ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1364.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 1364/2013-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 o dovoláních, která podali obvinění L. R. , K. Š. , U. D. , J. T. a nejvyšší státní zástupce v neprospěch všech jmenovaných obviněných a také v neprospěch obviněného M. R., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 6 To 23/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 3/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných L. R., K. Š., U. D. a J. T. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 11 T 3/2012, byli obvinění M. R., L. R., U. D., K. Š. a J. T. v bodech 1), 2) a 3) výroku o vině uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Za to byli obvinění odsouzeni podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestům odnětí svobody, a to M. R. v trvání šesti a půl roku, L. R. a K. Š. v trvání šesti let. Pro výkon trestu byli všichni zařazeni do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněným M. a L. R. uložil soud podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžité tresty ve výši 400 denních sazeb ve výši 2.000,- Kč, tedy v celkové částce 800.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání třicetišesti měsíců.
Obviněnému L. R. byl podle §71 odst. 1 tr. zákoníku dále uložen trest propadnutí náhradní hodnoty – finančních prostředků uvedených ve výroku o trestu rozsudku krajského soudu.
Obviněnému K. Š. soud uložil peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 2.000,- Kč, tedy v celkové výši 400.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání dvacetičtyř měsíců.
Obviněný U. D. byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb v denní sazbě 2.000,- Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 400.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání dvacetičtyř měsíců. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí náhradní hodnoty – finančních prostředků uvedených ve výroku o trestu rozsudku krajského soudu.
J. T. byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Také tomuto obviněnému soud uložil peněžitý trest podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku ve výši 200 denních sazeb v částce 2.000,- Kč denní sazby, tedy v celkové výši 400.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání dvacetičtyř měsíců.
V adhézním řízení soud rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému J. T. povinnost nahradit poškozenému M. L. škodu ve výši 1.116.000,- Kč. Další poškození M. H. a G. G. byli podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Brně současně v označeném rozsudku učinil dva zprošťující výroky. Prvním z nich podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obviněné M. R., L. R., K. Š., U. D. a J. T. obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 3 KZV 31/2011 pro skutky uvedené pod body 4) a 5) rozsudku krajského soudu, kvalifikované jako dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Dále soud všechny jmenované obviněné zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutky uvedené pod body 6) – 21) rozsudku krajského soudu rovněž kvalifikované jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně v neprospěch všech obviněných, obvinění – M. R., L. R., U. D., K. Š. a J. T. a poškozený P. H. Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl usnesením ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 6 To 23/2013, tak, že podle §253 tr. ř. zamítl odvolání poškozeného P. H. jako podané osobou neoprávněnou a podle §256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce a všech obviněných jako nedůvodná.
Toto usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadli dovoláním obvinění L. R., U. D., K. Š., J. T., všichni v rozsahu odsuzujícího výroku o vině a výroku o trestu, a také nejvyšší státní zástupce v neprospěch všech obviněných, tj. včetně obviněného M. R., který si dovolání nepodal.
Nejvyšší státní zástupce své dovolání podal z důvodu §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. v rozsahu zprošťujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně v bodech 6. – 21. výroku, tedy v části, v níž soud zprostil všechny obviněné obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku nejvyšší státní zástupce nejprve stručně připomněl závěry, které Krajský soud v Brně a následně Vrchní soud v Olomouci vyslovily ve svých rozhodnutích k uvedené části zprošťujícího výroku rozsudku nalézacího soudu a odpovídající části usnesení soudu druhého stupně. Vyjádřil svůj názor, že dokazování soudem prvního stupně bylo dostatečné a ve věci byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou pochybnosti. Upozornil, že soud druhého stupně následně neprovedl žádné důkazy a se skutkovými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. Přestože odvolací soud akceptoval skutkové zjištění o vytvoření smyšleného investičního záměru obviněnými, na jehož základě vylákali od poškozených finanční prostředky, současně vyslovil, že u nich absentuje podvodný úmysl, aniž svůj názor jakkoli vysvětlil. Podle nejvyššího státního zástupce posouzení skutkového děje, který nebyl soudem druhého stupně nijak změněn, neumožňuje jiný hmotně právní závěr než úmyslné jednání obviněných ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle přesvědčení tohoto dovolatele, pokud Vrchní soud v Olomouci neshledal zavinění na straně obviněných, dopustil se pochybení v hmotně právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V další části svého dovolání nejvyšší státní zástupce citoval určité pasáže z jím vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž odkazoval, a v nichž Nejvyšší soud posuzoval trestnou činnost spočívající v podvodném jednání pachatele a naproti tomu požadavek na zachování určité míry obezřetnosti poškozených osob, kterou by měly projevovat, aby event. podvodné jednání eliminovaly. Podle nejvyššího státního zástupce v posuzované trestní věci vyšlo aktivní jednání, jež vyústilo ve vznik závazku, který nemohl být nikdy splněn, jen a pouze ze strany obviněných, tudíž přenášet zavinění za následek na stranu poškozených by bylo proti smyslu norem trestního práva.
Již Krajským soudem v Brně došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení jednání obviněných, neboť tento soud nekvalifikoval skutky uvedené pod body 6. – 21. výroku rozsudku jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a toto pochybení nebylo napraveno ani Vrchním soudem v Olomouci v odvolacím řízení. Vzhledem k výše uvedenému proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 6 To 23/2013, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 11 T 3/2012 v bodech 6. – 21. výroku, jímž byli obvinění podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí, resp. jejich zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal Krajskému soudu v Brně v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obvinění L. R. a K. Š. podali svá dovolání prostřednictvím společného obhájce, JUDr. Vlastimila Vlka, shodně z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vzhledem k totožnosti obsahu obou podání budou jejich dovolací námitky předneseny společně. Podle obviněných soudy nesprávným způsobem zhodnotily provedené důkazy, proto závěr o spáchání protiprávního jednání a výši škody, kterou měli způsobit, označili za nesprávný. Důsledkem tohoto vadného postupu soudů obou stupňů je podle obviněných také peněžitý trest, který jim byl uložen v rozporu s ustanovením §39 tr. zákoníku, neboť nebylo přihlíženo k jejich majetkovým poměrům. Tito dovolatelé odmítli uzavření jakékoli dohody se spoluobviněnými, rovněž poškozené M. L., M. H. a G. G. neznali, což také jmenovaní ve svých výpovědích potvrdili. Dále ve svém mimořádném opravném prostředku podrobně popsali svoji vlastní verzi skutkového děje k bodům 1. až 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Závěrem poukázali na to, že v průběhu celého trestního řízení nebyly respektovány obecné zásady trestního řízení, zejména při hodnocení nepřímých důkazů. Navrhli tedy, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 6 To 23/2013, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně dne 20. 12. 2012, sp. zn. 11 T 3/2012, a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obviněný U. D. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Vlčka. Usnesení vrchního soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně napadl v rozsahu odsuzujícího výroku o vině a ve výroku o trestu z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle obviněného nebylo zabezpečeno objektivní posouzení věci. Vyjádřil nesouhlas se závěrem, že spolu s ostatními obviněnými způsobil škodu třem poškozeným – M. L., M. H. a G. G., navíc výše škody nebyla zjištěna správně, neboť nepřesáhla částku 5 milionů Kč. Poukázal na nesrovnalosti ve výpovědích poškozených i dalších obviněných. Dále zdůraznil, že i přes jeho opakovanou žádost soudy neprovedly výslech svědka M. M., čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a také k porušení zásady obsažené v §2 odst. 5 tr. ř. Soudům vytkl i uložení peněžitého trestu ve výši 400.000,- Kč, který vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, kdy mu byla přiznána částečná invalidita, pro něho fakticky znamená prodloužení doby výkonu trestu odnětí svobody. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 6 To 23/2013, zrušil.
Obviněný J. T. podal své dovolání prostřednictvím obhájkyně JUDr. Kateřiny Sekaninové, a to z důvodů uvedených v ustanovení §256b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Podle obviněného nebyl závěr o jeho vině prokázán bez důvodných pochybností. Znovu poukázal na to, že vzhledem k nevěrohodnosti výpovědí svědků (poškozených) i spoluobviněných nelze považovat zjištěný skutkový stav za správný. Vzhledem k tomu, že u obviněného nebylo možné dovodit jednání v tzv. „podvodném úmyslu“, není ani možné učinit závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. V další části svého dovolání obviněný J. T. odkázal na argumenty, které uplatnil v odvolání. Vznesl výhrady i proti peněžitému trestu, který je podle jeho názoru druhem trestu, jež v jeho případě zákon nepřipouští. Vzhledem k osobním a majetkovým poměrům není totiž dobytný, bude tak přeměněn v náhradní trest odnětí svobody, což je podle obviněného s ohledem na obecné zásady ukládání trestů v rozporu s požadavky zákona. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil „příslušnému soudu“ k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Radka Doležela zaslal Nejvyššímu soudu své sdělení, že se k dovoláním obviněných nebude věcně vyjadřovat.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřili pouze dva obvinění, K. Š. tak učinil sám, přičemž s ním pouze vyslovil nesouhlas bez konkrétnějších námitek. Obviněný M. R. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Vlastimila Šipla konstatoval, že se všemi uplatněnými námitkami se již vypořádal nalézací soud a dovolání tak směřuje proti hodnocení důkazů. Odvolací soud sice připustil důvodnost některých odvolacích argumentů státního zástupce, přesto se ztotožnil se závěry soudu nalézacího. Dovolání nejvyššího státního zástupce proto obviněný M. R. navrhl odmítnout jako nedůvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal splnění formálních podmínek pro konání dovolacího řízení a zjistil, že nejvyšší státní zástupce a obvinění L. R., K. Š., U. D. a J. T. jsou osobami oprávněnými podat dovolání [§265d odst. 1 písm. a), b) tr. ř.], obvinění tak učinili prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. ř.), u všech dovolatelů jde o včasná podání (§265e tr. ř.), směřující proti rozhodnutí, proti němuž jsou obecně přípustná [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dále se Nejvyšší soud podle obsahu jednotlivých dovolání a napadených rozhodnutí zabýval tím, zda je možné a důvodné je přezkoumat, nebo všechna podání odmítnout, přičemž shledal, že žádný z mimořádných opravných prostředků nemůže být podkladem pro zrušení pravomocného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ani jemu předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Brně.
Všichni dovolatelé uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který může být naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto důvodu lze v dovolání namítat nesprávnou právní kvalifikaci soudy zjištěného skutku podle norem hmotného, především trestního, práva, event. vadu v jiném hmotně právním posouzení zjištěné skutkové okolnosti. Důvodem dovolání podle citovaného ustanovení proto nemohou být závěry soudů o průběhu a následku protiprávního jednání, jak vyplývá z popisu skutkových okolností ve výroku o vině a je případně rozvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán zjištěním soudu prvního stupně, případně doplněným či pozměněným odvolacím soudem a na podkladě uplatněných dovolacích námitek může jen zkoumat, zda byl skutek správně právně kvalifikován podle hmotného práva. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a je určeno k nápravě konkrétních procesních a hmotně právních vad, které jsou vymezeny v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř. Není totiž „třetí instancí“, k níž by se strany mohly obracet ve snaze o další konání trestního procesu poté, co bylo skončeno trestní stíhání pravomocným rozhodnutí soudu druhého stupně. V taxativně stanovených důvodech dovolání nejsou obsaženy vady, k nimž by došlo při dokazování před soudy nižších stupňů, ať již ve vztahu k obsahu či jeho rozsahu, a také hodnotící činnost výsledku provedených důkazů plně náleží především nalézacímu soudu, případně v užší míře také soudu druhého stupně (srov. §263 odst. 7 tr. ř.).
V návaznosti na uvedený výklad možností přezkumu v dovolacím řízení a požadavků na obsah dovolání může Nejvyšší soud shrnout, že v podstatě všechny mimořádné opravné prostředky, které byly jednotlivými dovolateli uplatněny v projednávané trestní věci, převážně obsahují výhrady proti způsobu, jakým zejména soud prvního stupně zhodnotil jím provedené dokazování a to jak v části odůvodnění odsuzujícího výroku o vině obviněných, tak i v části napadené nejvyšším státním zástupcem, tj. výroku o zproštění obviněných obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Společně ke všem podáním je proto možné konstatovat, že Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku velice pečlivě vyjádřil své úvahy, jež vyplynuly z obsahu jednotlivých důkazů, a poté se snažil přesvědčivě vysvětlit, proč rozhodl o jednotlivých útocích, jež původně byly součástí pokračujícího trestného činu podvodu u všech obviněných, zčásti odsuzujícím a zčásti zprošťujícím výrokem o vině. Přestože na první pohled se může jevit činnost pachatelů, na které byla podána obžaloba, jako poměrně jasná ve všech skutcích, jak jsou stručně popsány ve výroku o vině, teprve po seznámení se se všemi soudem interpretovanými okolnostmi lze dojít k jasnému pochopení výsledku, k němuž tento soud dospěl.
Nelze totiž přiznat relevanci názoru nejvyššího státního zástupce, pokud tvrdí, že za situace, kdy soud připustil vytvoření smyšleného investičního projektu mimo území České republiky za účelem vylákání finančních prostředků od zájemců na zhodnocení jimi vložených peněz, nebylo možné odmítnout existenci podvodného úmyslu na straně obviněných jako autorů, resp. realizátorů této legendy. Podle nejvyššího státního zástupce nebylo možné dospět k jinému posouzení zavinění na straně obviněných než přímého úmyslu vyvolat omyl na straně poškozených se záměrem obohatit se na jejich úkor a nesplnit nabízené navýšení finančních prostředků. Jak již Nejvyšší soud naznačil, takové úvahy se skutečně nabízí, avšak při pouhém povrchním zkoumání všech skutečností, které bylo možné v dané trestní věci zjistit. Při bližším a pečlivém studiu všech argumentů, které vyjádřil nalézací soud ve svém rozsudku, je však nutné dát za pravdu v podstatě všemu, co na podporu svého rozhodnutí o zproštění obviněných soud prvního stupně přednesl. Nelze ani přehlédnout, že sám nejvyšší státní zástupce v dovolání nepoukázal na jediný konkrétní případ, v jehož rámci by se alespoň snažil vyvrátit názor krajského soudu. Aniž by totiž na konkrétním útoku, z něhož byli obvinění zproštěni pod body 6. – 21. výroku rozsudku soudu prvního stupně, poukázal na ty okolnosti, z nichž dovodil důvodnost podané obžaloby, v podstatě jen demonstroval své obecné konstatování o „nutnosti“ shledat podvodný úmysl ve vztahu ke všem jednáním, jež byla obžalobou právně kvalifikována jako podvodná.
Nejvyššímu soudu proto nezbývá, než se rovněž omezit na souhrnné vyjádření souhlasu s postupem soudů obou stupňů, kdy především soud prvního stupně svým vyčerpávajícím odůvodněním vyložil veškeré v úvahu přicházející závěry v souladu s výsledky provedeného dokazování. Také nelze vyčítat odvolacímu soudu, pokud se snažil pouze zdůraznit stěžejní argument příslušného zprošťujícího výroku, a to nedostatek zavinění v podobě podvodného úmyslu. Možná nepříliš šťastně akcentoval tu část odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v níž poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010, v němž byly vysloveny teze o určité „povinné“ sebeobraně poškozených před oklamáním pachatelů podvodů. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu krajský soud na str. 42 rozsudku zmínil citované usnesení v podstatě se záměrem spíše připomenout případy, které mohou být srovnatelné s věcí řešenou v označeném usnesení Nejvyššího soudu. Pokud jde o konkrétní případ obviněných, tak soud prvního stupně v další části svého odůvodnění poukazoval na jednotlivé útoky a především chování osob – poškozených, jež zpochybňovalo jejich omyl ve vztahu k předávání peněz obviněným. Nakonec pak na str. 57 a násl. rozsudku Krajský soud v Brně provedl „shrnutí“ zprošťující části svého výroku o vině, v němž při respektování svých předcházejících interpretací výpovědí všech zúčastněných na předávání peněz za účelem „investování“ a „zhodnocení“ naprosto pregnantně vyložil důvody svého rozhodnutí. Pečlivému vysvětlení, jež nepostrádá logickou návaznost na obsah dokazování v dané věci, nepovažuje ani Nejvyšší soud za nutné cokoli dodávat. Nejvyšší státní zástupce, jak již bylo uvedeno, neposkytl dovolacímu soudu žádný konkrétní podnět, na který by bylo možné reagovat, a který by jinak než obecným nesouhlasem s postupem soudu prvního stupně zpochybnil, resp. vyvrátil názor nalézacího soudu. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že právě specifičnost posuzovaného případu evidentně bránila skutečnému objasnění veškerého rozsahu trestné činnosti, na níž participovali obvinění, přičemž je více než pravděpodobné, že do celého projektu byli zapojeni ještě další pachatelé. Také nelze přehlédnout, že právě osoby, které jsou označeny v bodech 6. – 21. výroku rozsudku jako poškozené, s vysokou pravděpodobností samy přispívaly naplňování smyšleného projektu investování na území bývalé Jugoslávie obviněnými. Ačkoli podle obžaloby mělo jít o podvedené, je přinejmenším s podivem, že např. K. S. plnil funkci prostředníka při předávání peněz zejména U. D. – srov. body 12. až 18. výroku o vině.
Nejvyšší soud se tak naprosto ztotožňuje s veškerými pochybnostmi o neznalosti těch skutečností, z nichž by bylo možné dovodit jednání v omylu poškozených vyjmenovaných ve zprošťující části výroku o vině pod body 6. až 21. výroku rozsudku soudu prvního stupně vůči obviněným, resp. těch z nich, s nimiž byli v osobním kontaktu a jimž předávali nemalé finanční částky za účelem jejich „investování a zhodnocení“. Právě podrobným zkoumáním všech okolností, které charakterizují činnost obviněných, jak je popsána v bodech 6. až 21. výroku rozsudku, nelze ani vyloučit určitý stupeň účasti osob označených za poškozené na protiprávním jednání, nebo alespoň některých z nich, kterou se však nepodařilo ani důkladným dokazováním před soudem prokázat. Minimálně však počínání těchto osob vyvolává značné pochyby o tom, že by jednak byli natolik solventní, aby mohly bez větších obtíží disponovat tak vysokými finančními částkami ze svých legálních příjmů, a dokonce je předávat za dost podezřelých okolností (místo a způsob setkávání s obviněnými) navíc mj. osobám, o nichž neměly v podstatě žádné informace a bez bližšího prověřování důvěryhodnosti „projektu“, jehož prostřednictvím mělo dojít k navýšení vložených peněz. Na takovou důkazní situaci potom nalézací soud naprosto správně reagoval zprošťujícím výrokem, který nemohlo podané dovolání nejvyššího státního zástupce zvrátit. V daném případě proto není určující srovnávat jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž se zabýval podvodným jednáním, neboť podmínkou správného právního posouzení jednotlivého případu musí být vždy konkrétní znalost všech významných okolností, jež tvoří podklad pro vyvození trestní odpovědnosti pachatele trestného činu podvodu. Bylo by příliš zjednodušené přijímat obecná pravidla pro chování poškozených včetně určení stupně obezřetnosti, jakou je možné od nich očekávat, aby pachatel neuspěl se svým záměrem vyvolat u nich omyl či zamlčet podstatné skutečnosti za účelem obohacení sebe či jiného. Typicky právě v této trestní věci se soud prvního stupně pokusil co nejlépe vypořádat se složitostmi, jaké vyplynuly při objasňování protiprávní činnosti obviněných, a které mj. mohly být způsobeny právě počtem osob aktivně zapojených či jen „spolupracujících“ při naplňování cíle investování vylákaných peněz mimo území republiky pod nepravdivou záminkou developerského projektu. Z tohoto důvodu nepovažuje Nejvyšší soud zejména v této „nestandardní“ trestní věci, která se skutečně vymyká „běžným“ podvodům, napadená rozhodnutí soudů obou stupňů za vadná. Dovolání nejvyššího státního zástupce proto posoudil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné a odmítl je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Jak již bylo naznačeno při interpretaci jednotlivých dovolání, která podali obvinění, jejich argumentace, jíž se snažili zvrátit odsuzující část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, je založena na skutkových námitkách. Kriticky se staví především proti výpovědím poškozených M. H., M. L. a G. G. a víceméně shodně se domáhají potvrzení své obhajoby o jejich vážném, nikoli tedy podvodném, úmyslu naplnit dohody, které s těmito poškozenými uzavíral obviněný J. T. Kromě tohoto dovolatele ostatní obvinění zdůrazňují, že oni sami nebyli v kontaktu s poškozenými a snaží se tak vyvinit.
Nad rámec již úvodem řečeného může Nejvyšší soud společně ke všem dovoláním poukázat na soudy přijatá skutková zjištění stručně vyjádřená v úvodu popisu výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, z nichž je zcela evidentní dohoda mezi všemi obviněnými na způsobu vylákávání finančních prostředků pod nepravdivou záminkou jejich investování do nemovitostí na území bývalé Jugoslávie. Z tohoto pohledu potom nebylo nutné pro právní posouzení jednání obviněných jako členů organizované skupiny, aby se všichni osobně setkávali s jednotlivými osobami, vůči nimž realizovali svůj předem smluvený podvodný záměr. Soudní judikatura vychází z názoru, že organizovaná skupina představuje sdružení osob, mezi nimiž existuje určitá dělba úkolů – jednotlivých činností, které její členové provádějí za účelem úspěšnějšího dosažení jejich společného cíle, jímž je protiprávní jednání a jeho škodlivý následek. Jednotliví členové organizované skupiny pak nejsou nijak formálně organizováni, např. nepřijímá se za člena a rovněž není nutné, aby se všichni vzájemně osobně znali či dokonce stýkali. K naplnění tohoto znaku některých kvalifikovaných skutkových podstat včetně trestného činu podvodu podle §209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jinak obecné přitěžující okolnosti podle §42 písm. o) tr. zákoníku, většinou postačuje, aby nejméně tři osoby, spolupachatelé, či pachatelé a účastník, event. i další neztotožněné osoby, ve vzájemné součinnosti realizovali trestnou činnost, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, publikované pod č. T 1325-1. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 69, ročník 2010, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha).
V posuzované věci proto soudy přijatá skutková zjištění poskytují jednoznačný podklad pro naplnění tohoto kvalifikačního znaku u všech dovolatelů, především soud prvního stupně logicky vysvětlil, v čem spočívala vzájemná součinnost jednotlivých obviněných (viz str. 22 až 24 rozsudku), vycházel přitom z jím provedeného dokazování v rámci hlavního líčení. Také odvolací soud, který reagoval na shodné výhrady obviněných – odvolatelů, sám stručně u každého z nich shrnul důvody, pro něž nepochyboval o jejich zapojení do společného fingovaného projektu investování a připomněl obviněným U. D. a K. Š. i M. a L. R. jejich konkrétní role a vlastní aktivity. Nejvyšší soud není třetí soudní instancí, nehodlá proto znovu opakovat vše podstatné, na čem je založen odsuzující výrok o vině obviněných, kteří v podstatě i v dovolacím řízení setrvali na prosazení svého vidění tohoto případu. Také námitka obviněného U. D. o neprovedeném osobním výslechu svědka M. M. je opakováním jeho odvolání, přičemž kromě soudu prvního stupně, také odvolací soud reagoval na shodnou výhradu, a velice podrobně i odkazem na příslušná rozhodnutí Ústavního soudu zdůvodnil, proč považuje provedení tohoto důkazu za nadbytečné (srov. str. 19 až 20 napadeného usnesení). Nejvyšší soud také nemohl přiznat žádnou relevanci námitce společné všem dovolatelům, a to výši škody, kterou měli třem poškozeným způsobit. K tomu je nutné uvést, že z obsahu trestního spisu a především rozsudku soudu prvního stupně je naprosto evidentní, že vyčíslení celkové částky, kterou měli na poškozených obvinění vylákat, má podklad v provedených důkazech, zejména ve výpovědích svědků, ale také samotných obviněných. Nakonec soud hodnotil určitou pochybnost ze strany poškozeného G. G. výrazně ve prospěch obviněných, pokud namísto žalované částky dvou a půl milionu Kč, považoval za podvodně vylákanou částku dvou milionů jako nejmenší možnou. Rozhodně tedy respektoval zásadu „in dubio pro reo“ a tudíž aritmetickým součtem finančních částek, které obvinění vylákali na třech poškozených, vychází výše škody téměř šest milionů Kč. Nelze proto pochybovat ani o naplnění znaku způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, jež tvoří okolnost podmiňující použití přísnější trestní sazby podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Na výši této škody nemůže cokoli změnit ani skutečnost, že se poškození M. H. a G. G. domáhají náhrady škody v občanskoprávním řízení. Škoda způsobená trestným činem je jednou z podmínek trestnosti u trestného činu podvodu, v dané věci i kvalifikačním znakem přísnější skutkové podstaty a případné vrácení vylákaných peněz, nebo přiznání nároku poškozených na jejich vrácení nemůže ovlivnit trestní odpovědnost pachatelů tohoto trestného činu. Skutková zjištění ve vztahu k rozsahu škodlivého následku, který nastal v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněných, soudy správně posoudily podle příslušných ustanovení trestního zákoníku, a jak již bylo uvedeno, předmětem přezkumu v dovolacím řízení ani nemohly být jimi vznesené pochybnosti o výši škody.
Námitky ohledně uložených peněžitých trestů shodně přednesli všichni dovolatelé, a to v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. kromě obviněného J. T., jenž uplatnil také důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Splnění první z alternativních podmínek citovaného ustanovení spatřoval obviněný J. T. ve zjevné nedobytnosti peněžitého trestu vyplývající z jeho nemajetnosti. Vyslovil názor, že soud prvního stupně mu tento trest uložil v rozporu s ustanovením §68 odst. 4 tr. zákoníku. V něm zákonodárce umožňuje soudu, aby odhadem stanovil majetkové poměry obviněného, u něhož zvažuje uložení tohoto druhu trestu. Jak již správně připomněl odvolací soud na shodnou námitku obviněných, výsledky provedeného dokazování umožnily nalézacímu soudu takový odhad učinit s tím, že vyjádření obviněných o nemajetnosti posoudil jako účelové (srov. str. 66 až 67 rozsudku soudu prvního stupně). Svědecké výpovědi i listinné důkazy, které svědčily o nikoli chudobném životním stylu obviněných před jejich trestním stíháním v této věci, existence majetku, který formálně vlastní rodinní příslušníci obviněných včetně nezletilých dětí, a nakonec i samotná trestná činnost obviněných nasvědčují správnosti úvah soudu prvního stupně o schopnosti obviněných vykonat jim uložený peněžitý trest ve stanovené výměře. Nejedná se o nijak zásadní sumu peněz při porovnání se ziskem, jehož dosahovali trestným činem, a který byl prvoplánově zaměřen právě na co nejvyšší obohacení jich samých, případně i dalších osob participujících na realizaci podvodného developerského projektu v zahraničí. Proto i Nejvyšší soud nespatřuje žádné pochybení ve výroku o peněžitých trestech a již vůbec se nemůže jednat o druh trestu, který zákon nepřipouští. Námitky obviněných proti uložení peněžitého trestu proto nebyly způsobilé zvrátit správné rozhodnutí soudů nižších stupňů. S ohledem na jejich charakter nemohly naplnit žádný z důvodů dovolání včetně ustanovení §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř.
Nejvyšší soud mohl na podkladě obsahu trestního spisu rozhodnout o všech podaných dovoláních tak, že je odmítl. Všichni obvinění směřovali své námitky proti usnesení odvolacího soudu a jemu předcházejícího odsuzujícího výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v zásadě jen proti výsledkům skutkových zjištění tak, že je neakceptovali a prosazovali vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, event. doplnění dokazování tak, aby byla potvrzena jejich obhajoba. Takové výhrady však neodpovídají žádnému z taxativně vymezených dovolacích důvodů a Nejvyšší soud je musel odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání nejvyššího státního zástupce proti usnesení soudu druhého stupně, jímž zamítl odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně proti zprošťujícímu výroku podle §226 písm. b) tr. ř. rozsudku Krajského soudu v Brně Nejvyšší soud neshledal důvodným a odmítl je jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl učinit v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová