ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.76.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 76/2014-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 o dovolání, které podal obviněný Ing. S. Š. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 9 To 163/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 160/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. S. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 6 T 160/2011, byl obviněný Ing. S. Š. uznán vinným zločinem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, a výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Zároveň mu bylo podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu trestným činem způsobenou, dále mu byla podle 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti PH GIA spol. s r.o., se sídlem Zlonín 27, okres Praha-východ, částku 5.816.167,- Kč jako náhradu škody.
Obviněný podal proti citovanému rozsudku odvolání, které Městský soud v Praze zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř. a to usnesením ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 9 To 163/2013.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Ing. S. Š. dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jaroslava Zemana. Tento mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř., tedy, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V úvodu svého podání obviněný upozornil, že v dosavadním řízení bylo postupováno vadně, neboť soudy se odmítly zabývat jím navrhovanými důkazy, a vyjádřil svůj úmysl toto porušení zákona řešit podnětem ke stížnosti pro porušení zákona.
Naplnění prvního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřoval obviněný v podjatosti senátu Obvodního soudu pro Prahu 4. Podle přesvědčení obviněného totiž příslušný senát nalézacího soudu ještě před rozhodnutím ve věci samé provedl zhodnocení důkazů včetně námitek obhajoby a vyjádřil svůj závěr o vině ještě před skončením dokazování. Učinil tak v usnesení, kterým byla věc Obvodním soudem pro Prahu 4 předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Členové senátu 6 T obvodního soudu, poté, co jim byla věc vrácena nadřízeným soudem k dalšímu projednání a rozhodnutí s tím, že přísnější právní kvalifikace nepřichází v úvahu, se měli podle obviněného sami vyloučit z dalšího rozhodování ve věci, neboť předcházejícím postupem vyvolali pochybnosti o správnosti a spravedlnosti konat další úkony trestního řízení v dané věci. Na podporu svého tvrzení dovolatel odkázal na judikát uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2000. Protože později vznesené námitce podjatosti nebylo soudem vyhověno, došlo podle obviněného k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť v jeho věci rozhodoval vyloučený orgán.
K druhému dovolacímu důvodu namítl obviněný nejprve absenci subjektivní stránky. Soudy se podle obviněného vůbec nezabývaly motivací či prospěchem údajného protiprávního jednání a jakékoliv úmyslné zavinění nebylo ve věci prokázáno. Vyzdvihl, že veškerá jeho činnost probíhala transparentně, s vědomím českého jednatele obchodní společnosti P. Š. a byla kontrolována rakouským jednatelem K. B. K další právně vadě napadených rozhodnutí došlo podle obviněného nesprávným zjištěním výše škody a v důsledku toho byl trestný čin nesprávně právně kvalifikován.
Škoda totiž podle dovolatele nemohla společnosti PH GIA spol. s r.o. vzniknout obchodními transakcemi popsanými ve výroku o vině, údajně neprovedené stavební práce společností ABIC s.r.o. byly následně vyúčtovány konečnému zákazníkovi, který je společnosti PH GIA spol. s r.o. zaplatil. V případě pronájmu skladových prostor vyšlo podle obviněného najevo, že byly společností využívány, tudíž náklady na pronájem rovněž nemohly způsobit žádnou škodu. Smlouvu na zahradní práce, které měl provádět M. L., uzavřel jednatel společnosti P. Š., nikoli obviněný, proto mu nelze klást za vinu případný škodlivý následek. Pochybení soudů ve vztahu k určení výše škody vyvolává podle obviněného i skutečnost, že tomuto znaku skutkové podstaty nebyla věnována dostatečná pozornost a závěr o rozsahu škody velkého rozsahu není možné zjistit ani z odůvodnění napadených rozhodnutí.
V další části svého dovolání se obviněný ohradil proti výroku o náhradě škody, jehož odůvodnění absentuje vůbec, je tudíž nepřezkoumatelný. Stejně tak není podle obviněného zřejmé, na základě jaké hmotně právní úpravy byl nárok poškozené společnosti přiznán, neboť se měl daných skutků dopustit jednak v postavení jednatele poškozené společnosti a později také jako její zaměstnanec. Za škodu tedy rozhodně není zodpovědný v celém rozsahu pouze on, ale i další osoby, konkrétně jednatelé P. Š. a K. B., stejně tak účetní poškozené společnosti M. D. Upozornil, že podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, není možné, aby obviněný v postavení zaměstnance byl solidárně odpovědný za škodu způsobenou i dalšími osobami, které se rovněž na vzniku škody podílely. Vždy je nutné zkoumat konkrétní míru zavinění způsobené škody a to i ve vztahu k zaměstnavateli, který pak měl být spoluodpovědný. Výrok, jímž soud obviněnému uložil povinnost k náhradě škody v celém požadovaném rozsahu, je proto podle dovolatele vadný.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v Brně zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, stejně jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, a aby přikázal tomuto soudu věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout, a to v jiném složení senátu.
K dovolání obviněného Ing. S. Š. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvony Antonínové. K prvnímu uplatněnému dovolacímu důvodu upozornila na to, že u žádného z členů senátu 6 T Obvodního soudu pro Prahu 4 nebyl přítomen důvod pro jeho vyloučení ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. ani pro poměr k projednávané věci ani k osobám vystupujícím v rámci předmětného trestního řízení v procesním postavení stran. Rozhodnutí soudu druhého stupně, který podmínky pro vyloučení senátu 6 T obvodního soudu neshledal, označila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství za správné a v souladu s ustálenou judikaturou. Argumentace obviněného tak v podstatě představuje výhrady vůči vedení řízení a proti soudcovské nezávislé rozhodovací činnosti, přičemž i ostatní námitky podřazené dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zařadila do kategorie zjevně neopodstatněných.
Žádnou relevanci neshledala státní zástupkyně ani u námitek podřazených druhému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O existenci úmyslného jednání obviněného jasně svědčí skutkové okolnosti, spočívající v tom, že obviněný uzavíral jménem poškozené společnosti fiktivní obchodní smlouvy, postupoval tak cíleně, neboť předem věděl, že vyplacená úhrada nebude podložena skutečnou majetkovou protihodnotou. Pokud jde o jednatele obchodní společnosti, ti sice věděli o předmětných transakcích, avšak nikoli o jejich ryze fiktivním charakteru. Argumentace, kterou se obviněný snažil zpochybnit způsobení škodlivého následku, směřuje podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zcela mimo předmět posuzovaného trestního řízení. Připojila se k názoru odvolacího soudu vysloveného ke shodné námitce s tím, že „výhradu chybějícího škodlivého následku posuzovaného jednání nelze opírat o skutečnosti spadající do stadia po dokonání trestného činu“. Stejně tak nelze považovat za důvodný poukaz obviněného na spoluodpovědnost poškozené společnosti či jejích statutárních orgánů na vzniku škody, neboť podmínky pro přiznání její náhrady obviněnému vyplývají z výroku o vině. Porušení povinností obviněného plynoucích z jeho postavení jednatele či následně zaměstnance obchodní společnosti PH GIA spol. s r.o. totiž vedlo ke způsobení škodlivého následku, příčinný vztah mezi protiprávním jednáním obviněného a následkem odpovídající naplnění znaků objektivní stránky zločinu podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku nebyl přerušen, proto i výrok soudů v adhezním řízení je správný. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. S. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud při zkoumání splnění formálních podmínek konání dovolacího řízení zjistil, že obviněný Ing. S. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud bez vlastní přezkumné činnosti ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. na podkladě trestního spisu shledal, že dovolání obviněného není důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže jsou splněny dvě kumulativně stanovené podmínky – ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 konal v dané trestní věci hlavní líčení v průběhu měsíců května, července a září 2012, poté při hlavním líčení konaném dne 23. 10. 2012 soud rozhodl podle §222 odst. 1 tr. ř. tak, že věc předložil Vrchnímu soudu v Praze jako soudu příslušnému k rozhodnutí o věcné příslušnosti soudního řízení v dané věci. Senát Obvodního soudu pro Prahu 4 totiž dospěl k závěru, že čin, pro který byla na obviněného podána obžaloba, vykazuje znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, k jehož projednání v prvním stupni je věcně příslušný Městský soud v Praze ve smyslu §17 odst. 1 tr. ř. Důvod podjatosti tohoto senátu měl podle dovolatele vyplývat z odůvodnění citovaného usnesení soudu prvního stupně, který hodnotil dosud jím provedené důkazy a vypořádal se s obhajobou obviněného. Tímto postupem, tj. před rozhodnutím ve věci samé, se rozhodující senát podle obviněného v podstatě stal podjatým pro konání dalšího řízení v této věci.
S dovolatelem je možné souhlasit jen potud, že v průběhu hlavního líčení provedl obvodní soud převážnou většinu důkazů před vydáním předmětného usnesení o předložení věci Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti. Poté, co stížnostní soud rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný Obvodní soud pro Prahu 4, bylo u tohoto soudu konáno hlavní líčení dne 26. 3. 2013. V jeho průběhu byli vyslechnuti pouze dva svědci, a to P. Š. a M. D., další důkazy prováděny nebyly, přičemž hlavní líčení bylo odročeno na 2. 4. 2013 za účelem vyhlášení rozsudku, což se také následně uskutečnilo. Obvodní soud tak měl dostatečné podklady pro přijetí svého názoru o potřebě změnit právní kvalifikaci zjištěného skutku na zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. S ohledem na dolní hranici nejpřísnější trestní sazby tohoto zločinu, jež činí pět let, by k projednání a rozhodnutí věci podle §17 odst. 1 tr. ř. byla dána věcná příslušnost krajského soudu, resp. Městského soudu v Praze. Pokud tedy za daného stavu trestního řízení předložil senát Obvodního soudu pro Prahu 4 věc Vrchnímu soudu v Praze jako soudu nejblíže společně nadřízenému oběma soudům, o jejichž věcné příslušnosti mělo být rozhodováno, nelze takovému procesnímu postupu cokoli vytknout. Povinností obvodního soudu také bylo, aby svůj názor o změně věcné příslušnosti opřel o vlastní hodnocení jím provedených důkazů v hlavním líčení a zjištění, že skutek, pro který je vedeno trestní řízení, je nutné kvalifikovat jako trestný čin, ohledně něhož koná řízení v prvním stupni krajský soud. Jinak řečeno, předložení věci nadřízenému soudu k rozhodnutí o příslušnosti podle §222 odst. 1 tr. ř. je v případě otázky věcné příslušnosti podmíněno závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný skutek je trestným činem, k jehož projednávání není soud, který vede řízení, příslušný, přičemž tento závěr se musí opírat o provedené důkazy a jejich zhodnocení (srov. č. 14/2007 Sb. rozh. tr.). Výhrady obviněného proti tomu, že senát Obvodního soudu pro Prahu 4 v rámci předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti podle §24 odst. 1 tr. ř. „nesprávně a před rozhodnutím ve věci samé, hodnotil důkazy a obhajobu obviněného“, je proto nutné odmítnout, neboť jsou v rozporu se zákonnou úpravou i soudní praxí.
Zcela nepřípadně obviněný poukazoval na další publikované rozhodnutí č. 14/2000 Sb. rozh. tr., které řešilo případ, kdy se soudce odvolacího soudu vyjadřoval pro tisk o případu, o němž dosud nebylo soudem druhého stupně rozhodnuto, a vyjádřil v něm svůj názor na správnost napadeného rozsudku. Jedná se tudíž o věc skutkově naprosto odlišnou od věci Ing. S. Š. Jak bylo uvedeno, obvodní soud po konání hlavního líčení musel přijmout jednoznačný názor o své věcné nepříslušnosti, pokud právně posoudil svá skutková zjištění jako trestný čin, o němž koná řízení v prvním stupni krajský soud. Podle citovaného judikátu na rozdíl od rozhodnutí po předběžném projednání obžaloby podle §188 odst. 1 písm. a) tr. ř. totiž nestačilo, že takové právní posouzení žalovaného skutku je pouze „možné“. Navíc senát obvodního soudu provedl hodnocení dokazování, jež proběhlo v rámci hlavního líčení, přijal poté právní názor, který byl povinen náležitě odůvodnit. Nejednalo se tudíž o osobní názor předsedy senátu či přísedících „o případu jako takovém“, což by mohlo vyvolat pochybnosti o objektivitě či nestrannosti ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., nýbrž o naprosto profesionální postup, který naopak zákon i soudní praxe vyžaduje při použití ustanovení §222 odst. 1 tr. ř.
Nakonec je nutné zdůraznit, že soudy obou stupňů se předepsaným způsobem vypořádaly se všemi podáními obviněného. Konkrétně na jeho návrh na vyloučení soudce a přísedících z vykonávání úkonů trestního řízení ze dne 15. 2. 2013 (č. l. 1372 tr. spisu) reagovali členové senátu 6 T Obvodního soudu pro Prahu 4 společným prohlášením ze dne 19. 2. 2013 (č. l. 1382 tr. spisu), že se necítí být v dané věci podjati. Tento senát poté rozhodl usnesením ze dne 19. 2. 2013 tak, že předseda senátu ani přísedící nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného (č. l. 1385). Proti tomuto usnesení podal dne 26. 2. 2013 obviněný stížnost (č. l. 1396), o které rozhodl usnesením ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 9 To 86/2013, Městský soud v Praze tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Druhý z dovolacích důvodů, které obviněný uplatnil, [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], dopadá na případy, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu. Především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující hodnotily provedené důkazy ani jak postupovaly při dokazování. Jedná se totiž o procesní postup zakotvený zejména v §2 odst. 5, 6 tr. ř., při němž soudy neaplikují hmotné právo, jak předpokládá citovaný důvod dovolání. Pro Nejvyšší soud je v řízení o dovolání podkladem přezkumu zásadně skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, a je jím vázán.
Obviněný se snažil prosadit vlastní verzi skutkového stavu, podle které by nebylo možné dovodit naplnění subjektivní stránky daného zločinu. Předně musí Nejvyšší soud konstatovat, že všechny tyto námitky již obviněný uplatnil v řízení před soudy nižších stupňů v rámci své obhajoby i v řádném opravném prostředku – odvolání. Soudy se jimi zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly. Tvrzení obviněného o vědomosti obou jednatelů poškozené společnosti s jeho počínáním, a jejich srozumění s obchodními transakcemi, jak jsou popsány ve výroku o vině, je vyvráceno především samotným skutkovým zjištěním soudů. Obhajoba obviněného, jíž trval na odpovědnosti dalších osob za případně vzniklou škodu i za přijetí smluvních závazků, nemohla obstát, neboť byla vyvrácena nejen listinnými důkazy a výpověďmi svědků, zaměstnanců poškozené společnosti, ale hlavně výpověďmi svědků P. Š. a K. B., dalších jednatelů této společnosti. Také jejich konkrétní kroky, jež vedly k objasnění jimi zjištěných nesrovnalostí v hospodaření společnosti a vyústily v obvinění Ing. S. Š. jako odpovědné osoby za způsobenou majetkovou újmu, svědčí o tom, že do určité doby zjevně důvěřovali obviněnému a neprováděli dostatečnou vzájemnou kontrolu obchodní politiky, kterou on prováděl. Zejména svědek P. Š. (ve shodě se zaměstnanci) objasnil postavení obviněného ve společnosti, jež spočívalo v obchodní činnosti a jeho v podstatě neomezené možnosti uzavírat smluvní ujednání jménem společnosti PH GIA spol. s r.o., včetně přijímání závazků, tudíž také odčerpávat finanční prostředky z jejího majetku. Ostatně subjektivní stránkou předmětného zločinu se zcela vyčerpávajícím způsobem zabýval především nalézací soud na str. 16 svého rozsudku a jeho způsobu hodnocení výsledků provedených důkazů včetně důvodů, z nichž odmítl doplnění dokazování, nelze nic vytknout. K tomu může Nejvyšší soud jen doplnit, že není povinností soudů provést veškeré stranami navrhované důkazy, pokud považuje rozsah dokazování za dostatečný pro rozhodnutí ve věci. Jde o výraz principu soudcovské nezávislosti zakotveného v čl. 82 Ústavy České republiky.
Obviněný dále vytkl soudům nesprávné zjištění výše škody, kterou měl svým jednáním způsobit, což mělo mít vliv na použitou právní kvalifikaci jeho jednání.
U skutku uvedeného pod bodem III. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, kde podle obviněného škoda ani nevznikla, je nutné vyzdvihnout zásadní skutečnost a to, že předmětné stavební práce (tzv. stavební přípomoci), které měla podle uvedených smluv o dílo provést společnost ABIC s.r.o., ve skutečnosti provedeny nebyly, přesto, tudíž neoprávněně, jí byly proplaceny. Fakticky je provedl jiný dodavatel, jak vyplynulo z provedeného dokazování, zejména z výpovědí svědků – zaměstnanců společnosti PH GIA spol. s r.o., kteří realizovali technické práce na předmětných zakázkách. Nalézací soud se podrobně zabýval výpověďmi několika svědků – zaměstnanců poškozené společnosti, kteří nikdy přítomnost žádného pracovníka společnosti ABIC s. r.o. v místě výkonu prací nezaznamenali. Dvojí proplacení shodné činnosti potvrdil například svědek Ing. L. N. při svém výslechu u hlavního líčení dne 23. 5. 2012 (č. l. 1175 tr. spisu), jednatel a majitel společnosti MBS – stav spol. s r.o., která ve skutečnosti tyto stavební práce vykonala.
K bodu I. výroku o vině rozsudku sice obviněný namítl, že smlouvu o provedení práce s M. L. podepsal P. Š., neuvedl však, že to byl právě on, kdo celou dohodu se svědkem M. L. vymyslel, zorganizoval a také řídil její naplňování. Byl to pouze obviněný, kdo určoval rozsah domnělé úklidové a zahradnické činnosti pro M. L. a následně také schvaloval výkaz o jejím provedení jako podklad pro vyplacení finanční odměny. P. Š., jak sám přiznal, se o reálný stav schvalovaných smluv či podkladů pro proplacení odvedené práce nezajímal, obviněnému v rozhodné době důvěřoval a nepovažoval tudíž za potřebné zjišťovat skutečný stav věcí. Obvodní soud také připomněl určitou nedbalost ze strany tohoto svědka jako jednatele poškozené společnosti, správně však také poukázal na obžalovací zásadu, k jejímuž respektování byl obvodní soud zavázán. Podstatné je však zjištění, že obviněný Ing. S. Š. jednal úmyslně způsobem odporujícím zákonu a výsledkem jeho protiprávních úkonů byl vznik škodlivého následku na majetku společnosti PH GIA spol. s r.o. Případné neprovádění důsledné kontroly jeho činnosti ze strany druhého z jednatelů – svědka P. Š. nemůže nijak ovlivnit trestní odpovědnost obviněného.
U bodu II. výroku o vině odsuzujícího rozsudku obviněný soudům opět vytkl způsob hodnocení důkazů a trval na své obhajobě, podle které poškozená společnost skladové prostory využívala, přičemž odkazoval na výpověď svědka A. T., jednatele společnosti FYTOS CZ, s.r.o., majitele této nemovitosti (č. l. 1186). Obvodní soud ale naprosto správně posoudil tuto výpověď jako nevěrohodnou, zcela protikladně vypovídali další zaměstnanci poškozené společnosti PH GIA spol. s r.o., například M. H. – č. l. 1182, M. V. – č. l. 1255, M. K. – č. l. 1192, a též další jednatel P. Š., kteří o existenci dalšího skladu vůbec nevěděli.
Z těchto důvodů je nutné odmítnout požadavek obviněného na snížení výše škody. Rovněž není pravdivé tvrzení obviněného, že soudy při určování její výše vycházely toliko z údajů poskytnutých poškozenou společností, neboť rozsah škodlivého následku byl zjišťován konkrétními důkazy včetně listinných.
Obviněný dále napadl výrok o náhradě škody, který označil za nesprávný a postrádající hmotně právní podklad.
Na tomto místě je vhodné zopakovat, že obviněný se dopustil předmětného jednání nejprve ve funkci jednatele poškozené společnosti, kterou zastával v období od dubna 1998 do 30. 6. 2006, následně byl jejím zaměstnancem na pozici vedoucího obchodního úseku.
Ve funkci jednatele společnosti PH GIA spol. s r.o. tak měl povinnost uloženou mu v ustanovení §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále již jen „obchodní zákoník“). Jde sice o úpravu právního postavení členů představenstva akciové společnosti, ale podle §135 odst. 2 obchodního zákoníku platí i pro jednatele společnosti s ručením omezeným. Podle tohoto ustanovení jsou jednatelé povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Má-li společnost více jednatelů, tak ti, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu jednatelství škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. O stejné otázce rozhodoval i velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 41/2010.
S ohledem na názor vyslovený velkým senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 15 Tdo 1316/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 25/2008, lze zákonný znak trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku naplnit i porušením povinností obsažených v ustanoveních §73 odst. 1 písm. d) a §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, účinného do 31. 12. 2006, od 1. 1. 2007 v ustanoveních §301 písm. d) a §302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2007.
Jak vyplynulo z provedeného dokazování, obviněný byl v postavení vedoucího zaměstnance a měl oprávnění i povinnost pečovat o majetek zaměstnavatele, přičemž tyto povinnosti podle zjištěných skutkových okolností porušil.
Obecná odpovědnost zaměstnance za škodu, kterou svému zaměstnavateli způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním byla do 31. 12. 2006 upravena v zákoně č. 65/1965 Sb., a to konkrétně v ustanovení §172 odst. 1, rozsah náhrady škody byl definován v §179. Od 1. 1. 2007 nabyla účinnosti v zásadě stejná úprava provedená zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a to v jeho ustanovení §250 odst. 1. Rozsah náhrady škody byl v původním znění zákoníku práce upraven v §179 odst. 2., v novém znění pak je v §257 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb. fakticky shodně omezen u nedbalostního porušení povinností na maximálně čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního výdělku zaměstnance. U obviněného však citovanou hranici výše náhrady škody nelze aplikovat, protože výsledky provedeného dokazování svědčí o jeho úmyslném jednání. Soudy proto naprosto správně dovodily odpovědnost obviněného za způsobení škodlivého následku zaměstnavateli – společnosti PH GIA spol. s r.o. v celém zjištěném rozsahu. Nakonec nelze vyloučit, že v případě prokázání určitého podílu na vzniku této škody i dalším osobám, je možné dodatečně přistoupit s jejich solidární odpovědností.
Nejvyšší soud považuje za nutné v této souvislosti korigovat nesprávný názor, prezentovaný v závěru napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, pokud tento soud vyslovil, že v trestním řízení nelze posuzovat odpovědnost obviněného za škodu podle pracovně právních předpisů. Tato úvaha ale nemohla ovlivnit správnost výroku o vině, resp. v adhezním řízení a to z důvodů výše citovaných ustanovení hmotného práva, která vedla ke vzniku odpovědnosti za škodu úmyslně způsobenou obviněným ke škodě obchodní společnosti, v níž vykonával funkci jednatele, poté byl jejím vedoucím zaměstnancem. Je tomu právě naopak, pokud zaměstnanec způsobí škodu porušením povinností stanovených v zákoníku práce, lze to považovat za zcela řádný hmotně právní podklad ke stanovení povinnosti obviněného tuto škodu zaměstnavateli nahradit.
Pokud byl tedy obviněný zavázán k náhradě škody způsobené úmyslným trestným činem v rozsahu zjištěném v průběhu trestního řízení, nelze takové rozhodnutí považovat za chybné. Soudy totiž učinily skutkový závěr o tom, že obviněný porušil povinnosti jemu stanovené příslušnými předpisy a v příčinné souvislosti s tímto došlo ke škodě – snížení majetku společnosti PH GIA spol. s r.o. Ustanovení §228 odst. 1 věta druhá tr. ř., která byla do trestního řádu zavedena zákonem č. 181/2011 Sb. s účinností od 1. 7. 2011, naopak soudům výslovně ukládá povinnost, nebrání-li tomu zákonná překážka, uložit obviněnému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. V případě obviněného je výše škody součástí skutku i znaku skutkové podstaty zločinu podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, soudy tedy musely v souladu s výše uvedeným ustanovením trestního řádu náhradu škody přiznat.
Vzhledem k tomu, že v posuzované trestní věci Nejvyšší soud neshledal žádné porušení hmotného práva ani procesních ustanovení o podjatosti, nemůže být naplněn ani jeden z uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. Dovolání obviněného Ing. S. Š. proto Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., kdy část jeho námitek odpovídala důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., a zbývající argumentací se již ocitl mimo zákonné vymezení dovolacích důvodů. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová