. O tom svědčí především opakované a početné výzvy jednotlivých správců konkursní podstaty, ale též insolvenčního soudu, aby obviněný respektoval omezení vyplývající z toho, že příslušná práva týkající se hráčů J. M. a M. H. byla zahrnuta do konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s. Obviněný tak ovšem svévolně neučinil a na pokladě úplatného převodu zmíněných práv nejenže neobdržel od jednoho z fotbalových klubů (Schalke 04) celé peněžní plnění za převod práv, ale získanou peněžní částku ani nepředal správci do konkursní podstaty. Tím byl nepochybně významně dotčen rozsah majetku v konkursní podstatě na úkor početných věřitelů úpadce a jejich pohledávek značné hodnoty, přičemž i zde odůvodňuje charakter jednání obviněného a okolnosti, za nichž k němu došlo, úmyslné zavinění obviněného, který byl informován o svých povinnostech, ale zcela záměrně je nerespektoval.
Pochybnosti o správném právním posouzení skutku, kladeného za vinu obviněnému Mgr. P. S., odvolacím soudem pak vyvolává i jeho argumentace na s. 13 a 14 napadeného rozsudku, v níž odvolací soud poukazuje na nedostatečnou společenskou škodlivost jednání obviněného podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Přitom, jak vyplývá z ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku i z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz jeho stanovisko pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní), společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe, a zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Úvahy o nedostatku společenské škodlivosti konkrétního případu proto mají místo jen tam, kde pachatel již naplnil všechny zákonné (formální) znaky trestného činu, pokud ovšem z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob postačí použití prostředků jiných právních odvětví a není nezbytné uplatnění trestní represe. S poukazem na nedostatečnou společenskou škodlivost činu pak nelze zpochybňovat naplnění konkrétního formálního znaku určitého trestného činu, jak to nesprávně učinil odvolací soud v napadeném rozhodnutí, pokud v daném případě dovodil neexistenci úmyslného zavinění obviněného právě s poukazem na údajně chybějící společenskou škodlivost jednání obviněného, ale pominul výše zmíněné rozhodné okolnosti.
Proto Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 44 To 197/2013, v celém rozsahu. Podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Praze tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněného Mgr. P. S. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom odvolací soud znovu posoudí trestní odpovědnost obviněného za citované trestné činy a v návaznosti na svá zjištění znovu ve věci rozhodne.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 3. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y