ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.166.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 166/2014-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2014 o dovolání, které podal obviněný T. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 5 To 137/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 171/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný T. H. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 2 T 171/2012, uznán vinným organizátorstvím podle §24 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a dále byl uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán povinností zaplatit jako náhradu škody způsobené trestným činem poškozené V. Č. sám částku ve výši 87 500,- Kč a společně a nerozdílně s odsouzenými L. V. a R. S. částku ve výši 211 677,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena obviněným T. H. , L. V. a R. S. rovněž povinnost zaplatit částku ve výši 2 130,- Kč jako náhradu škodu způsobené trestným činem Vojenské zdravotní pojišťovně.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených odvolacím soudem se obviněný T. H. dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že poté, co byl požádán poškozenou V. Č. o pomoc s výběrem, směnou a odesláním jejích finančních prostředků do Slovenské republiky, dne 22. 10. 2012 v dopoledních hodinách v přítomnosti P. G. , který byl stejným rozsudkem odsouzen za přečin nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku, kontaktoval spolupachatele R. S. a L. V. a dohodl se s nimi na tom, že přepadnou poškozenou a vezmou jí tašku s penězi. Podle dohody měl zaútočit na poškozenou L. V. , kterému měl obviněný T. H. signalizovat okamžik, kdy poškozená bude mít u sebe vybranou finanční hotovost, a R. S. měl poskytnout L. V. svůj osobní automobil, aby mohl sledovat poškozenou, která měla jet do banky automobilem obviněného T. H. Tuto dohodu realizovali dne 22. 10. 2012 kolem 17.10 hodin v P. u obchodního centra Krakov. Poškozená, která byla doprovázena obviněným T. H. , vyšla z pobočky České spořitelny, a. s., nesla v igelitové tašce peněžní částky ve výši 8 500,- Euro a ve výši 130 000,- Kč, na což obviněný T. H. včas upozornil spolupachatele L. V. čekajícího na ně před bankou, a to v době, kdy poškozená v pobočce vyplňovala formulář. Ve stejném mezičase obviněný stihl uložit do svého vozidla, jímž přivezl na místo činu poškozenou, peněžní částku ve výši 3 500,- Euro, kterou jí nepozorovaně odcizil v okamžiku, kdy mu nechala v pobočce České spořitelny, a. s., podržet obálku s penězi. Spolupachatel L. V. pak nastříkal poškozené do očí pepřový sprej, vytrhl jí z ruky igelitovou tašku s penězi a dalšími věcmi specifikovanými ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, načež utekl.
Městský soud v Praze, který rozhodoval o odvolání obviněného T. H. podaném proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, rozsudkem ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 5 To 137/2013, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výrocích týkajících se náhrady škody způsobené trestným činem poškozené V. Č. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněného T. H. a jeho spolupachatele L. V. a R. S. , aby společně a nerozdílně zaplatili poškozené V. Č. peněžní částku ve výši 190 677,- Kč jako náhradu škody způsobené trestným činem, a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto poškozenou se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve výrocích o vině a trestu a v dalším výroku o náhradě škody pak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, protože odvolací soud neshledal odvolání obviněného v těchto směrech důvodným.
Obviněný T. H. podal prostřednictvím svého obhájce proti zmíněnému rozsudku (který chybně označil jako usnesení) odvolacího soudu dovolání. V něm dále nesprávně uvedl, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání směřující jen proti výroku o trestu, ačkoli jím fakticky napadl rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o vině, a rovněž v rozporu s realitou v dovolání tvrdí, že odvolací soud zamítl jeho odvolání podle §256 tr. ř., přestože ten z podnětu odvolání obviněného ve věci rozhodl rozsudkem a změnil v jeho prospěch výroky o náhradě škody.
Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a jeho naplnění spatřoval v tom, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, aniž pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky stanovené zákonem. Obviněný poukázal na znění ustanovení §256 tr. ř., podle něhož lze odvolání mít za nedůvodné jen tehdy, jestliže napadený rozsudek plně odpovídá ustanovením hmotného i procesního práva, přičemž podle mínění obviněného v jeho trestní věci neproběhlo řízení v souladu s platným právním řádem. Jak dále obviněný zdůraznil, soudy nižších stupňů údajně neakceptovaly jeho obhajobu u hlavního líčení, že byl v přípravném řízení přinucen k doznání nátlakem policistů, kteří mu po zadržení vyhrožovali vazbou a v místě jeho bydliště vyvíjeli nátlak i na jeho manželku, a to dokonce v přítomnosti nezletilých dětí. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů rovněž postup, jímž nevyhověly jeho návrhu na výslech manželky T. H. a policistů R. B. , P. K. a M. K. , kteří zadrželi obviněného, vytěžovali ho jako podezřelého a posléze ho po zahájení trestního stíhání poprvé vyslýchali jako obviněného, přičemž tito svědci se měli vyjádřit k tomu, zda na něj policisté činili nátlak, aby se doznal k organizování loupeže.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze (opět chybně označené jako usnesení) a aby zrušil i vadné řízení před Obvodním soudem pro Prahu 8 a tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení s obsahem dovolání sdělila Nejvyššímu soudu, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Dne 10. 2. 2014 bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání sepsané obviněným T. H. a označené jako „přípis k odvolání“, které lze podle obsahu ve smyslu §59 odst. 1 tr. ř. považovat za jakési doplnění dovolání, jež v jeho zastoupení podal obhájce. Obviněný v něm v podstatě zopakoval svou obhajobu z hlavního líčení, podle níž byl nátlakem policistů donucen v přípravném řízení k doznání, ačkoli fakticky byl jen svědkem přepadení a neorganizoval ho. Dále obviněný v tomto svém podání kritizoval práci policie a soudů, které podle jeho slov „si dělají, co chtějí, a snaží se ho zlikvidovat a poslat do vězení za něco, co neudělal“. K tomuto podání Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť podle §265d odst. 2 tr. ř. se podání, které obviněný učinil sám, nikoli prostřednictvím svého obhájce, nepovažuje za dovolání, přestože je takto označeno. O tom byl obviněný řádně poučen odvolacím soudem (viz text poučení o opravném prostředku v písemně vyhotoveném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 5 To 137/2013). Navíc jde o podání učiněné po uplynutí lhůty k dovolání podle §265e odst. 1 tr. ř., v které lze měnit rozsah, v němž je rozhodnutí napadáno dovoláním, a důvody dovolání (§265f odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že i přes četné věcné chyby v textu dovolání zpracovaného obhájcem byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k jeho podání, učinil následující závěry.
Obviněný T. H. opřel své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. K uplatněnému dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich tehdy, když byl dovolatel zkrácen na svém právu domoci se řádného přezkoumání věci soudem druhého stupně, neboť ten zamítl nebo odmítl jeho řádný opravný prostředek z tzv. formálních důvodů (např. pro opožděné podání opravného prostředku, nesplnění jeho obsahových náležitostí apod.), aniž byly pro takový postup splněny procesní podmínky. Druhá alternativa spočívá v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, zamítl řádný opravný prostředek jako nedůvodný a neodstranil vadu v něm vytýkanou, která zakládá některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., případně sám soud druhého stupně zatížil takovou vadou řízení nebo své rozhodnutí.
Dovolání obviněného T. H. ovšem neodpovídá žádné z těchto alternativ již proto, že Městský soud v Praze jako soud odvolací nezamítl ani neodmítl jeho odvolání. Tvrzení obviněného, že jeho odvolání bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto, je mylné. Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2013 z podnětu odvolání obviněného zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve dvou výrocích o náhradě škody způsobené trestným činem a sám odvolací soud učinil tyto výroky znovu v pozměněné podobě, která vyzněla ve prospěch obviněného.
Obviněný navíc ve svém dovolání nevytkl předchozímu řízení žádné vady, které by odpovídaly jakémukoli z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Formálně sice citoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ale fakticky je jeho dovolání založeno výhradně na zpochybnění správnosti zjištěného skutkového stavu a způsobu hodnocení jeho výpovědi z přípravného řízení, v níž se doznal k trestné činnosti, a na argumentu, podle kterého soudy nižších stupňů údajně nedůvodně zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování výslechem manželky a policistů, kteří ho v přípravném řízení vyslýchali v postavení podezřelého a po zahájení trestního stíhání i jako obviněného. Tyto námitky ovšem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Trestní řízení je zásadně dvoustupňové a dovolací soud nepředstavuje další skutkovou instanci, takže námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním nenaplňují žádný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1 tr. ř. Na podkladě uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ale ani dalších důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání.
Obviněný T. H. ve svém dovolání v podstatě jen zopakoval námitky, které již dříve uplatnil v podaném odvolání a s nimiž se odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně a velmi přesvědčivě vypořádal (viz s. 14 až 16 napadeného rozsudku). Lze tedy shrnout, že obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. námitky, které mu neodpovídají.
Zcela nad rámec podaného dovolání i uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud zdůrazňuje k námitce obviněného, podle níž soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům na výslech manželky a policistů, kteří ho vyslýchali v přípravném řízení, že rozsah dokazování závisí zásadně na úvaze soudu a je výlučně v jeho pravomoci rozhodnout, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede s ohledem na to, v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování a jaká je důvodnost vznesených důkazních návrhů (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Současně ale platí, že odmítnou-li soudy provést navržený důkaz, musí své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak přitom v posuzované trestní věci soud prvního stupně konstatoval, důkazy, jejichž provedení se obviněný v hlavním líčení domáhal, jsou s ohledem na objasnění věci zcela nadbytečné, a odvolací soud pregnantně vysvětlil, v čem ona nadbytečnost konkrétně spočívá. Odvolací soud zmínil důkazy, které spolehlivě prokazují vinu obviněného i bez ohledu na to, zda se sám doznal, přičemž jde zejména o výpověď spolupachatele L. V. a výpověď poškozené V. Č. , a přiléhavě poukázal na vnitřní rozporuplnost verze, kterou předložil obviněný u hlavního líčení. Kromě toho odvolací soud velmi pečlivě rozebral okolnosti, za nichž obviněný vypovídal k věci v přípravném řízení, a zcela přesvědčivě vyvrátil tvrzení, že na obviněného byl ohledně těchto výpovědí činěn nátlak ze strany vyslýchajících policistů (viz s. 7 a 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud neshledal žádné pochybnosti v argumentaci odvolacího soudu, podle níž z úředních záznamů o podaném vysvětlení, jakož i z protokolů o výsleších obviněného, je zřejmé, že obviněný T. H. tehdy jako podezřelý podával vysvětlení v přítomnosti právního zástupce, kterého mu za tímto účelem zvolila jeho manželka, a jako obviněný vypovídal za stálé přítomnosti svého obhájce, případně i obhájců spoluobviněných, což v podstatě vylučuje možnost, aby se doznal k trestné činnosti nedobrovolně, resp. pod nějakým nátlakem. Jak navíc vyplývá z obsahu výpovědi obviněného, v níž reagoval i na dotazy obhájců spoluobviněných, tato výpověď byla spontánní, a nikoli učiněná podle nějakého účelově zaměřeného scénáře (viz protokol o výpovědi na č. l. 90 až 96 spisu). Z výše uvedeného je tedy patrné, že soudy nižších stupňů nepochybily, když odmítly pro nadbytečnost návrhy na opatření důkazů směřujících k prověření toho, zda výpověď obviněného v přípravném řízení nebyla ovlivněna orgány policie, které provedly daný procesní úkon.
Po zjištění, že dovolání obviněného T. H. se opírá o důvody, který nepatří do okruhu dovolacích důvodů vymezených ustanovením §265b tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl podané dovolání. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 5. 3. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y
Vyhotovila:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á