ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1284.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1284/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2014 o dovolání obviněného R. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 9 To 205/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 175/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 6 T 175/2013, pod bodem 1) výroku o vině uznán vinným tím, že dne 18. 9. 2013 kolem 2:30 hodin v Ch. na autobusovém nádraží požadoval od poškozené K. H., která seděla na lavičce a vedle sebe měla položený batoh, peníze a když mu je odmítla dát, vzal její batoh, prohledal ho a odcizil z něj bankovku v nominální hodnotě 50 euro. Tohoto jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 4 T 145/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. 9 To 406/2010, za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, který vykonal dne 11. 4. 2013.
Okresní soud v Chebu nedopatřením opomněl vyhlásit právní kvalifikaci výše popsaného skutku jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, a to uvedením číselného označení a názvem příslušné skutkové podstaty, takže byla uvedená právní kvalifikace zřejmá jen z tzv. právní věty vyjadřující zákonné znaky tohoto přečinu a dále pak z odůvodnění rozsudku (viz str. 8 druhý odstavec rozsudku nalézacího soudu).
Tímtéž rozsudkem byl obviněný R. Š. pod bodem 2) výroku o vině uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, které spáchal zkráceně podle skutkových zjištění tím, že dne 18. 9. 2014 kolem 3:00 hodin, opět na autobusovém nádraží v Ch. kontaktoval poškozenou K. H. a pod záminkou vrácení dříve odcizených 50 euro ji nejprve vylákal k bankomatu a následně odvedl před neobydlený dům č. … ve W. ulici, kde ji vyzval, ať jde s ním dovnitř, což nejprve odmítala, ale když začal být agresivní a nadával ji, ze strachu ho poslechla. V domě pak obviněný poškozenou nejprve slovně požádal o peníze na drogy, a když nereagovala, odstrčil ji a vytrhl jí batoh, který pevně držela v rukou. Vyházel z něj věci a našel uschovaných 800 euro, které si vzal. Potom prohledával poškozenou samotnou, čemuž se ze strachu nebránila. Svlékl ji donaha a přinutil vytáhnout i tampon, další peníze ale u ní nenašel, takže jí dovolil se obléknout. Přestože ho posléze opakovaně prosila, ať ji nechá odejít, na její prosby nereagoval, ale když se sama pokusila odejít, přimáčkl jí ke zdi a druhou rukou škrtil, až omdlela. Poté, co se poškozená probrala, opětovně jí vysvlékl kalhoty, boty i ponožky, strhl jí z ruky prstýnek i náramek a z ucha náušnici. Pak začal některé její věci ničit a jiné si ukládal do své tašky, přitom mluvil sám se sebou. Na další žádosti poškozené, která z něho měla stále strach, ať ji pustí, opět nijak neodpovídal, pouze jí nabídl vrácení peněz, pokud ho orálně uspokojí, což odmítla. Takto poškozenou omezoval na svobodě do asi 10:00 hodin. Teprve poté jí umožnil z domu odejít. Svým jednáním poškozené způsobil škodu ve výši odcizených 800 euro a 2 480 Kč za odcizený batoh a její osobní věci.
Za výše uvedené trestné činy byl obviněný R. Š. soudem prvního stupně odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 9 To 205/2014. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu a sám podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného R. Š. uznal vinným v bodě 1) při nezměněných skutkových zjištěních přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku a odsoudil ho za tento trestný čin a sbíhající se trestné činy, jimiž byl uznán vinným v bodě 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který v tomto směru zůstal nezměněn, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku ke stejnému úhrnnému trestu odnětí svobody jako soud prvního stupně, a to včetně způsobu jeho výkonu. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud v tomto směru vysvětlil, že pouze napravil zřejmou formální chybu, ke které došlo při vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, jenž omylem zapomněl vyhlásit právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný R. Š. prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Čonky dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu s tvrzením, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a že v něm chybí výrok o zamítnutí odvolání obviněného, kterému soud druhého stupně ani zčásti nevyhověl.
Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spatřoval obviněný zásadně v tom, že soudy obou stupňů vadně posoudily jeho jednání pod bodem 2) výroku o vině jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli ve skutečnosti nevykazovalo známky násilí a šlo o prostou krádež podle §205 odst. 1 tr. zákoníku. Podle obviněného neodpovídala intenzita útoku, jak ji popsal soud prvního stupně, loupeži. Vyjma toho soud prvního stupně při stanovení její míry vycházel pouze z výpovědi poškozené. Ovšem poškozená vypovídala v nepřítomnosti obviněného a jeho obhájce, takže jí nemohli položit žádné dotazy a zpochybnit její tvrzení. Výslech poškozené byl totiž proveden jako neodkladný úkon ještě před zahájením trestního stíhání a později nebyl zopakován.
Obviněný zdůraznil, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně měl vytrhnout poškozené batoh z ruky, odstrčit ji a batoh prohledat. Ovšem takové jednání podle něj není použitím fyzické síly, které má na mysli zákon, hovoří-li v §173 odst. 1 tr. zákoníku o užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, nýbrž odpovídá zákonnému znaku trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, a to odejmutí věci, kterou má jiný při sobě.
V další části dovolání se obviněný zaobíral tím, jakým způsobem byl proveden významný důkaz, a to výpověď poškozené. Namítl, že byl značně znevýhodněn a jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno, protože v hlavním líčení byl podle §211 odst. 2 písm. b) tr. řádu přečten pouze protokol o její výpovědi. Obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/13, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že přečíst v hlavním líčení protokol o výpovědi svědka, kterého nemohla obhajoba vyslechnout, je nalézací soud oprávněn pouze v případě, že je pro takový postup dán závažný důvod a současně výpověď nepřítomného svědka nelze považovat za výlučný či rozhodující důkaz viny. V posuzované věci podle obviněného je ale výpověď poškozené jediným důkazem o jeho vině, takže soudy nižších stupňů neměly skutková zjištění opírat o její verzi událostí.
V další části dovolání obviněný R. Š. citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, ve kterém se Ústavní soud negativně vymezil vůči restriktivnímu výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a konstatoval, že Nejvyšší soud nemůže při rozhodování o mimořádném opravném prostředku postupovat mimo rámec spravedlivého procesu a nepřihlédnout k tomu, že skutková zjištění popsaná v odsuzujícím rozsudku jsou v rozporu s provedenými důkazy. S poukazem na tento nález a výše zmíněnou skutečnost, že poškozená u hlavního líčení osobně nevypovídala, obviněný uzavřel, že zůstala neobjasněná míra intenzity jeho útoku vůči poškozené a proto nemůže obstát právní závěr soudů nižších stupňů o tom, že se dopustil loupeže a nikoli jen krádeže.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, kterým lze namítat, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, obviněný uvedl, že odvoláním se domáhal vynesení zprošťujícího rozsudku ohledně všech skutků kladných mu za vinu. Pokud odvolací soud jeho návrhu ani zčásti nevyhověl a rozhodl de facto stejně jako soud prvního stupně, měl jeho odvolání zamítnout.
V petitu dovolání obviněný R. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 9 To 205/2014, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 6 T 175/2013, a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělil, že se nebude k dovolání obviněného vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný R. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba, učinil tak prostřednictvím obhájce, včas a na správném místě a dovoláním, které obsahuje trestním řádem stanovené nutné náležitosti, napadá rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek obecně přípustný.
Nejvyšší soud se poté zabýval tím, zda obviněným uplatněné námitky lze podřadit důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. řádu, o které dovolání formálně opřel. Dospěl k závěru, že dovolacím důvodům odpovídají jen ty námitky, kterými obviněný brojil proti použité právní kvalifikaci skutku pod bodem 2) výroku o vině jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a proti údajně chybějícímu výroku o zamítnutí odvolání obviněného. Zbývající námitky, které se týkaly dokazování, respektive kterými obviněný namítal porušení práva na spravedlivý proces, stojí mimo dovolací důvody, protože v dané věci není extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, který výjimečně odůvodňuje přezkoumání skutkových zjištění soudů nižších stupňů i v dovolacím řízení.
V návaznosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se totiž zásadně nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění v dovolacím řízení je možné připustit v určitém rozsahu jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování, jestliže důkazy, o které se skutková zjištění opírají, byly opatřeny nezákonně apod. Ani Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání totiž nemůže postupovat mimo rámec spravedlivého procesu.
Taková situace ale v posuzované věci nenastala, protože soudy obou stupňů, zejména pak soud prvního stupně, logicky a pečlivě vysvětlily, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, přičemž se velmi podrobně zaobíraly také tím, proč obviněným v dovolání zpochybněný důkaz, tedy výpověď poškozené z přípravného řízení, je procesně použitelný a lze z něj vycházet jako z důkazu o vině. A to i přesto, že byl získán jako neodkladný úkon před zahájením trestního stíhání (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 4 – 7 a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 5 – 6). K námitkám obviněného, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, protože neměl možnost účastnit se výslechu poškozené a klást jí dotazy, soudy poukázaly na zřejmou neochotu poškozené vrátit se do České republiky, kde se stala obětí násilného trestného činu, a znovu si oživovat traumatizující zážitky v řízení před soudem. Dále soudy vyzdvihly zákonný postup při obstarání předmětného důkazu, zejména pak účast nestranného soudce garantujícího, že výslech poškozené proběhl podle všech pravidel nastavených trestním řádem. Konečně soudy upozornily i na to, že výpověď poškozené rozhodně není jediným důkazem, který vinu obviněného prokazuje.
Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že soud prvního stupně vyvinul maximální úsilí, aby poškozenou k hlavnímu líčení předvolal. Nejprve ji neúspěšně obeslal prostřednictvím pošty na adresu jejího evidovaného bydliště v Rakousku a poté cestou žádosti o právní pomoc kontaktoval Státní zastupitelství v Leobenu v Rakousku a také tamní rakouskou policii (viz č. l. 204 – 214, 218, 219 spisu). Ta opakovaně v místě bydliště poškozené provedla šetření, ve snaze poškozené doručit předvolání, ovšem bezvýsledně. Podle zpráv rakouské policie poškozená v tu dobu pobývala ve Španělsku na neznámém místě a nebyla ve spojení ani se svou matkou. Od matky poškozené ale rakouští policisté získali e-mailovou adresu, skrze kterou navázali písemný kontakt s poškozenou, a ta se nakonec dobrovolně dostavila na Policejní inspekci Niklasdorf dne 20. 12. 2013. Zde uvedla, že již nechce o traumatizujícím zážitku znovu vypovídat. Své odmítavé stanovisko k tomu, aby se vrátila do České republiky a znovu podala ve věci svědeckou výpověď, potvrdila poškozená i později, když byla rakouskými policisty zastižena v místě bydliště. Opět uvedla, že na celou věc chce zapomenout a do České republiky nepřijede. Za zaznamenání v této souvislosti nepochybně také stojí postřeh inspektora Spolkového komisařství policie v Loebenu René Hackenauera, který poškozenou nejprve písemně a posléze i osobně kontaktoval. Ve zprávě pro české justiční orgány konstatoval, že poškozená se mu jevila jako psychicky nekonformní, byly u ní patrné stavy úzkosti (viz zpráva Centra policejní spolupráce Mikulov – Drasenhofen ze dne 14. ledna 2014 na č. l. 280; dále srov. Mezinárodní právní pomoc v trestních věcech v trestním řízení proti R. Š. na č. l. 305 – 319, 320 – 335 spisu).
Teprve poté, co bylo z výše uvedených zpráv zřejmé, že výslech poškozené není reálné v hlavním líčení zopakovat, soud prvního stupně přečetl podle §211 odst. 2 písm. b) tr. řádu protokol o její výpovědi učiněné před zahájením trestního stíhání, která byla provedena jako neodkladný úkon.
K této výpovědi pokládá Nejvyšší soud za nutné uvést, že byla obstarána způsobem zcela odpovídajícím ustanovením §104b, §158a a §160 odst. 4 tr. řádu. Poškozená byla policejním orgánem vyslechnuta za účasti soudce dne 19. září 2013 krátce poté, co dne 18. září 2013 podala ve věci trestní oznámení na pachatele, který ji oloupil a několik hodin zadržoval v opuštěném domě a jehož totožnost neznala. K tomu, aby bylo možné zahájit trestní stíhání konkrétní osoby, bylo tedy nutné postupem podle §158 odst. 3, 9 tr. řádu nejprve prověřit, zda se poškozená skutečně stala obětí trestného činu, a zjistit, kdo je z jeho spáchání podezřelý. Policisté proto vzápětí po obdržení trestního oznámení provedli ohledání místa činu – opuštěného domu, který jim poškozená označila – a nalezli pod trámy v jedné z místností ukryté věci prokazatelně patřící poškozené. Následujícím výslechem poškozené v postavení svědkyně získaly orgány činné v přípravném řízení popis pachatele a v návaznosti na něj s ní provedly rekognici podle fotografií. Poškozená při ní označila R. Š. jako muže, který ji oslovil na nádraží, vylákal do opuštěného domu a zde oloupil. Teprve na základě takto získaných indicií mohl policejní orgán zahájit trestní stíhání, neboť až poté měl dostatek podkladů pro závěr, že právě R. Š. je podezřelý ze spáchání útoků, kterých se poškozená stala obětí a které vykazují znaky trestných činů.
Soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku také přesvědčivě vypořádal s obecnou i specifickou věrohodností výpovědi poškozené. Jeho pečlivým závěrům na str. 4 a 5 odůvodnění rozsudku nelze vytknout neobjektivitu nebo nelogičnost. Soud prvního stupně správně zdůraznil, že poškozená vypovídala spontánně a souvisle a že v jejím projevu nebyly patrné žádné známky toho, že by se chtěla pachateli mstít tím, že zveličí své útrapy. Jako přesvědčivé vnímal soud prvního stupně vysvětlení poškozené, že trestní oznámení podala v podstatě jen proto, aby ji policisté pomohli nalézt odcizené věci, bez kterých se nechtěla vrátit domů. Svědčí o tom mimo jiné fakt, že poškozená se nejprve sama pokusila získat své věci zpátky, a teprve když neuspěla, obrátila se na Policii České republiky. Skutečnost, že se poškozená vrátila na místo činu a hledala své věci, prokazuje i výpověď svědka P. K., který ji potkal v domě a neúspěšně jí pomáhal věci hledat. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že v rozhodné době svědkyně nebyla pod vlivem omamných a psychotropních látek, jak o tom svědčí test, kterému se dobrovolně podrobila bezprostředně po podání trestního oznámení, tedy ještě ve stejný den, kdy došlo k projednávaným skutkům (viz č. l. 171 spisu).
Soud prvního stupně poukázal i na důkazy, které věrohodnost tvrzení poškozené podporují. Především na nález osobních věcí poškozené, které byly, jak vyplývá z protokolu o ohledání místa činu, ukryty v opuštěném a zdevastovaném domě, který poškozená policistům označila, a to pod prkny v místnosti nacházející se nad tou, ve které přespával obviněný (viz protokol o ohledání místa činu na č. l. 9 až 29 spisu). Dále soud prvního stupně argumentoval výpovědí již zmíněného svědka P. K., který v opuštěném domě, do kterého obviněný poškozenou vylákal, v rozhodnou dobu také přespával. Jmenovaný svědek uvedl, že když přišel k obviněnému, uviděl poškozenou, zabalenou jen v dece a zřejmě nahou, a obviněného, jak prohledává její věci. Obviněný ho z místnosti vystrnadil slovy „běž pryč, ať v tom nejsi taky“. Svědek žil nějakou dobu v Německu, takže neměl problémy v komunikaci s poškozenou, která se mu později, když se do domu vrátila hledat své věci, svěřila s tím, že ji obviněný obral o peníze, batoh, oblečení apod. Vyjma toho svědek vypověděl, že později, když poškozená odešla vše ohlásit na policii, zahlédl obviněného odnášet „holčičí“ věci do horního patra.
Odvolací soud argumentaci soudu prvního stupně doplnil poukazem na to, že není známa žádná skutečnost, pro kterou by poškozená lhala o použitém násilí. Naopak její výpověď je v tomto směru přesvědčivá, protože je nelogické, že by své osobní věci včetně mobilního telefonu, které byly nalezeny při ohledání místa činu, obviněnému vydala dobrovolně.
Nejvyšší soud nad rámec odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů k námitkám obviněného vytýkajícím porušení fair procesu uvádí následující.
Obviněný má právo na dodržení zásady kontradiktornosti trestního řízení, tedy na to, aby před vynesením rozsudku ve věci byly všechny důkazy vyznívající v jeho neprospěch provedeny v hlavním líčení a on se k nim mohl odpovídajícím způsobem vyjádřit a zpochybnit je. V případě, že takovým důkazem je svědecká výpověď, musí být obviněnému zásadně dána možnost klást dotazy tomu, kdo vypovídá proti němu. I z této zásady je ale někdy nezbytné připustit výjimky, samozřejmě jen za podmínky, že řízení jako celek lze pokládat za spravedlivé, protože jsou dány jiné skutečnosti, které dostatečným způsobem vyvažují nevýhody spojené s připuštěním důkazu, který byl obstarán bez účasti obhajoby. Jedná se totiž o výjimku ze zásady kontradiktornosti trestního řízení, v jejímž důsledku dochází k omezení práva obhajoby vůči takovémuto svědkovi, především možnosti zúčastnit se jeho výslechu a klást mu otázky, jež je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen EÚLP). Obecně totiž platí, že aby byl výslech svědka v souladu s uvedenými ustanoveními, musí se uskutečnit ve veřejném soudním jednání, za přítomnosti obviněného, tedy před soudem, který rozhoduje o oprávněnosti obvinění a který musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na základě jeho přímého pozorování, chování a reakcí. Obviněnému musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu. Uvedený postup spočívající v přečtení výpovědi poškozené svědkyně není sám o sobě v rozporu s čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) EÚLP, lze ho však připustit pouze za předpokladu, že se jedná o opatření striktně nezbytné a nesnáze způsobené obhajobě omezením jejích práv budou dostatečně kompenzovány postupem orgánů činných v trestním řízení. Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, proto nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny.
V posuzovaném případě je z pohledu obviněného sporné, zda soudy mohly svůj výrok o vině opírat o důkaz obstaraný policejním orgánem před zahájením trestního stíhání jako neodkladný a zčásti také neopakovatelný úkon, který spočíval ve výslechu svědkyně – poškozené a s ní provedené rekognice. Obviněný v dovolání nezpochybnil, že předmětný důkaz byl zajištěn v souladu s ustanoveními §158 odst. 3, 9 tr. řádu a §158a tr. řádu, ani to, že měl podle §160 odst. 4 tr. řádu charakter neodkladného úkonu směřujícího ke ztotožnění pachatele, přičemž rekognice, která byla jeho součástí, byla současně i neopakovatelným úkonem. Nenapadal ani samotný průběh úkonu, který byl v souladu s §158a tr. řádu realizován za účasti nezávislého soudce, jenž byl garantem jeho zákonnosti. Obviněný v dovolání brojil výhradně proti tomu, že sám neměl možnost klást poškozené dotazy, a jelikož jde de facto o korunního svědka obžaloby, bylo tak zásadně porušeno jeho právo na obhajobu. V této souvislosti obviněný poukázal na plenární nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/13.
V citovaném plenárním nálezu se Ústavní soud velmi podrobně zaobíral tím, za jakých okolností lze použít jako důkaz o vině výpověď poškozeného získanou před zahájením trestního stíhání, přičemž bezprostředně navazoval na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tseber proti České republice ze dne 22. 11. 2012 č. 46203/08, který řešil stejnou problematiku. Ústavní soud v souladu s právním názorem v něm obsaženým nastavil tři kritéria, při jejichž splnění lze takový důkaz akceptovat, aniž by to znamenalo porušení spravedlivého procesu. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že stejný právní názor Evropský soud pro lidská práva vyjádřil i v rozsudku ve věci Luca proti Itálii ze dne 27. 2. 2001 č. 33354/96 nebo v rozsudku velkého senátu ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011 č. 26766/05 a č. 2228/06.
Prvním kritériem je, zda byl dán závažný důvod pro to, že obhajoba neměla možnost sama vyslechnout svědka obžaloby. O tom, že toto kritérium bylo v předmětném případě splněno, pochybnosti nevznikají. Výslech poškozené – cizinky, která se při návštěvě Ch. stala obětí násilného trestného činu, byl nepochybně nutným úkonem, bez kterého nebylo možné rozhodnout o zahájení trestního stíhání konkrétního podezřelého. Poškozená totiž útočníka nemohla identifikovat jménem nebo jinými osobnímu údaji a informace, které poskytla policejním orgánům při podání trestního oznámení, rozhodně nepostačovaly ve smyslu §160 odst. 1 tr. řádu k jeho ztotožnění. K určení totožnosti pachatele bylo proto nejprve nezbytné zákonným způsobem získat jeho popis a v případě, že by odpovídal osobě, která páchala již dříve obdobnou trestnou činnost, provést rekognici podle fotografií postupem odpovídajícím ustanovení §104b tr. řádu. Současně existovalo i nebezpečí ztráty důkazu, protože poškozená žije trvale v Rakousku, v České republice pobývala jen krátkodobě a signalizovala orgánům činným v trestním řízení, že se chce vrátit urychleně domů. Byly tak splněny všechny podmínky ustanovení §160 odst. 4 tr. řádu, které definuje neodkladný a neopakovatelný úkon.
Samotný výslech poškozené pak byl proveden v souladu s ustanovením §158a tr. řádu za účasti nezávislého soudce, jenž garantoval jeho zákonnost, a to včetně průběhu poznávacího řízení, které bylo jeho součástí. Poškozená byla nejprve podle §104b tr. řádu vyslechnuta k okolnostem, za kterých se s útočníkem setkala. Teprve poté, co ho spontánně podrobně popsala, jí byly ukázány fotografie podezřelých a ona bez většího zaváhání identifikovala obviněného tím, že označila fotografii č. 6, na které je zachycen právě jeho obličej (viz č. l. 79 spisu).
Jak již bylo výše konstatováno, soud prvního stupně přečetl protokol o výpovědi poškozené z doby předcházející zahájení trestního stíhání podle §211 odst. 2 písm. b) tr. řádu až poté, co dostál své povinnosti vyvinout veškeré úsilí, aby zajistil její osobní účast u hlavního líčení a umožnil tak i obhajobě svědkyni vyslechnout a klást jí dotazy. Poškozená ale před rakouskými policejními orgány dala jasně najevo, že se nechce do České republiky vrátit a odmítá si oživovat traumatizující zážitky tím, že o nich bude znovu vypovídat, tentokrát v řízení před soudem.
V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že orgány činné v trestním řízení mají podle §3 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů) mimo jiné i povinnost respektovat osobnost a důstojnost oběti, přistupovat k ní šetrně a přihlížet přitom k jejímu psychickému stavu. V průběhu trestního řízení by rozhodně nemělo docházet k prohlubování újmy způsobené oběti trestným činem nebo dokonce k tzv. druhotné újmě.
V posuzované věci je poškozenou mladá žena, která se stala obětí násilného trestného činu. Byla vystavena agresivnímu chování obviněného, který ji vylákal do opuštěného domu a zde jí násilím odejmul v podstatě všechny věci, a několik hodin ji pak proti její vůli v domě zadržoval, bránil ji v odchodu i fyzickým násilím a nutil ji strpět opakované vysvlékání, které sice nemělo sexuální podtext, ale bylo jí přesto velmi nepříjemné. S ohledem na tyto skutečnosti a s přihlédnutím ke shora zmíněným stavům úzkosti, které byly u poškozené patrné i v době, kdy s ní byl v písemném a posléze i osobním styku inspektor Spolkového komisařství policie v Loebenu René Hackenauer, nelze soudu prvního stupně vytýkat, že poté, co poškozená dala jasně najevo, že se k podání další svědecké výpovědi do České republiky nevrátí, dále na ni prostřednictvím rakouské policie nebo jiných orgánů, na které se mohou obracet české soudy v rámci žádosti o právní pomoc, nenaléhal právě s ohledem na sekundární viktimizaci.
Dalším kritériem, které zmiňuje Evropský soud pro lidská práva, respektive Ústavní soud ve své judikatuře, je, zda i přes připuštění výpovědi svědka, kterého obhajoba sama nemohla vyslechnout a klást mu dotazy, lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Tedy, zda existují jiné skutečnosti, které dostatečným způsobem umožňují řádné a spravedlivé posouzení sporného důkazu. V předmětné věci konkrétní skutečnosti, ze kterých lze spolehlivě usuzovat na věrohodnost poškozené, dány jsou.
Jak již bylo shora uvedeno, poškozená vypovídala spontánně, bez stop zaujatosti vůči obviněnému a zcela přiléhavě a logicky vysvětlila, proč se obrátila na Polici České republiky. Nebyla motivována snahou, aby byl obviněný potrestán, nýbrž tím, že se náhle v cizím státě ocitla bez svých osobních věcí, zejména postrádala mobilní telefon, který ji zajišťoval spojení s jejími blízkými. O věrohodnosti výpovědi poškozené svědčí pak zejména to, že některé její věci včetně mobilního telefonu byly bezprostředně po podání trestního oznámení policisty nalezeny v opuštěném domě, který jim poškozená označila, a to ukryty pod prkny místnosti nacházející se nad tou, kterou prokazatelně obýval právě obviněný. Jestliže by poškozená obviněnému vydala své věci dobrovolně, jak se hájil, nelze najít akceptovatelné vysvětlení, proč je popsaným způsobem ukryl. Verze skutkového děje, jak ji podala poškozená, je navíc přímo podporována výpovědí svědka P. K. A to přestože tento svědek je nepochybně nakloněn spíše obviněnému, se kterým se zná a v opuštěném domě s ním přebýval, než poškozené. Správně v této souvislosti soud prvního stupně zejména zdůraznil tu část výpovědi jmenovaného svědka, v níž popsal, jak předmětný den vešel náhodně k obviněnému a uviděl zde sedět poškozenou zabalenou v dece, zřejmě nahou, přičemž obviněný prohledával její věci. Obviněný ho tehdy přiměl odejít slovy „běž pryč, ať v tom nejsi taky“. Z citované výpovědi svědka je zřejmé, že si obviněný byl vědom toho, že se dopouští trestného jednání, a současně z ní vyplývá i to, že jeho obětí byla právě poškozená. Z pohledu těchto zjištění vyznívá obhajoba obviněného, že poškozená u něj byla ze své vůle a sama mu dala nejprve na nádraží 50 euro a později i své osobní věci, jako nepravdivá. Jestliže naopak existují důkazy, které potvrzují, že poškozená se s obviněným v jedné místnosti nacházela proti své vůli, dále že obviněný prohledával její věci, bral jí je a posléze je ukryl, pak není ani žádný rozumný důvod pochybovat o tom, že obviněný vůči poškozené použil násilí způsobem, který popsala. Zejména když sám obviněný prokazatelně nevypovídal o průběhu setkání s poškozenou pravdivě, byť je to jeho právem, a účelově měnil své výpovědi. Obviněný v průběhu trestního stíhání nabídl několik různých verzí skutkového děje, které se lišily v podstatných bodech, a rozpory mezi nimi nedokázal logicky vysvětlit. Například ve své výpovědi v rámci vazebního zasedání tvrdil, že usnul, a když se probral, poškozená v místnosti nebyla. Později ale vypovídal, že z místnosti odešel a poškozenou tam zanechal. Jindy se hájil tím, že byl pod vlivem drog a vlastně si na předmětný večer nepamatuje, přitom ale vylučoval, že by se vše odehrálo tak, jak popsala poškozená. Jako zcela nevěrohodné se pak ukázalo tvrzení obviněného, že viděl poškozenou aplikovat si pervitin. Jak již bylo výše konstatováno, poškozená se bezprostředně po podání trestního oznámení dobrovolně podrobila testu na přítomnost omamných a psychotropních látek a jeho výsledek byl negativní (viz č. l. 171 spisu).
Poslední kritérium vymezené Ústavním soudem ve shora citovaném plenárním rozhodnutí spočívá v tom, nakolik výpověď svědka, které obviněný ani jeho obhájce nemohli být přítomni, ovlivnila rozhodnutí o vině. Zda se jedná o výlučný usvědčující důkaz, nebo zda jde o důkaz sice důležitý, ale současně existují i další podpůrné důkazy nezanedbatelné důkazní síly, na jejichž základě lze dospět k závěru, že obviněný spáchal skutek, jenž je mu kladen za vinu.
V posuzovaném případě není výpověď poškozené jediným osamoceně stojícím usvědčujícím důkazem, nýbrž jsou zde další přesvědčivé důkazy prokazující vinu obviněného. Především jde o výše zmíněný nesporný výsledek ohledání místa činu, a to včetně věcí poškozené označených přímo obviněným R. Š. (viz č. l. 5 až 28 spisu; viz i úřední záznamy ze dne 20. září 2013, ze dne 24. října 2013 a ze dne 13. listopadu 2013 na č. l. 29 – 32 spisu). Dále je obviněný usvědčován výpovědí svědka P. K., který v hlavním líčení, tedy v přítomnosti obviněného, uvedl, že viděl poškozenou sedět zabalenou jen v dece v místnosti užívané obviněným, zatímco obviněný prohledával její batoh. Obviněný ho přitom vystrnadil z místnosti slovy, jejichž význam byl jednoznačný, a to ten, že ho uvedenými slovy varoval, aby nebyl spojován s jeho v té době zcela zjevně páchanou trestnou činností. Svědek dále uvedl, že s poškozenou později i hovořil, když se vrátila do domu a hledala zde své věci. Svěřila se mu s tím, že ji obviněný odcizil nejprve 50 euro a posléze se zmocnil dalších cca 700 euro, které měla uschované v batohu. Jmenovaný svědek navíc vypověděl, že viděl obviněného ukrývat „holčičí“ věci do horního patra domu.
Zmíněné důkazy verzi poškozené jednoznačně podpořily a současně samy o sobě obviněného usvědčují z trestné činnosti. Prokazují totiž, že obviněný poškozenou proti její vůli držel v opuštěném domě a zmocnil se jejích věcí. Jestliže poškozená v těchto bodech prokazatelně vypověděla pravdu, pak není důvod zpochybňovat věrohodnost její výpovědi ani v té části, která se týká popisu agresivního jednání obviněného v okamžiku, kdy se zmocnil jejích věcí. Zejména když nic nesvědčí o tom, že by poškozená jakkoli zveličovala újmu, která ji vznikla, a trestní oznámení podala výlučně proto, že jí samotné se nepodařilo získat zpět své věci (srov. i svědeckou výpověď P. K. – č. l. 92 p. v. a č. l. 289 p. v. – 291 spisu).
Lze shrnout, že vzhledem k těmto skutečnostem v posuzovaném případě, a to přestože obhajoba neměla možnost sama vyslechnout svědkyni obžaloby poškozenou K. H., která se odmítla se shora uvedených důvodů dostavit k soudu do České republiky, nedošlo z celkového hlediska k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Výslech poškozené K. H. v postavení svědkyně byl mimo jakoukoli pochybnost neodkladným úkonem a z pohledu poznávacího řízení i neopakovatelným úkonem provedeným v souladu se zákonem, přičemž o věrohodnosti tohoto důkazu nejsou důvodné pochybnosti. Orgány činné v trestním řízení navíc vyvinuly maximální snahu po zahájení trestního stíhání poškozenou znovu vyslechnout v přítomnosti obviněného nebo jeho obhájce a nezdařilo se jim to z objektivních důvodů. Omezení práv obviněného pak nebylo neproporcionální a intenzivní natolik, aby eliminovalo záruku fair procesu, protože jednak byla zákonnost provedení výslechu poškozené garantována přítomností soudce a jednak, což je podstatné z pohledu kontradiktornosti řízení, výrok o vině obviněného nestojí pouze na tomto důkazu, nýbrž i na dalších důkazech značné vypovídající hodnoty, které byly provedeny bezprostředně v hlavním líčení kontradiktorním způsobem.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že rozhodnutí, kterým obviněný argumentoval, tedy výše zmíněný plenární nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/13, bylo vydáno v trestní věci, která se lišila od posuzované trestní věci v několika směrech. Zatímco v tomto případě bylo možné závěr o totožnosti útočníka učinit i na základě jiných důkazů, než jen výpovědi poškozené (svědek P. K. potvrdil, že to byl právě obviněný, kdo poškozenou držel v opuštěném domě a bral si její věci), ve věci posuzované Ústavním soudem bylo možné stejný závěr učinit výhradně na základě důkazu svědeckou výpovědí učiněnou před zahájením trestního stíhání. Další významný rozdíl pak spočívá v tom, že ve věci řešené citovaným nálezem nebyla se svědkem provedena rekognice, ale v posuzované věci poškozená obviněného při řádně realizované rekognici podle fotografií poznala a označila, přičemž o zákonnosti a vypovídací důkazní hodnotě této rekognice s ohledem na shora uvedené okolnosti nevznikají důvodné pochybnosti, a to i s přihlédnutím k výpovědi svědka P. K.
Nejvyšší soud uzavírá, že v souladu s požadavky kladenými konstantní judikaturou na případy, kdy jeden z nosných důkazů o vině byl obstarán jako neodkladný ještě před zahájením trestního stíhání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. I. ÚS 2779/07, nebo plenární nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/13), soudy nižších stupňů v posuzované věci pečlivě zvažovaly věrohodnost výpovědi poškozené a řádně objasnily, proč ji pokládají za nespornou, přičemž logicky a přesvědčivě reagovaly i na všechny námitky obhajoby. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že nevyslechnutí poškozené před soudem s ohledem na to, že byla nekontaktní a později výslovně odmítla se hlavního líčení zúčastnit, bylo v předmětné věci kompenzováno jinými důkazy natolik, že nedošlo k nepřiměřenému zásahu do práva na obhajobu. Naopak soud prvního stupně v hlavním líčení provedl řadu dalších důkazů, které dovolují učinit spolehlivý závěr o vině obviněného, takže výpověď poškozené nestojí osamocena. Trestní řízení v této věci lze tedy i přes nemožnost klást dotazy svědkyni poškozené K. H. ze strany obhajoby považovat ještě za spravedlivé a vyhovující zásadě proporcionality, a proto je možné námitku odvolatele, že bylo zásadně porušeno jeho právo na obhajobu, považovat za nedůvodnou.
Nic tedy nebránilo tomu, aby Nejvyšší soud při posuzování relevantně uplatněných hmotně právních námitek obviněného vůči právní kvalifikaci užité v bodě 2) výroku o vině vycházel ze skutkových závěrů popsaných v rozsudku soudu prvního stupně, které akceptoval jako správné a úplné i odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku.
Jak bylo již konstatováno, soudy nižších stupňů skutek pod bodem 2) výroku o vině posoudily jako dva trestné činy spáchané ve vícečinném souběhu. Zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně na straně 8 odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že trestným činem loupeže je ta část jednání obviněného, kdy vylákal poškozenou pod záminkou, že jí vrátí odcizených 50 euro, k opuštěnému domu a zde ji nadávkami a křikem přiměl vejít dovnitř a pak jí vytrhl batoh s věcmi, který pevně svírala v rukou. Podle soudu prvního stupně tím obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, protože použil proti jinému násilí, aby se zmocnil cizí věci. Zbývající část skutku, kterou tvoří jednání obviněného spočívající v tom, že poškozené ještě několik hodin poté, co se zmocnil její finanční hotovosti, batohu a dalších osobních věcí, bránil s použitím síly v tom, aby z domu odešla, přitom ji opakovaně vysvlékal a s tvrzením, že ji vrátí odcizené peníze, po ni požadoval orální sex, soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin vydírání.
Odvolací soud právní kvalifikaci použitou soudem prvního stupně označil za správnou, aniž by se jí podrobněji zabýval.
Obviněný v dovolání namítal pouze právní kvalifikaci skutku pod bodem 2) jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a s poukazem na nízkou intenzitu použitého násilí se domáhal změny právního posouzení na přečin krádeže podle §205 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud nepřisvědčil názoru dovolatele, že popis skutkového děje v bodě 2) nevykazuje znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku pro nízkou intenzitu násilí. Nejvyšší soud připomíná, že o spáchání trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku jde tehdy, jestliže pachatel užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. V této konkrétní věci ze skutkových zjištění soudu prvního stupně popsaných ve výroku o vině a podrobněji rozvinutých v odůvodnění rozsudku lze bez důvodných pochybností učinit závěr, že cílem obviněného bylo získat peníze poškozené a jiné její věci, které měla při sobě, a to i za cenu, že násilím překoná její odpor. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku již samotný fakt, že obviněný přinutil fyzicky slabší poškozenou agresivním jednáním a hlasitými nadávkami vstoupit do opuštěného domu, kde od ní požadoval vydání peněz, lze považovat za určitou formu násilí, která směřovala proti jejímu soukromí, a za demonstraci síly, kterou poškozená osoba vnímala jako obavu o svoji osobní integritu. Uvedená obava poškozené byla navíc umocněna tím, že k činu došlo v noci, což nepochybně zvyšovalo intenzitu jednání obviněného (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1174/2011). Obviněný navíc vůči poškozené použil i přímé fyzické násilí. Nejprve v okamžiku, kdy ji na samém počátku odstrčil od dveří poté, co mu nechtěla dobrovolně vydat batoh, který pevně svírala, a pak jí batoh vytrhl z rukou. Později nejméně v okamžiku, když jí strhl z ruky prstýnek a náramek a z ucha náušnici, což ze strachu strpěla bez odporu, protože ji krátce předtím, když se pokusila odejít, přimáčkl jednou rukou ke zdi a druhou jí začal škrtit, až omdlela.
Nejvyšší soud v minulosti opakovaně judikoval, že jestliže oprávněná osoba má věc ve své dispozici a fyzicky ji ovládá tak, že je v podstatě vyloučeno odejmutí takové věci bez použití násilí nebo bez pohrůžky bezprostředního násilí, je právní kvalifikace skutku pachatele jako trestného činu krádeže zpravidla vyloučena. Dokonce ani výjimečně malá intenzita násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako krádeže podle §205 tr. zákoníku. Tato skutečnost má význam jen z hlediska povahy a závažnosti trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku (srovnej rozhodnutí publikované pod č. 60/1967 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 907/ 2013).
Samotná skutečnost, že poškozená obviněnému nekladla větší odpor, ani jistá míra naivity jejího chování, která se projevila tím, že obviněného následovala k opuštěnému domu, nemůže odůvodnit posouzení skutku jen jako trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku, jak se toho obviněný v dovolání domáhal. Znakem skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §175 odst. 1 tr. zákoníku je totiž použití násilí nebo jeho bezprostřední pohrůžky k překonání nejen fakticky kladeného odporu, ale i k zamezení odporu očekávaného. Jinak řečeno, není podmínkou, aby napadený poškozený se útočníkovi přímo bránil, zejména, je-li si vědom jeho fyzické převahy a plně se podrobí jeho vůli z obavy z hrozícího násilí.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v posuzovaném případě nešlo o identickou situaci, která byla řešena Nejvyšším soudem v rozhodnutí publikovaném pod č. 19/1972 Sb. rozh. tr., jímž obviněný argumentoval v dovolání na podporu svého právního názoru, že vytržení věci z ruky poškozeného ještě není násilím ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku. Předmětné rozhodnutí se totiž týkalo jednání pachatele, který tašku z ruky poškozeného vytrhl neočekávaně, tedy zmocnil se ji s využitím momentu překvapení, a proto nemusel překonávat žádný odpor poškozeného. Takové jednání je skutečně jen trestným činem krádeže podle §205 tr. zákoníku, ale v nyní posuzované věci o takové jednání nešlo (srovnej předcházející odstrčení poškozené a zejména přimáčknutí jednou rukou poškozené ke zdi, přičemž ji druhou rukou začal škrtit, až omdlela a po tomto násilí ji strhl z ruky prstýnek a náramek a z ucha náušnici, což ze strachu v důsledku předcházejícího násilí již strpěla bez odporu).
Vzhledem k výše uvedenému shledal Nejvyšší soud správným závěr soudů nižších stupňů o tom, že obviněný skutkem pod bodem 2) výroku o vině spáchal zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný byl v bodě 2) výroku o vině, jehož právní posouzení v dovolání napadá, uznán vinným i přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Proti této právní kvalifikaci obviněný v dovolání žádnou konkrétní námitku nevznesl. Nejvyšší soud proto jen stručně uvádí, že závěr soudů nižších stupňů o tom, že obviněný spáchal ve vícečinném souběhu s trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku také přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, odpovídá shora uvedeným skutkovým zjištěním.
Nejvyšší soud nejprve připomíná, že objektivní stránka přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo strpěl, a to násilím nebo jeho pohrůžkou či pohrůžkou jiné těžké újmy.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku na str. 8 uvedl, že obviněný znaky výše citované skutkové podstaty naplnil tím, že poté, co dokonal trestný čin loupeže (tím, že vůči poškozené použil násilí, aby se zmocnil jejího batohu a osobních věcí), ještě dalších šest hodin poškozenou agresivním jednáním, verbálním i fyzickým, mimo toho, že ji oloupil o uvedené věci, navíc nutil setrvat s ním v místnosti, do kterého ji vlákal, přičemž musela strpět, že ji opakovaně vysvlékal a odmítal jí vrátit oblečení. Také poškozenou požádal, aby ho orálně uspokojila, s tím, že ji za to vrátí odcizené peníze. Když to ale odmítla, dále na ni v tomto směru nenaléhal.
Nejvyšší soud k argumentaci soudu prvního stupně dodává, že momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit (shodně rozhodnutí publikované pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci byl zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku dokonán již tím, že obviněný vůči poškozené použil násilí, aby se zmocnil jejího batohu a dalších věcí. Další jednání obviněného, které poté následovalo, spočívalo v tom, že poškozenou téměř šest hodin nutil, a to nejen verbálně, ale i s přímým použitím fyzického násilí, k tomu, aby zůstala s ním v jedné místnosti a strpěla, že ji opakovaně vysvlékal, prohledával a činil jí nepřijatelné návrhy. Toto další jednání obviněného vykazovalo všechny objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Jinak řečeno, obviněný nejprve na poškozenou útočil proto, aby se zmocnil jejích věcí, a později proto, aby ji donutil s ním zůstat, a jeho jednání popsané pod bodem 2) výroku o vině tak naplnilo znaky dvou trestných činů ve vícečinném souběhu, a jak správně podotkl soud prvního stupně, je na místě obviněného potrestat za všechny souběžně spáchané trestné činy.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že poškozená chování obviněného nepociťovala jako sexuálně motivovaný nátlak (srovnej protokol o trestním oznámení na č. l. 2, protokol zachycující svědeckou výpověď poškozené na č. l. 69 – 75 spisu (zejména č. l. 73 až 74) a úřední záznam o podaném vysvětlení poškozené na č. l. 95 – 98 spisu (zejména na č. l. 98), kde vždy shodně uvedla: „… nešlo mu o sex, spíš to prohodil jen tak, neošahával mne, nechtěl sex… “). A jelikož ani skutková zjištění nevypovídají o tom, že by obviněný nutil poškozenou k obnažování proto, aby tím působila na jeho sexuální vnímání a vzrušovala ho, nepřicházela do úvahy právní kvalifikace posuzovaného skutku jako přečinu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1 tr. zákoníku, který je jinak ve vztahu k přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku speciální.
V závěru se Nejvyšší soud zaobíral námitkou obviněného, že v napadeném rozsudku soudu druhého stupně chybí výrok, kterým mělo být podle §256 tr. řádu zamítnuto jeho odvolání. Tuto námitku obviněný správně podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, ovšem Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je dán tehdy, pokud nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Taková situace ale v dané trestní věci nenastala. Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, totiž z podnětu odvolání obviněného napravil zřejmé pochybení, ke kterému došlo při vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně ohledně právní kvalifikace skutku pod bodem 1) výroku o vině, a proto nemohl samostatným výrokem ve zbytku odvolání obviněného zamítnout. Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby byť jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu zveřejněná pod č. T 417 v sešitě č. 17/2002, pod č. T 486 v sešitě č. 20/2003 a pod č. T 531 v sešitě č. 23/2003 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Praha).
Z pohledu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu je pak nerozhodné, že obviněný výsledek řízení před odvolacím soudem vnímá tak, že jeho odvolání nebylo vyhověno ani zčásti, protože se domáhal zprošťujícího rozsudku ohledně všech skutků kladených mu za vinu a fakticky byl uznán vinným stejnými trestnými činy jako v rozsudku soudu prvního stupně a byl mu uložen i stejný trest. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na znění ustanovení §259 odst. 4 tr. řádu, ze kterého vyplývá, že odvolací soud, rozhoduje-li z podnětu odvolání podaného jen ve prospěch obviněného, nesmí změnit napadený rozsudek k horšímu. Odvolacímu soudu ale citovaný zákaz reformace in peius nebrání v tom, aby v napadeném rozsudku opravil zřejmou nesprávnost, ke které došlo při jeho vyhlašování, jestliže rozsudek i po této změně bude vyznívat pro obviněného v podstatě stejně.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného R. Š. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová