ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.300.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 300/2014-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 o dovolání, které podal obviněný S. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 6 To 81/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 4/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 48 T 4/2012, byli obviněný S. K. společně s obviněným R. R. uznáni vinnými zvlášť závazným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se ve stručnosti dopustili tím, že kolem 19.00 hodin dne 23. 3. 2012 v O. –P. , ul. H. t. , u zadního vchodu domu č. .... využili toho, že M. D. chtěla na daném místě poskytnout za úplatu orální sex poškozenému J. P. , přistoupili oba zezadu k poškozenému, obviněný S. K. jej silou středně velké intenzity udeřil rukou do zátylku, v důsledku čehož tento ztratil vědomí a upadl na zem, a poté mu odcizili peněženku obsahující mj. 3 ks platebních karet, finanční hotovost, mobilní telefon, přičemž poškozenému způsobili zranění, jehož doba léčení trvala nejméně do 20. 12. 2012 včetně opakovaných operačních zákroků, a majetkovou škodu ve výši nejméně 9 930,- Kč. Společně s obviněnými byla odsouzena i M. D. za zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. b, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
Obviněnému S. K. soud uložil podle §173 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně uložil obviněnému S. K. , aby společně a nerozdílně se spoluobviněným nahradil škodu České průmyslové zdravotní pojišťovně ve výši 35 163,- Kč a poškozenému J. P. ve výši 102 876,- Kč. Se zbytkem jeho nároku odkázal soud tohoto poškozeného podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu další spoluobviněné M. D.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání všichni tři obvinění a z jejich podnětu rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 6 To 81/2013, tak, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě částečně zrušil, a to jednak ve výroku o trestu obviněných S. K. a M. D. , jednak ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nároku poškozeného J. P. Odvolací soud poté sám rozhodl tak, že obviněnému S. K. uložil podle §173 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání pouze obviněný S. K. a to prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Stoklasy. Uplatnil v něm dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Své dovolání obviněný podal v rozsahu výroku o vině oběma trestnými činy, výrocích o trestu i o náhradě škody. Vyslovil přesvědčení, že pro naplnění obou skutkových podstat chybí jejich formální znaky a protiprávnost. U přečinu podle §234 odst. 1 tr. zákoníku upozornil na ustanovení §15 zákona č. 124/2002 Sb., o platebním styku, v němž jsou definovány elektronické platební prostředky a) jako prostředky vzdáleného přístupu k peněžní hodnotě, typicky kreditní a debetní platební karty, b) platební prostředek, který uchovává peněžní hodnotu v elektronické podobě, typicky zákaznické karty vydávané autobusovými dopravci, kdy jde o tzv. elektronické peníze, je možné je používat k placení za zboží nebo služby vydavatele či jiných subjektů. Aniž by však dovolatel blíže vysvětlil důvod svého odmítnutí uvedené právní kvalifikace podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, pokračoval dovolacími argumenty proti existenci úmyslu a to obecně formulovanými podmínkami tohoto druhu zavinění s tím, že v dané trestní věci nebylo prokázáno jeho naplnění. Ve vztahu k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku obviněný poukázal na hodnocení důkazů soudy obou stupňů, které při vyslovení viny vycházely z výpovědí spoluobviněné M. D. , ačkoli současně poukazovaly na jejich vnitřní rozpory. Zdůraznil, že jeho vylíčení událostí předmětného večera je v podstatě shodné s tvrzeními spoluobviněného R. R. , tj. dvě shodné výpovědi jsou postaveny proti jediné (M. D. ), která navíc nebyla konzistentní. Ani odvolací soud podle obviněného neřešil důsledně důkazní stav, nezabýval se obhajobou obviněného a neprovedl jím navrhované důkazy. Postupem soudů obou stupňů došlo podle obviněného S. K. ke zkrácení jeho práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky Vrchního soudu v Olomouci i Krajského soudu v Ostravě a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Martiny Havlíkové. Podle jejího názoru obviněný v důvodech svého mimořádného opravného prostředku pokračuje ve své dosavadní obhajobě, s níž se soudy již vypořádaly, a především odvolací soud dostatečným způsobem reagoval na shodné výhrady, jež uplatnil i ve svém odvolání. Kromě toho se dovolatel ve své argumentaci zabývá otázkami skutkovými, resp. domáhá se jiného způsobu hodnocení provedených důkazů a to ve svůj prospěch. Tím se odchýlil od zákonem vymezených dovolacích důvodů včetně jím uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť prosazuje skutkový stav odlišný od zjištění soudů, tudíž nevytýká vadu hmotně právního posouzení, ale pouze procesní postup soudů. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil v neveřejném zasedání.
V souladu s ustanovením §265i odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání, přičemž shledal, že obviněný S. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.). V podstatě veškeré námitky vyslovené v podání obviněného směřují proti skutkovému zjištění ohledně jeho pachatelství obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným a pokud nesouhlasil s právní kvalifikací skutku, učinil tak převážně prostřednictvím skutkových výhrad. Jeho dovolání proto až na výjimku ohledně naplnění objektivní stránky přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku neodpovídá důvodům dovolání, jak jsou definovány v trestním řádu včetně označeného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento dovolací důvod předpokládá vadu v použití hmotného práva na soudy zjištěný skutek, event. jinou skutkovou okolnost. V rámci dovolání podaného z citovaného důvodu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z formulace tohoto dovolacího důvodu vyplývá, že jeho prostřednictvím nelze namítat samotná skutková zjištění a způsob ani rozsah dokazování, neboť jde o procesní postup, který je upraven především v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Právě citované ustanovení také obviněný ve svém podání výslovně označil za nesprávně aplikované soudy obou stupňů. Nedostatky napadeného rozhodnutí a řízení jemu předcházejícího včetně rozsudku nalézacího soudu totiž spatřuje v neprovedených důkazech, které v rámci své obhajoby navrhoval, a především ve způsobu hodnocení těch důkazů, které se staly podkladem pro výrok o jeho vině.
Na tomto místě je důležité připomenout již uvedené, tj. že dovolatel v podstatě zopakoval shodné výhrady, jež byly předmětem jeho řádného opravného prostředku. Vrchní soud v Olomouci v rozsudku napadeném dovoláním však reagoval na veškeré výhrady obviněného a dostatečně se s nimi vypořádal. V rámci svých úvah doplnil stručné odůvodnění právní kvalifikace soudem prvního stupně a podrobněji rozvedl výsledky důkazů, na jejichž podkladě dospěl ke shodným závěrům o vině obviněného S. K. i jeho spoluobviněných. Zásadním důkazem ve věci byla obviněným zpochybňovaná výpověď obviněné M. D. , která od počátku označila oba spoluobviněné jako osoby, které zaútočily na poškozeného způsobem, který je popsán ve výroku o vině. S ohledem na osobnost této obviněné a její zneužívání omamných a psychotropních látek byl již v průběhu přípravného řízení vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Znalci JUDr. Viliam Kušnír a PhDr. Petr Vavřík však každý ve svém oboru při odborném vyšetření obviněné nezjistili nic, z čeho by bylo možné dovodit duševní poruchu či snížené rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněné (to ve vztahu k jejímu protiprávnímu jednání). Z hlediska psychologického pak její osobnost nevykázala žádnou motivaci k cílenému uvádění nepravdivých skutečností či patologické desintegrace. Již soud prvního stupně podrobně interpretoval jednotlivá vyjádření obou znalců a také v průběhu hlavního líčení se doplňujícími otázkami snažil skutečně pečlivě dospět k co možná nejjasnějšímu obrazu obviněné tak, aby mohl bez pochybností hodnotit její tvrzení o průběhu loupeže a následného chování obou pachatelů i jí samotné. Vědom si významu tohoto přímého důkazu pak soud porovnával popisované události s výpověďmi poškozeného J. P. , přičemž zjistil shodu v podstatných skutečnostech, tj. způsobu napadení poškozeného a událostí následujících. Samotné zranění poškozeného a možný mechanismus jeho vzniku posuzoval znalec MUDr. Václav Kameníček, přičemž zranění na hlavě poškozeného bylo evidentně způsobeno přímým tupým úderem do týlní krajiny hlavy, následoval pád, při kterém došlo ke zranění levého hlezna. Znalec také v rámci hlavního líčení jasně uvedl, že úder do týlní krajiny poškozeného mohl být veden rukou bez držení jakéhokoli předmětu. Právě s ohledem na shodu ve vylíčení okolností, za nichž došlo k napadení a okradení poškozeného pak soudy považovaly za pravdivou i tu část výpovědi obviněné M. D. , v níž označila S. K. za pachatele konkrétního násilí na poškozeném a R. R. za druhého z útočníků. Následující chování obviněných bylo dokumentováno dalšími důkazy, např. výpovědí pracovníka zastavárny, v níž jmenovaní nabízeli odcizený telefon poškozeného k odkoupení, což nakonec realizovali vůči svědkovi T. P. , číšníku restaurace Al Capone. Nalézací soud měl také k dispozici obrazový záznam kamerového systému jak z E-zastavárny tak z restaurace a na obou byli zachyceni nepochybně všichni tři obvinění, přičemž v obou případech to byl obviněný S. K. , kdo oběma jmenovaným svědkům nabízel odcizený mobilní telefon následně vydaný orgánům policie.
Vrchní soud v Olomouci se dále zabýval i opakujícími se návrhy obhajoby na doplnění dokazování, především na str. 17 až 20 svého rozsudku naprosto logicky ve shodě se soudem nalézacím vyložil veškeré argumenty, jež svědčí o nedůvodnosti doplnění dokazování v intencích návrhů obviněného S. K. a to včetně svědka J. P. Nejvyšší soud pak nemá, co by doplnil na shodné výhrady obviněného nad rámec skutečně pečlivého zhodnocení důkazní situace včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu ohledně respektování zásady nezávislosti soudů zakotvené v čl. 82 Ústavy České republiky. Právě uvedený ústavní princip mj. znamená, že není povinností obecného soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu, pokud zdůvodní své odmítnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 76/10).
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná svou judikaturu k podmínkám odmítnutí dovolání v případech, kdy obviněný opakuje v dovolání námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, svazek 17). V případě obviněného S. K. je možné konstatovat, že odvolací soud naprosto vyčerpávajícím způsobem, jehož logická souslednost jasně svědčí o pečlivém přístupu ke všem výhradám obhajoby při vědomí poměrně složité důkazní situace, vyložil v napadeném rozsudku veškeré v úvahu přicházející argumenty, jež svědčí o správnosti nejen skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale též o jejich právním posouzení. Na druhé straně sám obviněný v dovolání prakticky nepřednesl jinou námitku, než která byla součástí jeho dosavadní obhajoby, event. ji uplatnil již v odvolání. Nejvyšší soud tak nezjistil nic, co by mohlo nasvědčovat zkrácení obhajovacích práv obviněného, resp. nerespektování pravidel spravedlivého procesu.
Ve vztahu k přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku sice obviněný ve svém dovolání vznesl hmotně právní výhrady, avšak nesprávně interpretoval znění jednotlivých způsobů jednání, jimiž může být naplněna objektivní stránka tohoto přečinu. Zákon definuje tento přečin v základní skutkové podstatě tak, že se jej dopustí, kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu . Dovolatel se však soustředil na odstavec 3 tohoto ustanovení, který vymezuje jinou skutkovou podstatu tohoto přečinu, resp. dvě samostatné (celkem jsou tedy čtyři samostatné základní skutkové podstaty), které spočívají v tom, že pachatel padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, nebo padělaný nebo pozměněný platební prostředek použije jako pravý nebo platný .
Na první pohled je tedy zřejmý základní rozdíl mezi skutkovou podstatou obsaženou v odstavci 1, kdy pachatel nakládá bez souhlasu oprávněné osoby s řádně vydaným platebním prostředkem jiného, a ostatní tři skutkové podstaty se týkají nakládání s padělaným nebo pozměněným platebním prostředkem. Obviněný S. K. se však za použití násilí zmocnil platných platebních karet poškozeného J. P. , které byly uloženy v jeho peněžence. Podle sdělení jejich vydavatelů – Komerční banky, a. s. a GE Money Bank, a. s., se jednalo o platné platební karty určené k bezhotovostnímu platebnímu styku a výběru hotovosti identifikovatelné podle jména a čísla. Podle ustálené judikatury se za neoprávněné opatření považuje jakékoli nabytí platebního prostředku jiného, které předpokládá aktivní jednání pachatele směřující k neoprávněnému získání platebního prostředku jiného, což se stalo i v posuzované trestní věci. Obviněný použil násilí vůči poškozenému, aby se zmocnil jeho osobních věcí, k čemuž následně došlo po pádu poškozeného na zem v důsledku zranění způsobeného útokem obviněného tak, že mu obvinění odcizili peněženku nejen s peněžní hotovostí, ale i čtyřmi platebními kartami a finanční hotovostí a mobilní telefon. Takový způsob nabytí platebních karet, které jak sám dovolatel poznamenal, jsou jedním z možných platebních prostředků, a k ochraně před jejich neoprávněnou dispozicí je právě určeno ustanovení §234 odst. 1 tr. zákoníku, potom soudy správně označily za protiprávní. Jedná se o úmyslný trestný čin, avšak postačí i nepřímý úmysl zahrnující právě jen opatření, zpřístupnění, přijetí či přechovávání platebního prostředku jiného bez souhlasu oprávněné osoby, aniž by byl nutný také úmysl k jeho použití, ať již k platbě či jiné činnosti. V tomto směru není pochyb o existenci minimálně nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak správně dovodil již nalézací soud – viz str. 32 odsuzujícího rozsudku. Jak bylo již uvedeno, soudní judikatura připouští možnost trestní odpovědnosti za jakýkoli způsob získání platebního prostředku jiného bez právního důvodu, dokonce i nálezem (srov. rozhodnutí č. 46/2008 Sb. rozh. tr.). V případě obviněného, který útočil na osobní integritu poškozeného právě za účelem zmocnění se jeho věcí včetně peněženky, nelze vůbec pochybovat o jeho znalosti v dnešní době běžné situaci, že uvnitř budou kromě finanční hotovosti také elektronické platební prostředky, a musel být tudíž srozuměn s tím, že si je tímto způsobem opatří . Na jeho trestní odpovědnost, jak bylo konstatováno, pak nemělo žádný vliv, pokud je následně nepoužil k žádné transakci, ale zahodil.
Nejvyšší soud proto na podkladě trestního spisu a podaného dovolání shledal, že obviněný S. K. podal svůj mimořádný opravný prostředek v převážné části z jiných než zákonem stanovených důvodů a přicházelo by tak v úvahu odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V určitém ohledu bylo možné přiznat hmotně právní relevanci námitkám týkajícím se přečinu podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, ale Nejvyšší soud je shledal nedůvodnými, proto dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová