ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1401.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1401/2014-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 12. 2014 o dovolání obviněného J. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 To 49/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 8/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 30 T 8/2008, byl obviněný R. R. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a obviněný J. H. byl uznán vinným pomocí k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) k §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že
R. R. , jako jednatel společnosti NKS-lakování kovů, s. r. o., se sídlem Ostrava, ul. Trocnovská 27, IČ: 25350447 (dále jen „NKS“), a jako většinový společník obchodní společnosti Moravské dřevařské závody REVITEX, s. r. o., se sídlem Ostrava, Kafkova 1380/15, IČ: 25858203 (dále jen „MDZR“), po předchozí domluvě s J. H. , jednatelem obchodní společnosti MDZR, a na základě instrukcí J. H. , přestože si byli na základě informací bývalé jednatelky NKS Ing. V. K. a předaného účetnictví NKS vědomi splatných závazků společnosti NKS vůči níže uvedeným subjektům, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch ke škodě níže uvedených věřitelů po vzájemné dohodě vyvedli ze společnosti NKS zpeněžitelný majetek této společnosti, a to tak,
že dne 25. 5. 2004 v Ostravě uzavřela společnost NKS prostřednictvím svého jednatele R. R. jako prodávající kupní smlouvu s obchodní společností MDZR jako kupující, jejímž předmětem byl veškerý movitý a nehmotný majetek společnosti NKS, za celkovou částku ve výši 506 965 Kč a přestože v článku III. kupní smlouvy deklarovali, že kupní cena byla kupující společností MDZR uhrazena při podpisu smlouvy, tak ve skutečnosti společnost MDZR žádnou kupní cenu neuhradila, čehož si byli R. R. a J. H. vědomi, již dne 31. 5. 2004 společnost MDZR opětovně pronajala na základě smlouvy o nájmu movitých věcí tyto movité věci NKS, a to za nevýhodné měsíční nájemné ve výši 86 703,40 Kč včetně DPH, čímž si vytvořila mechanismus k postupnému vyvádění majetku z NKS, a dále společnost NKS prodala společnosti MDZR dne 15. 6. 2004 zboží v hodnotě 202 414 Kč specifikované na faktuře č. ......... s datem splatnosti 29. 6. 2004 a dne 30. 6. 2004 zboží specifikované na faktuře č. ..... v hodnotě 208 232 Kč s datem splatnosti 14. 7. 2004, kdy majetek společnosti NKS specifikovaný na těchto daňových dokladech byl ze společnosti oběma obviněnými vyveden, přestože si oba obvinění byli vědomi, že společnost MDZR za toto zboží neuhradí kupní cenu a níže uvedení věřitelé nebudou moci uspokojit z tohoto majetku své níže uvedené pohledávky, a tyto transakce uskutečnili,
přestože společnost MDZR dlužila společnosti NKS finanční prostředky ve výši 590.619,99 Kč za dodávky zboží a služeb v období od 25. 2. 2004 do 24. 5. 2004, tedy k datu 14. 7. 2004 činila pohledávka NKS vůči MDZR 1 508 231 Kč, kdy obvinění J. H. a R. R. následně poté, co se v období od 16. 9. 2004 do 26. 10. 2004 dozvěděli, že Okresní soud v Ostravě nařídil usnesením ze dne 30. 7. 2004 pod sp. zn. 49 Nc 10250/2004-5 exekuci na majetek NKS a jejím výkonem pověřil soudního exekutora Exekutorského úřadu v Karviné JUDr. Juraje Poláka, který následně dne 20. 8. 2004 vydal exekuční příkaz č. j. EX 1272/04-5/To ze dne 20. 8. 2004, který byl opraven přípisem ze dne 31. 8. 2004, přikázáním jiných pohledávek NKS vůči MDZR, a dále tentýž exekutor vydal exekuční příkaz prodejem movitých věcí NKS ze dne 24. 9. 2004 pod sp. zn. EX 1272/04-25/To, tak čestnými prohlášeními ze dne 26. 10. 2004 nepravdivě R. R. a J. H. předstírali, že již zmiňovaná pohledávka NKS ve výši 1 508 231 Kč zanikla uhrazením ze strany MDZR, přestože si byli vědomi toho, že tato pohledávka uhrazena nebyla, a takto jednali v úmyslu poškodit níže uvedené věřitele, kteří mohli být z tohoto majetku uspokojeni a jejichž pohledávky po výše popsaných majetkových a simulovaných úkonech R. R. a J. H. nemohly být uspokojeny z vyvedeného a odstraněného majetku NKS,
čímž byla následujícím věřitelům majícím pohledávky vůči NKS ke dni 26. 10. 2004 způsobena tato škoda: Jotun Powder Coatings, s. r. o., se sídlem Trmice, Na Rovném 866, IČ:49900871, ve výši 30 750 Kč, MERFIO MORAVIA, s. r. o., se sídlem Orlová – Poruba, Těšínská 365, IČ: 25362984, ve výši 1 074 198 Kč, H+V VMD Grygov, s. r. o., se sídlem Grygov, Výrob. mont. Dílny č. p. 318, IČ: 45196346, ve výši 14 729 Kč, ČR – České správě sociálního zabezpečení, KSSZ pro Moravskoslezský kraj ve výši 54 147 Kč, společnosti SAVA TRADE, spol. s r. o., se sídlem Praha 2, Sokolská 66, IČ: 45196346, ve výši 27 669 Kč, Finančnímu úřadu Ostrava 1 ve výši 239 902 Kč, Telefónice O2 Czech Republic, a. s. (dříve Český Telecom, a. s.), se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, IČ: 601 93 336, ve výši 7 752 Kč, Hutnické zaměstnanecké pojišťovně, se sídlem Jeremenkova 11, 703 00 Ostrava – Vítkovice ve výši 11 858 Kč, JUDr. J. Š. , O., M. , IČ: 25350447, ve výši 36 489 Kč a bývalým zaměstnanců spol. NKS K. B. , trvale bytem V. P. , O. , ve výši 2 386 Kč, J. R. , trvale bytem O.– P. , F. , ve výši 6 760 Kč, D. M. , trvale bytem R. , V. , ve výši 1 591 Kč, kdy všem výše uvedeným poškozeným vznikla škoda v celkové výši 1 508 231 Kč, neboť bez adekvátního protiplnění byl ze společnosti NKS vyveden shora uvedený majetek společnosti NKS v celkové výši nejméně 1 508 231 Kč, který mohl být použit k jejich poměrnému uspokojení,
přičemž poté, co byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 13 K 38/2005, prohlášen konkurz na majetek společnosti NKS, tak v úmyslu zastřít skutečnost, že veškerý majetek společnosti NKS byl z této společnosti vyveden bez jakéhokoliv protiplnění a že jimi vydaná čestná prohlášení jsou nepravdivá, tak správkyni konkurzní podstaty JUDr. J. M. předložil dne 6. 1. 2006 R. R. antidatovanou smlouvu o postoupení pohledávky mezi společností NKS jako postupníkem a MDZR jako postupitelem, antidatovanou ke dni 15. 5. 2004, kdy tuto smlouvu za NKS podepsal R. R. a za MDZR J. H. , jejímž předmětem bylo údajné postoupení pohledávky vzniklé na základě směnky vystavené v M. dne 23. 10. 2001 a splatné dne 30. 11. 2001 společností V. L. K. Plasty, s. r. o., na směnečnou sumu 5 000 000 Kč na řad J. H. , za sjednanou úplatu ve výši 1 500 000 Kč, a dále antidatované účetní doklady na částku ve výši 500 000 Kč datovanou dne 25. 5. 2004, na částku 500 000 Kč datovanou dne 10. 6. 2004 a na částku ve výši 500 000 Kč datovanou dne 16. 6. 2004, kterými nepravdivě předstírali úhradu NKS za tuto směnku, přičemž tyto listiny správkyni konkurzní podstaty předložili, přestože si byli vědomi, že k těmto transakcím ve skutečnosti nedošlo.
Za tento trestný čin byl obviněnému R. R. uložen podle §256 odst. 3 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému J. H. byl podle §256 odst. 3 tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Obviněným R. R. a J. H. byl podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. každému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstev v trvání 5 (pěti) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným R. R. a J. H. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili níže uvedeným poškozeným škodu, a to:
- Jotun Powder Coatings, s. r. o., se sídlem Trmice, Na Rovném 866, 30 750 Kč,
- České republice – České správě sociálního zabezpečení, KSSZ pro Moravskoslezský kraj, 54 147 Kč,
- SAVA TRADE, spol. s r. o., se sídlem Praha 2, Sokolská 66, 27 669 Kč,
- JUDr. J. Š. , O. , M. , 36 489 Kč,
- J. R. , trvale bytem O. – P., F. , 6 760 Kč,
- D. M. , trvale bytem R. , V. , 1 591 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli níže uvedení poškození odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a to J. P. C. , s. r. o., Česká republika, Česká správa sociálního zabezpečení, KSSZ pro Moravskoslezský kraj, SAVA TRADE, spol. s r. o., JUDr. J. Š. , J. R. a D. M.
Vrchní soud v Olomouci, který jako soud odvolací projednal odvolání státního zástupce a obviněného J. H. , rozhodl rozsudkem ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 To 49/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného J. H. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a to ohledně obviněného J. H. ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené společnosti Jotun Powder Coatings, s. r. o., Trmice. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. H. odsoudil za pomoc k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., ohledně níž zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle §256 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. obviněnému výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil omezení, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstev v trvání 5 (pěti) let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 1 500 000 (jeden milion pět set tisíc) Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. obviněnému stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému J. H. povinnost, aby společně a nerozdílně s R. R. , který byl touto povinností zavázán rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2011, č. j. 30 T 8/2008-1420, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 5 To 49/2011, zaplatit škodu poškozené společnosti Jotun Powder Coatings (CZ), a. s., se sídlem Trmice, Na rovném 866, ve výši 30 750 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 To 49/2011, podal obviněný J. H. prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Ježka dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel konkrétně namítal, že skutková věta je formulována nejasně, jednání, které je mu kladeno rozsudkem za vinu, je popsáno tak, že se ho měl dopustit R. R. Skutek, popsaný tak, že před převodem obchodního podílu, tedy před datem 24. 5. 2004, společnost MDZR dlužila společnosti NKS částku 590 619,99 Kč za dodávky služeb a zboží, kterou neuhradila, nemůže být hodnocen jako „vyvedení majetku“ a právně jako poškozování věřitele. Mimoto zde není popsáno žádné jeho jednání. Rovněž není trestným činem poškozování věřitele předložení antidatované smlouvy o postoupení pohledávky a předložení antidatovaných příjmových účetních dokladů o neexistujících platbách správkyni konkurzní podstaty úpadce NKS, když jednak to nepředstavuje vyvedení majetku, ve svém souhrnu to nemá ani žádné účinky – pokud žádná z těchto operací neproběhla, kteréžto stanovisko zastávají oba soudy – a žádný z věřitelů nemohl být tímto poškozen nebo zkrácen na svých právech, mimoto popis tohoto skutku nepředstavuje žádné jeho jednání. Předstírání soudnímu exekutorovi, že pohledávka NKS vůči MDZR zanikla, nepředstavuje vyvedení majetku z NKS. Nemůže taky poškozovat věřitele, ve výroku rozsudku vyjmenované, neboť exekuce byla vedena pouze a výhradně ve prospěch společnosti MERFIO MORAVIA, s. r. o., a exekutor by v případě vymožení jakékoliv částky uspokojoval pouze MERFIO MORAVIA, s. r. o., a nikoliv ostatní (skutečné) věřitele. Nadále trvá na tom, že pohledávka MERFIO MORAVIA, s. r. o., ve skutečnosti neexistovala, pouze existoval vykonatelný titul, proti němuž nebyla možná žádná procesní obrana, je proto nemístné poukazovat v odůvodnění odsuzujících rozsudků, že se proti vymáhání této údajné pohledávky nebránili. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím usnesení uložil odvolacímu soudu, aby se zabýval subjektivní stránkou žalovaného trestného činu ve vztahu k odvolatelově osobě, odvolací soud však tento pokyn nesplnil. Nezabýval se ani tím, jak mohl o tvrzeném zadlužení společnosti NKS vědět v době uzavírání kupní smlouvy ze dne 25. 5. 2004 z účetnictví společnosti NKS, když podle skutkových závěrů nalézacího soudu, které odvolací soud zcela převzal, bylo účetnictví NKS předáno R. R. podle předávacího protokolu 28. 5. 2004. Soudy nižších stupňů nevysvětlily, jak dovolatel mohl z prohlídky společnosti NKS zjistit cokoliv o jejích dluzích. Jestliže skutková zjištění krajského soudu konstatují, že R. R. mohl 28. 5. 2004 z účetnictví společnosti NKS zjistit, že společnost má závazky vůči konkrétním věřitelům, pak závěr o tom, že dovolatel takové informace získal před 28. 5. 2004, a dokonce na základě prohlídky provozovny, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dovolatel tedy dovodil, že existence subjektivní stránky trestného činu je odlišnou kategorií od existence závazků společnosti NKS, a tedy i kdyby popsané závazky existovaly, pak poškozování věřitele (pomoci k tomuto trestnému činu) se mohl dopustit pouze tehdy, pokud by o existenci závazků věděl a zároveň chtěl poškodit věřitele určitým konkrétním jednáním.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak navrhl, aby rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl zrušen, případně aby byl zrušen předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve vztahu k jeho osobě.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného J. H. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom smyslu, že obviněnému J. H. není možno přisvědčit v názoru, že přisouzeným jednáním nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. jako účastník ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Je nepochybné, že oba obvinění po předchozí vzájemné domluvě, která je jasná a zřetelná z jejich následných kroků, zcela cíleně vyvedli ze společnosti NKS zpeněžitelný majetek, a to s jediným cílem uchránit uvedený majetek před oprávněnými věřiteli, kteří by jinak z tohoto majetku byli uspokojeni. Právě proto simulovali úkony o majetkových transakcích mezi společností NKS a MDZR, kterými se snažili doložit nemajetnost společnosti NKS a její nemožnost plnit jejím věřitelům. Oba obvinění zcela zřejmě věděli, že společnost NKS je zadlužená, přičemž jejich vědomost o zadlužení vyplývá z postupu, který zvolili proto, aby vyvedli ze společnosti NKS veškerý majetek, z něhož mohli být uspokojeni její věřitelé. Obvinění tak zatajili zpeněžitelný majetek společnosti v rozsudečném výroku zmíněnými majetkovými transakcemi a simulovanými úkony, v jejichž důsledku byli věřitelé společnosti NKS poškozeni, neboť jejich pohledávky nemohly být z majetku společnosti uspokojeny. Byť podíl obviněného J. H. na trestné činnosti odpovídá účastenství ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., nikoli účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., odvolací soud na uvedeném závěru nemohl nic změnit, neboť ve věci podal odvolání pouze státní zástupce, a to do výroku o trestu, který označil za nepřiměřeně mírný s tím, že oběma obviněným měl být jako další uložen i peněžitý trest. Z naznačených okolností je zřejmé, že obviněný J. H. svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to s již zmíněnou výhradou ohledně druhu účastenství, která však nemohla být v odsuzujícím rozsudku Vrchního soudu v Olomouci napravena.
Pokud jde o námitku obviněného ohledně pohledávky společnosti MERFIO MORAVIA, s. r. o., kterou označil za smyšlenou, jedná se o námitku skutkového charakteru. Zde je však nutno připomenout, že v průběhu dokazování v rámci řízení před soudem byla existence pohledávky MERFIO MORAVIA, s. r. o., prokázána, neboť předmětná pohledávka byla evidována v účetnictvích obou společností, přičemž obvinění po celou dobu svého působení ve vztahu ke společnosti NKS, a to ani v průběhu exekučního řízení, kdy uvedená pohledávka byla vymáhána, tuto nezpochybnili.
Obviněný J. H. vznesl námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Jeho argumentace však na žádný takový rozpor neukazuje, neboť nevznesl žádný důvodný argument, který by takový závěr mohl odůvodnit. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je totiž dán tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, což je tehdy, pokud skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo tehdy, pokud skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, případně pokud jsou výsledkem dezinterpretace obsahu důkazů, nebo pokud jsou v hodnotícím procesu důkazy rozhodné pro skutková zjištění zcela pominuty apod. Kritériem pro hodnocení tzv. extrémního nesouladu je zákaz svévole, tedy svévolného rozhodnutí. Otázku svévole však nelze redukovat výlučně na polemiku se skutkovými závěry a skutkovými zjištěními soudu a nelze ji shledávat ve faktu, že skutková zjištění soudů učiněná na základě vyhodnocení důkazů splňující kritéria uvedená v §2 odst. 6 tr. ř. jsou odlišná od představ dovolatele, který důkazy hodnotí jinak. Extrémní rozpor ve svém skutečném významu nemůže být dovolatelem pouze tvrzen, ale musí být podložen konkrétním poukazem na zřejmé nesprávnosti, které jsou odrazem svévole. Toto však obviněný J. H. ve svém dovolání neučinil.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá zákonu i požadavkům usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 5 Tdo 462/2013, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný J. H. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Nejvyšší soud již v této trestní věci jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2013, kterým podle §265k odst. 1 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 5 To 49/2011, a to pouze ohledně obviněného J. H. v celém rozsahu, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc obviněného J. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud takto postupoval z toho důvodu, že shledal důvodnou námitku obviněného J. H. , který namítal, že pokud změnil odvolací soud v jeho neprospěch výrok o vině v tom směru, že místo pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. uznal jmenovaného obviněného vinným organizátorstvím podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestnému činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., jako přísnější formě účastenství, aniž proti tomuto výroku bylo podáno odvolání státním zástupcem, porušil zákon v jeho neprospěch v ustanovení §254 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud současně Vrchnímu soudu v Olomouci uložil, aby se v novém řízení opětovně vypořádat se subjektivní stránkou jednání obviněného J. H. , a to zejména z hlediska použité právní kvalifikace.
K námitce obviněného, že skutková věta výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu je formulována nejasně, přičemž jednání, které je mu kladeno rozsudkem za vinu, je popsáno tak, že se ho měl dopustit R. R. , a s tím související námitce ohledně subjektivní stránky ve vztahu k pomoci k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) k §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., je třeba především zdůraznit skutečnost, že soud prvního stupně logicky popsal skutek tak, že se ho dopustil obviněný R. R. jako pachatel, zatímco jednání obviněného J. H. je v popisu skutku formulováno tak, aby bylo vyjádřena pomoc k tomuto trestnému činu hlavního pachatele R. R. . K rozhodným okolnostem z hlediska naplnění znaků pomoci k uvedenému trestnému činu považuje Nejvyšší soud za nutné nejdříve poukázat na skutečnosti vyplývající z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, který ve svém novém rozhodnutí ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 To 49/2011, uznal obviněného J. H. vinným pomocí k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., přičemž v odůvodnění svého rozsudku poznamenal, že nalézací soud tuto právní kvalifikaci dovodil nesprávně, neboť obviněný J. H. , jakožto osoba mající k dispozici směnku na směnečnou částku 5 mil. Kč a vystupující jako jednatel obchodní společnosti MDZR, jakož i s ohledem na postavení obviněného R. R. ve společnosti MDZR (pro společnost prováděl montáž oken), spáchání trestného činu zosnoval a řídil, čímž podle názoru Vrchního soudu v Olomouci prezentovaného v rozsudku ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 5 To 49/2011, spáchal organizátorství trestného činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., avšak vzhledem ke skutečnosti, že Vrchní soud v Olomouci je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2013, nemohl v dalším řízení přistoupit ke změně napadeného rozhodnutí v neprospěch obviněného J. H. , a protože neshledal žádných jiných důvodů, pro které by výrokovou část o vině napadeného rozsudku ve vztahu k tomuto obviněnému měnil, do této části rozsudku nijak nezasahoval. Obviněný J. H. tak po objektivní i subjektivní stránce naplnil veškeré zákonné znaky pomoci k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. (srov. str. 38 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
K té části námitky obviněného J. H. , v níž zdůrazňuje nejasnou formulaci skutkové věty výroku rozsudku, s tím, že jednání, které je dovolateli kladeno za vinu, je popsáno tak, že se ho měl dopustit R. R. , Nejvyšší soud mimo toho, co již shora uvedl o pachatelství R. R. a pomoci J. H. , ještě dodává, že znění skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu již bylo dostatečně přezkoumáno jak soudy nižších stupňů, tak i Nejvyšším soudem v rámci jeho prvního rozhodnutí a nic na tom nemění fakt, že šlo o posouzení znění skutkové věty zejména na základě námitek týkajících se totožnosti skutku. Nejvyšší soud již ve svém prvním rozhodnutí poznamenal, že nemá za to, že by skutková věta, která je sice dlouhá, což však bylo zaviněno zejména složitostí popisovaného děje, trpěla formulačními vadami, majícími za následek nejasnost a zmatečnost jejího obsahu (srov. str. 19 – 20 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2013). Pokud se týká samotného obviněného J. H. , z jím napadané skutkové věty se jednoznačně podává, že R. R. s J. H. a na základě instrukcí J. H. , přestože si byli na základě informací bývalé jednatelky NKS Ing. V. K. a předaného účetnictví NKS vědomi splatných závazků společnosti NKS, a v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, po vzájemné dohodě vyvedli ze společnosti NKS zpeněžitelný majetek, a to tak, že dne 25. 5. 2004 uzavřela společnost NKS prostřednictvím R. R. jako prodávající kupní smlouvu s obchodní společností MDZR jako kupující, jejímž předmětem byl veškerý movitý a nehmotný majetek společnosti NKS, a přestože v kupní smlouvě deklarovali, že kupní cena byla kupující společností MDZR uhrazena při podpisu smlouvy, tak ve skutečnosti společnost MDZR žádnou kupní cenu neuhradila, čehož si byli R. R. a J. H. vědomi, přičemž již dne 31. 5. 2004 společnost MDZR opětovně pronajala na základě smlouvy o nájmu movitých věcí tyto movité věci NKS, a to za nevýhodné měsíční nájemné, čímž si vytvořila mechanismus k postupnému vyvádění majetku z NKS, a dále společnost NKS prodala společnosti MDZR dne 15. 6. 2004 a 30. 6. 2004 zboží, čímž vyvedli další majetek ze společnosti NKS, přestože si oba byli vědomi, že společnost MDZR za toto zboží neuhradí kupní cenu a věřitelé nebudou moci uspokojit z tohoto majetku své pohledávky, a tyto transakce uskutečnili, přestože společnost MDZR měla vůči společnosti NKS finanční dluh, kdy obvinění J. H. a R. R. následně čestnými prohlášeními ze dne 26. 10. 2004 nepravdivě předstírali, že již zmiňovaná pohledávka NKS zanikla uhrazením ze strany MDZR, přestože si byli vědomi toho, že tato pohledávka uhrazena nebyla, a takto jednali v úmyslu poškodit věřitele společnosti NKS, kteří mohli být z tohoto majetku uspokojeni a jejichž pohledávky po výše popsaných majetkových a simulovaných úkonech R. R. a J. H. nemohly být uspokojeny z vyvedeného a odstraněného majetku NKS. Poté v úmyslu zastřít skutečnost, že veškerý majetek společnosti NKS byl z této společnosti vyveden bez jakéhokoliv protiplnění a jimi vydaná čestná prohlášení jsou nepravdivá, tak obviněný R. R. správkyni konkurzní podstaty JUDr. J. M. předložil dne 6. 1. 2006 antidatovanou smlouvu o postoupení pohledávky mezi společností NKS jako postupníkem a MDZR jako postupitelem, kdy tuto smlouvu za NKS podepsal R. R. a za MDZR J. H. , jejímž předmětem bylo údajné postoupení pohledávky vzniklé na základě směnky vystavené společností V. L. K. Plasty, s. r. o., na řad J. H. , a dále antidatované účetní doklady, kterými nepravdivě předstírali úhradu NKS za tuto směnku, přičemž tyto listiny správkyni konkurzní podstaty předložili, přestože si byli vědomi, že k těmto transakcím ve skutečnosti nedošlo. Z uvedeného je zřejmé, že jednání ve formě pomoci, které je obviněnému J. H. kladeno za vinu, není popsáno tak, že se ho měl dopustit R. R.
K naplnění subjektivní stránky jednání obviněného J. H. odvolací soud ve svém novém rozhodnutí ze dne 29. 1. 2014 uvedl, že se naprosto ztotožňuje se závěry nalézacího soudu a pro stručnost na ně plně odkázal. Odvolací soud dále poznamenal, že i Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozhodnutí podotkl, že úmysl obou obviněných beze sporu vyplývá již ze skutkové věty výroku nalézacího soudu. Odvolací soud také zdůraznil další konkrétní skutečnosti, svědčící o úmyslu přímém, a to, že právě obviněný J. H. byl onou osobou, která zajišťovala všechny formality ohledně převodu obchodního podílu ve společnosti NKS, změny jednatele z Ing. V. K. na R. R. , jakož i další úkony s tímto spojené, a byl to právě on, kdo jako jednatel společnosti MDZR uzavíral po nesporné a logické předchozí dohodě s R. R. , jednatelem společnosti NKS, kupní smlouvu ze dne 25. 5. 2004, smlouvu o nájmu movitých věcí ze dne 31. 5. 2004 mezi stejnými účastníky, tj. NKS a MDZR, jakož i další aktivity potřebné k vyvedení majetku od společnosti NKS ve prospěch společnosti MDZR, za kterou jednal jen a pouze obviněný J. H. , a to konkrétním protiprávním jednáním popsaným ve skutkové části napadeného rozhodnutí. Obviněný J. H. byl rovněž osobou, mající k dispozici směnku na částku 5 mil. Kč, vystupoval jako jednatel obchodní společnosti MDZR a nelze přehlédnout ani činnost dříve spoluobviněného R. R. ve společnosti MDZR, v níž prováděl montáž oken (srov. str. 36 – 37 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud k závěrům odvolacího soudu s přihlédnutím k námitkám obviněného J. H. uplatněným v jeho dovolání dodává, že předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin podle §256 odst. 1 tr. zák. je úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník jedná s cílem vyhnout se plnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Na srozumění pachatele v tomto smyslu lze usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud např. jednal s vědomím existence četných dluhů, své neschopnosti hradit je a podaného návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek (srov. rozhodnutí č. 90 uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 8/2000, které vydává nakladatelství C. H. Beck, Praha, s. 249 a násl.). Jelikož již nalézací soud učinil správná skutková zjištění, která nebyla Nejvyšším soudem v jeho prvním rozhodnutí nijak zpochybněna, je třeba opětovně vzpomenout zejména výpověď svědkyně Ing. V. K. , která uvedla, že jelikož vše zajišťoval obviněný J. H. , určitě jej vyrozumívala o stavu společnosti, o závazcích a pohledávkách, přičemž připustila, že s R. skoro vůbec nehovořila. Toto tvrzení svědkyně nalézací soud vyhodnotil jako věrohodné a racionální. Byla to rovněž tato svědkyně, která uvedla, že dovolatel viděl lakovnu, neboť se pohyboval po celém areálu společnosti. Účetnictví společnosti NKS bylo předáno v dohodnutých dvou termínech fyzicky R. za účasti svědkyně R. Z účetnictví společnosti NKS v době předání bylo zřejmé, že společnost má i závazek vůči společnosti MERFIO MORAVIA, s. r. o. Nalézací soud proto dospěl ke stanovisku, že obviněný J. H. byl srozuměn s ekonomickou a finanční situací společnosti NKS v době převodu obchodního podílu a změny jednatelství. Nalézací soud rovněž zmínil, že považuje obviněného H. s ohledem na jeho předchozí podnikatelské aktivity za zkušeného podnikatele, kterému nic nebránilo v tom, aby požádal Ing. K. o nahlédnutí do účetnictví, neboť právě tento obviněný měl k dispozici směnku a mohl diktovat podmínky (v podrobnostech srov. str. 40 – 41 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Byla to tedy svědkyně Ing. V. K. , která poukazovala na znalost obviněného H. o ekonomické a finanční situaci společnosti NKS, neboť tento se pohyboval po celém areálu firmy. Potvrdila předání účetnictví R. , ze kterého bylo zřejmé, že společnost má závazek vůči společnosti MERFIO (srov. str. 44 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud tak má za to, že odvolací soud splnil jeho pokyny, neboť se opětovně vypořádal se subjektivní stránkou jednání obviněného J. H. , a to z hlediska použité právní kvalifikace. Jelikož odvolací soud dále plně odkázal na závěry nalézacího soudu, nebylo nezbytné, aby se podrobněji sám zabýval posouzením otázky, jak mohl dovolatel vědět o zadlužení společnosti NKS v době uzavírání kupní smlouvy dne 25. 5. 2004, když toto je naprosto zřejmé z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, jak na něj Nejvyšší soud shora poukázal, a také z navazujícího rozsudku odvolacího soudu, který shledal na podkladě konkrétní prokázané činnosti obviněného, že to byl on, kdo fakticky celé vyvádění zpeněžitelného majetku společnosti NKS ke škodě shora uvedených věřitelů organizoval (byť to nebylo možno vyjádřit již v právní kvalifikaci skutku), přičemž jednal v naprostém dorozumění s dnes již pravomocně odsouzeným R. R. za prokázané plné znalosti ekonomické a finanční situaci společnosti NKS. Není tedy důvodná námitka obviněného J. H. , že nemohl vědět o tvrzeném zadlužení společnosti NKS v době uzavírání kupní smlouvy ze dne 25. 5. 2004 z účetnictví společnosti NKS, když bylo účetnictví NKS předáno R. R. podle předávacího protokolu 28. 5. 2004, což ovšem není podstatné, neboť byl o uvedených rozhodných skutečnostech informován svědkyní Ing. V. K. a současně jednal v plném dorozumění s obviněným R. R. , který měl toto účetnictví k dispozici a kterého z hlediska vyvádění předmětného majetku fakticky řídil, přičemž znalost těchto skutečností vyplývá i z celkové posloupnosti a způsobu jednání obou obviněných, které bylo náležitě popsáno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu a blíže rozvedeno v jeho odůvodnění.
Pokud v té souvislosti obviněný J. H. dovodil extrémní rozpor s provedenými důkazy, nelze této námitce s ohledem na to, co bylo již uvedeno, přisvědčit. Ústavní soud judikoval, že extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými zakládá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR na str. 257, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 uveřejněný pod č. 127 ve sv. 28 Sb. nál. a usn. ÚS ČR na str. 95. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (skutková zjištění jsou totiž výsledkem provedení důkazů a jejich hodnocení) a právními závěry na nich vybudovanými. Za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu je nutno považovat situaci, jestliže v soudním rozhodnutí jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, uveřejněný pod č. 79 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, str. 255). Tyto skutečnosti však v projednávaném případě nenastaly, neboť jak již bylo uvedeno nalézací soud na podkladě provedených důkazů, tj. zejména na základě výpovědi Ing. K. , dovodil, že dovolatel, coby zkušený podnikatel, byl již před datem předání účetnictví jmenovanou svědkyní informován o ekonomické situaci společnosti NKS. Nejvyšší soud tak má s přihlédnutím k tomu, co bylo již shora uvedeno, za to, že z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními (výpovědí Ing. K. a dalších důkazů, ale i z celkové posloupnosti a způsobu jednání obou obviněných) a úvahami nalézacího soudu, který z její výpovědi a z navazujících důkazů dovodil, že obviněný J. H. již před datem 28. 5. 2004 věděl, že společnost NKS má závazky vůči konkrétním věřitelům, a to včetně závazku vůči společnosti MERFIO.
Obviněný J. H. ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž namítal, že skutek, popsaný tak, že před převodem obchodního podílu, tedy před datem 24. 5. 2004, společnost MDZR dlužila společnosti NKS částku 590 619,99 Kč za dodávky služeb a zboží, kterou neuhradila, nemůže být hodnocen jako „vyvedení majetku“ a právně jako poškozování věřitele.
Nejvyšší soud již ve svém prvním rozhodnutí v této trestní věci zkonstatoval, že podstatou skutku je vyvádění majetku ze společnosti NKS a zakrývání nezaplacení dluhu ve výši 590 619,99 Kč vzniklého za dodávky zboží a služeb ze strany společnosti NKS společnosti MDZR v úmyslu poškodit věřitele (srov. str. 19 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2013) a že nedošlo k vyvedení pohledávky ve výši 590.619,99 Kč, ale že obvinění R. R. a J. H. čestnými prohlášeními ze dne 26. 10. 2004 předstírali zánik této pohledávky, tedy v podstatě v tomto smyslu zatajili tuto část majetku společnosti NKS, byť v právní větě výroku o vině tato část přesně vyjádřena není, což však není při jinak jasném skutkovém popisu takovou vadou, která by mohla vést v návaznosti na dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. k zrušení rozsudku, když jinak i tato část skutkové věty odpovídá ustanovení §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. (srov. str. 21 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2013). Nejvyšší soud tedy dovodil, že v případě dluhu ve výši 590 619,99 Kč se nejedná o vyvedení (zcizení) majetku, ale o jeho zatajení, což je však z hlediska použité právní kvalifikace, byť to nebylo vyjádřeno v právní větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, bezvýznamné, neboť trestného činu poškozování věřitele podle ustanovení §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí nejen kdo zcizí část svého majetku, ale rovněž i ten, kdo zatají část takového svého majetku. Jelikož se jedná pouze o formální pochybení, které však nemá žádný vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného J. H. ve smyslu §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. (i „zatajení“ je uvedeno v tomto písmenu), nemůže tato argumentace dovolatele nijak zvrátit rozhodnutí soudů nižších stupňů, a to zvláště za situace, kdy skutková věta výroku rozsudku popisuje i ta jednání dovolatele, která znak „zcizení“ majetku bez jakýchkoliv pochybností naplňují.
Pokud dovolatel namítal, že není trestným činem poškozování věřitele předložení antidatované smlouvy o postoupení pohledávky a předložení antidatovaných příjmových účetních dokladů o neexistujících platbách správkyni konkurzní podstaty úpadce NKS, neboť se nejedná o vyvedení majetku, Nejvyšší soud k tomuto uvádí, že tyto úkony ze strany dovolatele a spoluobviněného R. R. již byly jen zastíracími úkony, avšak úzce navazujícími na úkony, jimiž skutečně k vyvedení majetku ze společnosti NKS došlo. Mezi úkony, které jednoznačně směřovaly k vyvedení majetku společnosti NKS ve prospěch společnosti MDZR je třeba zařadit uzavření kupní smlouvy ze dne 25. 5. 2004 mezi NKS a MDZR, smlouvu o nájmu movitých věcí ze dne 31. 5. 2004 mezi shodnými subjekty, prodej zboží společností NKS společnosti MDZR ze dne 15. 6. 2004 v hodnotě 202 414 Kč, a prodej zboží mezi týmiž společnostmi ze dne 30. 6. 2004 v hodnotě 208 232 Kč. Podle Nejvyššího soudu tedy nevznikají žádné pochybnosti o tom, že skutečně došlo k vyvedení majetku ze společnosti NKS, z něhož by se jinak mohli uspokojit ve výroku rozsudku uvedení věřitelé.
Ve vztahu k vyvedení majetku z NKS dovolatel rovněž namítal, že o tento nejde ani v tom případě, kdy mělo být soudnímu exekutorovi předstíráno, že pohledávka NKS vůči MDZR zanikla. Exekuce byla vedena pouze a výhradně ve prospěch společnosti MERFIO MORAVIA, s. r. o., a exekutor by v případě vymožení jakékoliv částky uspokojoval pouze MERFIO MORAVIA, s. r. o., a nikoliv ostatní (skutečné) věřitele. Dovolatel trval na tom, že pohledávka MERFIO MORAVIA, s. r. o., ve skutečnosti neexistovala, pouze existoval vykonatelný titul, proti němuž nebyla možná žádná procesní obrana, je proto nemístné poukazovat v odůvodnění odsuzujících rozsudků, že se proti vymáhání této údajné pohledávky nebránili.
Námitkou smyšlenosti a „zfabrikování“ pohledávky společnosti MERFIO MORAVIA, s. r. o., se Nejvyšší soud zabýval již ve svém prvním rozhodnutí, v němž uvedl, že ačkoliv se jedná o ryze skutkovou námitku, je třeba plně odkázat na závěry nalézacího soudu, který se zabývá touto pohledávkou zejména na stranách 43 a násl. odůvodnění svého rozsudku, kdy v závěru stručně rekapituluje, že v průběhu dokazování v rámci hlavního líčení byla prokázána existence obhajobou namítané pohledávky MERFIO MORAVIA, s. r. o. Nutno akcentovat, že předmětná pohledávka byla evidována v účetnictvích obou společností, přičemž o této pohledávce účtovala společnost NKS v době jednatelství obviněného R. R. Z přílohy k daňovému přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2004 (č. l. 1256 a násl. spisu) daňového subjektu NKS je zřejmé, že tato společnost měla v roce 2004 nedaňové finanční výdaje ve výši 192 000 Kč. Z účetní sjetiny na č. l. 347 spisu vyplývá, že se jednalo o úroky z předmětné půjčky. Existenci této pohledávky rovněž nezpochybnili obvinění po celou dobu svého působení ve vztahu ke společnosti NKS, a to ani v průběhu exekučního řízení, kdy tato pohledávka byla vymáhána (neuvádí se tedy nic o tom, že by se této pohledávce „nebránili“, ale jen, že ji „nezpochybnili“, což je pravda). Podle názoru soudu obhajoba obviněných J. H. a R. R. k této pohledávce byla vyvrácena (srov. str. 26 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2013). Nejvyšší soud tak nadále trvá na svých závěrech, že byla prokázána existence namítané pohledávky MERFIO MORAVIA, s. r. o., a dodává, že je zcela bezpředmětná ta část argumentace dovolatele, v níž uvádí, že exekuce byla vedena pouze a výhradně ve prospěch společnosti MERFIO MORAVIA, s. r. o., a exekutor by v případě vymožení jakékoliv částky uspokojoval pouze MERFIO MORAVIA, s. r. o. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že společnost MERFIO MORAVIA, s. r. o., nejenom, že byla „skutečným“ věřitelem společnosti NKS, ale zejména byla věřitelem největším, neboť z celkové vzniklé škody poškozeným věřitelům ve výši 1 508 231 Kč připadala na MERFIO MORAVIA, s. r. o., škoda ve výši 1 074 198 Kč, a proto je také uvedena ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, a to hned na druhém místě. Nejsou proto ani tyto námitky obviněného J. H. v dovolání důvodné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po posouzení všech dovolacích námitek obviněného J. H. dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 To 49/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 30 T 8/2008, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení v rozsudku ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 30 T 8/2008, který posléze včetně řízení mu přecházejícího náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který nově k odvolání obviněného J. H. a státního zástupce rozhodl o trestu uvedeného obviněného a způsobu jeho výkonu, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného J. H. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 3. prosince 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.