ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.653.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 653/2014-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných P. L. , a Ing. M. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 12 To 67/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 11/2006, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 12 To 67/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněných P. L. a Ing. M. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006, byli obvinění P. L. a Ing. M. P. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 2 VZv 5/2001, podle které Ing. L. G., Ing. V. P., Mgr. F. Š. jako členové představenstva společnosti VT Chomutov, a. s., dříve akciové společnosti VT Dioss Chomutov, IČO 250 05 570, dne 14. 4. 1997 v P. rozhodli jménem představenstva společnosti o převodu podstatné části obchodního majetku akciové společnosti VT Chomutov, dříve akciové společnosti VT Dioss Chomutov, IČO 250 05 570, v hodnotě nejméně 99 926 645 Kč, a jejích dceřiných společností, společnosti s ručením omezeným Dioss Trading Chomutov, IČO 602 80 531 v hodnotě nejméně 23 047 873,93 Kč, společnosti s ručením omezeným VT Dioss Hladké trubky Chomutov, IČO 499 00 927 v hodnotě nejméně 1 333 161 619,- Kč, a společnosti s ručením omezeným VT Energetika Chomutov, IČO 499 00 935 v hodnotě nejméně 124 367 305,- Kč, jehož tržní hodnota dosahovala celkem včetně výnosové hodnoty majetku nejméně částky 1 716 336 360,- Kč do vlastnictví akciové společnosti Válcovny trub Chomutov se sídlem v Karlových Varech, IČO 252 08 977, přičemž dne 15. 4. 1997 v K. V. jménem dozorčí rady P. L. jako předseda dozorčí rady akciové společnosti VT Chomutov, dříve akciové společnosti VT Dioss Chomutov, Ing. M. P. a J. S. jako členové dozorčí rady téže společnosti v souladu s ustanovením §8 písmeno b) stanov společnosti s rozhodnutím představenstva vyslovili souhlas, který byl podmínkou pro platnost a účinnost rozhodnutí představenstva, a na základě takto vydaného rozhodnutí byl převod proveden ve dnech 16. 4. a 17. 4. 1997 uzavřením 22 kupních smluv jednak o převodu nemovitého majetku, tvořeného pozemky a stavbami, jednak o převodu movitého majetku, tvořeného hmotným investičním majetkem, zásobami a dalšími věcmi a dále o převodu majetkových práv a dalších složek obchodního majetku akciové společnosti VT Chomutov, dříve akciové společnosti VT Dioss Chomutov, IČO 250 05 570, a jejích dceřiných společností, společnosti s ručením omezeným Dioss Trading Chomutov, IČO 602 80 531, společnosti s ručením omezeným VT Dioss Hladké trubky Chomutov, IČO 499 00 927, a společnosti s ručením omezeným VT Energetika Chomutov, IČO 499 00 935, a následným předáním majetku za celkovou kupní cenu podle smluv stanovenou ve výši 3.090.104.510,10 Kč bez DPH a v částce nejméně 3.611.987.557,84 Kč s DPH nabyvateli, společnosti Válcovny trub Chomutov se sídlem v Karlových Varech, IČO 252 08 977, která byla v souvislosti s převodem, bezprostředně před jeho provedením a pro účely tohoto převodu založena, tímto nabyvatelem byla kupní cena uhrazena výhradně předáním směnek vlastních, vystavených na řad jednotlivých prodávajících společností v nominální hodnotě celkem 4,0526 miliardy Kč se splatností 10 a 13 let a v důsledku toho zůstaly všechny uvedené prodávající společnosti bez obchodního majetku, využitelného pro vlastní podnikatelskou činnost, anebo použitelného k likvidaci alespoň části splatných závazků, které vůči jednotlivým věřitelům dosahovaly částky nejméně 3.645.500.734,- Kč a nárok věřitelů se tak stal nejméně v rozsahu tržní hodnoty obchodního majetku, který byl předmětem převodu, nesplnitelným, neboť převedený majetek se stal věřitelům nedosažitelným a jejich pohledávky zůstaly neuhrazeny, přičemž v důsledku převodu byl na majetek jednotlivých prodávajících společností prohlášen konkurs pro neschopnost dostát svým závazkům, přičemž věřitelům AGS (dř. Agrostroj) Jičín, IČO 00009989, nyní SECO Group, IČO 60193450, Ahlborn, s. r. o., Praha 4, IČO 00553697, Air Products Děčín, IČO 41324226, ASK Kravaře, okres Opava, IČO 43964796, Barum Continental Otrokovice, okres Zlín, IČO 45788235, BEZ Transformátory Bratislava, a. s., SR, IČO 31383475, Bohlerit Kapfenberg A-8605, Rakousko, Buzuluk Komárov, IČO 25056301, BVV Brno, IČO 00001015, Carborundum El. Benátky n/J (MB), IČO 45148295, Celní úřad Chomutov, Čechofracht, a. s., Praha 1, IČO 00001066, Česká Kooperativa Chomutov, IČO 47116617, Česká pojišťovna Liberec, Česká pojišťovna Praha 1, IČO 45272956, Česká spořitelna, a. s., Chomutov, IČO 45244782, České dráhy, s. o., Praha 1, nyní a. s., IČO 48118664, Českomoravské doly Kladno, IČO 46356215, ČTÚ Praha, ČEZ, a. s., Praha 1, IČO 45274649, ČKD Kutná Hora, IČO 00508055, ČKD Praha DIZ Praha 9, IČO 00565997, Českomoravská komoditní burza Kladno, IČO 49546392, ČSSZ Praha, Danzas AG Buchs Švýcarsko, Digitis, a. s., České Budějovice (dříve Minerva), IČO 46682937, Drusped Lagermax Praha 6, IČO 48035131, D. V. Ch., Esatrans Kladno, IČO 45146616, ESCOM CS Brno/Comfor Hold, nyní I-ventures, IČO 60725371, Ferona Brno, IČO 45272476, Ferona Hradec Králové, IČO 48154989, Ferona – divize 3 Olomouc, IČO 45272476, Ferona – odštěpný závod Praha 10, IČO 45272476, Ferona Slovakia Žilina, SK, IČO 31641725, Ferra Praha 6 – závod Hrádek u Rokycan, IČO 64949699, Ferromet nyní Trubkové výrobky v likv., IČO 15269311, Finanční úřad Chomutov, Finanční úřad Ústí nad Labem, Fornax Karlovy Vary, IČO 40522920, Gabria M. Mgr. H., SR, IČO 10675370, GEOtest Brno, IČO 46344942, GUMON Bratislava, a. s., v likvid., IČO 31411614, Hanácké žel. a pérovny Prostějov, IČO 25310381, Holding Chomutov, a. s., IČO 48267911, Hornická ZZP Most likv., IČO 47309113, Hutnictví železa, a. s., Praha 10, IČO 47115998, Chemopetrol Litvínov, IČO 25003887, Chodos Chodov, okres Sokolov, IČO 4836597, Ch. M. – Galant Hradec Králové, IČO 12950751, Internationale spedition Děčín nyní v konkursu, IČO 00524956, IPB Plzeň, IČO 45316619, ISCAR ČR Plzeň, IČO 45349444, J. P. fa Comet Přerov, IČO 49555481, Jihlavan Jihlava, IČO 46347071, JIP papírny Větřní, IČO 45022526, J. J. Ch., HZZP, Most, IČO 47309113, K+K Coal Chomutov, IČO 44566034, Keramost Most, IČO 49901222, K. & B. Štíty, Komerční banka K. Vary, IČO 45317054, Královodvorské žel. Slévárna, s. r. o., Králův Dvůr, IČO 48951404, Královopolská, a. s., Brno, IČO 14803828, K. J. – RUKO Jirkov, 10418253, Krušnohorské strojírny Komořany, IČO 44569271, Kyselka Praga Břvany, IČO 40233588, Lafarge HOB Žáromonolity Ostrava, IČO 63078015, Lesy ČR Hr. Králové, s. p., IČO 42196451, Linde Technoplyn Praha 9, IČO 00011754, LITES Liberec, a. s., IČO 44569955, M.U.S. Most, IČO 49101463, Medistyl, s. r. o., Praha, IČO 41692497, Messag Time Brno, IČO 46901311, Messer Technogas Praha 4, IČO 40764788, MGT Group Ostrava, IČO 61974650, ČTÚ Ústí nad Labem, Moravské šamotové a lupkové závody Velké Opatovice, IČO 16343409, Moravia Steel Třinec, IČO 63474808, Motip BMJ, v. o. s., Michalovce, Slovenská republika, MTL (laboratoře) Chomutov, s. r. o., IČO 49096621, Multitechnik divize 1 Chomutov, IČO 48290165, NOEL plus Chomutov, IČO 48268585, Nová huť Ostrava, a. s., IČO 45193258, Oasa Computers Praha 2 – nyní Your systém, IČO 00174939, Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank a pojišťoven Praha 7, IČO 47114321, OKD Báňská obchodní společnost Ostrava, IČO 00002593, Pa + Ha Chomutov, IČO 49099388, Paramo Pardubice, IČO 48173355, Plynoprojekt Praha 2, IČO 60193484, Povodí Ohře Chomutov, IČO 49904272, PRAMET Šumperk, nyní Lombard Industrial, IČO 45193762, Profitall Kolín, IČO 14798484, PVT, a. s., Chomutov, REKO Praha 9, IČO 61860271, R. & J. P., IČO 60491736, Řetězy Vamberk, IČO 42885396, Sanborn Velké Meziříčí, IČO 46966773, Sandvik Precision Tubes Chomutov, IČO 60278773, SETUZA, a. s., Ústí nad Labem, IČO 46708707, Schenker Interlog. Praha 2, IČO 61500780, Siemens Elektromotory Mohelnice, IČO 60465123, Solsan Praha 10, a. s., IČO 15273105, Spolek pro chemickou a hutní výrobu (Spolchemie) Ústí nad Labem, IČO 00011789, Správa sportovních zařízení Chomutov, Strojírenství, s. r. o., Chomutov, IČO 25004166, Severočeská energetika Děčín, IČO 49903179, Severočeská plynárenská Ústí nad Labem, IČO 49903209, SVÚM (výzkumný ústav) Praha 9, IČO 60193824, Škoda Hutě Plzeň, IČO 47718706, Škoda Jaderné strojírenství Plzeň, IČO 47718668, Škoda Klatovy, nyní v konkursu, IČO 45352372, Škoda Kovárny Plzeň, IČO 47718587, Škoda TS Plzeň, IČO 25240293, Škoda Unitech, s. r. o., Plzeň, v likvidaci, IČO 47718510, Škoda Výzkum, s. r. o., Plzeň, IČO 47718684, Šroubárna Kyjov, IČO 42293588, Š. J. H., Slovenská republika, Tanger Ostrava, s. r. o., IČO 13643495, Tatra Kopřivnice, IČO 45193444, Techexim Sofia, Bulharsko, TEPLO Chomutov, IČO 61538647, TOS Rakovník, IČO 45148279, Total ČR Praha 8, IČO 41189671, Transgas, s. p., Praha 10, IČO 00002674, Transporta Chrudim, IČO 45534268, TRIBOS Brno, IČO 63444942, Trival Ostrava v konkursu, IČO 61974897, Trubkové výrobky, a. s., v konkursu, Praha 1, IČO 15269311, Třinecké železárny, a. s., Třinec, IČO 18050646, UNEX Uničov, IČO 451920498, ÚPA Olomouc, IČO 43965369, Vápenka Čertovy schody, a. s., IČO 18600221, Vítkovice, a. s., Ostrava, IČO 45193070, Vojenská zdravotní pojišťovna Ústí nad Labem, IČO 47114975, VPH Pro, s. r. o., Most, IČO 18383866, VŠ báňská Ostrava – Technická Univerzita, IČO 61989100, VT Nova, s. r. o., Plzeň, IČO 64053512, VÚHŽ Dobrá, IČO 45193797, Východočeské plynárenské strojírny Rosice, IČO 60108819, VZP Chomutov, Wagner Pilana Hulín (dř. Arntz), IČO 48908291, Zdravotní pojišťovna Metall Aliance Kladno, IČO 48703893, ZKL Ložiska Klášterec n/O, IČO 61324434, ŽĎAS Žďár n/S, IČO 46347160, ŽDB Bohumín, IČO 47672412, Železárny Chomutov, IČO 46708715, byla způsobena škoda ve výši celkem nejméně 1.716.336.360,- Kč, jednotlivě pak nejméně věřiteli Investiční a poštovní banka, a. s. (dále jen IPB, a. s.), byla způsobena škoda ve výši nejméně 500 mil. Kč, čímž měli spáchat trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 152/1995 Sb.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený Spolek pro chemickou a hutní výrobu, akciová společnost, se sídlem Ústí nad Labem, Revoluční 1930/86, PSČ 400 32, IČ 00011789, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 12 To 67/2013, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 12 To 67/2013, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněných P. L. a Ing. M. P. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti zprošťujícímu rozsudku [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], ačkoli toto rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, takže v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., čímž byl naplněn důvod dovolání uvedený ve druhé alternativě §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V podrobnostech nejvyšší státní zástupce uvedl, že nalézací soud vychází ze selektivního hodnocení skutkových zjištění, při němž soud některé důkazy bez jakéhokoli důvodu a bez přiměřené argumentace prostě ignoroval, jiné skutečnosti pak hodnotil zcela v rozporu s výsledky dokazování. Nezabýval se řešením předběžné otázky absolutní neplatnosti podle §39 občanského zákoníku, jež stíhala jak samotný převod popsaný ve skutkové větě, tak jeho faktické důsledky, a nebral zřetel na právní vady převodu, zjištěné soudy v několika nezávisle na sobě probíhajících občanskoprávních řízeních. Rozhodnutí soudu prvního stupně vykazuje absolutní nesoulad s běžnou soudní praxí, jež je koncentrovaně vyjádřena zejména v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 49/2000 (ale i dalších, např. 8 Tdo 242/2004, 11 Tdo 919/2004, 5 Tdo 523/2006, 5 Tdo 953/2007, 5 Tdo 460/2005 nebo 5 Tdo 636/2006), v němž je vyjádřen význam vědomí obviněných o tom, že jimi vedený subjekt se nachází ve stavu úpadku, a že obvinění jednali s vědomím četných závazků zatěžujících dlužnické firmy. Obě tyto skutečnosti obvinění znali, ať už z posudků, jež byly z jejich iniciativy vypracovány ještě před převodem, anebo proto, že podle svých vyjádření předem počítali s konkursem jako pravděpodobnou variantou. Trestnost takového jednání je dána rovněž v situaci, kdy není za předmět převodu poskytnuto odpovídající protiplnění, což platí i pro tento případ, neboť bylo placeno směnkami bez avalu, přičemž bonita směnek emitovaných kupujícím byla v pozdějších obchodech s těmito směnkami shledána jako nízká, vyžadovala tvorbu opravných položek až do výše 90% jejich nominální hodnoty a umožňovala jejich prodej na trhu za cenu řádově ve výši jednotek procenta nominální hodnoty. Obvinění rozhodli o převodu majetku v situaci, která plně odůvodňovala podání návrhu na prohlášení konkursu, neboť dlužnické firmy se nalézaly ve stavu úpadku, a při znalosti vysokých finančních závazků těchto firem, jednali tedy v úmyslu nejméně nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., neboť měli evidentně snahu ještě před provedením konkursu převést nemovitý majetek, který měl sloužit k úhradě závazků vůči věřitelům, do dispozice jiné, bezprostředně před provedením převodu účelově založené právnické osoby, ve vztahu k níž věřitelé své pohledávky nemohli uplatnit. Uhrazením kupní ceny převedeného majetku směnkami s dlouhodobou splatností, jež byly ve chvíli převodu sice hypoteticky převoditelné, ale prakticky bez ceny, protože je ještě po řadu let nebylo možno realizovat, bylo dosaženo stavu, že pokud by věřitelé podali návrhy na konkurs na okleštěné společnosti bez jakéhokoli majetku (vyjma oněch směnek) nedostali by k úhradě svých pohledávek vůbec nic, protože jejich věřitelem by se staly prázdné skořápky nefunkčních firem zatížených pouze dluhy. Obvinění učinili vše, co pokládali za nutné k dokonání trestného činu a vzniku škodlivého následku, kterému bylo dodatečně zamezeno pouze v důsledku uplatnění právních úkonů správců konkursní podstaty, smějících k navracení majetku do konkursních podstat dlužníků, a touto cestou došlo k uspokojení pohledávek ve výši dosahující téměř 800 milionů Kč. Jak již bylo řečeno, výše popsaný převod majetku byl navíc v občanskoprávním řízení klasifikován jako absolutně neplatný ve smyslu §39 občanského zákoníku (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 15 Cmo 121/2007 nebo rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 45 Cm 59/2004). Nalézací soud se nedostatečně vypořádal s rozhodnými skutkovými okolnostmi zjištěnými provedeným dokazováním, takže jeho právní závěr o nedostatku úmyslu obviněných ve vztahu k trestnému činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., popř. pokusu tohoto trestného činu nelze mít za souladný s výsledky dokazování. Je třeba zohlednit skutečnost, že to byli obvinění, kteří rozhodovali jako členové statutárního a dozorčího orgánu (dovolatelé P. L. a Ing. M. P.) mateřské společnosti VT Chomutov, a. s., o převodu pouze aktiv této a dceřiných společností VT Energetika Chomutov, s. r. o., VT Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., a Dioss Trading Chomutov, s. r. o., z čehož zjevně plyne, že záměrem obviněných bylo provést převod aktiv odděleně od ostatních složek majetku, v tomto případě zejména závazků, jež byly ponechány na původních společnostech. Oba obvinění coby členové dozorčí rady vyslovili shora zmíněný souhlas při vědomí dlouhodobě nepříznivých hospodářských výsledků podniků v celé skupině, přinejmenším VT Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., a zejména četných závazků, jejichž nominální hodnota bez příslušenství dosahovala v dubnu 1997 více jak 4,5 mld. Kč. Dne 16. 4. 1997 byl převeden nemovitý i movitý majetek, přičemž nemovitosti byly zatíženy zástavním právem, zatímco ostatní, zejména movité věci zástavním právem zatíženy nebyly. Přesto byl na schůzce dne 2. 4. 1997 důrazně proklamován nepravdivý fakt zástavy movitých věcí a věřitelé de facto uváděni v omyl. Důsledek rozhodnutí o převodu části aktiv spočíval v tom, že došlo k odstranění věcí z majetku dlužníka v rozsahu téměř 95 % jeho tržní hodnoty, a to jen pokud jde o hodnotu nemovitostí. Z výsledků dokazování vyplynulo, že ve společnostech dlužníků po převodu nezbyl prakticky žádný nemovitý ani movitý majetek a nezůstal jim žádný jiný majetek (aktiva) než směnky s dlouhodobou splatností, zatímco na nich naopak zůstaly všechny dosavadní závazky. Dlužníci, tj. jednotlivé společnosti, byly nuceny v důsledku převodu fakticky ukončit jakoukoli provozní podnikatelskou činnost, neboť pozbyly prakticky všechen majetek použitelný k podnikání, neboť ten byl převeden na Válcovny trub Chomutov, a. s. Účinky převodu byly zesíleny ještě tím, že došlo k souběžnému uzavření smlouvy o převzetí zaměstnanců, v níž dlužník jako předávající strana, ručil za ukončení pracovního poměru zaměstnanců, aby byl vyloučen převod jakýchkoli pracovněprávních nároků na přejímatele (kupujícího). Tímto postupem docházelo rovněž k obcházení zákona, konkrétně ustanovení §251b zákoníku práce v tehdy platném znění. Dlužnické firmy tak ztratily i personální základnu obsluhující výrobní zařízení. Obvinění tak učinili rozhodnutí o převodu s vědomím problematické hospodářské situace všech dotčených společností, neboť znali aktuální hospodářské výsledky a sám obviněný P. L. již na jednání dne 2. 4. 1997 připustil, že chomutovským společnostem uskupení válcoven jako dlužníkům hrozí konkurs. Čili obvinění takto konali s vědomím četných dluhů, neschopnosti je hradit a s vědomím velice reálného stavu, vedoucího k prohlášení konkursu na majetek chomutovských společností, když po prohlášení konkursu podle §1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., ve znění zákona č. 94/1996 Sb., zde byly dány zákonné podmínky. Tato okolnost opět nasvědčuje úmyslnému zavinění trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák., jež je zřetelně patrné i z vyjádření obviněného P. L. na schůzce s věřiteli dne 2. 4. 1997, při níž jednoznačně deklaroval záměr obviněných, že ve variantě směnečné operace s asistencí nově založené společnosti zůstanou závazky na starých společnostech – dlužnících a ostatní majetek potřebný k provozu nové společnosti bude převeden a kryt směnkami, jak se také posléze stalo, takže v rozhodnutích představenstva a dozorčí rady VT Chomutov, a. s., se hovoří pouze o převodu aktiv, nikoli však závazků, které byly z převodu vyloučeny. O odpovědnosti obviněných za takové rozhodnutí rovněž nemůže být pochyb, neboť způsobem popsaným v obžalobě jednali jako členové představenstva a obvinění P. L. a Ing. M. P. jako členové dozorčí rady obchodní společnosti a konali v rámci svých funkčních období a zcela aktivně, jak vyplývá ze znění záznamů o jednání těchto orgánů, záznamů o účasti obviněných na nich a signace souhlasného stanoviska s učiněnými rozhodnutími uvedenými v zápisu. Obvinění byli srozuměni s tím, jaké následky takový převod majetku může mít, a že schopnost dlužníka plnit své závazky dluhy bude výrazně zhoršena, ne-li definitivně vyloučena. Je tedy namístě závěr o úmyslném zavinění obviněných ke skutku, jenž je popsán v obžalobě a právně kvalifikován jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., a to přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Dosavadní soudem zjištěný výnos zpeněžení majetku z konkursní podstaty, který byl současně předmětem převodu, dosahuje celkem za všechny dlužníky částky 938 910 557,39 Kč z toho cca 2/3 připadají na výnos ze zpeněžení nemovitostí a 1/3 připadá na výnos ze zpeněžení věcí movitých a dalších. Věřitelé přitom již byli zčásti uspokojeni, a to věřitelé zástavní částkou celkem přes 566 mil. Kč a věřitelé ostatní částkou cca 139 mil. Kč. Ačkoli uspokojení věřitelů v jednotlivých konkursních řízeních ještě není ukončeno, jedná se v každém případě o uspokojení věřitelů v celkové částce přes 700 mil. Kč, která mnohonásobně převyšuje hranici škody velkého rozsahu. Lze tudíž konstatovat, že úsilím správců konkursních podstat se podařilo do majetku úpadců navrátit většinu majetku, který obvinění formou převodu odstranili a který mohl být od počátku zdrojem uspokojení pohledávek věřitelů a nakonec jím také jako jediný byl. Obvinění na tomto stavu nemají žádnou zásluhu, neboť jejich jednání směřovalo k dosažení opačného stavu. Skutečnost, že převod majetku provedený obviněnými je třeba posuzovat jako absolutně neplatný právní úkon, má význam pro závěr, že realizovaný převod od počátku nemohl mít a také neměl sledované právní účinky, totiž převod vlastnického práva k převáděnému majetku, a nemohlo proto dojít současně k přechodu zástavního práva zástavního věřitele, takže kupující jako další držitel převáděného majetku nemohl s tímto majetkem nakládat jako vlastník a použít jej například jako zdroj likvidity cenných papírů, to je směnek, které emitoval. Pokud jde o hodnocení stupně společenské nebezpečnosti, je třeba zdůraznit, že úpadky podniků přinášejí téměř vždy významné ztráty nejen u dotčeného podniku, nýbrž také u jeho obchodních partnerů. Jednání obviněných, které mělo podobu aktu rozhodnutí správních a dozorčích orgánů dlužníka, kterých byli obvinění členy, představovalo rozhodující iniciativu, jejímž účelem bylo odstranit majetek dlužníka v situaci, kdy fakticky splňoval podmínky úpadku a dalo se důvodně předpokládat naplnění podmínek pro prohlášení konkursu. Rozhodnutí těchto orgánů byla jednomyslná a kolektivní a obvinění tato rozhodnutí učinili jednomyslně a bez výhrad. Závěr nalézacího soudu, že obvinění P. L. a Ing. M. P. jednali za subjekt odlišný od těch, které se majetkového převodu účastnily, je nesprávný. Organizační struktura akciové společnosti VT Chomutov, a. s., byla nastavena tak, že k účinnosti rozhodnutí představenstva společnosti byl nezbytný souhlas dozorčí rady, jejímiž byli oba členové, a nepochybně si významu svého rozhodnutí byli vědomi. Z tohoto pohledu nelze činit mezi jednáním jednotlivých obviněných žádný rozdíl ani z pohledu trestněprávních následků. Proto je závěr obžaloby o trestní odpovědnosti i obviněných P. L. a Ing. M. P. za trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. plně odůvodněn. Obvinění ve spolupráci s ostatními spoluobviněnými učinili vše, co pokládali za nutné k dokonání trestného činu a vzniku škodlivého následku, kterému bylo dodatečně zamezeno v důsledku uplatnění právních úkonů správců konkursní podstaty směřujících k navrácení majetku do konkursních podstat dlužníků. Jednání, které je uvedeno v popisu skutku, naplňuje beze všech pochybností všechny zákonné znaky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Jestliže Vrchní soud v Praze odůvodnil své zamítavé rozhodnutí o odvolání státního zástupce citací rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/1997, je třeba upozornit, že ani toto právní stanovisko Nejvyššího soudu nevylučuje v situaci, v níž se v této věci nacházel odvolací soud, další postup podle §259 odst. 1 tr. ř. ve spojení se zrušením napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, jak bylo odvolatelem navrhováno.
Závěrem svého mimořádného prostředku tak nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 12 To 67/2013, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006, a zrušil i další výroky na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, a dále postupoval podle §265 1 odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Obvinění Ing. M. P. a P. L. se prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vítězslava Květenského vyjádřili k dovolání nejvyššího státního zástupce, které jim bylo doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. Z jejich vyjádření se konkrétně podává, že i v nynějším dovolání se objevují některá tvrzení, která jsou buď zavádějící, jinak řečeno polopravdivá, nebo která nemají vůbec oporu v provedených důkazech a jsou pouze jakýmisi nepodloženými úvahami – v této fázi řízení – státního zastupitelství. Ani Ing. M. P. ani P. L. nikdy nebyli členy představenstva. Prof. D., konstatoval, že absolutně není pravdou, že by k účinnosti rozhodnutí představenstva společnosti byl nezbytný souhlas dozorčí rady. Ustanovení §191 odst. 2 obchodního zákoníku, které bylo ve stejném znění platné jak v roce 1997, tak i na konci roku 2013 v době skončení platnosti obchodního zákoníku, zcela jednoznačně uvádí: „Stanovy, rozhodnutí valné hromady nebo dozorčí rady mohou omezit právo představenstva jednat jménem společnosti, avšak tato omezení nejsou účinná vůči třetím osobám.“ Již vzpomenutý prof. JUDr. J. D. v roce 2003 v souvislosti s extradičním řízení v USA učinil vyjádření, v němž mimo jiné uvedl: „Jelikož zákon stanoví rámec, ve kterém se úprava ve stanovách může od určitých zákonných ustanovení odchýlit, bylo by nutno v tomto bodě pokládat stanovy z důvodu překročení tohoto rámce (a tudíž z důvodu rozporu se zákonem) za neplatné. Není totiž pravda, že stanovy mají obecně přednost před zákonem. V daném případě je konstrukce taková, že zákon umožňuje, aby stanovami byl upraven způsob jednání členů představenstva, které je statutárním orgánem společnosti, přičemž pro případ, že by stanovy tento způsob neupravily, nabízí zákon podpůrné řešení; úprava jednatelského oprávnění ve stanovách se však vždy musí řídit základními zákonnými pravidly, mj. že orgánem „universálně“ pověřeným jednáním jménem společnosti vždy musí být statutární orgán, tj. představenstvo, za které musí z povahy věci určitým způsobem jednat jeho jednotliví členové. Navíc je třeba konstatovat, že v daném případě stanovy společnosti VT Chomutov, a. s. (ve znění účinném od 18. 3. 1997 ani ve znění účinném od 3. 7. 1997) ani nepředvídaly přenos „statutárního“ jednatelského oprávnění představenstva na jiné osoby (členy dozorčí rady). Zůstává sice skutečností, že podle ustanovení §191 odst. 2 obchodního zákoníku je možné, aby stanovy, rozhodnutí valné hromady nebo dozorčí rady omezily právo představenstva jednat jménem společnosti, toto oprávnění je ovšem pouze „negativní“ – umožňuje např. určité jednání představenstva zakázat, avšak v žádném případě neumožňuje vztáhnout jednatelské oprávnění představenstva na jiné osoby.“ Judikatura potom rozvádí zásadu zakotvenou v §191 odst. 2 obchodního zákoníku takto: „Rozsah oprávnění statutárního orgánu jednat jménem právnické osoby ve všech věcech je neomezený. Z tohoto vyplývá, že oprávnění statutárního orgánu jednat ve všech věcech je zároveň neomezitelné. Obchodní zákoník sice v některých případech stanoví, že statutární orgán může být ve svém jednatelském oprávnění omezen zpravidla společenskou smlouvou, stanovami nebo valnou hromadou (např. jednatel společnosti s ručením omezeným podle §133 obchodního zákoníku), ale současně takové omezení prohlašuje za neúčinné vůči třetím osobám. Omezení má proto jen vnitřní povahu a jeho porušení neznamená, že by jednání, při němž k porušení došlo, dotyčnou právnickou osobu nezavazovalo. Neúčinnost omezení vůči třetím osobám platí i v případě, že o jeho porušení v konkrétním případě třetí osoba věděla. Stejně tak řeší tuto otázku i komentáře k obchodnímu zákoníku, a to například Pokorná, Kovařík, Čáp a kolektiv, Obchodní zákoník, Komentář I. díl, Wolters Kluwer str. 925 bod 8.: „Pokud omezení jednatelské působnosti vyplývá z vnitřních aktů společnosti, bývá zpravidla formulováno tak, že právní úkon představenstva vůči třetí osobě je vázán na souhlas valné hromady nebo dozorčí rady společnosti. V tomto případě však jde o omezení jednatelských oprávnění, které působí jen ve vztazích uvnitř společnosti a vůči třetím osobám není účinné, přičemž není ani rozhodné, zda třetí osoby byly či nebyly v dobré víře. Právní úkony, které představenstvo učiní v rozporu s úpravou ve stanovách, společnost zavazují; pouze členové představenstva porušili svou povinnost při výkonu funkce, mohou být valnou hromadou odvoláni, popř. může být proti nim uplatněn nárok na náhradu škody.“ Rovněž Komentář k obchodnímu zákoníku Štenglová, Plíva, Tomsa a kolektiv, 6. vydání, C. H. BECK na straně 764 uvádí: „Rozsah jednatelského oprávnění statutárního orgánu může s účinností ve vnějších vztazích společnosti omezit pouze zákon. Stanovy či rozhodnutí valné hromady nebo dozorčí rady mohou omezit jednatelské oprávnění představenstva pouze s účinky ve vnitřních vztazích společnosti. Pokud tedy členové představenstva poruší omezení svého jednatelského oprávnění stanovené podle odstavce 2, bude právní úkon, který učiní, platný (např. při uzavření smlouvy), členové, kteří omezení porušili, však ponesou odpovědnost za takové porušení podle §66 odst. 2 a §194 odst. 5 obchodního zákoníku. Účinnost či neúčinnost omezení ve vztahu ke třetím osobám nezávisí na dobré víře těchto osob. Rovněž v §13 odst. 5 obchodního zákoníku se k tomu stanoví, že omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu vyplývající ze stanov, společenské smlouvy či jiného obdobného dokumentu nebo z rozhodnutí orgánů právnické osoby není možno uplatňovat vůči třetím osobám, i když byla zveřejněna.“ Názory nejvyššího státního zástupce jsou tedy v rozporu se zákonem, judikaturou i právní teorií. Pokud se týká odkazu nejvyššího státního zástupce na svědeckou výpověď Ing. H., obvinění zdůraznili, že podrobněji se k této otázce vyjádřil jejich obhájce ve své závěrečné řeči u hlavního líčení v červenci 2013, která je v písemné podobě založena ve spise a na jejíž znění tímto odkazují. Pokud nižší státní zastupitelství konstatovalo, že jen úsilím správců konkursní podstaty se podařilo do majetku úpadců navrátit většinu majetku, který byl předmětem převodů a který obvinění odstranili, toto podle dovolatelů hrubě pomýlené stanovisko státního zástupce působí až komicky ve vztahu k práci správce konkursní podstaty Ing. V., který nejprve nebyl schopen samostatně jako správce konkursní podstaty působit a musel se řídit radami JUDr. U., přestože v řadě směrů byly zájmy společností, v nichž působili, v rozporu, a když se konečně osamostatnil ve své činnosti, pak pouze v tom směru, že shromážděné finanční prostředky zřejmě zpronevěřil, neposkytl je konkursním věřitelům, takže v současné době je trestně stíhán před Krajským soudem v Ústí nad Labem pro zpronevěru cca 9 mil. Kč, což je prakticky všechno, co se mu podařilo v případu zpeněžit. Správci konkursní podstaty nesprávně ocenili a zařadili do majetku směnky vydané VTC, neboť je považovali za směnky zajišťovací (viz výpověď svědkyně JUDr. U.) nikoliv za směnky platební. Tato fatální chyba u směnek v tržní hodnotě alespoň 800 mil. podle ocenění znalců ze společnosti YBN zcela změnila výsledky konkursů a výrazně snížila výtěžnost konkursů. Navíc státní zástupce vůbec nebere na vědomí, že společnosti chomutovského uskupení měly pohledávky za svými dlužníky cca za 1,5 miliardy korun. Správci konkursní podstaty neprojevili sebemenší snahu tyto pohledávky vymoci, jediné období, kdy taková snaha existovala, bylo období před vstupem společností do konkursu, kdy ve věci působil ještě běžný management firem. Účast P. L. a M. P. v dozorčí radě VT Chomutov skončila na podzim 1997 a společnosti od té doby řídily, a to i pokud jde o kontrolní pravomoci dozorčí rady, zcela jiné osoby. Obvinění nebyli v jakýchkoli funkcích v době konkursního řízení, a to, co uvádí pan státní zástupce, je tedy zcela v rozporu s jasnými a ověřitelnými fakty. Celou skupinu společností převzal podnikatel JUDr. Z. a tyto společnosti si řídil podle svých představ a potřeb celého svého podnikatelského impéria. Proč tedy od podzimu 1997 bylo něco uděláno v tomto uskupení například odlišně od přijatého business plánu nebo proč došlo k některým dohodám mezi Novými válcovnami trub a správkyní konkursní podstaty, není ani vinou, ani problémem obviněných, nýbrž podnikatele JUDr. Z. To platí i o otázce přesunování výrobních zařízení a posléze i výroby mezi jednotlivými Z. firmami. Nicméně pokud by v roce 1997 nevznikly nové Válcovny trub, neexistoval by subjekt, který posléze po jednáních s JUDr. U. odkoupil převážnou část výrobních zařízení a převzal zaměstnance, takže by zmíněná výrobní zařízení skončila ve šrotu a za cenu šrotu. Dne 2. 4. 1997 ještě nebyly založeny Válcovny trub Chomutov, a. s., a tedy neexistoval žádný subjekt, který by mohl v rámci případného konkursního řízení odkoupit výrobní zařízení za účelem jejich provozování a zásoby tak, že by plynule pokračovala výroba bezešvých trub s dlouholetou výrobní tradicí v Ch. Ke dni 2. 4. 1997 by bylo možno kompletní zařízení v rámci konkursu pouze odprodat jako šrot. Teprve založením Válcoven trub Chomutov, a. s., se objevil subjekt, který zahájil znovu výrobu bezešvých trub na stávajícím výrobním zařízení, a právě tento subjekt po dalších peripetiích včetně dohod se správkyní konkursní podstaty převzal výrobní zařízení nikoli jako šrot, ale jako fungující výrobní linky (a rovněž odkoupil většinu nemovitostí). Na vzniku tohoto subjektu a tedy na skutečnosti, že zde byl kupec, který mohl převzít běžící výrobu, neměli naopak správci konkursní podstaty sebemenší zásluhu. Pokud se týká toho, že zástupci některých věřitelů požadovali další jednání, které jim bylo obviněným L. přislíbeno, zde je třeba znovu se obrátit k záznamu z jednání na schůzce dne 2. 4. 1997. Je pravda, že někteří věřitelé požadovali separátní jednání. Na straně 5 zápisu ovšem k návrhu společnosti ŠKODA, a. s., o separátním jednání o záměrech s jednotlivými věřiteli P. L. výslovně uvedl, že „zatím nelze individuálně jednat s každým zvlášť, a proto jsme chtěli toto první jednání s věřiteli společné.“ V této souvislosti je třeba konstatovat, že k možným dalším jednáním byl přijat závěr, v němž se uvádí: „Očekáváme Váš písemný návrh do 14. 4. 1997. Po zhodnocení Vašich návrhů vyvolá management společnosti další jednání.“ Ani jeden z účastníků schůzky na straně obchodních partnerů chomutovského uskupení v této lhůtě nepředložil jediný písemný návrh jak situaci řešit, a to dokonce ani v takové podobě, že by zaujal stanovisko, že je třeba zahájit konkursní řízení na společnosti chomutovského uskupení. Pokud nejvyšší státní zástupce v dovolání konstatoval, že založení nové společnosti se konalo na základě rozhodnutí společnosti Cimex Trading, která stejně jako společnost VT Chomutov, a. s., byla součástí uskupení Cimex Holding, za něž ve stejné době mj. jednal i obviněný P. L., státní zástupce zde zcela záměrně směšuje jednání za různé společnosti, a to zjevně jenom proto, že obě mají v obchodním jméně slovo Cimex. K závěrů nejvyššího státního zástupce o tom, že dne 16. 4. 1997 byl převeden nemovitý i movitý majetek, přičemž nemovitosti byly zatíženy zástavním právem, zatímco ostatní, zejména movité věci zástavním právem zatíženy nebyly, a přesto byl na schůzce dne 2. 4. 1997 důrazně proklamován nepravdivý fakt zástavy movitých věcí a věřitelé de facto uváděni v omyl, i v této části odkázali obvinění na své odvolání. Nejvyšší státní zástupce taktéž uváděl, že dlužníci, tj. jednotlivé společnosti, byly nuceny v důsledku převodu fakticky ukončit jakoukoli provozní podnikatelskou činnost, neboť pozbyly prakticky všechen majetek použitelný k podnikání, neboť ten byl převeden na Válcovny trub Chomutov, a. s. K tomuto tvrzení se podrobně vyjadřoval obhájce obviněných v závěrečné řeči u Krajského soudu v Plzni, z níž obvinění citovali a na níž odkazovali s tím, že je naprosto nesprávné tvrzení státního zástupce, že by se snad výroba zastavila v důsledku převodu majetku, nýbrž naopak v důsledku převodu majetku a finanční injekce v celkové výši 900 mil. Kč sestávající z vloženého základního jmění společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., a úvěru od IPB se výroba na přelomu května a června 1997 znovu rozběhla a již nikdy, a to až do současné doby, se znovu nezastavila. V závěru proto obvinění P. L. a M. P. navrhli, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž důvody pro tento postup neshledal. S přihlédnutím k tomu Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Nejvyšší státní zástupce především uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z uvedeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení v řízení před soudem prvního stupně prokázaného jednání obviněných.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zjištění, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tedy spočívá ve třech různých okolnostech, a to, že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř, ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jak vyplývá z podaného dovolání nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. právě v této poslední alternativě, když v dovolání zdůraznil, že ačkoli zprošťující rozsudek nalézacího soudu spočíval na nesprávném právním posouzení skutku odvolací soud v napadeném usnesení podle §256 tr. ř. zamítl odvolání, takže v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., čímž byl naplněn důvod dovolání uvedený ve druhé alternativě §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud již v této trestní věci obviněných P. L. a Ing. M. P. jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, kterým podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 12 To 33/2009, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 2 T 11/2006, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc obviněných P. L., Ing. M. P., Ing. V. P., Ing. L. G., Mgr. F. Š. a J. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 1. 2012, sp. zn. 2 T 11/2006, opětovně podle §226 písm. b) tr. ř. všechny obviněné zprostil obžaloby (srov. č. l. 33378 a násl. spisu). Toto rozhodnutí bylo napadeno odvoláním státního zástupce, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 12 To 26/2012, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, aby učinil ve věci rozhodnutí nové (srov. č. l. 33538 a násl. spisu).
Vrchní soud v Praze ve svém zrušujícím usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 12 To 26/2012, uvedl, že ze spisového materiálu zjistil, že nalézací soud po vrácení věci Nejvyšším soudem k novému projednání a rozhodnutí doplnil dokazování opětovným výslechem obviněných Ing. G., Mgr. Š., J. S. a Ing. P., dále výslechem správců konkursních podstat JUDr. O., Ing. V., JUDr. U. a Ing. Š., jakož i výslechem znalce prof. Smejkala k doplňku jeho znaleckého posudku č. 3 a dále dokazování doplnil řadou listinných důkazů, zejména vážících se k předmětným konkursům a převodům majetku. Doplnění řízení v uvedených směrech však neodstranila nedostatky vytýkané ve zrušovacím usnesení Nejvyššího soudu, když závěry nalézacího soudu jsou nepřesvědčivé, resp. neúplné, především z hlediska jejich odůvodnění a tedy z pohledu ustanovení §125 odst.1 tr. ř. Soud prvního stupně obviněné podle §226 písm. b) tr. ř. přesto znovu zprostil obžaloby z důvodu nenaplnění znaku subjektivní i objektivní stránky žalovaného trestného činu, když podle jeho závěru jejich jednání nenaplňuje zákonné znaky ani žádného jiného trestného činu (srov. str. 7 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 12 To 26/2012). Nalézací soud při svém rozhodování jednostranně akcentoval variantu chování poškozených subjektů, která nenastala, tj. co by bylo, kdyby nebyl podán žádný návrh na konkurs a věřitelé byli ochotni akceptovat směnky s dlouholetou splatností. Tuto variantu – představu obviněných soud prvního stupně obsáhle rozvádí na pozadí znaleckého posudku prof. Smejkala, včetně doplňků tohoto posudku. Nalézací soud tedy chybně staví své rozhodnuti na události, která nenastala a důsledně se nezabývá skutečnostmi, které se fakticky staly, a to v návaznosti na jednání obviněných. Např. na str. 81 napadeného rozsudku se soud prvního stupně odmítá zabývat důsledky a vlivem vyhlášených konkursů na dotčené společnosti s tím, že vyhlášení konkursů nemohli obvinění předpokládat. Takovýto postup je v přímém rozporu se závazným pokynem Nejvyššího soudu v dané věci, ale i s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud jde o subjektivní stránku jednání obviněných, lze mj. konstatovat, že na schůzce s věřiteli dne 2. 4. 1997 nebyl projeven jednoznačný nesouhlas s plánem obviněných, který byl následně realizován, ale nebyl udělen ani jasný souhlas s navrhovaným řešením a zejména se uvedené schůzky nezúčastnili všichni věřitelé, a i proto nemohl být postup zvolený obviněnými legitimizován. Možnost podání návrhu na konkursní řízení vyplývala přímo z ustanovení §4 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), a vědomost obviněných o špatné ekonomické situaci celé skupiny VT Chomutov, a. s., a tedy potencionální hrozbě konkursu lze dovodit z celé řady dokumentů obsažených ve spise a konstatovaných mj. i v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Mezi objektivně předpověditelné skutečnosti je možno přiřadit též přímo ustanovení §15 odst. 1 ZKV – zneplatnění převodu majetku ve lhůtě šesti měsíců od podání návrhu na konkurs. Soud prvního stupně se nevypořádal ani s právními důsledky zrušení převodu majetku od samého počátku v důsledku soudních rozhodnutí, a následně vlivem této skutečnosti na krytí předmětných směnek, použitých jako protihodnota převáděného majetku, resp. vlivem všech těchto skutečností na bonitu použitých směnek. Nalézací soud rovněž pomíjí otázku převodu aktiv na novou společnost bez starých závazků a vlivu této skutečnosti na subjektivní stránku jednání obviněných (srov. str. 7 – 8 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 12 To 26/2012). Vědomost obviněných o možnosti vyhlášení konkursů na jednotlivé společnosti ve skupině VT Chomutov, a. s., zejména za situace, že věřitelé se svých práv v daném směru prokazatelně nezřekli na schůzce dne 2. 4. 1997, resp. někteří ani nebyli osloveni, je nutno objektivizovat mj. zněním příslušných ustanovení tehdy platného zákona o konkursu a vyrovnání – §1 odst. 2, §4 odst. 1, §15 odst. 1 ZKV, jakož i zprávami o hospodaření dotčených společností a audity, které měli obvinění při svém rozhodování k dispozici, a to při vědomí zásady, že neznalost zákona neomlouvá. Navíc z provedeného dokazování vyplývá, že návrhy na vyhlášení konkursů na dotčené společnosti byly skutečně podány a konkursy byly vyhlášeny. Z vyhlášených konkursů byli věřitelé v nemalé míře ve svých nárocích uspokojeni. Řešení zvolené obviněnými bylo následně v civilním řízení označeno jako zákon obcházející a právní úkony vedoucí k převodu majetku byly označeny jako úkony od samého počátku neplatné. Na novou společnost byly převáděny toliko aktiva, nikoli staré závazky. I tyto skutečnosti je třeba pojmout do úvah o naplnění či nenaplnění subjektivní stránky žalovaného trestného činu jednotlivými obviněnými při ustalování závěrů nalézacím soudem, což se dosud nestalo (srov. str. 8 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 12 To 26/2012). Pokud soud prvního stupně dovozuje neodpovědnost obviněných za své jednání z neakceptace emitovaných směnek věřiteli, je nutno konstatovat, že obchodního partnera nelze nutit, aby přijal jako protihodnotu namísto peněz směnku, v daném případě s dlouholetou splatností a nijak nezajištěnou. Soud prvního stupně ani neuvádí právní důvod, podle kterého by věřitel měl povinnost takovou směnku akceptovat. I v tomto ohledu tedy lze dovodit, že záměr obviněných byl vystavěn na budoucí nejisté události, že se věřitelé budou chovat v souladu s přáním obviněných. Ani závěr soudu prvního stupně o nenaplnění objektivní stránky žalovaného trestného činu – absenci škody není přesvědčivě odůvodněn. U majetkových trestných činů je třeba ve skutkové větě vyjádřit alespoň minimální výši škody ve smyslu ustanovení §177 písm. c) tr. ř. (srov. P. Šámal a kol.: Trestní řád, komentář – díl I., 6. vydání, 2008, str. 1433). To, že ve znělce obžaloby s výjimkou IPB nebyla škoda individualizována ve vztahu k jednotlivým věřitelům, žalobu zásadně nediskvalifikuje, minimální vyjádření škody obžaloba obsahuje jak ve vztahu k IPB, tak ve vztahu k ostatním věřitelům, byť k těmto souhrnně. Je na soudu prvního stupně, aby v uvedeném směru obžalobu potvrdil či vyvrátil, event. objektivizoval na podkladě provedených důkazů, zejména výsledku konkursního řízení a podkladů k těmto řízením – uplatněným nárokům jednotlivých věřitelů. Lze souhlasit s odvolatelem – státním zástupcem, že zprošťující výrok nalézacího soudu není řádně odůvodněn a ve svém důsledku nedostatky odůvodnění zakládají nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Trvají pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně subjektivní stránky jednání obviněných i následku jejich jednání – způsobení škody jednotlivým věřitelům, resp. o absenci tohoto následku. Následně i přijatý právní závěr nalézacího soudu – aplikace ustanovení §226 písm. b) tr. ř. vzbuzuje oprávněné pochybnosti (srov. str. 9 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 12 To 26/2012).
Závěrem Vrchní soud v Praze uložil Krajskému soudu v Plzni, aby především důsledně splnil pokyny k doplnění řízení, jakož i způsobu hodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., uložené mu usnesením Nejvyššího soudu ze 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, nalézací soud měl dále zohlednit všechny rozhodné skutečnosti, včetně výsledků konkursních řízení a civilních rozsudků vydaných souběžně v dané věci. Přesvědčivě se měl vypořádat mezi jiným s krytím uskutečněných majetkových převodů směnkami, a to při zohlednění všech aspektů vyplývajících z výsledků konkursních řízení a civilních rozsudků vydaných v dané věci. Rovněž se soud prvního stupně měl vypořádat s otázkou závislosti platnosti rozhodnutí představenstva společnosti VT Chomutov, a. s., ze dne 14. 4. 1997 na rozhodnutí dozorčí rady dané společnosti z 15. 4. 1997, neměl opominout vyhodnotit výpovědi svědků z řad věřitelů ze schůzky s věřiteli ze dne 2. 4. 1997, a pokud jde o posouzení reálnosti plánu obviněných na rozvoj výroby „nových válcoven“ a důvodnost předpokladů uhrazení splatných závazků v období 10 až 13 let, soud prvního stupně měl opětovně zvážit zpracování revizního znaleckého posudku k posudku prof. Smejkala, jak dal v úvahu již Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí. V každém případě však soud prvního stupně měl po doplnění dokazování provést řádně komplexní zhodnocení všech provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., a přijaté závěry odůvodnit v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. tak, aby nevzbuzovaly důvodné pochybnosti (srov. str. 9 – 10 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 12 To 26/2012).
Následně po zrušujícím rozhodnutí Vrchního soudu v Praze Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006, podle §231 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §223 odst. 1 tr. ř. za použití §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o účasti obviněných P. L., Ing. M. P., Ing. V. P., Ing. L. G., Mgr. F. Š. a J. S. na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a jejich trestní stíhání zastavil (srov. č. l. 33 745 a násl. spisu). Obvinění P. L. a Ing. M. P. požádali, aby se v trestním řízení v jejich věci pokračovalo (§11 odst. 3 tr. ř.) – srov. č. l. 33760 a násl. spisu. Proto ve věci těchto dvou obviněných Krajský soud v Plzni nařídil hlavní líčení a rozsudkem ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006, opětovně obviněné P. L. a Ing. M. P. podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil (č. l. 33 970 a násl. spisu).
Odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku Vrchní soud v Praze zamítl usnesením ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 12 To 67/2013 (č. l. 34289 a násl. spisu). Odvolací soud v odůvodnění tohoto svého posledního dovoláním nejvyššího státního zástupce napadeného rozhodnutí uvedl, že se neztotožnil s hodnocením důkazní situace soudem prvního stupně, kdy ten i po doplnění dokazování na základě zrušovacích rozhodnutí soudů vyšších stupňů opětovně důkazní situaci vyhodnotil jednostranně ve prospěch obviněných a upozadil důkazy svědčící v neprospěch obviněných – v daném směru lze plně odkázat mimo jiné na usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 12 To 26/2012. Jak dále uvedl v odůvodnění svého usnesení, na druhou stranu odvolací soud nemůže nutit soud nalézací k jinému hodnocení důkazů, resp. odlišné hodnocení důkazů odvolacím soudem nemůže být důvodem pro zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci nalézacímu soudu k novému rozhodnutí, když mimo jiné těžiště soudního řízení se nachází právě před soudem nalézacím. Nalézací soud byl dvakrát upozorněn na chyby v hodnocení důkazní situace, a to především usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, a dále usnesením soudu odvolacího z 16. 5. 2012, sp. zn. 12 To 26/2012, a přesto i po doplnění dokazování soud prvního stupně svůj názor nezměnil (srov. str. 19 – 20 odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 12 To 67/2013).
Nejvyšší soud nepovažuje tyto závěry soudu odvolacího za odpovídající platné judikatuře Nejvyššího soudu, neboť jestliže odvolací dovodil, že nalézací soud opětovně vyhodnotil důkazní situaci jednostranně, a postupoval tak, že nerespektoval pokyny soudů vyšších stupňů, potom měl trvat na splnění uvedených pokynů a projednávanou trestní věc obviněného P. L. a Ing. M. P. po zrušení rozsudku ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006, znovu vrátit postupem podle ustanovení §259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, aby znovu rozhodl při plném respektování ustanovení §264 odst. 1 tr. ř. K odůvodnění tohoto závěru Nejvyšší soud připomíná, že podle platné judikatury by mohl odvolací soud potvrdit rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006, a odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítnout pouze tehdy, jestliže by soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §264 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §265s odst. 1 tr. ř. a při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že by je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. V takovém případě by pak skutečně odvolací soud nemohl podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení by hodnotil tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Jen v takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr.). O takový případ se však v posuzované věci nejednalo, a to již z důvodů uvedených odvolacím soudem v napadeném usnesení, které budou ještě dále rozvedeny Nejvyšším soudem, a proto postup odvolacího soudu, který přes zjištěné vady v hodnocení důkazů nalézacím soudem a nesplnění pokynů odvolacího soudu a Nejvyššího soudu v předchozích zrušujících rozhodnutích zamítl odvolání státního zástupce, byl tedy v rozporu se zákonem, a to s ustanovením §258 odst. 1 písm. b) a §259 odst. 1 tr. ř.
K těmto závěrům Nejvyšší soud považuje za nutné ještě dodat, že podle ustanovení §264 odst. 1 tr. ř. soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Ve smyslu ustálené judikatury, jestliže není skutečný stav věci správně zjištěn, tedy skutková zjištění jsou s ohledem na vytknuté vady nejasná a neúplná, a má-li odvolací soud za to, že je tomu tak proto, že okresní soud nehodnotil správně důkazy vykonané ve věci, musí odvolací soud upozornit soud prvního stupně na to, ve kterých směrech má být řízení doplněno nebo čím je třeba se znovu zabývat, nesmí však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny. Jinak řečeno, pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům a k jakým skutečnostem z nich vyplývajících je ještě třeba přihlédnout, příp. se kterými okolnostmi je třeba se vypořádat. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci byl postup podle §259 odst. 3 a §263 odst. 6, 7 tr. ř. vyloučen s ohledem na ustanovení §259 odst. 5 písm. a) tr. ř., byl odvolací soud povinen postupovat podle §259 odst. 1 tr. ř., přičemž mohl soud prvního stupně jen upozornit, čím je třeba se znovu zabývat, nesměl mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny (srov. č. 20/1997 Sb. rozh. tr.; dále srov. č. 36/1968 a č. 57/1984 Sb. rozh. tr.). V té souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že v předchozím zrušujícím rozhodnutí odvolací soud v shora uvedeném usnesení postupoval zcela v souladu s touto judikaturou a neučinil žádné závazné pokyny ke způsobu hodnocení důkazů. Jeho pochybení tedy spočívá zejména v tom, že v napadeném usnesení přes zjištěné vady na tomto svém důvodně učiněném rozhodnutí netrval.
Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v té souvislosti měl také odvolací soud uvážit mimořádný postup podle ustanovení §262 věta první tr. ř., zda s ohledem na opakované nerespektování pokynů nadřízených soudů, kterými je nalézací soud nepochybně ve smyslu §265s odst. 1 a §264 odst. 1 tr. ř. vázán, nepřichází v úvahu nařídit projednání této věci v jiném složení senátu. Nejvyšší soud k tomu dodává, že rovněž Ústavní soud v této otázce dospěl k závěru, že „nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu…ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavně právní intenzity“ (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01, publikovaný pod č. 35 ve sv. 25 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Z odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu vyplývá, že podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se totiž každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Z tohoto práva – mimo jiné – vyplývá povinnost obecných soudů důsledně respektovat procesní předpisy, upravující řízení před nimi (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 8 Tdo 675/2012).
Kromě toho orgány činné v trestním řízení mají povinnost respektovat i právní názor, který vyjádřil dovolací soud ve svém rozhodnutí, a povinnost provést úkony a doplnění, jejichž provedení nařídil ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. Ustanovení trestního řádu tak ve smyslu čl. 95 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ukládá vázanost právním názorem Nejvyššího soudu pro soud nižšího stupně (srovnej usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004). Dodržování zásady závaznosti právního názoru soudu vyššího stupně pro soud nižšího stupně přispívá také k prosazení principu zákonnosti v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Nerespektováním závazného právního názoru ve své podstatě dotčený orgán činný v trestním řízení (soud) porušuje i procesní předpisy. Za takových okolností však již není možno rozhodovací činnost obecných soudů považovat za transparentní a předvídatelnou a tedy i ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, respektující základní požadavek právního státu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 5 Tdo 360/2007). Nejvyšší soud již ve svém prvním rozhodnutí v této trestní věci připomněl, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Krajský soud v Plzni vázán právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Ustanovení §265s tr. ř. se uplatní za situace, když poté, co Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou nižších stupňů z podnětu důvodně podaného dovolání, popřípadě i řízení předcházející zrušeným rozhodnutím (§265k tr. ř.), a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí (§265l tr. ř.), je třeba ve věci konat další řízení a opětovně rozhodnout. Právním názorem, jímž je tento orgán vázán, se rozumí stanovisko Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho kasačním rozhodnutí k otázkám výkladu a aplikace norem hmotného a procesního práva. Právní názor vychází vždy z určitého skutkového zjištění, a proto jestliže v novém řízení ztratil vyslovený právní názor svůj skutkový základ (ať již faktický nebo předpokládaný), na němž byl založen, není jím orgán, kterému věc byla přikázána, již nadále vázán. Právním názorem je vázán nejen orgán, jemuž byla věc ve výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu přikázána, ale za předpokladu nezměněného skutkového stavu věci i všechny ostatní orgány, které se podílejí v dalších stadiích řízení na rozhodování ve věci. Právní názor je třeba odlišovat od pokynů ke způsobu hodnocení důkazů, kterými orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán není. Povinnost provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, se vztahuje jen na úkony podle trestního řádu (arg. „… procesní …“), nikoli na úkony jiné povahy. Orgán, jemuž byla věc přikázána, je však povinen provést i další procesní úkony, jejichž provedení se ukáže nutným k odstranění vad dřívějších rozhodnutí soudů nižších stupňů nebo řízení jim předcházejícího, jak je zjistil Nejvyšší soud v řízení o dovolání a specifikoval ve svém kasačním rozhodnutí. Samozřejmě také platí, že v řízení po přikázání věci je soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), za předpokladu, že po případném doplnění dokazování nedojde k takové změně skutkových okolností, pro které právní názor vyslovený dovolacím soudem úplně nebo částečně ztrácí svůj skutkový podklad (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1397/2013). Nejvyšší soud tak nemůže soudům nižších stupňů nakázat, k jakým závěrům mají dospět, ale soudy nižších stupňů jsou povinny zhodnotit skutečnosti i z nich vyplývající závěry, na které bylo Nejvyšším soudem poukázáno, přičemž tak musí učinit i v případě, jestliže jsou v rozporu s tím, jak chtěl soud nižšího stupně rozhodnout.
Nejvyšší soud tak závěrem vytýká soudu odvolacímu, že ačkoliv ve svém rozhodnutí ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 12 To 67/2013, konstatoval jednostrannost rozhodování nalézacího soudu, neuvedl konkrétně, v čem byl postup soudu prvního stupně vadný. Je povinností odvolacího soudu, aby důsledně trval na tom, aby nalézací soud splnil jemu uložené pokyny (tj. pokyny, které mu byly uloženy jak usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, tak i pokyny uložené mu usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 12 To 26/2012) a zejména posoudil všechny okolnosti případu, na něž byl Nejvyšším soudem, ale rovněž i soudem odvolacím, opakovaně upozorněn. Jestliže odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně se nezabýval uloženými pokyny a nedodržel je, potom měl ve vztahu k nalézacímu soudu postupovat, jak bylo uvedeno shora, tj. měl mu projednávanou věc po zrušení zprošťujícího rozsudku znovu vrátit postupem podle ustanovení §259 odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí, případně měl i sáhnout k mimořádnému postupu podle ustanovení §262 tr. ř. a nařídit projednání této věci v jiném složení senátu. Odvolací soud nařídí projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu (popřípadě jiným samosoudcem) zpravidla tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o nepodjatosti dosavadního senátu (samosoudce) ve vztahu k projednávané věci. Dále tak může odvolací soud učinit se zřetelem na rozsah a povahu vad, jež zjistil v rámci odvolacího řízení, nebo jde-li o věc natolik skutkově nebo právně složitou, že ji ve věci rozhodující senát nezvládá, anebo v případě průtahů v řízení, nerespektování právního názoru nebo pokynů vyslovených v jeho předchozím rozhodnutí apod. Postup podle §262 věta první by měl být výjimečným a nelze jej použít pouze proto, aby bylo dosaženo za každou cenu jiného rozhodnutí soudu prvního stupně shodného s míněním odvolacího soudu. V každém případě je však pro závažnost tohoto postupu tento výrok nezbytné důkladně odůvodnit.
Nejvyšší soud rovněž odkazuje na ustálenou judikaturu, podle níž postup podle §262 tr. ř. představuje zákonem povolenou výjimku ze zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Porušením této zásady tedy není, když odvolací soud nařídí projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu se zřetelem na rozsah a povahu vad, jež v rámci odvolacího řízení zjistil. Vady, které umožňují uvedený postup, mohou spočívat např. v tom, že soud prvního stupně roztříštil a od sebe oddělil jednotlivé důkazy, a to nejen ve vztahu k jednotlivým obviněným, ale také ve vztahu k jednotlivým útokům, a ze souvislostí vytržené důkazy pak izolovaně hodnotil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 282/2001, publikované ve sv. 14/2002, pod č. T 362 Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu). V případě, že by odvolací soud zamýšlel vytknout soudu prvního stupně porušení principu podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., musí se jednat o závažné vybočení z logiky věci, tak jak tomu je opakovaně v této věci, a odvolací soud je proto povinen zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory, resp. vadné hodnocení důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. II. ÚS 282/97, publikovaný pod č. 5/1999 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, Krajskému soudu v Plzni uložil, aby se ve svém novém rozhodnutí zejména znovu zabýval naplněním subjektivní a objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. obviněnými P. L., Ing. M. P., a v té době i Ing. V. P., Ing. L. G., Mgr. F. Š. a J. S. Krajský soud v Plzni se ve stručnosti uvedeno měl zaměřit na možnost úspěchu revitalizace „starých společností“ a „krytí provedené transakce“ zhodnocením všech dostupných důkazů založených ve spise. Dále měl zvážit po postupu podle §109 tr. ř. zpracování nového revizního znaleckého posudku přibráním znaleckého ústavu, zejména se zaměřením na odborné posouzení skutkových zjištění, zda byl plán rozvoje výroby „nových válcoven“ reálný a zda byl z tohoto hlediska odůvodněn předpoklad uhrazení splatných závazků v období 10, resp. 13 let, a to za jakých podmínek (srov. §110 tr. ř.). V novém rozhodnutí se rovněž nalézací soud neměl opomenout konkrétně zabývat výpověďmi svědků, kteří se jako věřitelé zúčastnili schůzky dne 2. 4. 1997, které stejně jako další provedené důkazy měl zhodnotit způsobem, který vyplývá z §2 odst. 6 tr. ř. Nalézací soud také měl doplnit spisový materiál o výsledky konkursních řízení společností „starých válcoven“ a zohlednit výsledky souběžně probíhajících civilních řízení. Konečně se také měl vypořádat s otázkou závislosti platnosti rozhodnutí představenstva společnosti ze dne 14. 4. 1997 na rozhodnutí dozorčí rady, jak na ní opakovaně poukazovala obhajoba, jakož i s podílem jednotlivých obviněných na spáchání předmětného skutku, a v závislosti na vyhodnocení těchto otázek posoudit rozsah případné trestní odpovědnosti jednotlivých obviněných (srov. str. 35 – 36 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010).
Nejvyšší soud předně podotýká, že Krajský soud v Plzni doplnil dokazování v zásadě v rozsahu uloženém v uvedeném usnesení Nejvyššího soudu (s výjimkou možnosti zpracování revizního znaleckého posudku), když zejména byl spisový materiál doplněn o dodatek č. 3 ke znaleckému posudku č. 2198/2007, nazvaný Posouzení ekonomických aspektů obchodního případu prodeje aktiv skupiny VT DIOSS společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., Doplnění posudku vzhledem k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 12. 2010, vypracovaný prof. Ing. Vladimírem Smejkalem, CSc. (srov. č. l. 32 895 a násl. spisu), a tento znalec byl rovněž vyslechnut v hlavním líčení (srov. č. l. 33 059 a násl. spisu), dále o výslechy účastníků schůzky konané dne 2. 4. 1997 (Ing. O. P. – č. l. 33 681 a násl. spisu, Ing. V. R. – č. l. 33 684 a násl. spisu, Ing. B. A. – č. l. 33 686 a násl. spisu, L. F. – č. l. 33 691 a násl. spisu, Ing. J. O. – č. l. 33 693 a násl. spisu, Ing. W. A. – č. l. 33 694 a násl. spisu), a výslechy správců konkursních podstat (JUDr. A. O. – č. l. 33 012 a násl. spisu, Ing. M. V. – č. l. 33 017 a násl. spisu, JUDr. M. U. – č. l. 33 037 spisu, Ing. J. Š. – č. l. 33 074 a násl. spisu), přičemž nalézací soud doplnil spisový materiál také o výsledky konkursních řízení a provedl je v rámci nařízených hlavních líčení (srov. č. l. 33 024 a násl. spisu, č. l. 33 044 a násl. spisu, č. l. 33 079 spisu, č. l. 33 105 a násl. spisu, č. l. 33 173 a násl. spisu, č. l. 33 285 a násl. spisu, č. l. 33 663 a násl. spisu). Nejvyšší soud tak má doplněné dokazování Krajským soudem v Plzni za v zásadě dostatečné (s výjimkou posouzení potřebnosti zpracování revizního znaleckého posudku), ovšem Krajský soud v Plzni se ve svém rozsudku ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006, dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi případu, jak mu bylo uloženo ve zrušujících rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 12 To 26/2012).
Nejvyšší soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, Krajskému soudu v Plzni uložil, aby se znovu zabýval naplněním subjektivní a objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. obviněnými P. L., Ing. M. P., Ing. V. P., Ing. L. G., Mgr. F. Š. a J. S.
Nalézací soud ve svém novém rozhodnutí ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006, uvedl, že je toho názoru, že obvinění svým jednáním nenaplnili znaky skutkové podstaty žádného trestného činu, neboť absentuje naplnění znaků subjektivní i objektivní stránky trestného činu. Ze znění žalované skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. je zřejmé, že k spáchání tohoto trestného činu se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, ať již přímého či nepřímého (viz §3 odst. 3 tr. zák.). Z žádných důkazů, které měl soud k dispozici však tato forma zavinění podle názoru nalézacího soudu nebyla a ani nemohla být obviněným prokázána. Nalézací soud připomenul zápis z jednání představenstva společnosti VT Chomutov, a. s., ze dne 14. 4. 1997, kterého se zúčastnili Ing. V. P., Ing. L. G., CSc. a Mgr. F. Š., a které je základem pro posuzování jejich trestní odpovědnosti a na základě kterého jim bylo především kladeno za vinu spáchání žalovaného trestného činu (byť bylo trestní stíhání vůči těmto jmenovaných zastaveno vzhledem k amnestii prezidenta republiky z 1. 1. 2013, je třeba se podle nalézacího soudu zmínit o aspektech jejich trestní odpovědnosti, neboť jejich jednání, ze kterého byli obviněni, úzce souvisí s jednáním obviněných Ing. M. P. a P. L., pro které je řízení vedeno i nadále). V bodě 5 zmíněného důkazu je uvedeno „Představenstvo projednalo informaci o představách nového vlastníka společnosti, tj. společnosti C-akciový fond, a. s., přednesených na schůzce vedoucích pracovníků společnosti VT Chomutov, a. s., dne 27. 3. 1997 v K. V. a rozpracovaných na mimořádné poradě konané dne 28. 3. 1997 v Ch. Na základě těchto skutečností vyplynul úkol převést úplatně část aktiv akciové společnosti a dceřiných společností potřebných k podnikání na nově založený podnikatelský subjekt. Představenstvo bere na vědomí požadavek tohoto jediného akcionáře a přijímá rozhodnutí zabezpečit převod určených aktiv na nově vzniklý podnikatelský subjekt v průběhu druhé poloviny tohoto týdne a po písemném souhlasu dozorčí rady“. Dále je třeba připomenout, že obviněný P. L., obviněný Ing. M. P. a J. S. jako členové dozorčí rady pak 15. 4. 1997 přijali rozhodnutí dozorčí rady společnosti VT Chomutov, a. s., „per rollam“, jehož znění je třeba podle nalézacího soudu taktéž připomenout: „Dozorčí rada VT Chomutov, a. s., na základě písemné žádosti představenstva ze dne 15. 4. 1997 souhlasí s rozhodnutím představenstva společnosti přijatým na jednání představenstva, které se konalo dne 14. 4. 1997 od 11.00 hodin v P. pod bodem 6), tj. s úplatným převodem části aktiv společnosti VT Chomutov, a. s., a jejich dceřiných společností Dioss Trading, s. r. o., VT – Energetika, s. r. o., Dioss Tube, s. r. o., a VT Dioss Hladké trubky, s. r. o., na jiný podnikatelský subjekt. Ostatní body jednání bere dozorčí rada na vědomí“. Tyto dokumenty, respektive tato rozhodnutí, vznikla poté, co se dne 2. 4. 1997 konalo setkání nazývané v tomto trestním řízení jako „schůzka s věřiteli“, o čemž svědčí důkaz v podobě Záznamu z jednání ve VT Dioss Chomutov, a. s., konaného dne 2. 4. 1997 v Ch. Při tomto setkání byly nastíněny dvě varianty dalšího chodu společnosti, a to varianta číslo 1), kdy akciová společnost a její dcery mohou být na základě nedostatku finančních prostředků a prvotní platební neschopnosti vystaveny možnosti vyhlášení konkursu (uvedeny výhody i nevýhody) a varianta číslo 2), kdy Cimex Trading zakládá novou akciovou společnost, do které vkládá základní jmění s peněžním vkladem 100 mil. Kč – použita zkratka „N“. Hmotný i nehmotný majetek, které vlastní jednotlivé dcery, kupuje „N“ za vyšší cenu, než má „S“ v účetnictví, tak, aby vyrovnalo ztrátu z minulých let a umožnil další žití „S“. Nákup a proplacení je zajištěno na základě nových vystavených směnek (směnky vystavuje „N“ ve prospěch „S“) se splatností na dobu 13 let (uvedeny opět výhody i nevýhody). Nelze přehlédnout, že přímo na schůzce byli věřitelé vyzváni, aby do 14. 4. 1997 navrhli případně jiný postup, který by zajistil postupné splácení závazků, avšak ani jediný z věřitelů takovýto návrh neučinil. Nalézací soud se proto tedy ptal, zda lze spatřovat v jednání obviněných, kteří v pozici členů představenstva a dozorčí rady schválili jednu z variant, jednání úmyslné směřující k poškozování existujících věřitelů? Nalézací soud je toho názoru, že nikoliv. Rozhodnutí prezentovaná výše byla rozhodnutí rámcová, obvinění zvolili jednu z možných variant, o které se domnívali, že je variantou směřující k záchraně hospodářské činnosti v chomutovském regionu. Obvinění žádným způsobem neurčovali, jaký majetek, za jakou cenu bude převáděn, to nebylo věcí jejich rozhodování. Skutečnost, že se rozhodli pro správnou variantu pak vyplynula ze znaleckého posudku zpracovaného prof. Smejkalem. Obvinění těžko mohli předpokládat, že jimi zvolená varianta bude narušena snad pochopitelným chováním věřitelů, kteří se snažili získat dlužné částky za každou cenu, a proto vyvolali vlnu konkursů, které přerušily další legální a pozitivní vývoj chomutovského uskupení. Podle názoru soudu obvinění, ať již v pozici členů představenstva, či v pozici členů dozorčí rady, nerozhodli o převedení aktiv, nerozhodli o jeho způsobu a formě úhrady. Pouze přijali úkol převod zabezpečit, popřípadě přijetí tohoto úkolu schválili. K trestnému činu poškozování věřitele mělo dojít převodem majetku celkem čtyř obchodních společností na jiný, nově vzniklý podnikatelský subjekt. Podle názoru soudu šlo tedy o čtyři samostatné dlužníky a ve vztahu k převodu majetku každé z těchto čtyř společností by muselo být prokázáno, že obvinění zmařili uspokojení jejich věřitelů svým popsaným jednáním. Obvinění však byli členové představenstva a dozorčí rady společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., v dceřiných společnostech nezastávali žádnou funkci, nebyli jejich zaměstnanci a žádným způsobem za ně nejednali. Dceřiné společnosti měly vlastní statutární orgány, obvinění neměli k těmto statutárním orgánům žádný poměr, pokud šlo o jejich rozhodovací činnost. Rozhodnutí obviněných a následné schválení tohoto rozhodnutí jinými obviněnými bylo pouhým všeobecným koncipovaným záměrem převést úplatně blíže nespecifikovaný majetek těchto společností. Tento záměr byl pak projednán na jejich valných hromadách a postupně došlo k uzavírání kupních smluv a k naplnění schváleného převodu. Podle názoru soudu tedy nelze prokázat obviněným zavinění ve formě úmyslu směřujícímu k tomu, že chtěli poškodit svým rozhodnutím jakéhokoliv z věřitelů. Aniž by soud předjímal a spekuloval, pak je třeba vidět, že pokud by se obvinění rozhodli pro první variantu, tedy pro vlnu konkursů, pak by výsledky konkursů byly v té podobě, v jaké jsou nyní, uspokojení věřitelů by bylo stejné, stejná by byla i výtěžnost konkursů přesně tak, jak to charakterizoval ve svém znaleckém posudku jeho zpracovatel prof. Smejkal. V novém řízení soud již znal výsledky proběhnutých konkursů, jejich výtěžnost v podobě uspokojení jednotlivých věřitelů pak prezentovaný závěr soudu podpořila. Znovu je třeba podle nalézacího soudu zdůraznit, že obvinění při volbě druhé varianty, která v případě nevyhlášených konkursů by byla variantou reálnou a výhodnou, nemohli předpokládat, že dojde k vyhlášení vlny konkursů a k nenaplnění záměru uhrazení dluhů běžným platebním nástrojem, kterým byla směnka. Tolik k subjektivní stránce trestného činu (srov. str. 118 – 119 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Pokud jde o stránku objektivní, pak podle názoru nalézacího soudu zde chybí zásadní znak, kterým je znak škody. Znalec prof. Smejkal porovnal ve svém znaleckém posudku případ chomutovského uskupení podniků, respektive jeho revitalizaci, s případem plzeňské Škodovky. Na základě toho dospěl k závěru, že varianta zvolená obviněnými byla správná. K otázce škody bylo zjištěno, že poškozený byl jistě původní investor a že obžaloba popisuje jednání, které nesouvisí s jednáním obviněných, neboť líčí, co se odehrálo poté, na základě vyhlášených konkursů. Pokud by k tomu nedošlo, pak by nikdo poškozený nebyl. Znalec vycházel z probíhajících konkursů a ze svých závěrů o reálnosti varianty revitalizace chomutovských válcoven. Nalézací soud považoval za potřebné doplnit, že majetek byl převáděn nikoliv neúplatně, ale jako platební nástroj byly použity směnky s dobou splatností na 10 – 13 let, což byla doba reálná, aby dlužník mohl dostát svým závazkům. Pokud byl tento proces přerušen vyhlášenými konkursy, jedná se o otázku jinou. Pokud lze tedy shrnout úvahy o vzniklé škodě, pak z již samotné podané obžaloby je zřejmé, a to již z citované strany 112, že s výjimkou označeného uspokojeného věřitele (zástavní věřitel IPB) nelze poškození ostatních věřitelů jednotlivě vyčíslit konkrétní částku, byla známa toliko výše poškození všech věřitelů celkem. Podle nalézacího soudu, obrátíme-li úvahu obžaloby, došlo by k takovému poškození, které je v ní citováno, pokud by nedošlo ke konkursům, a revitalizace nové společnosti by běžela podle reálného business plánu? Došlo by k takovému poškození předpokládanému obžalobou, pokud by věřitelé přijali směnky jako reálný běžný platební nástroj, vyčkali doby splatnosti, popřípadě by je použili k jiným úkonům jako je jejich kapitalizace? Z výsledků konkursních řízení a ze závěrů znalce prof. Ing. Vladimír Smejkala CSc. o reálnosti business plánu je zřejmé, že po době splatnosti směnek by k uspokojení věřitelů došlo ve všech směrech lépe. Pokud znalec uvedl, že nikdo poškozen nebyl, neboť plán byl reálný tak, jak byl zvolen, a byl to jediný možný plán, aby věřitelé byli uspokojeni, a posléze byl uspokojen realizací svých zisků i investor, pak je třeba z toho vycházet a učinit právní závěr, že zde chybí znak objektivní stránky žalovaného trestného činu, kterým je znak škody. Pokud tedy nalézací soud může shrnout své úvahy, pak obvinění se svým jednáním dopustili toho, že zvolili jednu z variant navrhovanou akcionářem, která se ukázala na základě provedených důkazů jako variantou reálnou a variantou, která by při dodržení určitých pravidel ze strany věřitelů byla variantou úspěšnou nejen pro věřitele, ale i pro dlužníka. Vyvolanou vlnou konkursů pak došlo k tomu, že věřitelé nebyli uspokojeni, jak je zřejmé, nebyli uspokojeni ani ve lhůtě, kdy by již došlo ke splatnosti prvních směnek, a proto došlo k trestnímu stíhání obviněných. Obvinění svými rozhodnutími jistě nemohli úmyslně poškodit některého z věřitelů (lze těžko předpokládat, že obvinění znali věřitele dceřiných společností co do výše dluhů, nabývacích titulů atd.), když volili variantu, která naopak měla věřitele uspokojit. Na základě jejich rámcového rozhodnutí pak docházelo k úplatnému převodu majetku, platebním nástrojem nebyly peníze, ale jiný reálný platební nástroj – směnky. Pokud je věřitelé odmítli a vyvolali vlnu konkursů, pak je zcela zřejmé, že toto nemohli obvinění předpokládat a už vůbec nemohli předpokládat, že konkursy budou probíhat způsobem popsaným výše s výsledkem uvedeným tamtéž a že uspokojen nebude prakticky nikdo. Podle názoru nalézacího soudu tedy obvinění nemohli naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., neboť zde chybí znak subjektivní stránky tohoto trestného činu – zavinění ve formě úmyslu a znak objektivní stránky tohoto trestného činu – škoda (srov. str. 118 – 120 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Nejvyšší soud musí opětovně konstatovat, že tyto předestřené závěry nalézacího soudu dostatečně nereagují na všechny zjištěné okolnosti případu. Nalézací soud své závěry staví na události, která nenastala, tj. na akceptaci směnek věřiteli, ale již se důsledně nezabývá skutečnostmi, které nastaly a se kterými se dostatečně ve svých dosavadních rozhodnutích nevypořádal nebo které dokonce bez bližšího vysvětlení odmítá. Nalézací soud, ačkoliv se na pokyn Nejvyššího soudu seznámil s výsledky konkursů, opakovaně prezentoval své přesvědčení, že obvinění nemohli předpokládat vyhlášení konkursů, a to přestože podle výsledků dokazování věděli o této možnosti a dokonce s ní kalkulovali v rámci první varianty. Navíc na schůzce s věřiteli dne 2. 4. 1997, nebyl projeven jednoznačný souhlas s plánem obviněných obsaženým ve druhé variantě, což se ovšem jeví jako podstatná podmínka pro úspěšnost uvedeného plánu, jak bude dále rozvedeno, přičemž je třeba zvažovat, že i lhůta k vyjádření přítomných věřitelů byla s ohledem na složitost rozhodování a posouzení předložených variant velmi krátká, neboť činila pouhých 12 dní (srov. č. l. 916 spisu). Tyto skutečnosti je třeba také hodnotit z hlediska učiněného závěru ohledně subjektivní stránky obviněných, což nalézací soud dosud náležitě neučinil (srov. zejména str. 118 – 120 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006). Kromě toho možnost podání návrhu na konkursní řízení vyplývá přímo z ustanovení §4 zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. Nejvyšší soud k uvedeným závěrům nalézacího soudu dále na základě ustálené judikatury zdůrazňuje, že zavinění ve formě nepřímého úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.] ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem je možné dovodit i v případech, kdy cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná. Jestliže pachatel věděl, že v důsledku jeho jednání může stejně tak namísto zamýšleného výsledku nastat následek uvedený v trestním zákoně, jenž mu je nepříjemný, přičemž nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by takovému vývoji zabránila, a přesto tak jednal, neboť nechtěl ani za cenu tohoto rizika od svého záměru ustoupit, byl s takovým následkem srozuměn ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tdo 919/2004, publikováno pod č. 745 Souboru tr. rozhodnutí NS). Nejvyšší soud má na základě provedených důkazů a skutkových zjištění za to, že obvinění si byli vědomi špatné ekonomické situace skupiny VT Chomutov, a. s., tedy věděli, že je zde potencionální hrozba konkursu. Proto je třeba odpovědně posoudit, zda při uvedeném způsobu jednání, kdy na schůzce s věřiteli dne 2. 4. 1997 neměli být ani přítomni všichni věřitelé, neboť byli pozváni jenom někteří (hlavní) věřitelé a ani ti se všichni nedostavili (srov. prezenční listinu z jednání ve VT DIOSS Chomutov, a. s., konaného dne 2. 4. 1997 v Ch. na č. l. 920 – 922 spisu), obvinění učinili vše proto, aby hrozbu konkursů svým postupem odvrátili nebo naopak ji takovým jednáním zvýšili, zvláště když měla být na novou společnost Válcovny trub Chomutov se sídlem v Karlových Varech, IČO 252 08 977, převáděna jen aktiva, zatímco dluhy byly ponechány ve společnostech VT DIOSS Chomutov, a. s., a VT Energetika Chomutov, s. r. o., VT Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., a Dioss Trading Chomutov, s. r. o., které s ohledem na provedené úkony již je nebyly schopné splácet. Z toho vyplývá, že se nalézací soud dostatečně nevypořádal s otázkou převodu aktiv na novou společnost Válcovny trub Chomutov se sídlem v Karlových Varech, IČO 252 08 977, bez starých závazků, a vlivu této skutečnosti na další jednání věřitelů a také na objektivní a subjektivní stránku zvažovaného trestného činu v důsledku popsaného jednání obviněných P. L. a Ing. M. P. v návaznosti na jednání dalších spoluobviněných Ing. V. P., Ing. L. G., Mgr. F. Š. a J. S., ohledně nichž Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006 (č. l. 33 745 a násl. spisu), podle §231 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §223 odst. 1 tr. ř. za použití §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o účasti na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a jejich trestní stíhání zastavil, přičemž obvinění P. L. a Ing. M. P. požádali, aby se v trestním řízení v jejich věci pokračovalo (§11 odst. 3 tr. ř.). Nalézací soud opětovně popřel naplnění subjektivní stránky dovolatelů, ačkoliv bylo v tomto trestním řízení prokázáno, že návrhy na vyhlášení konkursů byly skutečně podány a konkursy byly vyhlášeny. Z vyhlášených konkursů byli věřitelé v nemalé míře uspokojeni, což nalézací soud v shora uvedeném odůvodnění svého rozsudku dostatečně nebere v úvahu a spíše to „podceňuje“. Pokud obvinění prostřednictvím svého obhájce ve vyjádření ze dne 4. 6. 2014 k dovolání nejvyššího státního zástupce namítají, že nesouhlasí s tvrzením, že jen úsilím správců konkursní podstaty se podařilo do majetku úpadců navrátit většinu majetku, který byl předmětem převodů a který obvinění odstranili, neboť toto stanovisko státního zástupce podle jejich vyjádření působí až komicky ve vztahu k práci správce konkursní podstaty Ing. V., který nejprve nebyl schopen samostatně jako správce konkursní podstaty působit a musel se řídit radami JUDr. U., přestože v řadě směrů byly zájmy společností, v nichž působili, v rozporu, a když se konečně osamostatnil ve své činnosti, pak pouze v tom směru, že shromážděné finanční prostředky zřejmě zpronevěřil, neposkytl je konkursním věřitelům, takže v současné době je trestně stíhán před Krajským soudem v Ústí nad Labem pro zpronevěru cca 9 mil. Kč, což je prakticky všechno, co se mu podařilo v případu zpeněžit (srov. str. 5 vyjádření), je třeba k tomu uvést, že jestliže k tomu došlo, čemuž by mohla nasvědčovat obžaloba ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 2 KZV 110/2012, podaná na Ing. M. V., CSc. pro zvlášť závažný zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (srov. č. l. 33 854 – 33 856 spisu), jde skutečně o trestuhodné jednání, které však s ohledem na svůj rozsah 9 mil. Kč, nemůže zpochybnit jinak jistý závěr, že došlo k uspokojení věřitelů v řádu přes 700 mil. Kč (viz č. l. 33 028 a násl., č. l. 33 109 a násl., č. l. 33 230 a násl. a č. l. 33 244 a násl. spisu). Takové námitky vytrhávající jednotlivý, byť trestuhodný, případ (za předpokladu, že takové jednání bude uvedené osobě prokázáno) ze souvislosti nemohou zpochybnit jinak správný závěr o tom, že v probíhajících/proběhlých konkursech byly pohledávky věřitelů uspokojeny v již zmíněné celkové částce podstatně přesahující 700 mil. Kč. Lze tudíž konstatovat, že úsilím správců konkursních podstat se podařilo do majetku úpadců navrátit většinu majetku, který obvinění formou převodu odstranili a který mohl být od počátku zdrojem uspokojení pohledávek věřitelů a nakonec jím také po provedených konkursech jako jediný byl. Obvinění na tomto stavu nemají žádnou zásluhu, neboť jejich jednání směřovalo k dosažení opačného stavu.
Dále Nejvyšší soud považuje za nutné opětovně zdůraznit, že na novou společnost byly v důsledku rozhodnutí obviněných převáděny pouze aktiva, nikoliv závazky, což mj. vyplývá ze schůzky s věřiteli konané dne 2. 4. 1997 (srov. zejm. č. l. 913 – 914 spisu), z níž se podává, že k dotazu ŠKODA TS bylo sděleno, že nebudou převedeny pohledávky na novou akciovou společnost, a že obvinění byli minimálně věřitelem ISCAR upozorněni, že z diskuse vyplynulo, že staré pohledávky zůstanou ve staré společnosti, a proto jmenovaný věřitel navrhl, aby staré pohledávky byly převedeny do nové společnosti. Kromě toho v Zápisu z jednání představenstva společnosti VT Chomutov, a. s., ze dne 14. 4. 1997 (č. l. 1 279 až 1 281 spisu), v odstavci 5) stojí, že této společnosti vyplynul úkol převést úplatně část aktiv akciové společnosti a dceřiných společností potřebných k podnikání na nově založený podnikatelský subjekt. Představenstvo bere na vědomí požadavek jediného akcionáře (C-akciový fond, a. s.) a přijímá rozhodnutí zabezpečit převod určených aktiv na nově vzniklý podnikatelský subjekt v průběhu druhé poloviny týdne a po písemném souhlasu dozorčí rady. O tomto bodu programu souhlasně hlasovali Ing. P., Ing. G. a Mgr. Š. (srov. č. l. 1 280 spisu). Podle zápisu z jednání dozorčí rady dne 15. 4. 1997 tato souhlasí s rozhodnutím představenstva společnosti přijatým na jednání představenstva, které se konalo dne 14. 4. 1997. Souhlasně hlasovali L., Ing. P. a S. (č. l. 28 123 spisu). Také s těmito skutečnostmi, na které bylo poukazováno již v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, se dosud nalézací soud řádně nevypořádal.
Pokud se týká určení výše škody, Nejvyšší soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž škodu u trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. pro účely jeho přísnější právní kvalifikace podle §256 odst. 3 a 4 tr. zák. představuje hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka, který by bylo možné použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, kdyby si dlužník nepočínal způsobem uvedeným v ustanovení §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tato škoda odpovídá výši zmařených pohledávek jen tehdy, je-li hodnota uvedeného majetku dlužníka stejná nebo vyšší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 636/2006, publikované pod č. T. 924-III. Souboru tr. rozhodnutí NS). Nejvyšší soud připomíná, že u majetkových trestných činů je třeba ve skutkové větě vyjádřit alespoň minimální výši škody ve smyslu §177 písm. c) tr. ř. Přitom je možno souhlasit se závěrem Krajského soudu, že v obžalobě s výjimkou IPB nebyla škoda konkretizovaná u jednotlivých věřitelů (srov. č. l. 28 877 a násl. spisu, zejm. č. l. 28 882 spisu; a str. 38 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006), avšak to obžalobu nijak neznehodnocuje. Je potom povinností nalézacího soudu, aby tento na základě provedených důkazů, pokud to považuje za potřebné, určil výši nároků jednotlivých věřitelů. Nejvyšší soud tak má za to, že se soudu prvního stupně i přes uložené pokyny Nejvyšším soudem a následně i Vrchním soudem nepodařilo odstranit pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně subjektivní stránky jednání obviněných i následku jejich jednání, tj. způsobení škody jednotlivým věřitelům, neboť jak bude v podrobnostech dále rozebráno, nalézací soud se přesvědčivě nevypořádal s bonitou dovolateli prosazovaných směnek (pozn. pouze bez bližšího hodnocení popsal důkazy vztahující se k bonitě směnek a dispozicím s nimi – srov. str. 64 a násl. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006), dále zcela nelogicky interpretoval výsledky konkursních řízení (srov. str. 78 a násl. a str. 115 a násl. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006) a v podstatě vůbec nepřihlédl k výsledkům souběžných civilních řízení (srov. str. 115 – 116 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006).
Jak již shora Nejvyšší soud zmínil, z uvedených dosud náležitě nezhodnocených důkazů vyplývá, že obvinění věděli, že se „Válcovny“ nacházejí ve stavu úpadku, a jednali s vědomím četných závazků. Je třeba se tedy zabývat tím, že trestnost takového jednání může být dána rovněž v situaci, kdy není za předmět převodu poskytnuto odpovídající protiplnění, což se nabízí i v tomto případě, neboť bylo placeno směnkami bez avalu, přičemž bonita směnek emitovaných kupujícím byla v pozdějších obchodech s těmito směnkami shledána jako nízká. Je tedy třeba pečlivě zvažovat skutečnost, že obvinění se rozhodli provést uvedené převody majetku za situace, kdy se jimi spravované společnosti nacházely ve stavu úpadku, a byly dány důvody pro podání návrhu na prohlášení konkursu. Z jednání dovolatelů je zřejmá jejich snaha převést majetek před prohlášením konkursu do dispozice jiné společnosti, vůči níž by věřitelé neměli možnost uplatnit své pohledávky. Přitom je třeba zvažovat i způsob uhrazení kupní ceny převedeného majetku směnkami s dlouhodobou splatností, zejména z toho hlediska, jaká byla jejich reálná hodnota, neboť sice byly v době provedené transakce hypoteticky převoditelné, ale jejich cena byla nepochybně ovlivněna dlouhodobou splatností, tedy ještě po řadu let je nebylo možno realizovat. Vzniká tak otázka, zda jednáním obviněných nebylo dosaženo faktického stavu, v rámci něhož věřitelé byli vmanipulováni do situace, v níž neměli možnost reálně dosáhnout v dohledné době realizace svých pohledávek, neboť pokud by podali návrhy na konkurs na okleštěné společnosti bez jakéhokoli majetku (vyjma oněch směnek), nedostali by na úhradu svých pohledávek vůbec nic, protože jejich věřitelem by se staly „prázdné skořápky“ nefunkčních firem zatížených pouze dluhy. Pokud obvinění ve svém vyjádření ze dne 4. 6. 2014 namítají, že je naprosto nesprávné tvrzení státního zástupce, že by se snad výroba zastavila v důsledku převodu majetku, nýbrž naopak v důsledku převodu majetku a finanční injekce v celkové výši 900 mil. Kč sestávající z vloženého základního jmění společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., a úvěru od IPB se výroba na přelomu května a června 1997 znovu rozběhla a již nikdy, a to až do současné doby, se znovu nezastavila, nemá to z těchto hledisek žádné opodstatnění, neboť se jedná o situaci, která fakticky nastala po prohlášení konkursů a netýká se společností VT Dioss Chomutov, Dioss Trading Chomutov, VT Dioss Hladké trubky Chomutov a VT Energetika Chomutov (prázdných slupek), ale jiného subjektu, tj. Válcovny trub Chomutov se sídlem v Karlových Varech, IČO 252 08 977.
Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí rovněž uložil Krajskému soudu v Plzni, aby se zaměřil na krytí provedené transakce zhodnocením všech dostupných důkazů založených ve spise. Nalézací soud se tak ve svém novém rozhodnutí dále zabýval důkazy, které se vztahovaly k bonitě směnek a k dispozicím s nimi (srov. str. 64 a násl. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006), rovněž se zabýval znaleckým posudkem YBN Consult – znalecký ústav, s. r. o. (srov. str. 80 a násl. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006), k němuž uzavřel, že tento znalecký posudek jako důkaz měl vypovídací hodnotu především ve vztahu ke zjištění tržní ceny převáděného movitého a nemovitého majetku, vypovídající hodnotu měl také ke stanovení tržní hodnoty emitovaných směnek. K tomu nalézací soud zdůraznil skutečnost, kterou prezentovali sami znalci při svém výslechu, že posudek byl zpracován v roce 2002 a vztahoval se k období roku 1997, nemohl se ovšem vztahovat k době následné, která začala probíhat po datu zpracování zmíněného posudku (srov. str. 82 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006). Podle názoru nalézacího soudu však tento důkaz neřešil zásadní otázku, která se prolíná celým tímto trestním řízením, tedy zda jednání obviněných zakládá skutkovou podstatu žalovaného či jiného trestného činu a zda obvinění ze dvou možných variant v roce 1997 zvolili úmyslně tu, která by poškodila věřitele. Zásadním problémem byla skutečnost, že tehdejší věřitelé nechtěli akceptovat emitované směnky jako řádný platební nástroj. Tento závěr z provedených důkazů vyplynul a je jednoznačný (srov. str. 83 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006). Závěry zmíněného znaleckého posudku, které stvrdili slyšení zpracovatelé u hlavního líčení, se vztahovaly k problematice ocenění majetku, který byl předmětem převodu. Předmětem znaleckého zkoumání byl dále odhad tržní hodnoty směnek, které byly přijaty prodávajícími jako protihodnota převedeného majetku. Tento posudek však podle závěrů soudu nedával odpověď na základní otázku tohoto trestního řízení, tedy zda jednání obviněných tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku obžaloby, zakládá jejich trestní odpovědnost a lze jej kvalifikovat jako žalovaný či jiný trestný čin. Návodem pro takovéto úvahy soudu se stal podle jeho názoru jiný důkaz v podobě znaleckého posudku, který byl předložen až v řízení před soudem. Obhájce obviněných Ing. P. a L. předložil u hlavního líčení dne 4. 6. 2008 znalecký posudek číslo 2198/2007 „Posouzení ekonomických aspektů obchodního případu prodeje aktiv skupiny VT Dioss společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s.“ ze dne 20. 5. 2008, zpracovaný znalcem prof. Ing. Vladimírem Smejkalem, CSc. (srov. str. 87 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006). S ohledem na shora prezentované pasáže nalézacího soudu tak má Nejvyšší soud za to, že v odůvodnění rozsudku uvedeného soudu opětovně absentuje hodnotící pasáž řešící otázku, zda směnky představovaly odpovídající protihodnotu za převedený majetek. K tomu Nejvyšší soud dále poznamenává, že nehledě k tomu, že znalecký posudek o tržní hodnotě směnek, ale ani jiný znalecký posudek nemůže řešit „založení trestní odpovědnosti obviněných“, nalézací soud nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, který v ní již opakovaně uvedl, že jestliže obviněný jako dlužník jiné osoby založil obchodní společnost a bez odpovídající protihodnoty převedl do jejího majetku určitou věc použitelnou k uspokojení pohledávky věřitele, naplnil tím zákonný znak trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spočívající ve „zcizení části svého majetku“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 523/2006, publikované pod č. 26/2007-I. Sb. rozh. tr.). Pokud se týká hodnocení dodatku č. 3 znalce prof. Ing. Smejkala, CSc. nalézacím soudem, tomu se bude Nejvyšší soud věnovat v následujících pasážích.
Krajskému soudu v Plzni bylo Nejvyšším soudem v jeho zrušujícím rozhodnutí uloženo, aby se v novém rozhodnutí neopomněl konkrétně zabývat výpověďmi svědků, kteří se jako věřitelé zúčastnili schůzky dne 2. 4. 1997, jež stejně jako další provedené důkazy měl zhodnotit způsobem vyplývajícím z §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, citoval svědecké výpovědi svědka Ing. V. T., svědka Ing. V. R., svědka L. F., svědka Ing. J. O. a svědka doc. Ing. W. A., a uzavřel, že obvinění byli již na schůzce dne 2. 4. 1997 informováni o nesouhlasu převážné části největších věřitelů s obviněnými navrhovaným a připravovaným řešením. Pokud obvinění nerespektovali vůli věřitelů a zvolili jinou variantu řešení, tedy „revitalizaci starých válcoven“, vzniká otázka, zda právě v tom nelze spatřovat zásadní rozdíl oproti revitalizaci Škody Plzeň, s kterou porovnával posuzovaný případ nalézací soud na základě znaleckého posudku č. 2198/2007 a jeho dodatku číslo 1 s názvem „Posouzení ekonomických aspektů obchodního případu prodeje aktiv skupiny VT Dioss společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s.“ zpracovaným prof. Ing. Vladimírem Smejkalem, CSc. Nejvyšší soud rovněž odmítl apriorní zpochybňování těchto svědeckých výpovědí poukazem na to, že věřiteli nebyl podán žádný návrh na zahájení konkursního řízení v mezidobí od schůzky obviněných s věřiteli dne 2. 4. 1997 do 14. resp. 15. 4. 1997, kdy obvinění přijali příslušná rozhodnutí k převodu majetku, a to jednak vzhledem k velmi krátké době dvanácti, resp. třinácti dnů a jednak i s přihlédnutím k tomu, že na schůzce 2. 4. 1997 bylo zástupcům věřitelů přislíbeno ještě další jednání o předmětných otázkách (viz č. l. 915 spisu). K tomu Nejvyšší soud dodává, že podle dovolání Nejvyššího státního zástupce navíc nebyli přítomni ani všichni věřitelé, kteří tak ani nemohli uplatnit své námitky a předložit své návrhy k řešení celé situace.
Krajský soud v Plzni poté, co mu byla trestní věc obviněného P. L. a spol. vrácena k novému projednání a rozhodnutí, doplnil dokazování výslechem účastníků schůzky konané dne 2. 4. 1997 (Ing. O. P. – č. l. 33 681 a násl. spisu, Ing. V. R. – č. l. 33 684 a násl. spisu, Ing. B. A. – č. l. 33 686 a násl. spisu, L. F. – č. l. 33 691 a násl. spisu, Ing. J. O. – č. l. 33 693 a násl. spisu, Ing. W. A. – č. l. 33 694 a násl. spisu). Nalézací soud ve svém novém rozhodnutí uvedl, že zmínění svědci vypovídali v tomto řízení s několikaletým odstupem s vědomím toho, že jejich pohledávky nebyly uspokojeny, a to žádným způsobem a musejí vyčkat ukončení probíhajících konkursních řízení, která v mezidobí byly zahájeny. Nalézací soud dále konstatoval, že z výpovědi svědka Ing. O. P. vyplynulo, že zde byly navrhovány obě varianty a zřejmě došlo k protestu TŘINECKÝCH ŽELEZÁREN. Podklady k této schůzce zřejmě dostal od pana L., který mu neříkal, jak ji má moderovat. Z této výpovědi je zcela evidentní, že návrhy řešení předkládal tento svědek. Svědek Ing. V. R. vypověděl, že zastupoval na této schůzce dva subjekty, a to Škoda Hutě, s. r. o., a Škoda Kovárny, s. r. o. Na schůzce však vystupoval za tyto subjekty pan B., což byl pracovník finančního úseku Škoda, a. s., což byla mateřská společnost. Jeho stanovisko bylo zřejmě negativní, stanovisko svědka tam nezaznělo. Také potvrdil, že tam bylo 120 věřitelů a byl tam velký mumraj. Také potvrdil, že se chtěli domluvit s největšími věřiteli, jako byl třeba „Třinec“. On osobně měl pochybnosti o účinnosti konkursního řízení a upřednostnili by nějakou formu mimosoudního řešení. V tomto směru však neuspěl, neuspěl nikdo, proto bylo přistoupeno k podání konkursu. Dále uváděl, že tam jiná varianta ze strany zástupců Chomutova. položena nebyla (což je v rozporu se zápisem ze zmíněné schůzky), formu směnek prezentoval pan L. Z výpovědi svědka Ing. B. A. vyplynulo, že na schůzku byl nasměrován obchodním ředitelem Vítkovic Ing. H., neboť byl v té době na služební cestě v západních Čechách. Vítkovice však donutily Válcovny Chomutov k tomu, aby pohledávku zaplatily novými dodávkami, takže z toho Vítkovice vyšly úplně čisté. On se na této schůzce k žádným návrhům nevyjadřoval. Svědek L. F. potvrdil, že na schůzku byli vysláni jako zástupci ŽĎASU, veřejně však nevystupovali a na té schůzce se stoprocentně nevyjádřili. Potvrdil, že jim byly nabídnuty dvě varianty. Jedna z nich byla nová firma, dále se zde hovořilo o tom, že hrozí konkurs. Stejné skutečnosti vyplynuly z výpovědi Ing. J. O., avšak ten uvedl, že si nepamatuje, kdo variantu přednášel. Svědek doc. Ing. W. A., CSc. vypověděl, že se na schůzce nevyjádřil, protože tam šlo o nějaké přefinancování. Nevěděl, jak to celé dopadlo, protože ve své funkci skončil. Nalézací soud připomněl, že při svém výslechu dne 11. 2. 2008 svědek hovořil jednoznačně o směnečném řešení. Jeho současnou výpověď je třeba však hodnotit s odstupem času (srov. str. 113 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006). Nalézací soud potom uzavřel, že ve stručnosti citoval výpovědi těchto svědků proto, že je zřejmé, že potvrdili, že žádné negativní stanovisko s variantou směnek neprezentovali (srov. str. 114 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006).
Nejvyšší soud však nemůže akceptovat závěr nalézacího soudu, který vyhodnotil, že účastníci schůzky konané dne 2. 4. 1997 neprezentovali negativní stanovisko s variantou směnek, neboť aktéři schůzky konané dne 2. 4. 1997, nově vypovídali, jak vyplývá z předloženého spisového materiálu, následovně. Ing. O. P. na dotaz obhájce JUDr. Květenského, zda na této schůzce někdo výslovně prohlásil, že tento postup odmítá nebo naopak výslovně řekl, že jej přijímá, svědek odpověděl, že takto to neprobíhalo. Byl to návrh a oni s ním byli seznámeni a někdo to kvitoval s povděkem. Myslí si, že tam došlo k protestu TŘINECKÝCH ŽELEZÁREN, ale tím si nebyl jistý. K dotazu předsedy senátu doplnil, že ta schůzka proběhla před 15 lety. Byly tam předestřeny obě varianty, tzn. jak emitace směnek, tak vyhlášení konkursu. Myslí si, že nebyly předkládány plusy ani negativa u těch variant, tam zazněla jen nějaká fakta, v tom se museli ti věřitelé srovnat sami (srov. č. l. 33.682 spisu). Ing. V. R. u hlavního líčení uvedl, že co se týče toho překvapivého prohlášení o těch směnkách, tak jeho situace nebyla jednoznačná. Škodovka tehdy byla rozdělena na dceřiné společnosti, např. Škoda Hutě, Škoda Kovárny, Škoda Těžké Strojírenství, ale zároveň v té kauze vystupovala Škoda Plzeň, a. s., jako matka. Matka rozhodla a vyjádření, které tam padlo ze strany pana B., bylo, pokud se pamatuje, negativní. Svědek byl vyslýchán u zdejšího soudu před 5 lety. Svědek u toho výslechu neuváděl, že řešení na té schůzce rozporovali. Tam bylo 120 subjektů a vznikl tam velký mumraj, zazněly tam i výkřiky, že směnky mají cenu papíru, atd., atd. Svědek se přiznal, že měl pochybnosti o účinnosti nějakého konkursního řízení, upřednostnili by nějakou formu mimosoudního řešení. V tomto směru neuspěl, neuspěl nikdo, takže nakonec přistoupili k podání konkursu na předmětnou společnost. K dotazu předsedy senátu, zda kromě řešení směnkami tam byla položena i varianta konkursů, svědek uvedl, že pokud si vzpomíná, ze strany zástupců Chomutova tam jiná varianta položena nebyla. Tu formu směnek prezentoval pan L., pamatuje si to, protože to byl docela silný zážitek. V podstatě to byla taková ultimativní forma, prostě tady to máte a srovnejte se s tím. Zaplály tam různé emoce ze strany věřitelů, ani neví, kdo to byl, protože se v tom rozrušením neprezentovali. Mluvit tam o nějakém jednání by bylo nadnesené (srov. č. l. 33 684 – 33 685 spisu). Svědek Ing. B. A. uvedl, že „Válcovny“ potřebovaly jejich válce, takže je donutili, aby jejich pohledávku zaplatili novými dodávkami, tudíž Vítkovice z toho vyšly úplně čistě. Svědek se k žádným návrhům na té schůzi nevyjadřoval, tam křičeli větší věřitelé, např. Škoda Plzeň. Oni to jenom akceptovali, ví, že pak musel přinést řediteli podrobnou zprávu. Ví, že se tam hovořilo o nějaké kapitalizaci pohledávek, ale na to nedošlo, protože ten problém vyřešili. Ta kapitalizace byl záměr, ale jednání už neproběhlo, protože v tom krátkém horizontu asi půl rok nebo rok jej navštívil pan ředitel B., protože potřebovali nutně ty válce a toto vše se vyřešilo (srov. č. l. 33 686 spisu). Svědek L. F. vypověděl, že jim byly nabídnuty dvě varianty, a to nová firma a jedeme dál anebo převod dluhů s tím, že se vystaví nějaké směnky, které pochopitelně budou ztrácet svým způsobem na hodnotě. Byly tam prostě tyto dvě varianty. Oni si sice říkali, že to je nejspíš nanic, ale neměli oprávnění, fabriky jim schválily, že se přihlásí do konkursu. Myslí, že na té schůzce se hovořilo o tom, že hrozí konkurs, že tato hrozba tam byla řečena nebo nastíněna, ale úplně přesně si to již nepamatuje. Oni nedávali návrh na prohlášení konkursu, pouze se do něj přihlásili (srov. č. l. 33 692 spisu). Podle svědka Ing. J. O. jim na schůzce dne 2. 4. 1997 řekli způsob řešení směnkou. Už si nevzpomíná, jak to bylo, ví, že nechtěli směnky, protože měly asi desetiletou splatnost. Nepamatuje si, zda obdrželi zápis z tohoto jednání, je už to strašně dávno. Oni směnky nechtěli, jako fabrice se jim to nezdálo (srov. č. l. 33 693 spisu). Ing. W. A., CSc. k dotazu předsedy senátu, jaké varianty byly předkládány na té schůzce dne 2. 4. 1997, uvedl, že si nevzpomíná, zda se tam mluvilo o směnkách nebo o vyhlášení konkursu na VT Chomutov. Neví, kdo tu schůzku moderoval (srov. č. l. 33 695 spisu).
Nejvyššímu soudu tak není zřejmé, na základě jakých úvah dospěl nalézací soud k závěru, že věřitelé nereagovali negativně na přednesenou možnost emitace směnek, když z citovaných svědeckých výpovědí, a to zejména svědků Ing. O. P. („protest TŘINECKÝCH ŽELEZÁREN“ – č. l. 33 682 spisu), Ing. V. R. („matka rozhodla a vyjádření, které tam padlo ze strany pana B., bylo, pokud se pamatuje, negativní – č. l. 33 684 spisu; vznikl tam velký mumraj, zazněly tam i výkřiky, že směnky mají cenu papíru, atd.“ – č. l. 33 685 spisu), L. F. („převod dluhů s tím, že se vystaví nějaké směnky, které pochopitelně budou ztrácet svým způsobem na hodnotě. Byly tam prostě tyto dvě varianty. Oni si sice říkali, že to je nejspíš nanic, ale neměli oprávnění, fabriky jim schválily, že se přihlásí do konkursu“ – č. l. 33 692 spisu) a Ing. J. O. („ví, že nechtěli směnky, protože měly asi desetiletou splatnost, … jako fabrice se jim to nezdálo“ – č. l. 33 693 spisu) spíše vyplývá opak. Uvedeným svědkům však nebyly předestřeny jejich svědecké výpovědi z přípravného řízení či z předchozích hlavních líčení s výjimkou svědka Ing. B. A., který vypovídal jako na č. l. 1900 spisu (srov. č. l. 33 686 spisu), a který dodal, že „Válcovny“ potřebovaly jejich válce, takže je donutili, aby jejich pohledávku zaplatili s novými dodávkami, tudíž Vítkovice z toho vyšly úplně čistě. Svědek se k žádným návrhům na té schůzi nevyjadřoval, tam křičeli větší věřitelé, např. Škoda Plzeň (srov. č. l. 33 686 spisu). Nejvyšší soud pro doplnění dodává, že předmětné schůzky věřitelů dne 2. 4. 1997 se účastnili zástupci věřitelských společností, kteří nebyli oprávněni sami rozhodnout, kterou variantu by jejich společnosti přijaly. Je zřejmé, že pro takovéto rozhodnutí potřebuje management každé firmy dostatečný časový prostor, kdy dvanáct, resp. třináct dní, je třeba považovat za velmi krátkou dobu pro uvedené rozhodnutí. Podle Nejvyššího soudu tak nelze argumentovat tím, jak uvedl nalézací soud, že schůzka proběhla dne 2. 4. 1997 se závěrem, aby přítomní zúčastnění podali písemné návrhy do 14. 4. 1997, a to návrhy na určité řešení, na základě kterých by management společnosti vyvolal další jednání, ovšem podle nalézacího soudu je zřetelné, že žádný návrh v této době podán nebyl, proto bylo přistoupeno k prezentované variantě č. 2), jejímž počátkem byl převod majetku tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku rozsudku (srov. str. 113 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Dále je třeba, aby se nalézací soud náležitě vypořádal i s opakovaně vznášenou námitkou ze strany státních zástupců (včetně nejvyššího státního zástupce), že obvinění P. L. a Ing. M. P. v návaznosti na jednání dalších amnestovaných spoluobviněných Ing. V. P., Ing. L. G., Mgr. F. Š. a J. S. nemohli směnky, které věřitelé nechtěli akceptovat, jim vnutit, jak se však svými úkony zcela evidentně snažili, když prezentovali vznik nového subjektu, tj. Válcoven trub Chomutov, a. s., jako výhodné řešení, a který se měl údajně stát zdrojem uspokojení pohledávek věřitelů, k nimž však neměla nově vzniklá společnost žádný právní vztah a nebyla nijak zavázána k tomu, aby tyto pohledávky zhojila. Navíc věřitelé vyjadřovali pochybnosti o tom, zda směnky budou proplaceny, případně navrhovali, aby do nové společnosti byly převedeny i jejich pohledávky, resp. závazky dlužníků, což obviněný L. ihned vyloučil. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že je tedy třeba také zvážit, zda se obviněným podařilo na schůzce konané dne 2. 4. 1997 přesvědčit věřitele o reálnosti jejich plánu spočívajícím ve vystavení směnek, když podle Nejvyššího soudu shora předestřené svědecké výpovědi, ale i další průběh celého případu s navazujícím jednáním věřitelů svědčí spíše o opaku.
Nejvyšší soud Krajskému soudu v Plzni již v předchozím usnesení ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 653/2014, rovněž uložil, aby se náležitě zabýval znaleckým posudkem vypracovaný prof. Ing. Vladimírem Smejkalem, CSc. a zaměřil se na možnost úspěchu revitalizace „starých společností“ a krytí provedené transakce, přičemž současně měl uvedený soud zvážit postup podle §109 tr. ř. – zpracování nového revizního znaleckého posudku přibráním znaleckého ústavu, zejména se zaměřením na odborné posouzení skutkových zjištění, zda byl plán rozvoje výroby „nových válcoven“ reálný a zda byl z tohoto hlediska odůvodněn předpoklad uhrazení splatných závazků v období 10, resp. 13 let (srov. §110 tr. ř.). Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že spisový materiál byl po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu doplněn o dodatek č. 3 ke znaleckému posudku č. 2198/2007, nazvaný Posouzení ekonomických aspektů obchodního případu prodeje aktiv skupiny VT DIOSS společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., Doplnění posudku vzhledem k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 653/2014, vypracovaný prof. Ing. Vladimírem Smejkalem, CSc. (srov. č. l. 32 895 a násl. spisu). Uvedený znalec byl rovněž slyšen před soudem (srov. č. l. 33 059 spisu).
Nalézací soud se znaleckými posudky prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc. a jeho výpověďmi velmi obsáhle zabýval na str. 87 – 109 odůvodnění svého rozsudku ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006. Nalézací soud potom dovodil, že důkaz v podobě znaleckého posudku číslo 2198/2007 a jeho dodatku číslo 1 s názvem „Posouzení ekonomických aspektů obchodního případu prodeje aktiv skupiny VT Dioss společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s.“ a jeho dodatku č. 3 je důkazem, který byl opatřen v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a o jeho zákonnosti nelze mít pochybnost. Nalézací soud skutečně neměl o zmíněném znaleckém posudku zpracovaném prof. Ing. Vladimírem Smejkalem, CSc. žádné důvodné pochybnosti, zvláště za situace, kdy tento důkaz nebyl v žádném zásadním rozporu s objektivním stavem, který soud zjistil i z jiných důkazů shromážděných jak v řízení přípravném, tak v řízení před soudem. Podle názoru soudu tento znalecký posudek velmi srozumitelně řešil konkrétní situaci v aktuální době ze všech jejích ekonomických aspektů a tím dal soudu návod k úvahám směřujícím k řešení otázky viny všech obviněných. Nejzásadnější otázkou, kterou tento znalecký posudek řešil, byl podle názoru soudu problém probíhajících konkursních řízení „starých Válcoven a jejích dceřiných společností“, respektive jejich vztah k jednání obviněných v době před nimi. Tento důkaz utvrdil soud v jeho názoru, že probíhající a neukončené konkursy (tento názor nalézací soud vyslovil již v původním řízení), jakož i v současné době konkursy ukončené, úkony v nich činěné a výtěžnost z nich zřejmá (v době pořizování důkazů ohledně probíhajících konkursů), nemají nic společného s jednáním obviněných, které je popsáno v obžalobě a lze je považovat za zcela jiné skutečnosti, a to za skutečnosti takové, které zásadně změnily původní záměry nejen obviněných, ale i investora ohledně hospodářské činnosti „nových Válcoven“. Tento závěr soudu se vyvíjel po celé důkazní řízení prováděné v řízení před soudem, zmíněný důkaz v podobě citovaného znaleckého posudku pak soud přesvědčil, že tento závěr, ke kterému dospěl, byl zcela správný. Takto vyřešená otázka se pak musela promítnout do úvah soudu o vině obviněných, a to pochopitelně rozdílně, než v prezentované obžalobě Vrchního státního zastupitelství v Praze a v závěrečném návrhu intervenujícího státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Pokud tedy soud dospěl k závěru, že proběhlé konkursy společností VT Hladké trubky, s. r. o., Dioss Trading, s. r. o., VT Energetika, s. r. o., a VT Chomutov, a. s., nemají s jednáním obviněných nic společného, jak si na rozdíl od obžaloby soud dovolil, nehodnotit nijak významně a podrobně důkazy, které k těmto skutečnostem byly shromážděny nejen v řízení přípravném, ale i v řízení před soudem. Soud samozřejmě všechny důkazy vztahující se k těmto záležitostem provedl, ale vzhledem k obsahu citovaného znaleckého posudku a především jeho dodatku č. 3 by bylo nadbytečné je v odůvodnění jeho rozsudku podrobně hodnotit podobně, jako to bylo provedeno v obžalobě (příslušná pasáž č. l. 75 – 99). Nalézací soud připomenul svědecké výpovědi správců konkursních podstat JUDr. M. U., Ing. M. V., CSc., J. Š. a JUDr. A. O., stejně tak písemné zprávy o probíhajících konkursech dvou prvně jmenovaných správců a společnosti CAVEO, v. o. s. Ve světle citovaného znaleckého posudku zmiňované důkazy prokázaly, že konkursy proběhly, prokázaly úkony v těchto konkursech prováděné, prokázaly vyhlášení těchto konkursů, prokázaly průběh těchto konkursů a jejich dosavadní výsledky včetně výtěžnosti. Proto se o nich soud zmínil pouze ve stručnosti. Pokud soud srovnal tyto skutečnosti se znaleckými závěry, které v novém řízení před soudem prezentoval znalec prof. Ing. Vladimír Smejkal, CSc., pak nemohl dospět k jinému závěru, než k tomu, že varianta obviněných spočívající v revitalizaci a restruktualizaci válcoven, která jim je obžalobou kladena za vinu, byla variantou správnou (je třeba zdůraznit veškeré okolnosti, které znalec uvedl o reálnosti business plánu válcoven), neboť konečný výsledek konkursů nemohl být pro stávající věřitele v nějakém směru lepší (srov. str. 109 – 110 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006). Takto prezentovaný závěr nalézacího soudu má Nejvyšší soud za nedostatečný. Soud hodnotil dodatek prof. Smejkala pouze obecně, aniž by se blíže zabýval pokyny, které mu byly uloženy Nejvyšším soudem (srov. zejm. str. 29 – 33 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010).
Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že znalec prof. Ing. Vladimír Smejkal, CSc. se ve svém dodatku č. 3 (č. l. 32 895 a násl. spisu) nejprve vyjadřoval k těm částem rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, které se vztahují ke znaleckému posudku č. 2198/2007 (ze dne 20. 5. 2008) ve znění dodatků č. 1 a č. 2, a poté se věnoval závěrům, které znalec uvedl v rámci hlavního líčení u Krajského soudu v Plzni dne 14. 10. 2008 a které se nacházejí v rozsudku téhož soudu ze dne 22. 1. 2009. Kromě toho se znalec zabýval možností výroby společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., pokud jde o kvantitu výroby, konkurencí Válcoven, pokud jde o výrobu bezešvých trub, využitím bezešvých rour a stanovením největšího potencionálního odběratele bezešvých trub ve světě v roce 1997 (srov. zejména str. 41 – 45 dodatku). Znalec se rovněž vypořádával s otázkou, zda byla v roce 1997 na českém trhu společnost, která by převzala výrobu „starých společností“ za podmínky, že převezme jejich dluhy. K tomu znalec v podrobnostech uvedl, že pomineme-li vysoké zadlužení VTCH, které vedlo k zastavení výroby na počátku roku 1997, hlavním rizikovým faktorem při výrobě bezešvých trubek je absence vlastní ocelárny. Logicky by tedy byl vhodný případný strategický partner důvěryhodný pro věřitele a dostatečně kapitálově silný pro financování výroby (především vsázky, která je největší nákladovou položkou při výrobě bezešvých trubek) i nezbytné modernizace. Po splnění těchto předpokladů by mohly VTCH dosahovat plánovaných, nebo ještě vyšších výkonů (a tržeb). Hlavním problémem a podmínkou převzetí bylo zafinancování jak výroby, tak úhrada existujících dluhů, celkem v objemu cca 4,5 mld., tedy mít k dispozici cca 5 mld. volných nebo dostupných finančních prostředků. Podle informací, získaných znalcem a konzultantem, taková společnost na českém trhu v dané době neexistovala. Při celosvětové nadkapacitě, která v 90. letech zasáhla i Českou republiku a Slovenskou republiku, by mohl být případný zájem pouze o jasně definovaný a konsolidovaný business. To v 90. letech nebyl případ ani jedné z československých či východoevropských rouroven. K akvizicím, ať již cíleným (Tenaris – Silcotub, TMK – Pietra, Artrom, Metchel – Sisak, TŽ – VVT) nebo vyplývajícím z privatizace větších celků (Acelor Mittal – Nová Huť, Roman, Anaba atp.) dochází prakticky až po roce 2002. Nejatraktivnější a nejmodernější provozy VTCH pro výrobu přesných trubek z nerezavějících ocelí byly zprivatizovány firmou Sandvik v roce 1993. Většina rouroven se v polovině 90 let ještě nedostala z problémů způsobených kolapsem východních trhů a poklesem domácí spotřeby. Rourovny Nové Hutí byly součástí velkého metalurgického komplexu, pro který výroba trub nebyla hlavní činností. Jediný projevený zájem v té době byl o synergii s ZP Podbrezová ve výrobě trubkové oceli. VT Chomutov byl přímým konkurentem St 140 Nové Huti v komerčních trubkách do 133 mm. Nová Huť Ostrava byla věřitelem VTCH za dodanou vsázku. Rourovna Vítkovic byla rovněž součástí metalurgického kombinátu. Vítkovice byly v inkriminovaném období silně zadlužené, procházely privatizací a uvažovaly s uzavřením rourovny jako výroby nezapadající do programu dalšího rozvoje podniku. ZP Podbrezová se dostala z vážných problémů insolvence a ve své strategii neuvažovala s rozšířením sortimentu do velkých průměrů s výjimkou nákupu trubek pro svou exportní organizaci Pipex v Itálii. I pozdější akvizice se týkaly převážně tažíren a strojírenské výroby. V komerčních trubkách byl VTCH přímým konkurentem jejich protlačovny. Teoretickým zájemcem mohl být některý z velkých výrobců oceli. TŘINECKÉ ŽELEZÁRNY tak v roce 2005 koupily Vítkovickou rourovnu, ale již jako konsolidovaný business. Přínos této akvizice se zdá být spíše ve vertikální integraci, tj. zvýšení prodeje lukrativních velkých kontislitků TŽ prostřednictvím trub. Tato možnost v 90. letech neexistovala, naopak TŽ byly jedním z největších věřitelů VTCH za nezaplacenou vsázku pro protlačovnu. Je třeba dále zohlednit, že VT DIOSS Chomutov, a. s., zastavil obchodní podíly všech společností ve skupině Holding Chomutov, a. s. (Hladké trubky, Trading, Energetika) TŽ – viz rozbor v části 3.1.6.4 tohoto posudku, ale TŽ podle názoru znalce projevila dostatečnou iniciativu, aby při nesplacení dluhu podíly získala a inkasovala smluvní pokutu ve výši 1 mil. Kč a následně v rámci konkursu přihlásily TŽ pohledávky ve výši 446 mil. Kč. Z toho lze dovodit, že TŽ neměl ani peníze, ani zájem o provoz VTCH. Nová Huť Ostrava byla dalším z velkých věřitelů VTCH za vsázku pro protlačovnu a Asselovu válcovnu a navíc přímým konkurentem Chomutova v komerčních trubkách do 133 mm. Vsázku pro poutnice VTCH nebyla schopna vyrobit. ŽDB GROUP, a. s. – Závod Válcovna, ocelárna a recyklace sice vyrábí ingoty, jejichž formát je použitelný pro VTCH, ale kapacita je malá (dvě 151 pece – cca 5 ks velkých ingotů na tavbu). Výhodné pro legované značky a malá množství. Kromě toho po prozkoumání účetní závěrky společnosti ŽDB, a. s. (právní předchůdce), za rok 1997 je znalec názoru, že finanční a vlastnická situace společnosti naprosto neumožňovala uvažovat o vstupu do VTCH. Pro obchodní společnosti je pohodlnější nákup trubek případně financování vsázky k přepracování, bez zodpovědnosti za provozování válcovny. Pokud projeví zájem, pak o konsolidovaný byznys. Znalec prozkoumal společnosti, zařazené do tzv. 100 nejúspěšnějších v České republice v období 1999 – 2001 (kdy byly údaje dostupné) a zvážil případné zájemce o vstup do VTCH. V takovém případě by zřejmě přicházel v úvahu Metalimex, a. s., který obchoduje se širokým sortimentem válcovaného materiálu ocelových trubek a předvalků. Znalci, ani konzultantovi nejsou známy informace, že by Metalimex měl zájem o podobné angažmá. Podle nejstarší dostupné výroční zprávy z roku 2003 byla v té době společnost Metalimex součástí koncernu KARBON INVEST, a. s., jejími akcionáři byli OKD, a. s., K. O. P., a. s., a drobní akcionáři a vzhledem k orientaci koncernu na těžbu uhlí a činnosti související je angažmá v rámci VTCH značně nepravděpodobné. Dále je zde Ferona, a. s. – obchodní organizace, zabývající se nákupem, skladováním, úpravou a prodejem hutních výrobků, hutních druhovýrobků, železářského sortimentu a neželezných kovů na bázi velkoobchodu. V rámci privatizačního procesu se v roce 1995 stala Ferona, a. s., privátní společností, vlastněnou převážně členy managementu firmy. Podle Výroční zprávy za rok 1997 v tomto roce měla dceřiné společnosti: 1) Ferona Slovakia, a. s., se sídlem v Žilině – je významným skladovým obchodníkem hutními výrobky na Slovensku; 2) Feronastav, a. s., se sídlem v Praze – podniká v oboru stavebnictví; 3) Nypro – hutní prodej, a. s., se sídlem v Malých Svatoňovicích (65% majetkový podíl Ferony, a. s.), se zabývá skladovým obchodem hutními výrobky v regionu východních Čech. Ferona, a. s., je současně dceřinou společností ve skupině, kde mateřským podnikem je Ferona 2000, a. s. Další dceřinou společností v tomto celku je Ferona Thyssen Plastics, s. r. o., která se zabývá prodejem technických plastů. I v tomto případě bylo v roce 1997 vzhledem k charakteru a zaměření Ferony, a. s., její angažmá vysoce nepravděpodobné. Investoři typu investiční fond, banka, penzijní fond, pojišťovna nebo jiný subjekt, osoba, která vyhledává optimální způsob, jak zhodnotit své dočasně volné finanční prostředky. V 90-tých letech je angažmá finančních investorů z České republiky, ale i ze zahraničí vzhledem k situaci na trhu málo pravděpodobné; v úvahu by zřejmě přicházeli pouze tzv. rizikoví investoři. Je třeba pro úplnost uvést, že již tehdy existovala dnes pravděpodobně nejsilnější investorská skupina – PPF, v té době srovnatelná s Cimexem, ale podle dostupných informací se orientovala na segment finančních trhů, tj. zejména bankovnictví a pojišťovnictví (nejvýraznějším počinem, který proběhl právě v roce 1997 a umožnil PPF přístup k dalším finančním zdrojům, byla koupě České pojišťovny, a. s.) – srov. str. 45 – 47 dodatku. Na otázku, zda byl reálný tzv. business plán VTCH na období do roku 2010 ve světle zjištění znalce, tento odpověděl, že ano. Z výše uvedeného vyplývá, že plán výroby „nových“ válcoven (business plán VTCH na období do roku 2010) byl reálný a tedy byl z tohoto hlediska odůvodněn předpoklad uhrazení splatných závazků v období 10 resp. 13 let (srov. str. 48 dodatku).
Z předestřeného dodatku č. 3 znaleckého posudku prof. Ing. Smejkala, CSc, se podle Nejvyššího soudu podává, že nalézací soud se dostatečně nenzaměřil na určitou rozpornost závěru tohoto dodatku, a to s ohledem na jeho odůvodnění, neboť znalec dovodil, že byl reálný tzv. business plán VTCH na období do roku 2010 a že tímto byl i odůvodněn předpoklad uhrazení splatných závazků v období 10 resp. 13 let (srov. str. 48 dodatku), ačkoliv z předchozí pasáže zmíněného dodatku vyplývá, že pomineme-li vysoké zadlužení VTCH, které vedlo k zastavení výroby na počátku roku 1997, hlavním rizikovým faktorem při výrobě bezešvých trubek byla absence vlastní ocelárny, byla nezbytná modernizace podniku, podmínkou převzetí by bylo zafinancování jak výroby, tak úhrada existujících dluhů, celkem v objemu cca 4,5 mld., tedy bylo by třeba mít k dispozici cca 5 mld. volných nebo dostupných finančních prostředků, přičemž podle informací, získaných znalcem a konzultantem, taková společnost na českém trhu v dané době neexistovala, a znalec neuvedl žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by nová společnost VT Chomutov, a. s., měla tyto prostředky k dispozici. Kromě toho se rovněž z předchozí části dodatku podává, že při celosvětové nadkapacitě, která v 90. letech zasáhla i Českou republiku a Slovenskou republiku, by mohl být případný zájem pouze o jasně definovaný a konsolidovaný business, což ale v 90. letech nebyl případ ani jedné z československých či východoevropských rouroven. Rourovny Nové Hutí byly součástí velkého metalurgického komplexu, pro který výroba trub nebyla hlavní činností. Jediný projevený zájem v té době byl o synergii s ZP Podbrezová ve výrobě trubkové oceli. Nová Huť Ostrava byla věřitelem VTCH za dodanou vsázku. Vítkovice byly v inkriminovaném období silně zadlužené, procházely privatizací a uvažovaly s uzavřením rourovny. ZP Podbrezová se dostala z vážných problémů insolvence a ve své strategii neuvažovala s rozšířením sortimentu do velkých průměrů s výjimkou nákupu trubek pro svou exportní organizaci Pipex v Itálii. TŘINECKÉ ŽELÉZARNY byly jedním z největších věřitelů VTCH za nezaplacenou vsázku pro protlačovnu a neměly ani peníze, ani zájem o provoz VTCH. ŽDB GROUP, a. s. – Závod Válcovna, ocelárna a recyklace sice vyrábí ingoty, jejichž formát je použitelný pro VTCH, ale kapacita je malá, navíc finanční a vlastnická situace společnosti naprosto neumožňovala uvažovat o vstupu do VTCH. Metalimex, a. s., obchoduje se širokým sortimentem válcovaného materiálu ocelových trubek a předvalků, avšak znalci ani konzultantovi nebyly známy informace, že by Metalimex měl zájem o angažmá ve VTCH. Rovněž angažmá Ferony, a. s. bylo podle znalce vysoce nepravděpodobné. Znalec měl za málo pravděpodobné i angažmá finančních investorů z České republiky, ale i ze zahraničí. V úvahu podle znalce nepřicházela ani investorská skupina PPF (srov. str. 45 – 47 dodatku). Nejvyšší soud má za to, že znalec ve svém dodatku č. 3 neuvedl jedinou skutečnost, která by svědčila pro to, že byl opravdu reálný business plán „Válcoven“ do roku 2010, naopak uváděl výčet podniků a uskupení, u nichž nepřipadalo v úvahu „angažmá ve Válcovnách“ a kromě toho shrnul i špatnou ekonomickou situaci „Válcoven“, zejména jejich zadluženost a nutnost modernizace. Těmto skutečnostem nalézací soud nevěnoval dostatečnou pozornost a nedotázal se znalce na vysvětlení, proč přes tyto skutečnosti považoval business plán „Válcoven“ do roku 2010 za reálný (srov. č. l. 33 059 – 33 068 spisu). Podle Nejvyššího soudu se tak Krajský soud v Plzni s ohledem na obsah dodatku č. 3 znalce prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc. dostatečně nevypořádal s možností úspěchu revitalizace „starých společností“, kdy z uvedených skutečností uvedených v dodatku zatím spíše vyplývají pochybnosti o reálnosti plánu rozvoje výroby „nových válcoven“, což má základní význam pro odůvodnění předpokladu uhrazení splatných závazků v období 10, resp. 13 let. S ohledem na doplněk č. 3 znalce prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc. Nejvyšší soud akceptuje, že Krajským soudem v Plzni bylo v dostatečné míře doplněno dokazování, avšak musí i nadále trvat na tom, aby závěry jmenovaného znalce byly porovnány především s odůvodněním tohoto posudku a s ostatními zjištěnými okolnostmi případu. V tomto směru upozorňuje Nejvyšší soud i na neodpovídající srovnání s případem Škody Plzeň. Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozhodnutí poznamenal, že „…přestože znalecký posudek prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc. uvádí některé podle názoru Nejvyššího soudu velmi podstatné rozdíly právě z hlediska následného chování věřitelů, dostatečně tyto nereflektuje při posuzování rozdílnosti případu ve „Škodovce“ a ve „starých válcovnách“ v Ch. a naopak se snaží vytvořit dojem, že se jednalo o shodnou situaci, když náležitě nehodnotí fakta, že ve „starých válcovnách“ se dostatečně neangažovaly banky a vůbec zde nevystupoval stát. Sám znalec ve srovnávací tabulce uvedl, že oproti „Škodovce“ se věřitele „starých válcoven“ nepodařilo přesvědčit o perspektivnosti restrukturalizace. Znalec ani řádně nezhodnotil, že podle svědeckých výpovědí zástupců věřitelů „starých válcoven“ obvinění provedli převod majetku bez ohledu na názor věřitelů“ (srov. str. 33 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010). V dodatku č. 3 potom znalec uvedl, že co se týká výše uvedených připomínek, znalec si je vědom některých rozdílnosti případu ve ,,Škodovce“ a ve „starých válcovnách“ v Ch. a nesnaží se vytvořit dojem, že se jednalo o shodnou situaci; objektivně uvádí fakta, a to jak co se týká shody, tak co se týká odlišnosti. Znalec provedl proto další podrobnou analýzu z veřejně dostupných zdrojů, týkajících se konkursu Škoda Plzeň, hledání strategického partnera Škoda Plzeň, trestní oznámení Škoda Plzeň a kapitalizace směnek VTCH (srov. str. 11 dodatku č. 3). Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že znalec se vyjadřoval k odborným otázkám týkajícím se Škody Plzeň pouze na základě novinových článků, nikoliv na základě řádných podkladů (srov. str. 11 – 22 dodatku č. 3). Jak znalec uvedl v dodatku č. 3 – rozdíl mezi Ch. a P. spočívá v době splatnosti směnek – u Ch. 10 a 13 let, u P. 3 roky. Ze souboru článků, který je v Příloze č. 3 tohoto Dodatku, vyplývá zásadní rozdíl mezi řešením situace v Ch. a v P. V Ch. se zadlužení mělo řešit tak, že si společnost na své dluhy po obnovení výroby vydělá, a stanovila se na to lhůta zmíněných 10 – 13 let a zpracoval se business plán. Naproti tomu Škodovka naprosto rezignovala na vlastní výrobu a jediné o co se snažila, a to nikoliv sama, nýbrž prostřednictvím státní Konsolidační agentury a dalších, výše zmíněných subjektů, bylo získat strategického partnera, který by ji koupil a zaplatil její dluhy. Z článků je patrno to, že strategického partnera nalezla teprve koncem roku 2002, tedy na poslední chvíli před splatností směnek (srov. str. 16 dodatku č. 3). Nejvyšší soud rovněž upozorňuje na ty závěry znalce, podle nichž rozdílnosti ve VTCH a „Škodovce“ lze spatřovat jednak v době splatnosti směnek, ale zejména v podpoře věřitelů, neboť zatímco stát a jeho instituce podporovaly Škodu, o situaci ve VTCH se prakticky nezajímaly (resp. nečinily žádné kroky), velcí věřitelé uvažovali o kapitalizaci dluhů a směnek a malí věřitelé podávali návrhy na konkurs a posléze trestní oznámení (srov. str. 21 dodatku č. 3). Obdobně reagoval znalec prof. Smejkal u hlavního líčení tím, že uvedl, že nejzásadnějším rozdílem mezi VTCH a „Škodovkou“ bylo to, že situaci ve „Škodovce“, aby nespadla do konkursu, udržel stát prostřednictvím svých subjektů, jakými byla Konsolidační banka (srov. č. l. 33 060 spisu). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že právě s těmito okolnostmi se měl nalézací soud řádně vypořádat. Jednak je z uvedeného zřejmé, že rozdíly mezi VTCH a „Škodovkou“ nejsou bagatelní, ale naopak podstatné, a jednak soud zcela opomněl vzít v úvahu, zda byl reálný předpoklad, že věřitelé VTCH budou podporovat řešení směnkami. Byl to nalézací soud, kterému příslušelo, a který měl hodnotit na základě znaleckého posudku prof. Smejkala, k jehož závěrům se přes shora uvedené skutečnosti Nejvyšším soudem a bez náležitého odůvodnění zcela přiklonil, zda tu byly v případě „starých válcoven“ takové okolnosti, tj. takové záruky pro věřitele, které by je přesvědčily o nevýhodnosti případných konkursů. Jinými slovy řečeno, je povinností nalézacího soudu, aby tento při náležitém a ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. odpovídajícím zhodnocení důkazů (což však dosud neučinil) dovodil, zda obvinění jednali úmyslně či nikoliv. Opakovaně tedy vyvstává otázka, zda v novém řízení soudy nižších stupňů budou ve vztahu k předmětnému znaleckému posudku prof. Smejkala a k jeho dodatkům postupovat nadále podle §109 tr. ř., anebo zda budou postupovat podle §110 tr. ř.
Nejvyšší soud ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí také uložil nalézacímu soudu, aby doplnil spisový materiál o výsledky konkursních řízení. Na základě předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud konstatuje, že Krajský soud v Plzni poté, co mu byla trestní věc obviněného P. L. a spol. vrácena k novému projednání a rozhodnutí, doplnil dokazování v uvedeném směru, tj. vyslechl řadu svědků, a to správce konkursních podstat (JUDr. A. O. – č. l. 33 012 a násl. spisu, Ing. M. V. – č. l. 33 017 a násl. spisu, JUDr. M. U. – č. l. 33 037 spisu, Ing. J. Š. – č. l. 33 074 a násl. spisu), a doplnil spisový materiál o výsledky konkursních řízení a provedl jimi důkaz v rámci nařízených hlavních líčeních (srov. č. l. 33 024 a násl. spisu, č. l. 33 044 a násl. spisu, č. l. 33 079 spisu, č. l. 33 105 a násl. spisu, č. l. 33 173 a násl. spisu, č. l. 33 285 a násl. spisu, č. l. 33 663 a násl. spisu).
Hodnocením těchto důkazů se nalézací soud zabývá na str. 74 – 80 odůvodnění svého rozsudku. Nalézací soud konkrétně uvedl, že byla vyslechnuta JUDr. M. U., správkyně konkursní podstaty společnosti VT Energetika, s. r. o., a VT Hladké trubky, s. r. o., která opětovně potvrdila, že na základě dohody o narovnání uzavřené s Válcovnami trub Chomutov, a. s., dne 29. 4. 1999 byla konstatována neplatnost kupních smluv s VT Energetikou, uzavřených v dubnu 1997 podle §37 obchodního zákoníku, tj. z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti úkonu. Podle nalézacího soudu z její výpovědi a z předložených listinných důkazů vyplynulo, že u obou dceřiných společností byl konkurs ukončen a obě byly vymazány jako subjekty z obchodního rejstříku (srov. str. 74 – 75 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006). Tedy konkursy dvou úpadců, v daném případě VT Dioss Hladké trubky, s. r. o., a VT Energetika, s. r. o., byly skončeny s určitými výsledky v podobě uspokojení věřitelů, s kterými operoval ve svém dodatku č. 3 znaleckého posudku prof. Ing. Vladimír Smejkal, CSc. (srov. str. 76 – 77 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006). Svědek Ing. M. V., správce konkursní podstaty společnosti Dioss Trading, s. r. o., uvedl, že konkurs není ještě zcela ukončen, v současné době je ve fázi plnění a výplaty rozvrhového usnesení (srov. str. 77 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006). JUDr. A. O., správkyně konkursní podstaty VT Chomutov, a. s., uvedla, že likvidátor jí odevzdal soupis a podklady pro pohledávky, dále odevzdal směnky v celkové směnečné sumě 117 500 000 Kč se splatností v roce 2010. Směnky byly prodány za 500 000 Kč. Soud měl dále k dispozici konečnou zprávu o zpeněžení konkursní podstaty úpadce s vyúčtováním hotových výdajů a odměny správce konkursní podstaty úpadce VT Chomutov, a. s., v likvidaci, ze které kromě jiného vyplynulo, že konkursním věřitelům bylo celkem určeno k rozdělení 17 090 277,01 Kč, z toho bylo vyplaceno odděleným věřitelům 13 270 574,01 Kč (70 % z výtěžku zpeněžení ve smyslu ustanovení §28 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání podle pořadí). Věřitelům pohledávek ve druhé třídě pak zbývalo k vyplacení 3 819 703 Kč. Konečně pak soud jako svědka vyslechl též J. Š., který byl jmenován jako zvláštní správce konkursní podstaty společnosti VT Energetika, s. r. o., a VT Dioss Hladké trubky, s. r. o. Tento konkursní správce potvrdil, že pokud jde o uspokojování věřitelů, pak výtěžnost obou konkursů byla mezi 5 – 10 %. U společnosti VT Energetika, s. r. o., byla vyšší, protože tam bylo méně věřitelů (srov. str. 78 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006). Nalézací soud potom k těmto důkazům dovodil, že i když i nadále podle názoru soudu zmíněné konkursy byly skutečností, které nemohly při schvalování jiného řešení obvinění předpokládat a je třeba si uvědomit, že obvinění jednali způsobem popsaným v obžalobě v roce 1997, ještě v roce 2008, respektive v roce 2009, nebyly vyhlášené konkursy ukončeny a nebylo možno učinit spolehlivý závěr, k jakému uspokojení věřitelů došlo nebo by došlo. Lze těžko tedy volat obviněné k odpovědnosti za to, že v důsledku jednání některých věřitelů byly vyhlášeny konkursy, které probíhaly tak, jak probíhaly, ať již z hlediska úkonů či z hlediska doby trvání, těžko je tedy k odpovědnosti za to, jaká výtěžnost těchto konkursů je či bude a jak by mohli být věřitelé uspokojeni. Je třeba si uvědomit, jaká byla situace v roce 1997 a obvinění jistě nemohli předpokládat, že pokud by souhlasili s konkursy, byl by jejich průběh takový či jiný, těžko mohli předpokládat, jaká by byla výtěžnost a průběh co do úkonů a doby. Tento závěr soudu není nijakou planou úvahou, ale jedná se o závěr vycházející z jiného důkazu, který měl soud k dispozici až v průběhu hlavního líčení. Jedná se o důkaz v podobě znaleckého posudku číslo 2198/2007 s názvem „Posouzení ekonomických aspektů obchodního případu prodeje aktiv skupiny VT Dioss společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s.“ a dodatku číslo 1 a aktuálního dodatku č. 3 k tomuto posudku, který zpracoval znalec profesor Ing. Vladimír Smejkal, CSc. Ukončená konkursní řízení nevedla k takovému výsledku, o kterém by bylo možno konstatovat, že věřitelé byli zásadní měrou uspokojeni. S údaji vyplývajícími z ukončených konkursních řízení, pracoval zmíněný znalec a včlenil je do svých závěrů (srov. str. 79 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006).
Nejvyšší soud k závěrům nalézacího soudu musí opakovaně uvést, že podání návrhu na konkursní řízení vyplývá přímo z ustanovení §4 zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., a že obvinění si byli na základě dosud provedených důkazů vědomi špatné ekonomické situace skupiny VT Chomutov, a. s, tedy věděli, že je zde potencionální hrozba konkursu, neboť existovaly četné pohledávky, které nasvědčovaly tomu, že byl dlužník, tj. „staré válcovny“ v úpadku (srov. §4 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), a z tohoto hlediska je tedy třeba přistoupit k hodnocení, zda je správný poměrně stručný závěr nalézacího soudu, že „lze těžko tedy volat obviněné k odpovědnosti za to, že v důsledku jednání některých věřitelů byly vyhlášeny konkursy, které probíhaly tak, jak probíhaly, ať již z hlediska úkonů či z hlediska doby trvání, těžko je tedy k odpovědnosti za to, jaká výtěžnost těchto konkursů je či bude a jak by mohli být věřitelé uspokojeni. Je třeba si uvědomit, jaká byla situace v roce 1997, a obvinění jistě nemohli předpokládat, že pokud by souhlasili s konkursy, byl by jejich průběh takový či jiný, těžko mohli předpokládat, jaká by byla výtěžnost a průběh co do úkonů a doby.“ Nejvyšší soud především konstatuje, že zcela nesprávné je tvrzení nalézacího soudu „…pokud by obvinění souhlasili s konkursy …“, obvinění ovládali společnosti, které byly v úpadku, a proto nešlo o to, zda by souhlasili s konkursy, ale celé jednání bylo o hledání řešení této situace. Dále je třeba uvést, že obvinění „… nejsou volání k odpovědnosti za to, jaká výtěžnost těchto konkursů je či bude a jak by mohli být věřitelé uspokojeni, …“ jak konstatoval zjevně nesprávně nalézací soud, ale za jednání uvedené v obžalobě spočívající v tom, že obvinění Ing. L. G., Ing. V. P., Mgr. F. Š. jako členové představenstva společnosti VT Chomutov, a. s., dříve akciové společnosti VT Dioss Chomutov, dne 14. 4. 1997 v P. rozhodli jménem představenstva společnosti o převodu podstatné části obchodního majetku akciové společnosti VT Chomutov, dříve akciové společnosti VT Dioss Chomutov, a jejích dceřiných společností, společností s ručením omezeným Dioss Trading Chomutov, VT Dioss Hladké trubky Chomutov, a VT Energetika Chomutov, do vlastnictví akciové společnosti Válcovny trub Chomutov, přičemž dne 15. 4. 1997 v K. V. jménem dozorčí rady P. L. jako předseda dozorčí rady akciové společnosti VT Chomutov, dříve akciové společnosti VT Dioss Chomutov, Ing. M. P. a J. S. jako členové dozorčí rady téže společnosti v souladu s ustanovením §8 písmeno b) stanov společnosti s rozhodnutím představenstva vyslovili souhlas, který byl podmínkou pro platnost a účinnost rozhodnutí představenstva, a na základě takto vydaného rozhodnutí byl převod proveden ve dnech 16. 4. a 17. 4. 1997 uzavřením 22 kupních smluv jednak o převodu nemovitého majetku, tvořeného pozemky a stavbami, jednak o převodu movitého majetku, tvořeného hmotným investičním majetkem, zásobami a dalšími věcmi a dále o převodu majetkových práv a dalších složek obchodního majetku akciové společnosti VT Chomutov, dříve akciové společnosti VT Dioss Chomutov, a jejích dceřiných společností, společností s ručením omezeným Dioss Trading Chomutov, VT Dioss Hladké trubky Chomutov, VT Energetika Chomutov, a následným předáním majetku nabyvateli, společnosti Válcovny trub Chomutov, která byla v souvislosti s převodem, bezprostředně před jeho provedením a pro účely tohoto převodu založena, tímto nabyvatelem byla kupní cena uhrazena výhradně předáním směnek vlastních, vystavených na řad jednotlivých prodávajících společností se splatností 10 a 13 let, a v důsledku toho zůstaly všechny uvedené prodávající společnosti bez obchodního majetku, využitelného pro vlastní podnikatelskou činnost, anebo použitelného k likvidaci alespoň části splatných závazků, a nárok věřitelů se tak stal nejméně v rozsahu tržní hodnoty obchodního majetku, který byl předmětem převodu, nesplnitelným, neboť převedený majetek se stal věřitelům nedosažitelným a jejich pohledávky zůstaly neuhrazeny, přičemž v důsledku převodu byl na majetek jednotlivých prodávajících společností prohlášen konkurs pro neschopnost dostát svým závazkům, přičemž věřitelům byla způsobena škoda ve výši celkem nejméně 1.716.336.360,- Kč, jednotlivě pak nejméně věřiteli IPB, a. s., byla způsobena škoda ve výši nejméně 500 mil. Kč (srov. č. l. 28 878 – 28 882 spisu), a to při absolutní neplatnosti provedených úkonů týkajících se převodu majetku, jak konstatovaly občanskoprávní soudy (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 15 Cmo 121/2007 na č. l. 31 799 a násl. spisu, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 45 Cm 59/2004 na č. l. 31 806 a násl. spisu). Kromě toho z vyhlášených konkursů byli věřitelé v nemalé míře uspokojeni (č. l. 33 028 a násl., č. l. 33 109 a násl., č. l. 33 230 a násl. a č. l. 33 244 a násl. spisu). Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že výtěžnost konkursů má význam pouze z hlediska určení výše škody, nikoliv z hlediska viny, tedy toho, zda se obvinění stíhaného trestného jednání dopustili. Uvedené závěry nalézacího soudu tedy svědčí o nedostatečném ujasnění si situace a o tendenčním a jednostranném hodnocení důkazů, které neodpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., jak nakonec konstatoval i Vrchní soud již v usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 12 To 26/2012.
Nejvyšší soud ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí také Krajskému soudu v Plzni uložil, aby zohlednil výsledky souběžně probíhajících civilních řízení. Nalézací soud se však ve svém novém rozhodnutí ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006, dostatečně nevypořádal s problematikou posouzení převodu majetku jako absolutně neplatného právního úkonu podle §39 občanského zákoníku. Nalézací soud ve svém zprošťujícím rozsudku ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006, uvedl, že je nesporné, že v pozdějších konkursních a občanskoprávních řízeních byly tyto převody označeny za absolutně neplatný právní úkon, a to v r. 2006 a v r. 2007, když podle nalézacího soudu je třeba si uvědomit, jaký časový odstup uběhl, a v jakých jiných výrobních, ekonomických a finančních podmínkách k takovýmto rozhodnutím došlo. Nebylo možné přeci spravedlivě požadovat po obviněných, aby při svém rozhodování v r. 1997 mohli předpokládat, že o 10 let později budou jimi schválené majetkové převody označeny jako za neplatné a tato skutečnost bude mít vliv na jejich trestní odpovědnost v tomto trestním řízení. Podle nalézacího soudu je třeba si dále uvědomit, že smlouvy o převodu majetku byly označeny za absolutně neplatné teprve v rámci určitých jednání mezi správci konkursních podstat a vedením skupiny Z Group, která ovládla aktuální společnost (srov. str. 115 – 116 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Tato argumentace nalézacího soudu převzatá v podstatě z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 12 To 33/2009, však již podle předchozího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, opětovně dostatečně nezohledňuje rozhodná fakta. Nejvyšší soud k tomu v tomto usnesení již uvedl, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 15 Cmo 121/2007 (č. l. 31.799 a násl. spisu), byla zamítnuta žaloba, aby ze soupisu konkursní podstaty úpadce Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., byla vyloučena částka získaná správkyní konkursní podstaty jmenované společnosti z prodeje movitých věcí náležejících Československé obchodní bance, a. s. (dále jen „ČSOB, a. s.), dříve IPB, a. s. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že v souladu se závěrem odvolacího soudu soud prvního stupně pokládal kupní smlouvu ze dne 16. 4. 1997, ve spojení s dalšími kupními smlouvami, za absolutně neplatnou podle ustanovení §39 občanského zákoníku, a to vzhledem k tomu, že takto byla obcházena ustanovení o prodeji podniku podle §476 a násl. obchodního zákoníku, protože těmito smlouvami byl fakticky převeden na Válcovny trub Chomutov, a. s., celý podnik Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., tedy nejen předmětný soubor movitých věcí, ale i nemovitosti, zásoby a zaměstnanci. Z tohoto důvodu vlastnické právo k předmětnému souboru movitých věcí i po uzavření uvedených smluv nadále svědčilo Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., a Válcovny trub Chomutov, a. s., nemohly vlastnické právo k předmětnému souboru movitých věcí převést smlouvou o podmíněném převodu vlastnického práva ze dne 21. 5. 1997 podle ustanovení §533 občanského zákoníku na IPB, a. s. Vzhledem k tomu, že uvedená smlouva je institutem občanského práva, nelze v tomto případě použít ustanovení §446 obchodního zákoníku, které umožňuje převod vlastnického práva od nevlastníka, a proto se IPB, a. s., nemohla stát vlastníkem předmětného souboru movitých věcí (str. 2 odůvodnění). Na straně 4 odůvodnění odvolací soud hodnotí, že soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že jsou neplatné kupní smlouvy č. … a č. … ze dne 16. 4. 1997, na základě kterých měly Válcovny trub Chomutov, a. s., nabýt předmětný soubor movitých věcí, a to podle ustanovení §39 občanského zákoníku. Z uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., a Válcovny trub Chomutov, a. s., měly v úmyslu převést soubor hmotných a nehmotných složek podnikání, které sloužily k provozování podniku, aniž by však na kupujícího byla převedena všechna práva, a zvláště závazky Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., v době, kdy se Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., již nacházely v platební neschopnosti, když k návrhu došlému soudu tři měsíce poté byl na jejich majetek prohlášen dne 13. 11. 1997 konkurs. Z tohoto důvodu je nutné považovat smlouvy, na základě nichž byl převáděn předmětný soubor movitých věcí, za neplatné podle ustanovení §39 občanského zákoníku, protože svým obsahem odporují ustanovení §476 a násl. obchodního zákoníku. V odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 45 Cm 59/2004 (č. l. 31.806 a násl. spisu) se uvádí, že soud musel dojít k závěru o absolutní neplatnosti úkonů týkajících se převodu majetku (podnik nebyl převeden jako celek, nýbrž kupními smlouvami), neboť nikdy nedošlo k zaplacení kupní ceny a Válcovny trub Chomutov, a. s., byly jednoznačně zvýhodněny. Absolutní neplatnost kupních smluv soud spatřoval v obcházení zákona (vědomost o charakteru převodu majetku – místo převodu podniku či části podniku převod kupními smlouvami), pro rozpor se zákonem (směnky byly vystaveny s vědomím toho, že kupní cena za převedený majetek bude splacena až po deseti letech) a pro porušování dobrých mravů (snaha Válcoven trub Chomutov, a. s., získat nepřiměřené výhody). Viz str. 24 – 25 usnesení ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010.
Nalézací soud v té souvislosti opomněl hodnotit povahu absolutní neplatnosti právního úkonu (nyní „právního jednání“). Právní úkon je absolutně neplatný, jestliže jde o případ rozporu právního úkonu s obsahem a účelem zákona, o případ, kdy právní úkon obchází zákon, a konečně o případ, kdy právní úkon je v rozporu s dobrými mravy (srov. §39 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Podle soudní praxe smlouva, která je v rozporu se zákonem, je objektivní skutečností, jež nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami bez ohledu na to, která ze smluvních stran neplatnost způsobila, jakož i bez ohledu na to, zda některá ze smluvních stran uzavřela smlouvu v dobré víře. Rovněž podle ustanovení §588 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Z uvedeného se tedy podává, že následkem překročení stanovených hranic je absolutní neplatnost právního jednání. Tato neplatnost působí již od počátku (ex tunc). Následkem absolutní neplatnosti je vznik bezdůvodného obohacení. Plnění, které bylo poskytnuto na základě neplatného právního jednání, je třeba vrátit (§451 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Otázku neplatnosti je tedy třeba posuzovat k okamžiku vzniku právního jednání. S ohledem na tyto skutečnosti nemůže obstát argumentace nalézacího soudu, který sice nepopřel, že v pozdějších konkursních a občanskoprávních řízeních byly převody majetku označeny za absolutně neplatný právní úkon, avšak podle nalézacího soudu měl být brán v úvahu časový odstup a v jakých jiných výrobních, ekonomických a finančních podmínkách k rozhodnutím o převodu majetku došlo, což je v rozporu s tím, že absolutní neplatnost nastala ex tunc. Úvahy nalézacího soudu stran časového odstupu a změně výrobních, ekonomických a finančních podmínek tedy neodpovídají povaze absolutní neplatnosti a jsou podle názoru Nejvyššího soudu obsolentní. Nejvyšší soud dále dodává, že při posuzování otázky absolutní neplatnosti postupuje orgán činný v trestním řízení a v konečném stadiu soud samostatně – tuto otázku řeší jako otázku předběžnou ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., neboť jde o posouzení viny obviněných, a řídí se přitom zákonnými hledisky stanovenými v §39 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení však orgán činný v trestním řízení nemůže při zjišťování okolností důležitých pro rozhodnutí o vině pominout, zhodnotí je jako jiné důkazy podle pravidel ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (obdobně srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 3 To 88/2004, publikovaný pod č. 17/2005 Sb. rozh. tr.). Odůvodnění nalézacího soudu tedy neodpovídá obsahu rozhodnutí civilních soudů, neboť nalézací soud opomenul, že z odůvodnění citovaných civilních rozsudků se podává, že shora uvedenými kupními smlouvami byla již v době jejich uzavření obcházena ustanovení o prodeji podniku podle §476 a násl. obchodního zákoníku, protože těmito smlouvami byl fakticky převeden na Válcovny trub Chomutov, a. s., celý podnik Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., tedy nejen soubor movitých věcí, ale i nemovitosti, zásoby a zaměstnanci. Uvedené úkony týkající se převodu majetku (podnik nebyl převeden jako celek, nýbrž několika kupními smlouvami) byly absolutně neplatnými právními úkony, neboť nikdy nedošlo k zaplacení kupní ceny a Válcovny trub Chomutov, a. s., byly jednoznačně zvýhodněny. Absolutní neplatnost kupních smluv soud spatřoval v obcházení zákona (vědomost o charakteru převodu majetku – místo převodu podniku či části podniku, převod kupními smlouvami), pro rozpor se zákonem (směnky byly vystaveny s vědomím toho, že kupní cena za převedený majetek bude splacena až po deseti letech) a pro porušování dobrých mravů (snaha Válcoven trub Chomutov, a. s., získat nepřiměřené výhody). Nejvyšší soud tak uzavírá, že s ohledem na povahu absolutní neplatnosti a její důvod v tomto konkrétním případě je velice nepřípadné argumentovat časovým odstupem a dobou, kdy byly smlouvy uzavírány, a dále tím, co mohli nebo nemohli obvinění předpokládat, neboť podstatné je, co obvinění svými rozhodnutími a navazujícími právními úkony (právním jednáním) sledovali v době jejich uzavření jako absolutně neplatných úkonů, kde je třeba se vypořádat s námitkou nejvyššího státního zástupce, že účelem jednání obviněných bylo odstranit majetek dlužníka v situaci, kdy fakticky splňoval podmínky úpadku a dalo se důvodně předpokládat naplnění podmínek pro prohlášení konkursu. Z těchto hledisek je tedy podstatné zabývat se vědomostí obviněných o konkursním stavu a tím, co bylo předmětem kupních smluv a jaké důsledky měly pro dotčené podnikatelské subjekty. Nejvyšší soud na tomto místě opětovně ve smyslu ustálené judikatury zdůrazňuje, že jednání pachatele trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spočívá ve zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by mohla být alespoň částečně uspokojena pohledávka jeho věřitele. Jde o skutečné (nikoli jen účetní) snížení hodnoty majetku dlužníka, tj. o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, z kterých by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným převodem, prodejem apod. Způsoby, jimiž se pachatel jako dlužník (nebo jednající za dlužníka ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák.) zbavuje svého majetku, nemusejí být samy o sobě trestnými činy; trestným činem poškozování věřitele se stávají vzhledem k nepříznivým důsledkům, které mají pro uspokojení pohledávky věřitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1577/2008, publikované pod č. T. 1158-I. v sešitě č. 52/2009 Souboru tr. rozhodnutí).
Nejvyšší soud také uložil Krajskému soudu v Plzni, aby se vypořádal s otázkou závislosti platnosti rozhodnutí představenstva společnosti ze dne 14. 4. 1997 na rozhodnutí dozorčí rady. Nejvyšší soud ve svém prvním rozhodnutí v této trestní věci ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, uvedl, že v zápisu z jednání představenstva společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., konaného dne 14. 4. 1997 (č. l. 1 279 a násl. spisu) je pod bodem 2c) konstatováno, že představenstvo bere na vědomí omezení svých kompetencí ve smyslu ustanovení bodu 5) zápisu z jednání dozorčí rady ze dne 26. 3. 1997 s tím, že veškerá rozhodnutí představenstva podléhají písemnému schválení předsedy nebo místopředsedy dozorčí rady. Pod bodem 6) představenstvo schvaluje odeslání faxové žádosti představenstva k udělení souhlasu dozorčí rady ve smyslu ustanovení §8 odst. b) Stanov společnosti a ve smyslu ustanovení bodu 5) zápisu z dozorčí rady dne 26. 3. 1997. Pod bodem 4) je uvedeno, že představenstvo vzalo na vědomí obdržené pozvánky na svolání valných hromad dceřiných společností, které se budou konat dne 16. 4. 1997 v sídle těchto dceřiných společností. Představenstvo udělilo plnou moc Ing. L. G. k účasti na valných hromadách dcer s tím, že se těchto valných hromad zúčastní i pan Mgr. Š. z titulu své funkce ředitele právního útvaru společnosti jako zapisovatel. O tomto bodu programu souhlasně hlasovali Ing. P., Ing. G. a Mgr. Š. Podle čl. 15 odst. 6 písm. b) Stanov společnosti VT Dioss Chomutov, a. s., ze dne 1. 10. 1996 je představenstvo povinno informovat dozorčí radu o významných finančních a obchodních transakcích společnosti (srov. č. l. 1 767 spisu). Stanovy společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., ze dne 28. 2. 1998 v §8 pojednávají o postavení, složení a působnosti představenstva společnosti. Ustanovení §8 písm. b) zní, že k rozhodnutí o nákupu a prodeji nemovitého majetku, získávání úvěrů nad 1.000.000,- Kč, poskytování úvěrů nad 10.000,- Kč, zatěžování nemovitého majetku, prodeji části podniku, o mimořádných obchodech, uzavírání sponzorských smluv a o použití rezervního fondu je zapotřebí písemného souhlasu dozorčí rady. Dozorčí rada může v odůvodněných případech upravit pravomoci představenstva písemným rozhodnutím. Uvedené se vztahuje i na rozhodování v dceřiných společnostech, kde představenstvo zastupuje společnost ve funkci akcionáře nebo společníka. Podle zápisu o usnesení z valné hromady společnosti VT Energetika Chomutov, s. r. o., konané dne 16. 4. 1997, č. l. 2.584, bod 4) valná hromada přijímá návrh na rozhodnutí o úplatném převodu aktiv společnosti VT Energetika Chomutov, s. r. o., potřebných k podnikání, a to na nově založený podnikatelský subjekt. Zápis zapsal Ing. G., podepsal Mgr. Š. jako předseda valné hromady. V zápisu o usnesení z valné hromady společnosti Dioss Trading Chomutov, s. r. o., ze dne 16. 4. 1997, č. l. 2451, je pod bodem 3) uvedeno, že valná hromada přijímá návrh na rozhodnutí o úplatném převodu aktiv společnosti Dioss Trading Chomutov, s. r. o., potřebných k podnikání, a to na nově založený podnikatelský subjekt. Zapisovatelem byl Mgr. Š., zápis dále podepsal předseda valné hromady Ing. G. Také zápis o usnesení z valné hromady Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., je datován 16. 4. 1997 (č. l. 2737 spisu). V bodě 3) valná hromada přijímá návrh na rozhodnutí o úplatném převodu aktiv společnosti Dioss Hladké trubky Chomutov, s. r. o., potřebných k podnikání, a to na nově založený podnikatelský subjekt. Zápis zapsal Mgr. Š., jako předseda valné hromady podepsal Ing. G. Nejvyšší soud k těmto předestřeným listinným důkazům shrnul, že rozhodnutím orgánů Válcovny trub Chomutov, a. s., byla vázána nejen samotná společnost, ale také na základě držby obchodních podílů její dceřiné společnosti, v nichž se nacházel majetek podstatný pro zachování výroby bezešvých trub. Z těchto skutečností zatím vyplývá, že členové dozorčí rady, stejně jako členové představenstva Válcovny trub Chomutov, a. s., tak byli osobami, které se svými rozhodnutími podílely na realizaci rozhodnutí o prodeji majetku starých společností (srov. str. 19 – 20 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010).
Nalézací soud opětovně, aniž by respektoval skutková zjištění, jejichž citací se zabýval Nejvyšší soud ve svém prvním rozhodnutí a závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl, zmínil zápis z jednání představenstva VT Chomutov, a. s., ze dne 14. 4. 1997, rozhodnutí dozorčí rady VT Chomutov, a. s., ze dne 15. 4. 1997 a záznam z jednání konaného dne 2. 4. 1997, z nichž rovněž citoval (srov. str. 118 – 119 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006), a dovodil, že tato rozhodnutí byla rámcová, obvinění zvolili jednu z možných variant, o které se podle názoru nalézacího soudu domnívali, že je variantou směřující k záchraně hospodářské činnosti v chomutovském regionu. Podle názoru nalézacího soudu obvinění, ať již v pozici členů představenstva, či v pozici členů dozorčí rady, nerozhodli o převedení aktiv, nerozhodli o jeho způsobu a formě úhrady. Pouze přijali úkol převod zabezpečit popřípadě přijetí tohoto úkolu schválili. K trestnému činu poškozování věřitele mělo dojít převodem majetku celkem čtyř obchodních společností na jiný, nově vzniklý podnikatelský subjekt. Podle názoru soudu šlo tedy o čtyři samostatné dlužníky a ve vztahu k převodu majetku každé z těchto čtyř společností by muselo být prokázáno, že obvinění zmařili uspokojení jejich věřitelů svým popsaným jednáním. Obvinění však byli členové představenstva a dozorčí rady společnosti Válcovny trub Chomutov, a. s., v dceřiných společnostech nezastávali žádnou funkci, nebyli jejich zaměstnanci a žádným způsobem za ně nejednali. Dceřiné společnosti měly vlastní statutární orgány, obvinění neměli k těmto statutárním orgánům žádný poměr, pokud šlo o jejich rozhodovací činnost (srov. str. 119 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2 T 11/2006). Nalézací soud se tedy opětovně mimo jiné nevypořádal se shora uvedenými skutečnostmi, ale také ani s otázkou závislosti platnosti rozhodnutí představenstva společnosti ze dne 14. 4. 1997 na rozhodnutí dozorčí rady (pozn. jak mu bylo uloženo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, a dále usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 12 To 26/2012).
Nejvyšší soud již ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí rovněž vytknul odvolacímu soudu, že ačkoliv obhajoba pojala stanovisko prof. JUDr. J. D. již do vyjádření k původnímu odvolání státního zástupce, odvolací soud se tehdy s otázkou závislosti platnosti rozhodnutí představenstva společnosti ze dne 14. 4. 1997 na rozhodnutí dozorčí rady žádným způsobem nevypořádal a nehodnotil jej z hlediska možného naplnění znaků trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. K tomuto bodu Nejvyšší soud poznamenává, že v uváděném stanovisku ze dne 8. 6. 2009 prof. JUDr. J. D. učinil následující závěry. Obchodní zákoník (zák. č. 513/1991 Sb.) ve znění účinném v roce 1997 nedovoloval a ani v době podávání stanoviska nedovoluje (pozn. tj. ve znění účinném do 19. 7. 2009), aby dozorčí rada dávala souhlas či nesouhlas k rozhodnutí představenstva. Předchozí souhlas dozorčí rady bylo a je možno vyžadovat jen k jednání jménem společnosti. Omezení oprávnění představenstva v podobě souhlasu dozorčí rady ke konkrétnímu jednání za společnost navenek bylo a je vůči třetím osobám neúčinné, a to bez zřetele k tomu, zda o něm věděly. Právní úkon, který představenstvo učinilo navenek v rozporu s omezením jeho jednatelského oprávnění, není neúčinný ani neplatný. Dozorčí rada nemůže zasahovat do obchodního vedení akciové společnosti, neboť obchodní vedení náleží do působnosti představenstva. Pokyny dozorčí rady zasahující do působnosti představenstva jsou nicotné. Pokud ustanovení čl. 8 písm. b) Stanov nebylo míněno jako omezení jednatelského oprávnění představenstva ve smyslu §191 odst. 2 obchodního zákoníku, ale jako právo dozorčí rady zasahovat do obchodního vedení společnosti (jako předchozí souhlas k rozhodnutí představenstva), bylo ustanovení čl. 9 písm. b) Stanov neplatné pro rozpor s §191 odst. 2 a §192 odst. 1 obchodního zákoníku podle §39 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) – srov. č. l. 32 637 spisu). Jak dále prof. JUDr. J. D. uvedl, rozhodnutí představenstva o úplatném převodu části aktiv společnosti a jejich dceřiných společností (viz s. 8 odvolání státního zástupce, č. l. 32 578 spisu), je nepochybně rozhodnutím o obchodním vedení, přestože se realizuje následným právním úkonem osobou (osobami) oprávněnými jménem společnosti jednat (srov. č. l. 32 640 spisu). Z žádného ustanovení obchodního zákoníku neplyne ani implicitní oprávnění dozorčí rady zasahovat do obchodního vedení představenstva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 488/2008, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že zákaz komukoli zasahovat do obchodního vedení společnosti zajišťuje představenstvu vysokou míru nezávislosti při výkonu této činnosti). V rozhodnutí pod sp. zn. 29 Odo 1145/2003 Nejvyšší soud dále zdůraznil, že posuzování platnosti stanov (či jejich části) je proto posuzováním platnosti právního úkonu, nikoli posuzováním platnosti usnesení členské schůze, která změnu stanov přijala. Takové posuzování se ovšem může týkat pouze souladu obsahu stanov se zákonem, nikoli postupu při jejich přijímání. A konečně v rozhodnutí pod sp. zn. 29 Odo 268/2005 Nejvyšší soud konstatoval, že přitom platností části stanov se dovolací soud zabývat mohl, neboť jak uzavřel v usnesení ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003, stanovy jsou smlouvou sui generis, a proto má soud kdykoli možnost platnost stanov přezkoumávat i přesto, že platnost usnesení valné hromady jako předběžnou otázku zkoumat nemůže. Aplikováno na posuzovaný případ to znamená, že ustanovení čl. 8 písm. b) Stanov je neplatné, pokud omezují rozhodovací působnost představenstva k obchodnímu vedení a že soud k takové neplatnosti přihlíží, a to tehdy, nebyla-li vyslovena neplatnost usnesení valné hromady o změně stanov omezující obchodní vedení představenstva (srov. č. l. 32 641 spisu). Nesprávný je rovněž závěr uvedený na str. 8 odvolání státního zástupce, že v souladu s §2 odst. 3 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) si akcionáři mohli upravit působnost dozorčí rady odchylně od zákona. V uznávaném komentáři Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář 12. vydání, Praha: C. H. Beck 2009, se k tomu na str. 3 uvádí: „ Vzhledem k tomu, lze mít za to, že ustanovení části první, druhé (a zde je právě obsažena úprava akciové společnosti) a čtvrté jsou zásadně ustanoveními, od nichž se strany nemohou odchýlit ani je vyloučit, jde tedy o tzv. ustanovení donucující (kogentní). Možnost se odchýlit mají pouze v případě, že to zákon výslovně dovoluje.“ Obchodní zákoník však nikde nedovoluje akcionářům, aby ve stanovách rozšířili působnost dozorčí rady o právo zasahovat do obchodního vedení společnosti (srov. č. l. 32 642 spisu). Nejvyšší soud tak musí trvat na tom, aby se soudy nižších stupňů vypořádaly s právními názory obsaženými ve stanovisku prof. JUDr. J. D., neboť zatímco ve svém prvním usnesení ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných Ing. L. G., Ing. V. P., Mgr. F. Š., tj. členů představenstva společnosti VT Chomutov, a. s., a obviněných P. L., tj. předsedy dozorčí rady společnosti VT Chomutov, a. s., Ing. M. P. a J. S., tj. členů dozorčí rady společnosti VT Chomutov, a. s., nyní Nejvyšší soud rozhoduje o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch pouze obviněných P. L. a Ing. M. P., kteří figurovali v dozorčí radě společnosti VT Chomutov, a. s., ohledně jejíhož rozhodování v této věci prof. JUDr. J. D. vyslovil s odkazem na konkrétně uvedená rozhodnutí své právní názory, a to zejména, že představenstvo je ve své rozhodovací činnosti neomezené, musí jen respektovat zájmy společnosti a není závislé ani na akcionářích ani na jakémkoliv rozhodnutí dozorčí rady. Dokonce je povinno rozhodnutí dozorčí rady nerespektovat, pokud nebude v souladu se zájmy společnosti (srov. č. l. 32 642 spisu). Na druhé straně je však třeba se v této souvislosti vypořádat i s námitkou nejvyššího státního zástupce opakovaně vznášenou v průběhu celého trestního řízení a opětovně vyslovenou v dovolání, spočívající v tom, že podle jeho názoru nemůže být o odpovědnosti obviněných za shora uvedené rozhodnutí pochyb, neboť způsobem popsaným v obžalobě jednali jako členové představenstva a obvinění P. L. a Ing. M. P. jako členové dozorčí rady obchodní společnosti a konali v rámci svých funkčních období a zcela aktivně, jak vyplývá ze znění záznamů o jednání těchto orgánů, záznamů o účasti obviněných včetně P. L. a Ing. M. P. na nich a signace souhlasného stanoviska s učiněnými rozhodnutími uvedenými v zápisu. Nakonec i sami obvinění ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvádějí, že když zástupci některých věřitelů požadovali další jednání, byl to právě obviněný L., který jim takové jednání přislíbil, přičemž je třeba se znovu zabývat záznamem z jednání na schůzce dne 2. 4. 1997, kde na straně 5 zápisu k návrhu společnosti ŠKODA, a. s., o separátním jednání o záměrech s jednotlivými věřiteli P. L. výslovně uvedl, že „zatím nelze individuálně jednat s každým zvlášť, a proto jsme chtěli toto první jednání s věřiteli společné.“
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. podané dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, neboť v uvedeném rozsahu byly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., a proto z podnětu tohoto dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 12 To 67/2013, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. v souladu s principem minimálního zásahu a s ohledem na to, že k zmíněným pochybením došlo zejména v odvolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu dne 22. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 328/2012, a ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1337/2013), Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc obviněných P. L. a Ing. M. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že vytknuté vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Nejvyšší soud ani v tomto svém druhém rozhodnutí, založeném na již zmíněném principu minimálního zásahu, nepředjímá další postup odvolacího soudu poté, co s přihlédnutím k shora uvedeným právním názorům a pokynům znovu rozhodne o odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podaného v neprospěch obviněných P. L. a Ing. M. P.. Nejvyšší soud takto postupoval s ohledem na to, že základní pochybení shledal v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 12 To 67/2013, který ačkoliv konstatoval jednostrannost rozhodování nalézacího soudu, neuvedl konkrétně, v čem byl postup soudu prvního stupně vadný a důsledně netrval na tom, aby nalézací soud splnil jemu uložené pokyny (tj. pokyny, které mu byly uloženy jak usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, tak i pokyny uložené mu usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 12 To 26/2012) a zejména posoudil všechny okolnosti případu, na něž byl Nejvyšším soudem, ale rovněž i soudem odvolacím, opakovaně upozorněn. S ohledem na to Nejvyšší soud zrušil jen usnesení odvolacího soudu, přestože zjištěnými konkrétními vadami, na které bylo shora poukázáno, je zatížen zejména rozsudek soudu prvního stupně.
V novém řízení se tak Vrchní soud v Praze bude znovu zabývat výtkami, které v tomto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud a napraví vady, na něž Nejvyšší soud poukázal. Odvolací soud se zejména znovu zaměří na to, zda nalézací soud splnil pokyny Nejvyššího soudu, které učinil ve svém předchozím usnesení ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 348/2010, a dále pokyny Vrchního soudu v Praze učiněné v jeho usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 12 To 26/2012. Současně odvolací soud zváží, zda s ohledem na opakované nerespektování pokynů nadřízených soudů, kterými je nalézací soud nepochybně ve smyslu §265s odst. 1 a §264 odst. 1 tr. ř. vázán, nepřichází v úvahu mimořádný postup podle ustanovení §262 věta první tr. ř.
Závěrem Nejvyšší soud důrazně připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Vrchní soud v Praze, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, tedy postupovat ve smyslu tohoto usnesení.
V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování nového rozhodnutí, a to ať už v řízení nalézacím nebo odvolacím, je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z rozhodnutí odvolacího soudu musí být také zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným (popř. i dalšími odvolateli) v odůvodnění podaného opravného prostředku ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.