ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1329.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1329/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2014 o dovolání, které podal obviněný Y. L. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 6 To 47/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 104/2012, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se částečně zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 6 To 47/2014, a to ve výroku, kterým bylo podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodnuto tak, že obviněný se uznává vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, dále ve výrocích o trestu a o náhradě škody a ve výroku, jímž bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání poškozené. Výroky, kterými byl jednak podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. řádu zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 1 T 104/2012, a jednak podle §226 písm. b) tr. řádu obviněný zproštěn obžaloby, zůstávají nedotčeny.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část citovaného rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný Y. L. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 1 T 104/2012, uznán vinným trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), a podle §206 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterých se dopustil skutky popsanými pod body I. a II. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 200 Kč, tedy v celkové výši 20 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Současně soud prvního stupně zrušil výrok o trestu v trestním příkaze Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 2 T 29/2009, který byl obviněnému doručen dne 28. 2. 2011, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 2 T 29/2009, jímž bylo podle §419 tr. zákoníku a §465 odst. 2 tr. řádu rozhodnuto o poměrném zkrácení uloženého trestu. Zrušena byla i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody způsobené trestným činem.
Z podnětu odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 6 To 47/2014, podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného Y. L. uznal vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku odvolacího soudu. Za tento přečin a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 2 T 29/2009, který mu byl doručen dne 28. 2. 2011, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 2 T 29/2009, jímž bylo podle §419 tr. zákoníku a §465 odst. 2 tr. řádu rozhodnuto o poměrném zkrácení uloženého trestu, byl obviněný odsouzen podle §220 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 200 Kč, tedy v celkové výši 20 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Současně odvolací soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu v trestním příkaze Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 2 T 29/2009, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody způsobené trestným činem. Odvolací soud pak podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněného obžaloby pro skutek, v němž obžaloba spatřovala trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., neboť tento skutek není trestným činem. Konečně podle §256 tr. řádu odvolací soud zamítl odvolání poškozené obchodní společnosti Karlštal, s. r. o., protože ho neshledal důvodným.
Obviněný Y. L. podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 6 To 47/2014, dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný nesouhlasí s použitím právních norem trestního, pracovního a obchodního práva na posuzovanou věc a v návaznosti na tuto námitku zpochybňuje naplnění znaku škody u přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho názoru nevyúčtování běžných provozních výdajů nemůže bez dalšího zakládat existenci škody na spravovaném či opatrovaném majetku. Dále obviněný namítá, že odvolací soud nesprávně použil ustanovení §66 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdy účinném znění (dále ve zkratce „obch. zák.“), protože jako osoba zaměstnaná na základě pracovní smlouvy nemohl být současně zástupcem jednatele. Pokud jde o vyúčtování služebních cest, podle názoru obviněného to měla učinit obchodní společnost, která ho vyslala na pracovní cestu. Jak dále obviněný zdůraznil, vedení účetnictví je podle §135 odst. 1 obch. zák. osobní povinností jednatele obchodní společnosti a nelze se jí nijak zprostit. Proto obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a aby podle §265m odst. 1 tr. řádu sám ve věci rozhodl a podle §226 písm. b) tr. řádu ho zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru nevyúčtování cestovních náhrad nemůže být v této věci škodou na cizím majetku, přičemž závěr soudů o způsobení škody je založen na pouhé indicii. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení (správně jde o rozsudek) Městského soudu v Praze a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Y. L. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Protože dovolací námitky obviněného částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je zčásti důvodné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný ve svém dovolání, je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Uplatněný dovolací důvod naplňují ty námitky obviněného Y. L., jimiž zpochybnil způsobení škody na cizím majetku, která je znakem přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou.
Jak přitom vyplynulo z rozhodných skutkových okolností, obviněný měl v pozici zaměstnance a obchodního zástupce ředitele poškozené obchodní společnosti Karlštal, s. r. o., nakládat s jejím peněžními prostředky na účtu způsobem, který byl sice ve prospěch této obchodní společnosti, ale vzhledem k tomu, že obviněný řádně nevyúčtoval peněžní částku ve výši 220 779 Kč, mělo dojít ke způsobení škody na majetku jmenované obchodní společnosti v uvedené výši. Takový skutkový závěr však podle názoru Nejvyššího soudu neodůvodňuje naplnění skutkové podstaty přečinu podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, včetně škody nikoli malé jako znaku jeho objektivní stránky. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, §379 obch. zák.). Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, kdyby zde nebylo škodné události v podobě trestného činu (viz rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákoník ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání.
Podle názoru Nejvyššího soudu samotné „nevyúčtování použití peněžních prostředků“, které ovšem podle skutkových závěrů odvolacího soudu byly použity ve prospěch obchodní společnosti Karlštal, s. r. o., nemůže představovat škodu v podobě úbytku hodnot z jejího majetku nebo ušlého zisku. K tomu, aby vznikla na majetku jmenované obchodní společnosti škoda ve výši požadované zákonem u přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku (tj. škoda alespoň nikoli malá), muselo by být prokázáno, že osoba, které bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, vynaložila tyto prostředky v rozporu s povinností péče řádného hospodáře (např. podle §135 odst. 2, §194 odst. 5 obch. zák.). Jinými slovy vyjádřeno, pachatel by musel nakládat nehospodárně s cizím svěřeným majetkem, přičemž důsledkem takového jednání by bylo způsobení škody alespoň nikoli malé na tomto majetku. Jestliže však odvolací soud učinil v posuzované věci skutkový závěr, podle něhož obviněný Y. L. použil nevyúčtované peněžní prostředky ve prospěch obchodní společnosti Karlštal, s. r. o., nelze současně konstatovat, že tím způsobil škodu na jejím majetku. Za tohoto stavu nemůže být samotné nevyúčtování použitých peněžních prostředků škodou na majetku jmenované obchodní společnosti, protože ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá, že tyto peněžní prostředky byly vynaloženy na úkor majetku uvedené společnosti a že tím došlo k úbytku opatrovaných nebo spravovaných majetkových hodnot.
Závěr soudů obou stupňů o výši škody, kterou měl obviněný způsobit posuzovaným trestným činem, je tedy nesprávný, protože nemá oporu v rozhodných skutkových zjištěních a neodpovídá ani tomu, co je podstatou škody u zmíněného trestného činu a jak je třeba stanovit její výši. Proto Nejvyšší soud považuje za opodstatněné námitky obviněného, jimiž zpochybnil naplnění uvedeného znaku objektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným.
V souvislosti s nesprávným právním posouzením škody jako znaku objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku proto nemůže obstát ani výrok o náhradě škody, který učinil odvolací soud v napadeném rozsudku a proti němuž obviněný Y. L. rovněž zaměřil své dovolání. Tento výrok totiž vycházel ze zmíněného chybného závěru o způsobení škody ve výroku o vině, v němž měl svůj podklad.
Nejvyšší soud se však neztotožnil s námitkami obviněného, kterými zpochybnil možnost být subjektem přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku. Pachatelem tohoto přečinu totiž může být každá fyzická osoba, která je nositelem zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Jde tedy o speciální subjekt ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku. Jak přitom mimo jiné vyplynulo z rozhodných skutkových okolností, obviněný Y. L. působil v obchodní společnosti Karlštal, s. r. o., jako její zaměstnanec, který měl postavení obchodního zástupce ředitele a jednal též na základě plných mocí. Obviněný tedy smluvně převzal odpovědnost za část svěřených majetkových hodnot (viz plnou moc zařazenou na č. l. 166 trestního spisu). Na tuto plnou moc dopadalo ustanovení §31 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, o zastoupení na základě plné moci (nyní jde o ustanovení §441 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Podstatou smluvního zastoupení ve smyslu citovaného ustanovení je ujednání zmocnitele a zmocněnce o zastoupení při určitém právním úkonu (nyní právním jednání), které se prokazuje plnou mocí. Zmocněncem právnické osoby přitom může být kdokoli, kdo je svéprávný a jehož zájmy nejsou v rozporu se zájmy zmocnitele. Od smluvního zastoupení na základě plné moci je třeba odlišovat případy zákonného zastoupení podnikatele (viz §15 obch. zák., §20 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. §430 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), které vzniká pověřením osoby podnikatelem, aby za něho provedla určitou činnost při provozu podniku (resp. nyní obchodního závodu), aniž by se k této činnosti vyžadovala plná moc. Pokud jde o otázku vymezení vnitřního vztahu obchodní společnosti a statutárního orgánu, resp. jeho člena či člena jiného orgánu, posuzovaly se práva a povinnosti podle §66 odst. 2 obch. zák. Obviněný sice ve svém dovolání v této souvislosti odkazuje i na posledně zmíněné ustanovení, to se ovšem na něj nevztahovalo, protože nebyl v postavení jednatele obchodní společnosti Karlštal, s. r. o.
Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že i kdyby obviněný Y. L. nepřevzal smluvní povinnost na základě ujednání, jejichž výsledkem bylo udělení plných mocí, stejně by byl povinen v určitém rozsahu opatrovat nebo spravovat majetek obchodní společnosti Karlštal, s. r. o., jako její zaměstnanec. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr., podle něhož jestliže je pachatel povinen a oprávněn pečovat o určitý majetek zaměstnavatele a nakládat se svěřenými hodnotami (např. uzavírat obchodní smlouvy), pak se jeho povinnost podle §301 písm. d) a §302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, stává konkrétní povinností, jejíž porušení naplňuje zákonný znak trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v porušení podle zákona uložené povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
Protože odvolací soud učinil ve výše uvedených směrech nesprávné právní posouzení skutku spáchaného obviněným Y. L., Nejvyšší soud z podnětu jím podaného dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 6 To 47/2014, a to ve výroku, kterým bylo podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodnuto tak, že obviněný se uznává vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, dále ve výrocích o trestu a o náhradě škody a ve výroku, jímž bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání poškozené. Výroky, kterými byl jednak podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. řádu zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 1 T 104/2012, a jednak podle §226 písm. b) tr. řádu obviněný zproštěn obžaloby, zůstaly nedotčeny tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Podle §265k odst. 2 tr. řádu byla zrušena i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část citovaného rozhodnutí odvolacího soudu, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 1 tak v potřebném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněného Y. L. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom se bude znovu zabývat zejména tím, zda vůbec obviněný způsobil škodu na majetku obchodní společnosti Karlštal, s. r. o., popřípadě v čem taková škoda spočívá a jaká je její skutečná výše, a opatří si k tomu dostatečné podklady. Poté soud prvního stupně rozhodne, zda obviněný naplnil žalovaným skutkem znaky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, anebo jestli je namístě obviněného zprostit obžaloby.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněného Y. L., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí, s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal uvedený podnět důvodným. Po zrušení rozsudku odvolacího soudu v jeho odsuzujících částech a v dalších navazujících výrocích na podkladě dovolání obviněného totiž pozbylo toto rozhodnutí právní moci, takže je již nelze vykonat.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 11. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y