ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1511.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1511/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2014 o dovolání, které podal obviněný K. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. 11 To 186/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 50/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný K. R. byl rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 2 T 50/2012, uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné ambulantní sexuologické léčení.
Odvolání obviněného, které podal proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 11 To 177/2013, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný K. R. podal proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1090/2013-I., tak, že z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil citované usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 2 T 50/2012. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Kutné Hoře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na podkladě zmíněného rozhodnutí dovolacího soudu se Okresní soud v Kutné Hoře znovu zabýval touto věcí a rozsudkem ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 2 T 50/2012, uznal obviněného K. R. vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v tomto rozsudku. Za to soud uložil obviněnému podle téhož zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné ambulantní sexuologické léčení.
Odvolání obviněného, které podal proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. 11 To 186/2014, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný K. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zejména zpochybnil důkazy provedené ve věci a namítl, že soudy nižších stupňů porušily pravidlo „in dubio pro reo“. Přitom poukázal na nevěrohodnost výpovědi poškozeného nezletilého a na určité okolnosti, které ji mají potvrzovat. Zároveň se obviněný s odkazem na některá rozhodnutí Ústavního soudu domáhá takového výkladu uplatněného dovolacího důvodu, který by umožnil přihlížet k jeho námitkám vůči zjištěnému skutkovému stavu a hodnocení důkazů. Obviněný zpochybnil i naplnění znaku posuzovaného trestného činu spočívajícího v „jiném způsobu pohlavního zneužití“ mladistvého. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného K. R. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný ve svém dovolání uplatnil především takové dovolací námitky, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, přičemž zde neexistuje ani extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry. Státní zástupce je dále přesvědčen, že soudy nižších stupňů respektovaly závazný právní názor vyslovený v předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu, kterým došlo ke zrušení původních odsuzujících rozhodnutí. Proto státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť ho považuje za neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný K. R. ho uplatnil s poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný však v podstatné části své argumentace obsažené v dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu. Obviněný totiž nesouhlasí se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. O výlučně procesní – nikoli hmotně právní – povaze převážné části jeho námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněného, že soudy se důsledně nevypořádaly s nevěrohodností svědecké výpovědi poškozeného mladistvého, která je údajně jediným usvědčujícím důkazem. Zároveň obviněný nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily výpovědi dalších svědků a co dovodily ze znaleckého posudku. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný K. R., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, v němž namítá nesprávné hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně, především pokud jde o způsob jednání vůči poškozenému mladistvému a další skutkové okolnosti. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný jejím prostřednictvím jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.
Nejvyšší soud pak neakceptoval ani námitky obviněného, jimiž vytkl porušení pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání. Navíc ani zmíněné pravidlo nedovoluje, aby soudy ignorovaly usvědčující důkazy a aby každou sebemenší pochybnost – založenou ovšem jen na tvrzení obviněného – vyložily v jeho prospěch tak, že ho zprostí obžaloby.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného K. R., které sice odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale nejsou opodstatněné. Navíc obviněný částečně založil i tyto námitky na polemice s některými skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy. Jde především o tvrzení obviněného, podle něhož se soudy nižších stupňů důsledně nevypořádaly se znakem objektivní stránky zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícím v jiném způsobu pohlavního zneužití dítěte mladšího patnácti let.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že zmíněného zločinu se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije. Za jiný způsob pohlavního zneužití se považuje jiný intenzivní zásah do pohlavní sféry poškozeného, který není souloží, ale má obdobný charakter a důsledky. Musí jít přitom o takový zásah, který ohrozí nebo poruší mravní a tělesný vývoj dítěte. Příkladem jiného způsobu pohlavního zneužití může být provádění orálního pohlavního styku s dítětem mladším patnácti let, ohmatávání jeho pohlavních orgánů či jiné sexuální aktivity, které sice nejsou souloží, ale směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele (k tomu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1861). Jak přitom mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových okolností vyjádřených v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný K. R. prováděl na nezletilém poškozeném P. Č. v několika případech orální sexuální aktivity, dráždil rukama pohlavní úd poškozeného a masturboval před ním za situace, kdy mu umožnil sledovat pornografické filmy s homosexuální tématikou. Takové slovní vyjádření popisu skutku je podle názoru Nejvyššího soudu dostatečným podkladem pro závěr o právní kvalifikaci skutku obviněného jako zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, jak správně konstatovaly soudy obou nižších stupňů. Tyto soudy se přitom pečlivě vypořádaly i se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v předcházejícím usnesení ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1090/2013-I., a odstranily vadu právního posouzení skutku, která záležela pouze v nesprávném závěru o naplnění znaku spočívajícího ve „svěření dozoru pachatele“ obsaženého v ustanovení §187 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud tak považuje námitky obviněného zaměřené proti právnímu posouzení spáchaného skutku jako zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku za nedůvodné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný K. R. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc s obdobnými námitkami obviněného se Nejvyšší soud vypořádal již ve svém dřívějším usnesení ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1090/2013-I.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněného podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 12. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y