ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1460.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 1460/2013-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2014 o dovolání obviněného N. H. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 7 To 297/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 47/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného N. H. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 16 T 47/2009, byli obvinění N. H. H. a V. T. N. , uznáni vinnými přečinem porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §261 odst. l, 2 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), kterého se měli dopustit tím, že společně se samostatně trestně stíhaným V. H. H. ,
dne 1. 4. 2009 ve 12.30 hodin, kdy společně přiletěli pravidelnou linkou OK 617 Amsterdam-Praha na letiště Praha 6-Ruzyně, přivezli ve svých zavazadlech obviněný N. H. H. 1.000 kusů originálních a neporušených balení léků s obchodním názvem DOCOLGEN FORTE PS, obviněný V. T. N. 2.249 kusů originálních a neporušených balení léků s obchodním názvem DOCOLGEN FORTE PS, samostatně stíhaný V. H. H. 1.000 kusů originálních a neporušených balení léků s obchodním názvem DOCOLGEN FORTE PS, přičemž jedno balení léčiva obsahuje 4 tablety, podle příbalového letáku by se v každé tabletě mělo vyskytovat 30 mg pseudoefedrinu, z odborného vyjádření pak vyplývá, že tableta léku obsahuje látku nespecifikovaného diastereoizomeru efedrinu, paracetamol a chlorfeniramin, což jsou léky deklarované výrobcem jako účinné látky uvedeného léčiva, dovoz uvedeného léčiva v tomto rozsahu, kdy se evidentně nejedná o léčivo pro vlastní potřebu, je porušením předpisů o oběhu zboží, neboť k dovozu těchto léků neměli obvinění patřičné povolení, porušili tím ustanovení §62 odst. l zák. č. 378/2007 Sb., o léčivech, přičemž je obecně známé, že z pseudoefedrinu, který je v lécích obsažen, výrobci drog vyrábí metamfetamin, zvaný též pervitin, který je uveden v zák. č. 167/1998 Sb., jako látka psychotropní.
Za tento přečin byl obviněný N. H. H. odsouzen podle §261 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, přičemž podle §81 odst. l a §82 odst. l tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §70 odst. l písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí 1.000 kusů balení léku s obchodním názvem DOCOLGEN FORTE PS. Obviněný V. T. N. byl odsouzen podle §261 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, přičemž podle §81 odst. l a §82 odst. l tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §70 odst. l písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí 2.249 kusů balení léků s obchodním názvem DOCOLGEN FORTE PS.
Městský soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného N. H. H. a státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, rozhodl rozsudkem ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 7 To 297/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil u obviněného N. H. H. ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného N. H. H. při nezměněných výrocích o vině přečinem porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §261 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a trestu propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty odsoudil podle §261 odst. 2 tr. zákoníku a §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 5 (pěti) let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 7 To 297/2010, podal obviněný N. H. H. prostřednictvím obhájce Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, Ph. D. dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. Dovolatel konkrétně namítal, že jak soud prvé, tak druhé instance nesprávně právně posoudil otázku, zda jednání obviněného je či není trestným činem. Obviněný i nadále konzistentně tvrdí, že jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin a subsumováno pod §261 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, respektive §124 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“), avšak bylo lze se případně domnívat, že jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek, resp. jiný správní delikt. Obviněný se důvodně domnívá, že nebyla naplněna materiální stránka inkriminovaného trestného činu, respektive, že jednáním popsaným v napadeném rozsudku nedošlo k podstatnému ohrožení obecného zájmu, jakožto signifikantního předpokladu pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §124 tr. zák. (trestní stíhání bylo zahájeno v dubnu roku 2009, tedy před účinností trestního zákoníku, který tak může být aplikován jen v případě, kdy to je pro obviněného výhodnější). V této souvislosti odkázal obviněný na odborné vyjádření ze dne 2. 4. 2009, ze kterého nejenže explicitně vyplývá, že v předložených tabletách nebyla zjištěna přítomnost omamných či psychotropních látek uvedených v přílohách zákona č. 177/1998 Sb., ale zejména a především, že v zabavených tabletách byla skutečně zjištěna přítomnost pouze těch látek, které jsou uvedeny na obalu léčiva, přičemž tyto látky, konkrétně efedrin a pseudoefedrin jsou běžně užívány ve farmacii jako účinné látky různých léčiv, např. Modafenu, Nurofenu, Paralenu plus atd. Nelze tedy než shrnout, že obviněný dovážel léčiva, respektive generika léčiv, která jsou běžně dostupná v lékárnách na území České republiky, a to bez nutnosti lékařského předpisu k zakoupení těchto léčiv. Jinými slovy podle tehdy (v době předmětného jednání obviněného) platné legislativy si mohl kdokoliv koupit jakýkoliv počet balení léků obsahujících identické účinné látky. V žádném případě tak jednáním popsaným v napadeném rozsudku nemohlo dojít k podstatnému ohrožení obecného zájmu, neboť léky s identickými účinnými látkami byly volně distribuovány a jejich dovozem do České republiky nemohlo tedy dojít k ohrožení obecného zájmu. Za pouhé nepodložené domněnky je také možno považovat tvrzení orgánů činných v trestním řízení, že z pseudoefedrinu se vyrábí pervitin, a tudíž odsouzenému muselo být údajně známo, za jakým účelem dováží léky do České republiky. V této souvislosti je v prvé řadě nutno konstatovat, že se v tomto směru jedná pouze o nepodložené spekulace orgánů činných v trestním řízení, přičemž k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §124 tr. zák. (§261 tr. zákoníku) je nutné prokázat zavinění ve formě úmyslu. Zejména a především by pak bylo zcela nelogické, aby obviněný, pokud by skutečně o alternativě výroby drog z převážených léků věděl, riskoval takto zásadním způsobem, kdy mu muselo být zřejmé, že může být podroben celní prohlídce (a následně odhalen) a nezajistil by koupi léku s identickým složením v lékárnách (případně) na různých místech České republiky. Nelze tedy než ještě jednou uzavřít, že jednáním popsaným v napadeném rozsudku nedošlo k naplnění materiální stránky, respektive nebyl podstatně ohrožen veřejný zájem, tak jak k naplnění skutkové podstaty požaduje dikce §124 tr. zák. Z hlediska materiální stránky obviněný dále uvedl, že zcela prokazatelně převážel léčiva či jakékoliv jiné hypoteticky rizikové předměty poprvé, neboť do země původu několik let necestoval, což již prokázal předložením cestovního dokladu.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc znovu projednal a rozhodl podle závazných pokynů Nejvyššího soudu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného N. H. H. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom směru, že dovolání ve skutečnosti směřuje toliko proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Pokud dovolatel namítá absenci úmyslu s tím, že se nejedná o trestný čin, pak vychází z odlišných skutkových okolností, než jaké zjistil nalézací soud. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. být nemohou. Tomuto dovolacímu důvodu sice zdánlivě odpovídá námitka, že skutek není trestným činem, tuto námitku však obviněný opírá o jiná skutková zjištění, než jaká učinil nalézací soud. V konkrétní trestní věci je zřejmé, že soud vyšel především z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická expertiza, kde bylo zjištěno, že v tabletách dovezených obviněným, byla zjištěna přítomnost blíže nespecifikovaného diastereoizomeru efedrinu, a byla také zjištěna přítomnost látek uvedených na obalu jako účinné látky předloženého léčiva. Efedrin a pseudoefedrin jsou zařazeny v příloze č. 1 kategorie nařízení Evropského parlamentu a rady č. 273/2004 o prekursorech drog jako „uvedené látky ve smyslu článku 2 písm. a)“ tohoto předpisu. Efedrin a pseudoefedrin jsou prekursory ilegální výroby syntetických budivých aminů např. metamfetaminu. Podle §62 odst. 1 zák. č. 278/2007 Sb., o léčivech, pro výrobu a rovněž dovoz léčivých přípravků je požadováno povolení Státního ústavu pro kontrolu léčiv, jež obvinění neměli. Pokud obviněný namítá, že v předmětné trestní věci nebylo prokázáno, že by se svým jednáním dopustil přečinu, je třeba k tomu podotknout následující. Trestný čin porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §261 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již tím, že pachatel úmyslně poruší právním předpisem vyslovený zákaz nebo omezení nebo jinou důležitou povinnost stanovenou pro dovoz, vývoz nebo průvoz zboží a tím ohrozí obecný zájem. Ohrožením obecného zájmu je již samo porušení zákazu nebo omezení nebo jiné důležité povinnosti stanovené k jeho ochraně. Při dovozu takového zakázaného nebo omezeného zboží je tento trestný čin dokonán zpravidla jednáním pachatele, který nepřihlásí dovážené zboží k celní prohlídce. Jde o ohrožovací trestný čin, k jehož dokonání postačí jednání směřující k tomu, aby i přes určitý zákaz nebo omezení, bylo zboží uvedeno do oběhu. Ohrožením obecného zájmu se zde rozumí již samotné porušení zákazu nebo omezení stanoveného k ochraně takového zájmu; trestnost činu tedy není výslovně vázána na vlastní dovoz, vývoz nebo průvoz zboží. Podstatným ohrožením obecného zájmu ve smyslu §261 odst. 1 tr. zák. se rozumí taková porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou, u nichž cena zboží překročí zpravidla 80 000 Kč, popřípadě jsou dány jiné okolnosti, které by znamenaly podstatný zásah do ochrany obecného zájmu i při nižší ceně zboží. Takovou jinou okolností by bylo zejména kvalifikované a závažné porušení podstatných ustanovení zvláštních předpisů. V daném případě bylo prokázáno, že obviněný čin spáchal nejméně se dvěmi osobami. Ustanovení o porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou chrání hospodářské i jiné zájmy, pokud mohou být ohroženy nekontrolovatelným pohybem zboží přes státní hranici. Na takové nadměrné množství léčiv, které ve spolupachatelství s dalšími obviněnými přivezl, by obviněný musel mít povolení, jež neměl. Mezi základní předpisy, jejichž podstatné porušení je chráněno ustanovením §261 tr. zákoníku, je zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech. Tím, že obviněný dovezl právě takové látky a v tak nadměrném množství, z kterých výrobci drog vyrábí pervitin, podstatně ohrozil obecný zájem, neboť takové množství léků obsahujících pseudoefedrin není možné převážet přes hranice bez povolení. Pokud tedy obviněný společně s V. T. N. a samostatně stíhaným obviněným V. H. H. dovezli celkem 4 249 balení léků DOCOLGEN FORTE PS., je evidentní, že takové množství neměli pro svoji potřebu a k dovozu těchto léků neměli příslušné povolení. Je nepochybné, že tímto jednáním obviněného N. H. H. byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §261 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení §265b tr. ř.
Dovolání obviněného N. H. H. proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasila i pro případ jiného, nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že alespoň dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jež obviněný N. H. H. také uplatnil, spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona nebylo přípustné, jen tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., popř. podle §314c odst. 1 písm. a) či §314p odst. 3 písm. c) nebo §314r odst. 5 tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se zde tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo podle §11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Stejně tak není stanoven žádný důvod k zastavení takového trestního stíhání, v němž došlo k průtahům nebo které trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, proto ani tyto skutečnosti nelze namítat s poukazem na citovaný dovolací důvod. Z uvedeného je zřejmé, že v případě obviněného N. H. H. nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť především dovolatel neuvedl žádný konkrétní důvod, který by umožňoval naplnění tohoto dovolacího důvodu ve svém mimořádném opravném prostředku, a rovněž ani Nejvyšší soud sám z předloženého spisového materiálu nezjistil žádné skutečnosti svědčící pro závěr, že by proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, které by podle zákona bylo nepřípustné.
Obviněný N. H. H. dále uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku rozvedl, že podle §62 odst. l zák. č. 378/2007 Sb., zákona o léčivech, pro výrobu a rovněž dovoz léčivých přípravků je požadováno povolení od Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Toto povolení obvinění neměli. Bylo prokázáno, že obvinění společně se samostatně trestně stíhaným obviněným V. H. H. dovezli celkem 4.249 balení léků DOCOLGEN FORTE PS. Tyto léky evidentně vzhledem k množství léků neměli pro svoji potřebu a k dovozu těchto léků neměli příslušné povolení. Porušili tedy předpisy o oběhu zboží ve styku s cizinou a naplnili tedy skutkovou podstatu trestného činu porušení předpisu o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §161 odst. l, 2 písm. a) tr. zákoníku [pozn. správně §261 odst. l, 2 písm. a) tr. zákoníku], protože se tohoto jednání dopustili ve třech, tedy nejméně se dvěma osobami, neboť obvinění se navzájem znali a znali i samostatně trestně stíhaného V. H. H. , což vyplývá z jejich výpovědí i ze skutečnosti, že o sobě navzájem věděli, že jsou ze stejné provincie ve Vietnamu. Obvinění se tohoto jednání dopustili 1. 4. 2009, tedy v době platnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., a jejich jednání bylo obžalobou kvalifikováno podle tohoto zákona jako trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §124 odst. l, 2 písm. a) tr. zák. (srov. str. 3 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Vzhledem k tomu, že trestní zákoník, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2009 (pozn. správně dne 1. 1. 2010), je pro obviněné výhodnější, protože za trestný čin porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou, je možné uložit nejenom trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku až 5 (pět) let, tak jak to umožňoval trestní zákon, ale i trest peněžitý, soud posuzoval jednání obviněných podle zák. č. 140/2009 Sb., tr. zákoníku (pozn. správně zák. č. 40/2009 Sb.).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poznamenal, že soud prvého stupně založil svá zjištění na komplexním vyhodnocení všech relevantních důkazů. Za nejpodstatnější z důkazů soud prvého stupně považoval odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická expertíza. Bylo bezpečně prokázáno, že obvinění bez povolení od Státního ústavu pro kontrolu léčiv dovezli celkem 4.249 balení léků DOCOLGEN FORTE PS. Tyto léky evidentně v uvedeném množství neměli pro svoji potřebu a k dovozu těchto léků neměli příslušné povolení. Porušili tak předpisy o oběhu zboží ve styku s cizinou a naplnili skutkovou podstatu žalovaného trestného činu. Jednání se dopustili nejméně ve třech osobách. S ohledem na dovoz konkrétního zboží – léků s uvedeným obsahem, je toto jednání již samo o sobě schopno splnit ohrožení obecného zájmu. Závěry soudu prvého stupně jsou logické, v provedených důkazech mají dostatečnou oporu. V obecné rovině nelze postupu nalézacího soudu při hodnocení důkazní materie jako celku i důkazů jednotlivých cokoliv vytknout, přičemž konkrétní hodnocení těchto důkazů z pohledu jejich hodnověrnosti, důkazní síly apod. zůstává výhradně v kompetenci nalézacího soudu. Skutkové i právní otázky řešil soud prvého stupně správně. V odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil a odůvodnil použitou konkrétní právní kvalifikaci. Odvolací soud shledal, že soudem prvého stupně použitá právní kvalifikace představovala správné a zákonné vyjádření spolehlivě prokázané stíhané trestné činnosti, měla dostatečnou oporu v provedených důkazech a odpovídala zákonu. Výrok o vině napadeného rozsudku tudíž shledal naprosto správným a plně zákonným (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Přečinu porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle ustanovení §261 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo podstatně ohrozí obecný zájem tím, že poruší zákaz, omezení nebo jinou důležitou povinnost stanovenou pro dovoz, vývoz nebo průvoz zboží a spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami. Ustanovení §261 tr. zákoníku o porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou chrání obecné hospodářské i jiné zájmy (zdravotnické, kulturní, bezpečnostní, veterinární apod.), pokud mohou být ohroženy nekontrolovaným pohybem zboží z území nebo na území České republiky přes její státní hranici, resp. po vstupu České republiky do Evropské unie v některých případech přes hranice celního (či daňového) území Evropského společenství. Trestný čin porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §261 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již tím, že pachatel úmyslně poruší právním předpisem vyslovený zákaz nebo omezení dovozu, vývozu nebo průvozu zboží anebo jinou důležitou povinnost stanovenou pro dovoz, vývoz nebo průvoz zboží, a tím ohrozí obecný zájem. Mezi základní předpisy, které upravují dovoz, vývoz a průvoz zboží samozřejmě patří i zák. č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), ve znění pozdějších předpisů. Dovozem se pak obecně rozumí režim, při kterém dovozce dopravuje zboží pocházející z cizího státu na území České republiky. K naplnění znaku porušení zákazu nebo omezení dovozu, vývozu nebo průvozu zboží, nepostačuje jen to, že zboží nebylo předloženo k celnímu řízení, což však může při splnění ostatních předpokladů naplňovat porušení jiné důležité povinnosti, ale je třeba vždy zjistit, že došlo k porušení zvláštního předpisu, který upravuje pohyb zboží přes státní hranici, resp. přes hranici Evropského společenství. Obecným zájmem je třeba chápat jak zájem hospodářský, tak i jiný důležitý zájem, např. zájem, aby nebyla vyvážena umělecká díla, která je třeba považovat za kulturní památky (kulturní zájem), zájem na tom, aby nevzniklo dovozem nebo průvozem zboží nebezpečí šíření nakažlivé nemoci lidí (zdravotní zájem) nebo choroby zvířat (veterinární zájem). Porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou je trestným činem jen tehdy, když pachatel ohrozí obecný zájem podstatně. Za „podstatné“ ohrožení obecného hospodářského zájmu se v praxi považují taková porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou, u nichž cena zboží překročí částku 80 000 Kč, popřípadě jsou dány jiné okolnosti, které znamenají podstatný zásah do ochrany veřejného, resp. obecného zájmu. Takovou okolností může být zejména kvalifikované a závažné porušení podstatných ustanovení zvláštních předpisů (pokud by šlo o vývoz významné památkově chráněné věci, např. národní kulturní památky, bez povolení) nebo zvláštního režimu (např. by se jednalo o nebezpečné zbraně, omamné nebo psychotropní látky, zboží, které může obsahovat původce nákaz, nebo zboží, které může být nositelem škůdců vnější karantény, jakož i samotných škůdců). U trestného činu porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou jde ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku o úmyslný trestný čin. Úmysl zde musí především zahrnovat porušení konkrétního zákazu, omezení nebo jiné důležité povinnosti stanovené pro dovoz, vývoz nebo průvoz zboží. Nejméně se dvěma osobami znamená, že na jednání se aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další osoby (tedy s pachatelem celkem alespoň tři). Tyto osoby nemusí být při jednání současně přítomny. Zásadně postačuje součinnost dalších osob, aniž by tyto osoby musely o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce. Pachatel, jemuž je tato zvlášť přitěžující okolnost přičítána, však o součinnosti s nimi ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku vědět musí.
Z předloženého spisového materiálu se podává, že obviněný N. H. H. , jehož výpověď z přípravného řízení byla čtena u hlavního líčení (srov. č. l. 169 spisu), uvedl, že před cestou z dovolené ve Vietnamu jej neznámý člověk požádal, aby převezl krabici s nějakými věcmi. Prý se mu měl někdo ozvat, kdo si to vyzvedne. Povolení dovážet léky nemá. Člověka, který mu tu krabici dal, nezná, nezná ani toho, kdo si to měl vyzvednout (srov. č. l. 33 spisu). Z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická chemická expertiza, se podává, že v předložených tabletách nebyla zjištěna přítomnost omamných či psychotropních látek uvedených v přílohách k zák. č. 167/1998 Sb. V předložených tabletách však byla zjištěna přítomnost blíže nespecifikovaného diastereoizomeru efedrinu, dále byl zjištěn paracetamol (acetaminophen) a chlorfeniramin, tedy byla zjištěna přítomnost látek, které jsou výrobcem uvedeny na obalu jako účinné látky předloženého léčiva. Efedrin a pseudoefedrin jsou zařazeny v příloze č. 1, kategorii I. Nařízení evropského parlamentu a rady (ES) č. 273/2004 o prekursorech drog jako „uvedené látky ve smyslu čl. 2 písm. a)“ tohoto předpisu. Efedrin a pseudoefedrin jsou prekursory ilegální výroby syntetických budivých aminů např. metamfetaminu. Běžně jsou užívány ve farmacii jako účinná látka různých léčiv např. Modafenu, Nurofenu StopGrip, Paralenu Plus atd., kde se vyskytují spolu s dalšími účinnými látkami, např. s ibuprofenem, paracetamolem, prokainem atd. (srov. č. l. 71 spisu).
Nejvyšší soud poté, co přezkoumal odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a předložený spisový materiál, dospěl k následujícím zjištěním. Pokud se týká dovolatelovy námitky, že jeho jednání mělo být maximálně posouzeno jako přestupek, potom Nejvyšší soud odkazuje na již učiněné závěry obou soudů nižších stupňů, s nimiž se ztotožňuje, a to, že je všeobecně známo, že léky s obsahem pseudoefedrinu, jsou na území České republiky zneužívány k nelegální výrobě drogy metamfetamin, kdy podle zjištěných skutečností je k tomuto užito kolem 80% těchto prodaných léků. Léky podobného chemického složení obsahující látku pseudoefedrin, bylo možno (až do 30. 4. 2009) běžně zakoupit v libovolném množství ve všech lékárnách na území České republiky, kdy jen v okolí bydliště pachatelů se nachází těchto lékáren několik. Nebyl tudíž rozumný důvod dovážet tyto léky až z desítek tisíc kilometrů vzdáleného Vietnamu. Skutečnost, že se léky s obsahem pseudoefedrinu zneužívají na výrobu metamfetaminu, je všeobecně známá a rovněž příprava zákona omezujícího výdej těchto léků byla mediálně velice často prezentována. Je tedy zřejmé, že si pachatelé dobře uvědomovali, čeho se dopouští, že dováží léky, které jsou v té době v České republice běžně k dostání, ovšem brzy již kvůli zamezení jejich zneužívání k výrobě drog běžně dostupné nebudou, a že svého jednání se tedy dopouštěli zcela úmyslně. Z těchto hledisek je proto nedůvodná námitka obviněného v tomto směru. Přitom s ohledem na uvedené okolnosti nelze uvěřit jejich obhajobě, že by si naivně nechali na letišti přibalit od zcela neznámého člověka do kufru tisíce těchto léků a nic zlého netuše s nimi odcestovali do Evropy (srov. č. l. 90 – 91 spisu). Kromě toho dovolatelé dovezli enormní množství léčiva, na které by museli mít příslušné povolení, které neměli. Tím, že jej neměli, se nedopustili pouze přestupku, ale přečinu, pro nějž se vede toto trestní řízení, tj. přečinu porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle ustanovení §261 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Tímto je také vyvracena dovolací námitka obviněného spočívající v tom, že mu nebylo prokázáno zavinění ve formě úmyslu. Použitá právní kvalifikace soudy obou nižších stupňů je tedy zcela v souladu se zjištěnými skutečnostmi. Pouze pro doplnění Nejvyšší soud podotýká, že skutečnost, že léčivo obvinění dovezli společně, vyplývá ze zjištění, že přiletěli stejným letadlem, měli u sebe identické zboží a navzájem se znali a o sobě vzájemně věděli. Proto byla důvodně použita přísnější právní kvalifikace – podle odstavce 2 písm. a) §261 tr. zákoníku.
Dovolatel rovněž namítal, že nebyl naplněn znak podstatného ohrožení obecného zájmu. Jak již bylo shora uvedeno, velké množství léků obsahujících pseudoefedrin není možné bez příslušného povolení převážet přes hranice. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že je zcela zřejmé, že obvinění tím, že aniž by měli takové povolení Státního ústavu pro kontrolu léčiv, úmyslně dovezli právě tisíce balení léků, které obsahovaly mimo jiné i nespecifikovaný diastereoizomer efedrinu a z nichž výrobci drog vyrábějí pervitin, porušili nejen ustanovení §62 odst. l zák. č. 378/2007 Sb., o léčivech, ale nepochybně podstatně ohrozili obecný zájem. Z hlediska intenzity uvedeného podstatného porušení obecného zájmu, je mimo dalších již shora uvedených okolností důležitý zejména celkový počet balení léku DOCOLGEN FORTE PS, který všichni obvinění společně dovezli do České republiky a jenž dosáhl 4.249 kusů. Nejvyšší soud na jedné straně nezpochybňuje, že v odborném vyjádření se uvádí, že v předložených tabletách nebyla zjištěna přítomnost omamných či psychotropních látek uvedených v přílohách k zák. č. 167/1998 Sb., avšak na druhé straně nelze přehlédnout, že v předložených tabletách byla zjištěna přítomnost blíže nespecifikovaného diastereoizomeru efedrinu, dále v nich byl zjištěn paracetamol (acetaminophen) a chlorfeniramin. Z toho vyplývá, že byla sice zjištěna jen přítomnost látek, které jsou výrobcem uvedeny na obalu, jako účinné látky předloženého léčiva, avšak současně je nutné zdůraznit, a to již dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku neuvádí, že efedrin a pseudoefedrin jsou zařazeny v příloze č. 1, kategorii I. Nařízení evropského parlamentu a rady (ES) č. 273/2004 o prekursorech drog jako „uvedené látky ve smyslu čl. 2 písm. a)“ tohoto předpisu, a dále, že efedrin a pseudoefedrin jsou prekursory ilegální výroby syntetických budivých aminů např. metamfetaminu. Navíc uvedení obsahu léčiva, a zejména 30 mg pseudoefedrinu na obalu, resp. v příbalovém letáku, má podstatný význam pro posouzení subjektivní stránky předmětného přečinu porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §261 odst. l, 2 písm. a) trestního zákoníku u obviněného.
Z těchto důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry obou nižších soudů a dospěl k závěru, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 7 To 297/2010, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 16 T 47/2009, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) nebo g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který při nezměněném výroku o vině a o trestu propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty pouze nově rozhodl o trestu vyhoštění, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného N. H. H. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.