ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.260.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 260/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2014 o dovolání obviněného F. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 14 To 316/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 T 49/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný F. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 13 T 49/2013, uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle §205 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost podle svých sil v průběhu zkušební doby nahradit škodu, kterou uvedenými přečiny způsobil. Okresní soud rozhodl také podle §228 odst. 1 tr. ř. a obviněnému uložil povinnost nahradit škodu poškozené společnosti ALUPOL s. r. o. ve výši 66 231,- Kč, přičemž se zbytkem svého nároku byla tato společnost odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle zjištění soudu prvního stupně spáchal obviněný uvedené přečiny ve stručnosti tím, že dne 13. 11. 2012 v nočních hodinách v P. n. L. prostříhal venkovní oplocení výrobní haly obchodní společnosti ALUPOL s. r. o., poté rozbil skleněnou výplň okna vedoucího do haly, kde rozbil skleněnou výplň okna vestavěné kanceláře, odkud odcizil notebook, příruční pokladničku s finanční hotovostí 51 293 Kč a 18 EUR, kartu k sedmi kusům bezpečnostních zámků, nejméně pět kusů CCS karet, celkem věci v celkové hodnotě 64 851,- Kč, čímž poškozené obchodní společnosti způsobil škodu na věcech ve výši 64 851 Kč a poškozením objektu škodu ve výši nejméně 1 380 Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře zamítl podle §256 tr. ř. odvolání obviněného F. Š. proti odsuzujícímu rozsudku usnesením ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 14 To 316/2013.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný F. Š. prostřednictvím obhájce JUDr. Ladislava Novotného dovoláním, které formálně podřadil pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tvrzením, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci, neboť právní závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně vycházejí ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Obviněný F. Š. namítl, že v jeho trestní věci soudy vycházely pouze z nepřímých důkazů, které netvoří ucelený řetězec, tudíž neospravedlňují vyslovení viny. K jeho odsouzení soudům postačovaly v podstatě pouze dva důkazy a to záznam kamerového systému, na kterém je s nejvyšší pravděpodobností zachycena osoba pachatele, a pachovou stopu nalezenou na spodním rámu rozbitého fixního neotvíratelného vnitřního okna vedoucího do kanceláře, která se shoduje s jeho pachovou stopou. Skutkový závěr soudů, že osoba zaznamenaná kamerovým systémem, je osoba obviněného, nemůže obstát, protože podobnost byla shledána pouze v obecných rysech. Soudy navíc v této souvislosti pominuly výpověď svědka F. L., společníka a prokuristy poškozené obchodní společnosti ALUPOL s. r. o., který vypověděl, že osoba zachycená na záznamu se nejvíce podobala jinému zaměstnanci jmenované společnosti. Umístění pachové stopy, která byla ztotožněna s otiskem pachové stopy obviněného, podle soudů prokazuje, že jde o pachovou stopu, kterou zde zanechal pachatel při násilném vstupu do objektu. Podle obviněného však ani tento závěr není spolehlivý, protože se nabízejí i jiná vysvětlení pro její vznik. Podle odborného vyjádření, které soud prvního stupně provedl jako důkaz, mohl být otisk pachové stopy na místě i několik měsíců. Nelze tedy vyloučit, že pochází z doby, kdy obviněný v areálu poškozené obchodní společnosti pracoval, a u místa, kde byla nalezena, se mohl běžně pohybovat. Navíc ze samotného umístění této pachové stopy na spodním rámu okna vedoucího do kanceláře rozhodně nelze spolehlivě dovodit, jak to mylně učinily soudy obou stupňů, že jde o pachovou stopu pachatele činu. Jedná se pouze o jednu z možných variant, podle názoru dovolatele nepravděpodobnou, neboť byl nalezen otisk další pachové stopy na rámu okna budovy, kde je umístěna provozovna poškozené společnosti, tento otisk patřící s vysokou pravděpodobností pachateli činu se totiž neshoduje s pachovou stopou obviněného. Logičtější je vysvětlení, že obviněný zanechal otisk nalezený na rámu rozbitého okna do kanceláře v době, kdy v napadeném objektu pracoval, a skutečným pachatelem je doposud neztotožněná osoba, které patří druhý z nalezených otisků pachových stop. Pokud soudy přihlížely při svém rozhodování ke skutečnosti, že pachatel činu musel být s objektem dobře seznámen, což také ukazuje na obviněného F. Š., obviněný zdůraznil, že stejnou případně lepší znalost místa činu měla celá řada jiných osob, zejména zaměstnanců, které měly minimálně stejnou příležitost této znalosti využít. Ani ze zpráv o jeho majetkových poměrech nelze podle obviněného dovozovat, že se dopustil jednání kladeného mu za vinu, jak to v odůvodnění svého rozhodnutí naznačil odvolací soud. Obdobně je nutné odmítnout konstatování soudů o jeho předcházejícím odsouzení pro majetkovou trestnou činnost. Toto zjištění je podle dovolatele ve vztahu k prokazování viny zcela irelevantní a soudy postupovaly v rozporu s presumpcí neviny, když mu jeho dřívější odsouzení přičetly k tíži při rozhodování o vině.
Závěrem svého dovolání proto obviněný F. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a přikázal uvedenému soudu věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný F. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba, učinil tak prostřednictvím obhájce, včas a na správném místě, a dovoláním, které obsahuje trestním řádem stanovené náležitosti, napadá rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek obecně přípustný.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný F. Š. opřel jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy o nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení s tím, že předmětem přezkoumávání právního posouzení ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu nemůže být skutek zatížený extrémními rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy.
Nejvyšší soud především vycházel z výkladu dovolacích důvodů, jak je souhrnně vyjádřil pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., konkrétně k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na straně 298 „Zprávy o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení“ publikované pod uvedeným číslem ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Pokud jde o namítaný extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním soudů a obsahem provedených důkazů, je především hlediskem porušení základních procesních práv obviněných, které zasáhlo do základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Ústavní soud ve výjimečných případech zasahuje do rozhodování obecných soudů, mj. tak činí právě v případech zjištěného rozporu mezi skutkem, který se stal podkladem soudního rozhodnutí, a obsahem provedeného dokazování, tzn. v situacích, kdy zjištění soudů nemají oporu v důkazech, které byly v trestním řízení provedeny. O takový případ se však v této věci nejedná.
Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu a předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že konkrétní skutková zjištění popsaná ve výrokové větě odsuzujícího rozsudku sice stojí na nepřímých důkazech, ovšem tyto důkazy ve svém souhrnu tvoří ucelený řetězec umožňující s nejvyšším možným stupněm jistoty konstatovat, že obviněný F. Š. je pachatelem činů, kterými byl uznán vinným. V tomto případě se nejedná jen o vysoký stupeň podezření, jak se snažil důkazní situaci bagatelizovat dovolatel, nýbrž o praktickou jistotu. Obviněný v dovolání hodnotil důkazy, o které soudy opřely svá skutková zjištění, izolovaně bez vzájemné souvislosti a záměrně tím důkazní situaci zkreslil ve svůj prospěch. Zřejmě cíleně pominul zcela zřejmou návaznost nepřímých důkazů a to, jak přesvědčivou vypovídací hodnotu mají ve své ucelenosti. Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Soudy nižších stupňů postupovaly zcela v souladu s citovaným ustanovením. Jejich hodnotícímu úsudku nelze vytknout nelogičnost nebo účelovost.
Lze tedy shrnout, že v posuzovaném případně nebyl zjištěn dovolatelem namítaný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem popsaným ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a výsledky provedených důkazů. Nejvyšší soud proto konstatuje, že obviněný F. Š. podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky, které uplatněný dovolací důvod nenaplňují, jelikož dovoláním nevytýká napadenému usnesení odvolacího soudu žádnou hmotně právní vadu a pouze jím zpochybňuje způsob hodnocení důkazů, o které soudy nižších stupňů opřely svá skutková zjištění. Těmto námitkám nelze v dovolacím řízení zásadně přiznat jakoukoli relevanci. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování.
Zcela nad rámec podaného dovolání i uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud pokládá po seznámení se se spisovým materiálem za vhodné uvést, že fotografie pořízené ze záznamu průmyslové kamery zachycující pachatele na místě činu, jsou kvalitním obrazovým důkazem o tom, že osoba na nich zobrazená je nápadně podobná právě obviněnému F. Š. (srovnej č. l. 49 až 52 trestního spisu). K tomu přistupuje nález otisku pachové stopy obviněného na rámu rozbitého okna kanceláře, jehož význam posiluje skutečnost, že stopa byla nalezena na vnitřním rámu okna, a pod oknem u zdi stojí psací stůl, takže možnost, že se tam pachová stopa obviněného zachytila v době, kdy se v napadeném prostoru pohyboval legálně, lze mít za prakticky vyloučenou (srov. fotografickou dokumentaci k ohledání místa činu č. l. 30 až 37 a odborné vyjádření z oboru metody pachové identifikace na č. l. 43 trestního spisu). Ze způsobu provedení vloupání je navíc zřejmé, že pachatel se na místě velmi dobře orientoval, a bylo prokázáno, že obviněný napadený objekt znal. Současně soudy z výpovědi svědka F. L., spolumajitele poškozené obchodní společnosti, zjistily, že v době, kdy byl obviněný u nich zaměstnán, nebyl ještě kamerový systém instalován, což logicky vysvětluje, proč o něm dovolatel nevěděl, tudíž si nijak nezakrýval obličej při vloupání. U obviněného soudy také prokázaly akutní nedostatek finančních prostředků způsobený mimo jiné i tím, že v předmětné době byl bez zaměstnání, žil z podpory v nezaměstnanosti a byla proti němu vedena exekuce, což osvětluje motiv činu. Kromě toho soudy zaznamenaly tři dřívější dnes již zahlazená odsouzení obviněného. Posledně jmenovaná skutečnost nebyla soudy hodnocena jako důkaz o vině, jak mylně tvrdí dovolatel, nýbrž jako důkaz charakterizující osobu obviněného a jeho sklonech páchat tento druh trestné činnosti. Pokud jde o identifikaci osoby zachycené na obrazovém záznamu svědkem F. L., proběhla zcela logickým způsobem, kdy svědek po shlédnutí záznamu osoby pachatele vytipoval dva muže „podobající se“ zobrazené osobě pachatele. Prvního z nich vyloučil z důvodu jeho přítomnosti v zaměstnání a policejní orgány poté měly informaci o podezřelém, jímž byl právě obviněný F. Š. Nelze proto výsledek svědkova vyjádření chápat tak, že obviněného nevyloučil jako pachatele, naopak ho již při podání trestního oznámení označil jako jednoho ze dvou osob, jež podezíral. Tím druhým byl podle svědka bývalý zaměstnanec F. K., ovšem ten neodpovídá vzhledem osobě pachatele zachyceného průmyslovou kamerou, neboť je výrazně obézní, zatímco pachatel nikoli (srovnej č. l. 95, čl. l. 49 až 52 trestního spisu). U hlavního líčení jmenovaný svědek opět potvrdil, že po shlédnutí záznamu z bezpečnostních kamer usuzoval na to, že pachatelem je právě obviněný s ohledem na jeho nápadnou podobnost s osobou zachycenou na záznamu (srovnej č. l. 118 trestního spisu). V žádném případě proto nelze posuzovat úvahy soudů obou stupňů o tom, že obviněný je pachatelem předmětného vloupání a způsobené škody, za jakkoli nesouladné s výsledky dokazování, a proces hodnocení jednotlivých důkazů rovněž respektuje zásady obecné logiky.
Po zjištění, že dovolání obviněného F. Š. se opírá o důvod, který nepatří do okruhu dovolacích důvodů vymezených ustanovením §265b tr. řádu, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl podané dovolání. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová