ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.265.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 265/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2014 o dovolání, které podal obviněný J. T. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 14 To 286/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 177/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 3 T 177/2011, uznán vinným přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky blíže popsanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle §207 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 a 2 tr. zákoníku mu byl uložen též trest zákazu pobytu v územním obvodu Okresního soudu v Táboře na dobu 3 roků. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto rovněž o povinnosti obviněného k náhradě škody.
O odvolání obviněného, které podal proti uvedenému rozsudku, rozhodl Krajský v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 14 To 286/2012, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný J. T. podal proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře dne 17. 12. 2012 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu předloženo k rozhodnutí až dne 21. 2. 2014 a v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zaměřil své dovolání jen proti výroku o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 3 T 177/2011. Podle přesvědčení obviněného mu měl být správně uložen souhrnný trest, popřípadě mělo být zastaveno jeho trestní stíhání pro neúčelnost. Svou námitku přitom obviněný odůvodnil v podstatě jen tím, že se dopustil trestného činu za podmínek pokračování a v současné době vykonává trest uložený mu rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 12 To 601/2011, který dostatečně naplňuje výchovný účel trestu. Jak dále obviněný zdůraznil, trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, který mu uložil Okresní soud v Táboře výše citovaným rozsudkem, přesahuje v celkovém souhrnu nejvyšší přípustnou výměru trestní sazby.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře a aby sám ve věci rozhodl nebo vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce sdělil k dovolání obviněného J. T. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství jen tolik, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. T. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný výslovně zaměřil své dovolání jen proti výroku o trestu a částečně ho založil na námitkách, které neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. To se týká především tvrzení obviněného, podle něhož mu byl údajně uložen trest mimo stanovenou trestní sazbu, protože takové případné pochybení je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který ovšem v posuzované trestní věci stejně nepřichází v úvahu, když obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Taková výměra je totiž v rámci zákonné trestní sazby vymezené ustanovením §207 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož byl obviněnému ukládán úhrnný trest (§43 odst. 1 tr. zákoníku) a které stanoví horní hranici trestu odnětí svobody až na 2 roky. Rovněž námitka obviněného, že jeho trestní stíhání v této věci mělo být zastaveno, protože nyní uložený trest je bez významu vedle trestu, který mu byl již uložen v jiné trestní věci, neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Fakultativní zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a), §223 odst. 2 nebo §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu, jehož se zde obviněný domáhá, je institutem trestního práva procesního a nijak nesouvisí s tím, jak byl skutek posouzen podle ustanovení hmotného práva ani s jiným hmotně právním posouzením, které je podstatou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto Nejvyšší soud nemohl nijak přihlížet ke zmíněným námitkám.
Další námitky obviněného, v nichž uvádí, že mu měl být uložen souhrnný trest, neboť se nyní posuzované trestné činnosti údajně dopustil za podmínek pokračování a trest uložený dřívějším rozsudkem (tj. rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 12 To 601/2011) považuje za dostatečný z hlediska naplnění účelu trestu, sice již odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak nejsou opodstatněné.
Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu.
Jak je přitom patrné z trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 177/2011 (viz jeho č. l. 159), obviněný J. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 1 T 53/2010, uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a e), odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil v období od 19. 4. 2008 do 25. 9. 2008 skutkem podrobně popsaným v citovaném rozsudku. Nyní posuzované trestné činnosti se obviněný dopustil až dne 7. 4. 2011, tedy po vyhlášení citovaného rozsudku Okresního soudu v Nymburce. V této souvislosti je podstatné, že mezi spácháním časově prvního z trestných činů a časově posledního z nich už byl vyhlášen odsuzující rozsudek (tj. rozsudek již zmíněný Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 1 T 53/2010). Proto shora označené trestné činy spáchané obviněným nejsou ve vícečinném souběhu s přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, jak se mylně domnívá obviněný ve svém dovolání. Z dosavadní a nadále použitelné judikatury totiž vyplývá (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1974-II. Sb. rozh. tr.), že odsuzující rozsudek vyhlášený soudem prvního stupně za nějaký trestný čin (přečin) téhož pachatele, který tvoří předěl mezi souběhem a recidivou, nemusí být pravomocný. Činy spáchané po odsuzujícím rozsudku do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu. Nejvyšší soud proto konstatuje, že uložený trest netrpí vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení. Námitky obviněného, v nichž tvrdí opak, jsou tedy neopodstatněné.
K námitce obviněného J. T. proti výši uloženého trestu Nejvyšší soud pro úplnost znovu zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů mu uložily jednak přípustný druh trestu, kterým je u všech spáchaných přečinů trest odnětí svobody, jednak ho vyměřily ve výši odpovídající zákonné trestní sazbě. S ohledem na absorpční zásadu vyjádřenou v ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, přičemž nejvyšší přípustná výměra trestu odnětí svobody u přečinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) a b) tr. zákoníku, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným, činí 2 roky. Jestliže dřívější a pozdější trestná činnost pachatele není ve vícečinném souběhu, resp. jedná-li se v konkrétní věci o recidivu, mohou postupně uložené a dosud nevykonané tresty určitého druhu uložené za spáchané trestné činy ve svém součtu převyšovat i nejvyšší přípustnou výměru trestu stanovenou za nejpřísněji posouzený (typově nejzávažnější) trestný čin, tj. horní hranici její trestní sazby. Trestní zákoník totiž už neobsahuje podobné omezení, jakým bylo ustanovení §36 tr. zák. V takovém případě pak nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. T. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by jinak mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost ani odůvodněnost napadeného rozhodnutí, či správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. 3. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y