ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1247.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1247/2014-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2014 o dovolání, které podal obviněný V. C h . proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 5 To 85/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 1/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. Ch. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 37 T 1/2010, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 5 To 85/2012, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný podal proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 466/2013, tak, že z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené usnesení, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na podkladě citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu se Vrchní soud v Olomouci znovu zabýval touto věcí a rozsudkem ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 5 To 85/2012, jednak zrušil shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a jednak znovu rozhodl tak, že obviněného V. Ch. uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku vrchního soudu.
Podstata tohoto skutku – zkráceně vyjádřeno – spočívala v tom, že obviněný v době nejméně od 6. 11. 2003 do 31. 12. 2005 v D. B. a jinde především sám, případně prostřednictvím nastrčených osob, v Rakouské republice v obci D. nakupoval v bance Raiffeisenbank pruty ryzího zlata, přičemž při těchto nákupech zaměstnancům banky nepravdivě uváděl, že zlato nakupuje pro obchodní společnost PERTINAX, s. r. o., se sídlem v K., o čemž předkládal vedle výpisu z obchodního rejstříku i fotokopii osvědčení o registraci k platbě daně z přidané hodnoty, a takto postupně v průběhu roku 2003 nakoupil 27 kg prutů ryzího zlata, v průběhu roku 2004 nakoupil 118 kg prutů ryzího zlata a v průběhu roku 2005 nakoupil 21 kg prutů ryzího zlata, jež převezl do České republiky se záměrem dále prodat tyto zlaté pruty na podkladě plných mocí různých podnikatelských subjektů – plátců daně z přidané hodnoty za cenu, která na vstupu zahrnovala daň z přidané hodnoty, a to podnikatelce E. V., podnikající jako fyzická osoba s místem podnikání v J. n. N., které se nepravdivě představoval jako zástupce obchodních společností SCAMP corporation, s. r. o., se sídlem v Praze 4 – Nuslích, TPV – Montáže, s. r. o., s tehdejším sídlem v Ostravě – Vítkovicích, a Design – Com, spol. s r. o., s tehdejším sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, které byly registrovány u příslušných finančních úřadů jako plátci daně z přidané hodnoty.
Obviněný takto postupoval s vědomím, že podnikatelka E. V. bezprostředně prodá uvedené zlato dalším subjektům za cenu opět zahrnující na vstupu příslušnou daň z přidané hodnoty, v důsledku čehož pak následně dojde k uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty všemi těmito subjekty, a přinejmenším E. V. tak učinila, přičemž již ode dne 8. 11. 2003 podle platného daňového předpisu – zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, na který od 1. 5. 2004 navazoval zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, se na podkladě soustavného prodeje a nákupu ryzího zlata (zboží) obviněný stal sám plátcem daně z přidané hodnoty a vznikla mu povinnost registrovat se jako plátce z přidané hodnoty u místně příslušného správce daně, tj. u Finančního úřadu v Hlučíně. Obviněný se však vyhýbal této zákonné daňové povinnosti tím, že
a) v roce 2003 nepravdivě vystavil za obchodní společnost SCAMP corporation, s. r. o., faktury specifikované ve výroku o vině na zdanitelná plnění a daň z přidané hodnoty ve výši uvedené ve výroku o vině, a to za prodej prutů ryzího zlata podnikatelce E. V. a takto za uvedené období zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 997 920 Kč,
b) v roce 2004 nepravdivě vystavil za obchodní společnosti TPV – Montáže, s. r. o., a SCAMP corporation, s. r. o., faktury specifikované ve výroku o vině na zdanitelná plnění a daň z přidané hodnoty ve výši uvedené ve výroku o vině, a to za prodej prutů ryzího zlata podnikatelce E. V. a takto za uvedené období zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 8 094 369 Kč,
c) v roce 2005 nepravdivě vystavil za obchodní společnost Design – Com, spol. s r. o., faktury specifikované ve výroku o vině na zdanitelná plnění a daň z přidané hodnoty ve výši uvedené ve výroku o vině, a to za prodej prutů ryzího zlata podnikatelce E. V. a takto za uvedené období zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 1 119 860 Kč,
přičemž tímto jednáním obviněný porušil v období před 1. 5. 2004 ustanovení §14 odst. 10 zákona č. 588/1982 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a v období po tomto datu ustanovení §92 a §108 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a v důsledku porušení uvedených povinností došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty v celkové výši 10 212 149 Kč na úkor státu.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 5 To 85/2012, podal obviněný V. Ch. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného v období přede dnem 1. 5. 2004 bylo obchodování s investičním zlatem osvobozeno od daně z přidané hodnoty a po tomto datu bylo možné porušit daňovou povinnost obsaženou v ustanovení §108 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, jen tím, že povinná osoba uvedla na daňový doklad nižší částku, než která odpovídala skutečnosti. Jak dále obviněný zdůraznil, zmíněné ustanovení se nevztahuje na osoby, které jen použijí takový daňový doklad, a částka nesprávně uvedené daně na daňovém dokladu sama o sobě není daní, což vylučuje závěr o jejím možném zkrácení. Obviněný namítl i existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a poukázal na skutečnost, že v jiné trestní věci dospěl tentýž senát odvolacího soudu k závěru, podle něhož některé faktury vyhotovil M. G. Proto obviněný považuje za vyloučené, aby ho mohla zatěžovat daňová povinnost v souvislosti s dodáním zlata. Závěrem svého dovolání tedy obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby podle §265l tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného V. Ch. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný v podstatě ignoruje závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho dřívějším dovolacím rozhodnutí v této věci. Pokud jde o první období, má státní zástupce za to, že závěry obsažené v napadeném rozsudku odvolacího soudu jsou v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu. V dalším období trestné činnosti byl podle státního zástupce obviněný povinen přiznat a zaplatit daň, protože ji uvedl při následných obchodech. V této souvislosti státní zástupce nepovažuje výklad ustanovení §108 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, který učinil odvolací soud, za extenzivní. Podle jeho názoru má daňovou povinnost každý, kdo uskutečnil zdanitelné plnění, bez ohledu na to, zda vlastnoručně vyplnil daňový doklad. Proto podle státního zástupce obviněný musel předpokládat, že svědkyně E. V. uplatní nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za situace, kdy jí sám předkládal daňové doklady s vyčíslením této daně. Státní zástupce tedy navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný V. Ch. opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný ovšem v části svého dovolání nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, jehož spácháním byl uznán vinným, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve výše uvedeném smyslu, zejména pokud soudům nižších stupňů vytkl nesprávné hodnocení provedených důkazů, z nichž dovodily výši zkrácené daně i úmyslné zavinění obviněného, a nedostatečný rozsah dokazování. Obviněný zde zpochybnil především ty skutkové závěry, které se týkaly okolností vyhotovování daňových dokladů zahrnujících daň z přidané hodnoty. Tyto námitky nemohou bez dalšího naplnit dovolací důvod podle shora citovaného ustanovení, protože z nich nevyplývá, v čem je nesoulad právních závěrů odvolacího soudu s rozhodnými skutkovými okolnostmi vyjádřenými zejména v popisu skutku v napadeném rozsudku tohoto soudu, jakou normu hmotného práva soudy nižších stupňů nesprávně použily nebo vyložily, jakou jinou právní normu nebo které její ustanovení měly použít, kterou otázku hmotného práva nesprávně posoudily a jak měla být správně posouzena apod.
Pokud jde o námitku obviněného, podle které mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy existuje tzv. extrémní nesoulad, odkazuje Nejvyšší soud na výše uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v citovaném ustanovení. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
V návaznosti na výše uvedený výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval ostatními námitkami obviněného V. Ch., které sice odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale nejsou opodstatněné. Jde zejména o tvrzení obviněného, podle něhož jednak v prvním období byl prodej zlata osvobozen od daně z přidané hodnoty a jednak v druhém období nemohl zkrátit daň z přidané hodnoty, protože nesprávným uvedením této daně na daňovém dokladu neumožnil svědkyni E. V., aby si odečetla daň z přidané hodnoty.
Nejvyšší soud k tomu především zdůrazňuje, že ve svém předcházejícím usnesení ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 466/2013, (viz s. 8 a 9) dospěl k jednoznačnému závěru, podle něhož prodej zlata nebyl v období od 6. 11. 2003 do 28. 4. 2004 osvobozen od daně z přidané hodnoty ve smyslu zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud pak nemá důvod cokoli měnit na tomto závěru, takže námitky obviněného, jimiž v dovolání tvrdí opak, jsou nejen nedůvodné, ale v podstatě i nepřípustné, protože zpochybňují správnost dřívějšího dovolacího rozhodnutí, jímž se odvolací soud v napadeném rozhodnutí řídil. Pokud jde o další období posuzované trestné činnosti (tj. o období od 28. 5. 2004 až do 8. 9. 2005), v němž obviněný popsaným způsobem nakupoval a prodával pruty ryzího zlata, v citovaném předchozím usnesení Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že v napadeném usnesení vycházel z nesprávného znění ustanovení §92 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. V novém řízení ve věci pak Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací odstranil zmíněnou vadu právního posouzení a označil předmětné zboží za investiční zlato ve smyslu §92 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (ve znění účinném od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2008, dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), které bylo osvobozeno od daně z přidané hodnoty. Obviněný ovšem obchodoval s tímto zbožím takovým způsobem, že neuplatnil osvobození od daně z přidané hodnoty, a tím založil povinnost uvedenou v §108 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, která vyžadovala, aby přiznal a zaplatil daň z přidané hodnoty správci daně. Jak přitom odvolací soud konstatoval, povinnost obviněného přiznat a zaplatit daň z přidané hodnoty vyplývala z ustanovení §108 zákona o dani z přidané hodnoty (viz s. 32 jeho rozsudku) a toto své zjištění soud opřel o odpovídající důkazy včetně odborného vyjádření Ministerstva financí.
Obviněný V. Ch. nesouhlasí s výkladem posledně citovaného ustanovení, protože podle jeho názoru slovní spojení „osoba, která uvede daň na daňovém dokladu“ odvolací soud vyložil příliš extenzivně. Podle jeho názoru nesplnění povinnosti uvedené v §108 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty není porušením povinnosti odvést daň, což současně vylučuje možnost jejího zkrácení. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující.
Jak je patrné z ustanovení §108 odst. 1 písm. m) zákona o dani z přidané hodnoty (ve znění účinném v době spáchání posuzovaného činu), osobou povinnou přiznat a zaplatit tuto daň správci daně byl mimo jiné ten, kdo uvedl daň na daňovém dokladu [totéž obdobně platí podle §108 odst. 1 písm. i) zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném nyní]. Toto ustanovení vymezuje okruh osob povinných k přiznání a zaplacení uvedeného druhu daně příslušnému správci daně. Nejedná se tedy jen o osoby povinné k dani ve smyslu §5 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, jimiž se rozumí fyzické nebo právnické osoby, které samostatně uskutečňují ekonomické činnosti. Ustanovení §108 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty navazuje na ustanovení §5 odst. 1 téhož zákona v tom směru, že rozšiřuje a upřesňuje okruh subjektů povinných přiznat a zaplatit daň správci daně. Zásadní odlišnost shora citovaných ustanovení spočívá v tom, že zatímco osoby povinné k dani podle posledně uvedeného ustanovení jsou plátci daně, povinnost tuto daň přiznat a zaplatit příslušnému správci daně má i ten, kdo neuskutečňuje zmíněné ekonomické činnosti a jehož povinnost je založena jinými důvody (jde např. o osobu, která pořizuje nový dopravní prostředek z jiného členského státu Evropské unie). Proto také zákon o dani z přidané hodnoty vymezuje v ustanovení §108 odst. 1 úplný okruh subjektů, které jsou povinny přiznat tento druh daně a zaplatit ji správci daně. Nejvyšší soud však již ve svém předcházejícím usnesení ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 466/2013, uvedl, že obviněný V. Ch. byl plátcem daně ve smyslu §5 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, takže mu vznikla i povinnost přiznat a zaplatit daň z přidané hodnoty. Vlastní povinnost přiznat a zaplatit daň správci daně pak vyplývá z ustanovení §108 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, přičemž zde nezáleží na tom, zda uvedení daně na daňovém dokladu zajišťuje povinná osoba sama, nebo jestli tak činí prostřednictvím jiných osob, které ani nemusí mít postavení poplatníka nebo plátce daně (např. zaměstnanec plátce daně). V nyní posuzované věci sice nebylo prokázáno, že by právě obviněný uvedl na příslušných daňových dokladech cenu zboží (zlatých prutů) včetně daně z přidané hodnoty, ovšem podle rozhodných skutkových zjištění věděl o tom, že cena jím prodávaného zboží (zlatých prutů) již zahrnuje daň z přidané hodnoty. Jak mimo jiné konstatoval Nejvyšší soud ve svém předcházejícím rozhodnutí (viz jeho s. 9), kterým zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 5 To 85/2012, pokud obviněný prodával dovezené zlaté pruty podnikatelce E. V. za cenu, která zahrnovala i daň z přidané hodnoty, byť obviněný tuto daň nepřiznal a nezaplatil, a jestliže na základě toho podnikatelka E. V. obviněnému zaplatila kupní cenu včetně daně z přidané hodnoty vykázané obviněným na jím vystavených fakturách a posléze si tuto daň zaplacenou na vstupu odečetla na výstupu od vlastní daňové povinnosti (§72 zákona o dani z přidané hodnoty), byla tím zkrácena daň z přidané hodnoty, protože ji obviněný na fakturách sice fiktivně vykazoval, ale on ani podnikatelka E. V. ji neodvedli státu. Za popsaného stavu není pro trestní odpovědnost obviněného za posuzovaný trestný čin podstatné, že on sám neuvedl v daňových dokladech příslušnou částku zahrnující daň z přidané hodnoty, ale významné je jen to, že obviněný se znalostí všech rozhodných okolností použil tyto daňové doklady k tomu, aby uvedeným způsobem došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši konkretizované ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Navíc námitky obviněného, jimiž zpochybnil okolnosti vzniku příslušných daňových dokladů a poukázal na účast jiných osob (M. R. a M. G.), nejsou způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože se jimi obviněný domáhá přezkumu správnosti zjištěného skutkového stavu, což v řízení o dovolání není přípustné.
S ohledem na výše konstatovanou argumentaci se proto Nejvyšší soud neztotožňuje s tvrzením obviněného, podle něhož mu povinnost přiznat a zaplatit daň z přidané hodnoty nevyplývala z ustanovení §108 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Naopak toto ustanovení navazuje na ustanovení §5 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty a ve spojení s ním vymezuje okruh osob povinných přiznat a zaplatit daň správci daně. Lze proto uzavřít, že odvolací soud v novém odvolacím řízení postupoval v souladu s ustanovením §265s odst. 1 tr. řádu a zcela respektoval právní názor Nejvyššího soudu, kterým ho zavázal ve svém předchozím usnesení ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 466/2013.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný V. Ch. podal proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání zčásti jen opakoval námitky, s nimiž se již vypořádal nejen odvolací soud, nýbrž i Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí o dovolání obviněného (viz jeho usnesení ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 466/2013).
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 11. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y