ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.132.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 132/2014-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2014 o dovolání obviněného Ing. B. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 6 To 346/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 106/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. B. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 1 T 106/2004, uznán vinným pod body 1 až 14 výroku o vině šesti trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona, (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen ve zkratce tr. zákon), v bodě 6b ve stadiu pokusu, dvěma trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, pokračujícím trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zákona a trestným činem porušování povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zákona a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou (2) roků. Výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu pěti (5) let. Podle §59 odst. 2 tr. zákona mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného Ing. B. Š. k náhradě škody celkem devatenácti poškozeným, přičemž někteří z nich byli podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Trestných činů podvodu popsaných pod body 1) až 10) výroku o vině citovaného rozsudku se obviněný dopustil tím, že stručně popsáno v době do května 1996 do března 2001 vylákal od různých dodavatelů na různých místech České republiky jednaje za firmu své matky „V. Š. – AUTO ZIMMERT L. “ zboží, které poté obratem pod cenou prodal a peníze si ponechal. Dodavatelům předstíral, že za zboží dostanou zaplaceno, ačkoliv již v okamžiku, kdy od nich zboží objednával, věděl, že on ani firma jeho matky zboží neuhradí. Některým z poškozených, kteří více naléhali nebo byli opatrnější, předkládal bankou potvrzené příkazy k bezhotovostní úhradě sjednané kupní ceny, ačkoli věděl, že na účtu v příkaze uvedeném nejsou finanční prostředky, případně, že jde o účet, který je již uzavřen. V červenci 2001 navíc obviněný ve Španělsku vylákal 50 000 ESP od poškozeného T. Z. pod smyšlenou záminkou půjčky, kterou ovšem neměl od počátku v úmyslu ve sjednané týdenní lhůtě ani později zaplatit. Vzhledem k tomu, že obviněný v páchání této podvodné trestné činnosti pokračoval několik let bez ohledu na sdělená obvinění, bylo nutno jinak navazující podvodnou trestnou činnost rozdělit, a proto byl obviněný uznán vinným několikanásobným trestným činem podvodu, kvalifikovaným vždy s ohledem na součet škody z jednotlivých útoků podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona nebo podle §250 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona. Soud prvního stupně při vymezení jednotlivých skutků přihlédl také k časovému odstupu mezi spáchanými útoky.
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona popsaný pod body 11) a 12) výroku o vině obviněný spáchal stručně uvedeno tím, že v době od října 1999 do března 2001 si pro sebe ponechal jednak hotové finanční prostředky svého zaměstnavatele firmy J. Č. – RMV Trans T. , které měl použít k zaplacení zboží, a jednak osobní motorové vozidlo Ford Tranzit patřící obchodní společnosti Plachý, s. r. o., které měl pouze v pronájmu.
Trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zákona pod bodem 13) výroku o vině se obviněný dopustil tím, že v dubnu 2001 vycestoval se svými tehdy nezletilými dětmi do Španělska, kde s nimi pobýval až do července 2002, a po tu dobu jim zamezil ve školní docházce a negativně je ovlivňoval tím, že si prostředky k obživě opatřoval trestnou činností.
Trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zákona pod bodem 14) výroku o vině obviněný spáchal tím, že po vyhlášení konkursu přes opakované výzvy správce konkursní podstaty firmy B. Š. – AUTOSHOP L. , která byla ode dne 21. 2. 1996 v konkursu, nesestavil a neodevzdal seznam svého majetku a závazků s uvedením svých věřitelů i dlužníků a zmařil tím řádný průběh konkursního řízení, které nemohlo probíhat.
Krajský soud v Plzni, který rozhodoval o odvolání státního zástupce a obviněného Ing. B. Š. podaných proti shora citovanému rozsudku, rozsudkem ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 6 To 346/2013, po projednání ve veřejném zasedání podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. k odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. B. Š. odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zákona a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří (3) roků a šesti (6) měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona obviněného Ing. B. Š. pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného Ing. B. Š.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Ing. B. Š. prostřednictvím obhájce JUDr. Ing. Jiřího Beera dovoláním, které formálně podřadil pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, obviněný Ing. B. Š. spatřoval v tom, že se na něj vztahovala amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a to konkrétně její čl. II., kterým prezident nařídil, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více jak osm let. Obviněný poukázal na to, že jeho trestní stíhání bylo postupně zahájeno v letech 1999 až 2000, takže prezidentem stanovená osmiletá lhůta uplynula. Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 1 T 106/2004, sice z výše zmíněného důvodu jeho trestní stíhání zastavil, ovšem Krajský soud v Plzni toto rozhodnutí z podnětu stížnosti státního zástupce zrušil a uložil soudu prvního stupně ve věci znovu jednat a rozhodnout. Své rozhodnutí opřel o argument, že nelze do osmileté lhůty stanovené v čl. II. amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 započítat dobu, po kterou byl obviněný Ing. B. Š. stíhán jako uprchlý. Dovolatel s touto argumentací nesouhlasí. Uvedl, že se nikdy neskrýval před trestním stíháním, protože pobýval v zemích Evropské unie. To, že orgány činné v trestním řízení nebyly schopné jeho účast zajistit, není jeho chybou.
Pod dovolací důvod podle §265b odst.1písm. g) tr. ř., který spočívá v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněný Ing. B. Š. podřadil námitku, že nemůže nést trestní odpovědnost za to, že firma jeho matky, za kterou objednával zboží, neuhradila sjednané závazky a za dodané zboží nezaplatila. Příčinou vzniku škody na majetku dodavatelů byla výhradně druhotná platební neschopnost matčiny firmy, kterou ji pomáhal vést. Jeho matka V. Š. zemřela, takže nemůže pravdivost jeho obhajoby potvrdit.
Další výhrada obviněného Ing. B. Š. uplatněná v rámci výše uvedeného dovolacího důvodu spočívala v tom, že v trestním stíhání byl první odsuzující rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 1 T 106/2004, zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 6 To 247/2012, pro podstatné vady, ovšem soud prvního stupně vynesl v pořadí druhý odsuzující rozsudek dne 6. 11. 2012, sp. zn. 1 T 106/2004, v podstatě beze změny oproti prvnímu. Krajský soud v Plzni ve svém usnesení, které je dovoláním napadáno, přesto konstatoval, že skutková zjištění Okresního soudu v Karlových Varech jsou správná, způsob hodnocení důkazů odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a soud prvního stupně se řádně vypořádal s obhajobou obviněného.
Naplnění dovolací důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž se uplatní tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, obviněný Ing. B. Š. opřel o skutečnost, že mu byl Krajským soudem v Plzni uložen nepřiměřeně přísný trest ve formě nepodmíněného odnětí svobody, který nezohledňuje délku řízení, je ve zřejmém nepoměru ke stupni společenské nebezpečnosti činů, kladených mu za vinu, a je v rozporu s účelem trestu. Jmenovitě s ustanovením §39 odst. 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen tr. zákoník).
V závěru dovolání obviněný Ing. B. Š. Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a tomuto soudu uložil věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně podle §265m tr. ř. soud sám ve věci rozhodl a zprostil ho obžaloby nebo trestní stíhání zastavil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se písemně vyjádřila k podanému dovolání a Nejvyššímu soudu navrhla dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Argumentovala tím, že část dovolacích námitek obviněného sice odpovídá uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., ovšem jedná se námitky zjevně nedůvodné, přičemž ty zbylé nelze podřadit pod žádný dovolací důvod.
Za relevantní dovolací námitku podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. označila státní zástupkyně výhradu obviněného vůči nezastavení jeho trestního stíhání s ohledem na čl. II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013. Současně ale upozornila na to, že trestní stíhání obviněného bylo po určitou dobu vedeno proti uprchlému a tuto dobu je nutné odečíst z celkové doby trvání trestního stíhání, takže od zahájení trestního stíhání k datu 1. 1. 2013 neuplynulo více než osm let stanovených prezidentem republiky v citovaném článku amnestijního rozhodnutí jako podmínka pro zastavení trestního stíhání, nýbrž jen cca šest a půl roku.
Z ostatních dovolacích námitek shledala státní zástupkyně za odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitku, v níž obviněný zpochybnil potřebnou formu úmyslného zavinění u trestných činů podvodu, kterými byl uznán vinným. K této námitce státní zástupkyně konstatovala, že závěr o úmyslném zavinění obviněného je v posuzované věci podložen skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, ze kterých jasně vyplývá, že obviněný objednával zboží se záměrem kupní cenu neuhradit, zboží prodat a výtěžek z prodeje si ponechat pro sebe. Konkrétně státní zástupkyně poukázala na prokázanou skutečnost, že obviněný zboží obratem po jeho dodání prodal pod cenou a peníze získané tímto prodejem nepoužil k zaplacení dodavatelům, nýbrž k zaplacení svých dluhů nebo jako zdroj své obživy. Úmyslné zavinění obviněného podle státní zástupkyně prokazuje i to, že záměrně utvrzoval dodavatele zboží v tom, že jde o řádný obchod tím, že jim předložil příkaz k úhradě určité finanční částky s tím, že bude poukázána na jejich účet bezhotovostním převodem, ačkoli si byl vědom toho, že stav účtu realizaci tohoto příkazu neumožňuje. Obviněný tedy již v době sjednávání závazků věděl, že jim nebude ve stanovených termínech schopen dostát pro nedostatek finančních prostředků, poškozeným to však zatajil a cíleně jim předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci. Další dovolací námitky, které obviněný podřadil pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupkyně označila za skutkové a konstatovala, že ty v rámci citovaného dovolacího důvodu uplatňovat nemůže.
K poslednímu obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně připomněla, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení podle citovaného dovolacího důvodu oprávněn zásadně jen k přezkumu toho, zda uložený druh trestu zákon připouští, a zda byl trest uložen ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v zákoně na trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným. V posuzovaném případě tak obviněný, který brojil jen proti tomu, že trest, jenž mu byl uložen, je nepřiměřeně přísný, uplatnil námitky, které pod výše uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že obviněný Ing. B. Š. je osobou oprávněnou k podání dovolání [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým byl pravomocně ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným a byl mu uložen trest.
Nejvyšší soud dále zvažoval obsah uplatněných námitek z toho pohledu, zda je lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody, případně pod jiné důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., a dospěl k závěru, že jde o námitky odpovídající citovaným dovolacím důvodům, a to až na jedinou výjimku. Zmíněnou výjimkou je zcela blíže nekonkretizovaná výhrada obviněného proti správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně s obecným odkazem na porovnání odůvodnění dvou meritorních rozhodnutí odvolacího soudu, a to dovoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 6 To 346/2013, a dřívějšího rozhodnutí téhož soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 6 To 247/2012.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, obviněný Ing. B. Š. namítl, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno, neboť je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, vyhlášeného pod č. 1/2013 Sb. Tuto námitku Nejvyšší soud shledal zjevně nedůvodnou. Z článku II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 vyplývá, že má být zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než osm let pro trestné činy, na něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že při výkladu pojmu „s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému“ je třeba vycházet ze skutečné doby konání trestního stíhání proti uprchlému, tzn., že od celkové doby trvání skutečně vedeného trestního stíhání je třeba odečíst dobu, po kterou se vedlo trestní stíhání proti uprchlému, a trestní stíhání je proto možno zastavit s ohledem na článek II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 č. 1/2013 Sb. jen v případě, že zbývající doba trvání trestního stíhání po tomto odečtení je delší než 8 let, a to k datu vyhlášení amnestie (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2014, ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 8 Tdo 638/2013, obdobný názor vyslovil Ústavní soud v plenárním usnesení ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/2013, v němž rozhodoval na základě žádosti skupiny senátorů na zrušení článku II. amnestie).
Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno pro dílčí útoky pokračujících trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona (útoky pod body 2 až 8c) postupně ve dnech 17. 5. 1999, 12. 1. 2000, 1. 6. 2000, 4. 10. 2000 a 12. 12. 2000. Pro skutek pod bodem 1 právně posouzený jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona bylo obviněnému sděleno obvinění dne 28. 9. 1999. V době od 16. 4. 2004 do 9. 8. 2006 bylo podle §302 tr. ř. a následujících ustanovení proti obviněnému vedeno řízení proti uprchlému a v jeho průběhu bylo zahájeno trestní stíhání pro zbylé skutky pod body 8c až 14 právně posouzené jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zákona a porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zákona dnem 31. 8. 2004, kdy bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno do vlastních rukou obhájce. Dne 9. 8. 2006 bylo trestní stíhání pro všechny sbíhající se trestné činy ukončeno pravomocným odsouzením obviněného Ing. B. Š. rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 1 T 106/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 6 To 277/2006. Poté, v době od 9. 8. 2006 do 25. 7. 2011 trestní stíhání neběželo vůbec. K jeho znovuoživení došlo na návrh obviněného Ing. B. Š. usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 7. 2011, sp. zn. 1 T 106/2004, který podle §306a odst. 2 tr. ř. zrušil citovaný odsuzující rozsudek a rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu. Trestní stíhání pak pokračovalo až do veřejného zasedání konaného dne 18. 9. 2013, v němž Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, opět věc pravomocně skončil rozsudkem ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 6 To 346/2013, který nyní obviněný napadl dovoláním.
Z výše uvedeného je zřejmé, že po odečtení doby, po kterou bylo v posuzované věci vedeno trestní stíhání proti uprchlému (dva a půl roku), případně trestní stíhání neběželo vůbec, neboť bylo pravomocně skončeno (pět let), celková délka trestního stíhání dosáhla k 1. 1. 2013 od prvního sdělení obvinění cca šest a půl roku, proto obviněný Ing. B. Š. není účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, vyhlášené pod č. 1/2013 Sb. Krajský soud v Plzni proto postupoval správně, když usnesením ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 To 196/2013, ke stížnosti státního zástupce zrušil usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 1 T 106/2004, kterým bylo podle §231 odst. 1 tr. ř. za použití §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. chybně zastaveno trestní stíhání obviněného Ing. B. Š.
Nejvyšší soud v této souvislosti odmítl jako irelevantní námitku obviněného, že se trestnímu stíhání nevyhýbal, protože se pohyboval ve státech Evropské unie a orgány činné v trestním řízení měly být schopné jeho účast u úkonů trestního řízení zajistit. Nejvyšší soud konstatuje, že řízení proti uprchlému bylo v této věci vedeno zcela důvodně. Ze spisového materiálu je zřejmé, že obviněný Ing. B. Š. v průběhu svého trestního stíhání opustil Českou republiku, záměrně nesdělil orgánům činným v trestním řízení místo svého pobytu v cizině a stal se pro ně zcela nekontaktním. O jeho setrvalém úmyslu vyhýbat se trestnímu stíhání pobytem v cizině jasně svědčí, že ani poté, co byl dne 14. 6. 2005 zadržen na Mallorce na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu vydaného dne 8. 1. 2002 a krátce na to ze zadržení propuštěn (důvodem bylo, že se španělská strana domáhala vydání evropského zatýkacího rozkazu, což však znění zákona č. 539/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, vylučovalo), vědom si toho, že je po něm v souvislosti s jeho trestním stíháním pátráno i v cizině, nenavázal kontakt s orgány činnými v trestním řízení a naopak se před nimi i nadále skrýval až do svého opětovného zadržení španělskou policií dne 13. 6. 2011. K druhému zadržení došlo na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného dne 12. 3. 2007 (v mezidobí došlo ke změně české právní úpravy a evropské zatýkací rozkazy mohly být vydány i v trestním řízení týkajícím se trestného činu spáchaného před 1. 11. 2004). V tomto případě již byl zatýkací rozkaz realizován a obviněný Ing. B. Š. byl předán do České republiky.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je vymezen tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, odpovídá obviněným vytýkaná vada chybného právního posouzení otázky zavinění u trestných činů podvodu, které obviněný spáchal jménem firmy své matky V. Š. Tuto námitku ale Nejvyšší soud shledal jako zjevně nedůvodnou. Subjektivní znak skutkové podstaty trestných činů podvodu, kterými byl uznán vinným, totiž obviněný Ing. B. Š. naplnil ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V posuzované věci podle skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji rozvedených v jeho odůvodnění byl shledán vinným tím, že opakovaně ve snaze získat pro sebe finanční hotovost, která by pokryla jeho obživu, uvedl v omyl různé dodavatele zboží firmě V. Š. – AUTO ZIMMERT L. (firma jeho matky), tím, že jim předstíral, že zboží, které u nich pro tuto firmu v jejím zastoupení objednává, jim bude odběratelem zaplaceno v dohodnutém termínu a ve výši sjednané kupní ceny, ačkoli již v době objednávek věděl, že zboží nebude zaplaceno v dohodnutém termínu ani později, neboť odběratel nedisponuje dostatečnou finanční hotovostí k jeho úhradě a samotné zboží sám prodá pod cenou a peníze za něj stržené použije pro sebe. Z popsaného skutkového děje, který má oporu v provedeném dokazování, jasně vyplývá, že závěr soudů nižších stupňů o tom, že obviněný jednal v přímém úmyslu uvést dodavatele zboží v omyl, majetkově je poškodit a sebe na jejich úkor obohatit, je správný (k tomu srovnej stranu 27 a 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a stranu 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K námitce obviněného Ing. B. Š. , že nemůže nést trestní odpovědnost za platební neschopnost firmy své matky, Nejvyšší soud připomíná, že obviněný nebyl uznán vinným podvodem za to, že firma jeho matky byla insolventní, nýbrž výhradně za to, že tuto skutečnost, o níž věděl, dodavatelům zboží záměrně zatajil a předstíral jim opak, tedy že za dodané zboží dostanou včas a v plné výši zaplaceno. O jeho přímém úmyslu uvést poškozené v omyl, aby je tím přiměl k majetkové dispozici, mimo jiné svědčí skutečnost, že v trestné činnosti pokračoval i poté, co mu bylo pro první dílčí útoky sděleno obvinění (srovnej data jednotlivých obvinění ve dnech 17. 5. 1999, 12. 1. 2000, 1. 6. 2000, 4. 10. 2000 a 12. 12. 2000 s daty jednotlivých útoků spáchané trestné činnosti v bodech 1 až 10 výroku rozsudku nalézacího soudu). Dále o jeho přímém úmyslu spáchat trestný čin podvodu vypovídá i to, že nejméně v útocích pod body 3f, 3g, 3h, 3m, 3n, 6b, 8a, 9a, 9d výroku rozsudku nalézacího soudu poškozené vědomě lživě ujišťoval v tom, že za zboží bude zaplaceno, také tím, že jim ukazoval příkazy k úhradě, o nichž věděl, že je příslušná banka nemůže realizovat pro nedostatek finanční hotovosti na účtu.
Jak bylo výše uvedeno, dále obviněný v dovolání uvedl, že nebylo při právní kvalifikaci jeho jednání vzato v potaz jasné neprokázání jeho viny opírající se jednak o argumenty vyslovené v rámci jeho odvolání a dále o skutečnosti vycházející přímo z jednotlivých skutkových vět. Tato jeho námitka, kterou obviněný Ing. B. Š. podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je skutkové povahy a nadto uplatněná jen v obecné rovině, takže není vůbec zřejmé, co konkrétně obviněný skutkovým závěrům soudu prvního stupně vytýká. Vzhledem k tomu, že na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani z jiných důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž současně nebyl zjištěn extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, Nejvyšší soud z podnětu obecně uplatněných výhrad obviněného vůči skutkovým zjištěním napadené rozhodnutí nepřezkoumával. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že výjimečně lze uvažovat o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním i v dovolacím řízení, a to tehdy, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; k tomu srov. i rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový zásadní rozpor lze shledat, jestliže některá důležitá skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Podobný závěr však u obviněného Ing. B. Š. není na místě s ohledem na podrobné odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech a jeho návaznost na provedené dokazování.
Poslední námitka, o kterou obviněný Ing. B. Š. opřel své dovolání, směřovala proti nesprávné aplikaci §39 odst. 3 tr. zákoníku, podle kterého soud přihlédne při stanovení druhu a výměry trestu mimo jiné také k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního stíhání, trvalo-li nepřiměřeně dlouho, a obviněný ji podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Nejvyšší soud připomíná, že pokud jde o hmotně právní posouzení druhu a výměry uloženého trestu nelze systematickým výkladem soustavy dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. dospět k jinému závěru, než že spadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je koncipován jako speciální vůči dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by vedl k závěru o zřejmé nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že dovoláním lze napadat pochybení soudů nižších stupňů, týkající se druhu a výměry uloženého trestu, zásadně jen tehdy, pokud byl obviněnému uložen trest podle zákona nepřípustný nebo ve výměře překračující sazbu stanovenou trestním zákonem, případně pod touto sazbou. Výjimečně lze v jeho rámci namítat i uložení takového druhu či výše trestu, které jsou v rozporu s jeho přiměřeností podle ústavních norem (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/2006). V posuzovaném případě se ale o podobný případ nejedná. Obviněný Ing. B. Š. se domáhá mimořádného přezkumu výroku o trestu výhradně z titulu jeho údajné nepřiměřenosti z pohledu délky řízení a nesprávně přitom poukazuje na ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku, podle kterého mu ale trest ukládán nebyl, neboť byl odsouzen podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (v něm sice absentovala obdobná výslovná úprava, ovšem nepřiměřená délka řízení se podle něj při ukládání trestu také zvažovala, a to s ohledem na obecná ustanovení §23 a §31 tr. zákona). K namítané nepřiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud připomíná, že ji nelze paušálně odvíjet pouze od samotné doby trvání trestního stíhání, nýbrž je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu a zásadně také z pohledu toho, jak délku řízení ovlivnilo chování samotného obviněného. Státu totiž nelze přičítat k tíži, že pachatele nepotrestal v přiměřené době, pokud obviněný trestní stíhání záměrně mařil tím, že se skrýval nebo uprchl. A právě tímto způsobem postupoval obviněný Ing. B. Š. , jak bylo výše rozebráno v souvislosti s námitkou týkající se zastavení trestního stíhání s ohledem na čl. II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013. V podstatě pouze v důsledku jeho chování došlo k tomu, že řízení před soudem bylo konáno dvakrát, přičemž podruhé s velkým časovým odstupem od data spáchání projednávaných trestných činů. Orgány činné v trestním řízení jinak postupovaly adekvátně složitosti a obsáhlosti věci. Přípravné řízení trvalo sice téměř pět let, ale jeho délka byla ovlivněna rozsáhlostí trestné činnosti obviněného, která vycházela najevo postupně, dále legitimní snahou orgánů činných v přípravném řízení vést společné řízení o všech trestných činech obviněného, a konečně tím, že obviněný trestní stíhání cíleně mařil svým útěkem do ciziny a tudíž od 16. 4. 2004 muselo být řízení vedeno proti uprchlému. Řízení před soudy pak trvalo poprvé od prosince 2004 do srpna 2006 a podruhé, kdy bylo znovu konáno na návrh obviněného, od července 2011 do září 2013, což s ohledem na množství důkazů odvíjejících se od obsáhlosti a složitosti projednávané trestné činnosti čítající celkem 38 útoků nelze mít za dobu nepřiměřeně dlouhou. Pro úplnost je na místě uvést, že ačkoli odvolací soud trest obviněnému zpřísnil z podnětu odvolání státního zástupce z původně podmíněného trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný, uložil mu trest ve výměře tři a půl roku, tedy ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby nejpřísnějšího ze sbíhajících se trestných činů, která činí 2 až 8 let. Ve výměře trestu tak odvolací soud dostatečně zohlednil dobu, která od spáchání činů uplynula, a polehčující okolnost, že před spácháním posuzované trestné činnosti obviněný vedl řádný život. V opačném případě by obviněnému při kumulaci přitěžujících okolností spočívajících v tom, že spáchal celkem jedenáct trestných činů, všechny promyšleně, devět z nich s cílem zneužít důvěřivosti poškozených a obohatit se na jejich úkor, navíc škodlivý následek ve výši téměř čtyř miliónů korun způsobil v přímém úmyslu a v páchání trestné činnosti pokračoval dlouhou dobu, konkrétně od května 1995 až do července 2001, uložil trest podstatně přísnější (srovnej stránku 5 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Lze tedy shrnout, že dovolací námitky obviněného Ing. B. Š. , které uplatnil v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř., jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová